Odeon strana 32 z 87

Teprve po 66 letech od svého napsání se dočkala vydání autobiografická novela z pera slavné představitelky existencialismu a feminismu ve francouzské literatuře, Simone de Beauvoir. Autorka svůj příběh považovala za příliš „intimní“, než aby jej publikovala. Vypráví v něm o hlubokém přátelství dvou dívek, které sdílejí dramata svých prvních milostných vzplanutí, ale spojuje je i odpor ke společenským konvencím a tradiční ženské roli v životě. Kniha přichází ke čtenářům s předmluvou adoptivní dcery autorky Sylvie Le Bon de Beauvoir a rovněž s množstvím autentických fotografií.

Svět skončil tak, jak ho lidé znali. Na konci dvacátých let našeho století způsobila záhadná nemoc, že všichni muži na planetě ztratili schopnost sexuálně žít a mít děti. Nedaleko místa, kde byla nalezena Věstonická venuše, stojí kostel s farou. I zde se vše bortí: faráře Františka Zábranu trápí děsivé sny, zjevuje se mu mrtvý papež a nakonec zjistí, že právě on je vůči nemoci imunní! A k završení všech zemětřesení stačí jen málo – zamilovat se do psychoterapeutky Marie. Na rozdíl od dokonalých virtuálních partnerů, kteří opuštěným ženám umí splnit každé přání, si římskokatolický kněz v Strachohlávkách nedokáže představit, že by porušil celibát. Ale co když právě on může zachránit lidstvo? Milostné drama vychází z důmyslně vybudované zápletky. Napínavý příběh nabízí nečekané předpovědi a perspektivy, osobitý pohled na víru, sex i politiku, ale také originálně reaguje na genderové předsudky a společenská tabu. A v neposlední řadě: nebojí se fantazie! Díkůvzdání – nový román laureáta Literární ceny Knižního klubu.

Ve svém románu s poněkud záhadným názvem Možnost ostrova se autor vypořádá s celým lidským pokolením – dílo se odehrává ve stádiu vrcholného úpadku světa, těsně před zánikem západní civilizace na Zemi a po něm. V karikatuře „současnosti“ se odehrává tragikomický příběh Daniela1, cynického zbohatlíka, který je ponořen do svého vnitřního světa a kterého ze všeho nejvíc zajímá úspěch u žen a pochybná kariéra. Smrtelnou ránu mu zasadí jeho milenka, o čtvrt století mladší Esther, pro kterou je sex pouze potřebou a která Daniela1 brzy nahradí daleko mladšími muži…

Tancuj, tancuj, tancuj

Roky je román Virginie Woolfové z roku 1937, poslední, který vydala za svého života. Sleduje historii rodiny Pargiterů od 80. let 19. století do poloviny 30. let století minulého. Přestože zde spisovatelka zachytila dobu tak dlouhou, próza není příliš rozsáhlá, vyprávění se zaměřuje spíše na drobné detaily životů postav. Román v překladu Zuzany Mayerové vychází česky vůbec poprvé. …Myslím, že to bude něco úžasného. Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Je to vůbec možné? … Jak dosáhnout hloubky a neustrnout v nehybnosti? Mě ale baví zdolávat tyhle překážky, a v přirozenosti je svěží vítr a síla. Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza – jak to všechno skloubit dohromady? Co třeba drama, dopisy, básně? … A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem. Chci tam dostat milióny myšlenek, ale nesmí to být kázání – úvahy o historii, politice, feminismu, umění, literatuře – zkrátka shrnutí všeho, co znám, cítím, čemu se směji, čím pohrdám, co miluji, obdivuji i nenávidím… V. Woolfová: Deníky; 25. dubna 1933

Loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými – s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm… Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caulfieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí.

Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…

Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…

Velká Británie prohrála válku o Falklandy a Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… To je alternativní historie 80. let minulého století z pera jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků. Důležitým tématem knihy je však také láska – respektive otázka, jak se vyrovnáme se skutečností, že umělá inteligence patrně nebude umět lhát. Nebude totiž chápat ani naše milosrdné lži, na kterých mezilidské soužití stojí a padá a které my lidé tak dobře ovládáme. Překlad Ladislav Šenkyřík

Jedinečné líčení atmosféry tajemství a hrůzy z událostí, které se zprvu vzpírají logickému chápání, činí z Baskervillského psa nejslavnější Doylův detektivní román. Detektiv Sherlock Holmes se svým přítelem a pomocníkem doktorem Watsonem vyšetřují případy záhadných úmrtí na venkovském panství v pochmurné krajině vřesovišť. Kdo měl zájem na smrti sira Charlese, dobrosrdečného mecenáše zdejšího nehostinného kraje? Je oním vraždícím monstrem skutečně nepolapitelný děsivý pes? Geniální dílo v novém překladu Richarda Podaného.

Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.

Jeden život je prvním z Maupassantových šesti románů a po Miláčkovinejznámější. Hrdinkou díla z roku 1883 je Jeanne de Lamare, sympatická, možná trochu naivní dívka, dobrosrdečná a plná ideálů, které ovšem během svého života postupně ztrácí… Z manžela se vyklube skrblík a notorický proutník. Zjistí, že její matka měla milence a že komorná má dítě s jejím manželem. I syn ji zklame. Z Jeanne se tak postupně stává zatrpklá, ponížená žena, která však přese všechno hledá pozdní smysl života.Život není nikdy tak dobrý ani tak špatný, jak si myslíme.

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.

Jeden život je prvním z Maupassantových šesti románů a po Miláčkovinejznámější. Hrdinkou díla z roku 1883 je Jeanne de Lamare, sympatická, možná trochu naivní dívka, dobrosrdečná a plná ideálů, které ovšem během svého života postupně ztrácí… Z manžela se vyklube skrblík a notorický proutník. Zjistí, že její matka měla milence a že komorná má dítě s jejím manželem. I syn ji zklame. Z Jeanne se tak postupně stává zatrpklá, ponížená žena, která však přese všechno hledá pozdní smysl života.Život není nikdy tak dobrý ani tak špatný, jak si myslíme.

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, "sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.