Odeon strana 32 z 74

Když nemůžete půl roku usnout, okolní svět vám začne připadat jako nekonečný sen. Takových lidí moc není, ale mladý úspěšný úředník, který si říká Jack, je jedním z nich. Jeho život se změní, když potká Tylera Durdena – spolu založí první klub rváčů, místo, kde si může každý „vyměnit názor“ s druhým. Nejznámější román Chucka Palahniuka, zfilmovaný r. 1999 Davidem Fincherem, vychází v novém překladu.

Děj knihy se odehrává v Paříži, popisované jako chaotické velkoměsto plné lidí, kteří se den co den potkávají a míjejí. Jednou ze dvou hlavních postav románu je Mathilde, mladá vdova a matka tří dětí, která se po tragické smrti manžela pomalu naučila znovu žít. Druhým protagonistou díla je Thibault, lékař na volné noze, který denně cestuje za svými pacienty po celé Paříži a tráví tak hodiny v dopravních zácpách. Ani Thibaultův osobní život není jednoduchý, žije s Lilou, ale vztah za moc nestojí. Ve skutečnosti je drží pohromadě pouze sexuální pouto, i když on ji bláznivě miluje. Čtenář tedy napjatě čeká, zda se tyto dva osudy v knize setkají, zda konečně oba hrdinové naleznou trochu štěstí. Oba dva totiž touží po tom samém – po někom, kdo by je mohl milovat. Samozřejmě se v rušné Paříži potkají, otázkou ale zůstává, zda se pouze neminou v davu…Čistý a přesný styl knihy dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla je úsporný a popisy citů jen strohé. Stejně jako onen všední život velkoměsta a jeho obětí.

„Prvý a posledný raz som videl Giuseppa Tomasiho, knieža z Lampedusy, v lete 1954 v San Pellegrino Terme pri príležitosti literárneho kolokvia [...] Prechádzal sa po bratancovom boku uličkami okolo Kursaalu a či sa zúčastňoval na zasadnutiach, vždy mĺkvy, vždy s trpko zvraštenými ústami. Keď ma predstavili, nepovedal jediné slovo, iba sa krátko uklonil. Uplynulo takmer päť rokov, a ja som o kniežati z Lampedusy nič nepočul. Až kým vlani na jar neprišla istá moja milá priateľka [...] na výbornú myšlienku zatelefonovať mi [...] Vraj má niečo pre mňa, jeden román. Pred časom jej ho poslal zo Sicílie ktorýsi známy [...] ,Od koho je?´ spýtal som sa. ,Ach, ani neviem. Ale myslím si, že to nebude ťažké zistiť.´ Onedlho som držal rukopis naklepaný na stroji v rukách. Nebol na ňom nijaký podpis. Ale jedným som si bol hneď istý, len čo som vychutnal ľúbeznosť prvých slov – ide o serióznu prácu, o dielo naozajstného spisovateľa! [...] Keď som si potom prečítal na dúšok celý román, len som si potvrdil prvý dojem. Ihneď som zavolal do Palerma. Takto som sa dozvedel, že jeho autorom je Giuseppe Tomasi, vojvoda z Palmy a knieža z Lampedusy: hej, bratanec básnika Lucia Piccola [...] Žiaľ, knieža pred rokom, na jar 1957, vážne ochorel a ešte v júli toho roku v Ríme, kam šiel urobiť posledný zúfalý pokus vyliečiť sa, zomrel.“ Giorgio Bassani (Z predslovu k prvému talianskemu vydaniu Geparda, 1958) Z talianskeho originálu Il Gattopardo (nové vydanie zrevidované Gioacchinom Lanzom Tomasim, Giangiacomo Feltrinelli Editore Milano, 2002) preložila Michaela Jurovská.

Novinář Carl Streator, který píše sérii článků o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat, si povšimne, že na místech, kde k úmrtím došlo, se obvykle vyskytuje kniha Básně a říkanky celého světa. Kniha obsahuje zdánlivě neškodnou říkanku, ve skutečnosti však šamanskou formuli, která po přednesení, dokonce i v duchu, zabíjí. Carl se rozhodne „zachránit svět“ a začne výtisky této knihy ničit…

Paříž 1885: Georgese Duroye, bývalého vojáka a toho času zaměstnance na dráze, trápí nedostatek peněz, chudoba a bezmoc. Vše se mění ze dne na den, když mu kamarád z vojny dohodí místo v novinách – z nýmanda se stane uznávaný novinář. Díky známým pozná Duroy, přezdívaný Miláček, pár zazobanců z místní smetánky a získá svou první milenku, paní de Marelle. Vzápětí se však žení z ryzího kalkulu – nebere si tu, kterou miluje, ale bohatou vdovu po kamarádovi. Se svatbou si zvolí i nové, vznešenější jméno, s postavením a penězi vzrostou i nároky. Satirický román má skvělou atmosféru, která nás vrací do doby, kdy se společenská smetánka vozila v drožkách a z venkovana se mohl stát lev salonů. Maupassant ve svém díle představuje sobeckého a sebestředného jedince, který touží po slávě, uznání, moci, penězích a úspěchu u žen. Miláček je nevyléčitelný sukničkář, prototyp průměrného člověka jdoucího přes mrtvoly.

Románová prvotina Borise Razona vyvolala živé debaty: klíčů k tomu, jak ji číst, vnímat a chápat, bylo totiž víc a poměrně odlišných. Pro jedny se autor svým autobiografickým románem zařadil do sousedství Lewisovy Alenky v říši divů či Homérova Odyssea, jenž doputoval až na práh Hádovy říše, pro jiné patřil prostě k těm, kteří už měli nakročeno na „druhý břeh“ a jimž se klikatými cestami díky lékařům a medicíně podařilo najít cestu zpět a podat o tom svědectví. Razonova „pouť duše“ pod vodou, ve vzduchu, na lodi či na lanovce mezi ohňostrůjci, děvkami, povstalci, piráty, samozvanými ruskými doktory či jakýmisi Anupy, psy vyprovázejícími na věčnost, je obdivuhodným dobrodružstvím imaginace.

Cukuru Tazaki byl na střední škole jedním z pěti členů party, která ho ze dne na den vyloučila ze svého středu, aniž mu někdo z jeho kamarádů řekl proč. Tazaki utrpěl ztrátou přátel duševní otřes a zabýval se dokonce i myšlenkou na sebevraždu. Dlouhých 35 let poté přiměje přítelkyně Sára Tazakiho, aby vyhledal své bývalé kamarády a získal odpověď na otázku: PROČ? Ani v tomto díle autor své čtenáře nezklame - charakteristický literární styl vytváří výjimečné dílo a čtenáři jsou znovu pohlceni Murakamiho magickým světem...

Originální vyprávění začíná ve slumu v africkém Harare: desetiletá dívka pojmenovaná Miláček má různé kamarády – jmenují se třeba Bastard, Bůhví, Stina. Jejich otcové, případně oba rodiče se povětšinou kamsi vypařili. Jedna dívka je těhotná. Kradou ovoce, hrají si s odpadky. A hlavně sní o tom, že se jim podaří někam odjet, do Ameriky, do Evropy. Miláček má štěstí, jí a její matce se to podaří díky tetičce v Detroitu. Jenomže idealistické představy dítěte jsou jedna věc – a špinavé velkoměsto zasažené hospodářskou krizí věc druhá… Debut třiatřicetileté autorky, s nímž se dostala až do finále Bookerovy ceny.

Jonas T. Bengtsson přichází s novým románem, ve kterém nám představuje dalšího hrdinu, jenž by se jen stěží vešel do škatulky „obyčejný Dán“. Přesto nepochybujte, že by se takový příběh nemohl odehrát i u nás. Sus je devatenáct let, ale vypadá na dvanáct. Většinu života strávila v drsném prostředí kodaňského ghetta těch nejchudších. Její bratr leží v kómatu v nemocnici. Otec, pro Sus jen brutální opilecké monstrum, sedí ve vězení za vraždu její feťácké matky. Sus drží při životě jediná touha – touha po pomstě…

Peter Wilmot se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky propíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo – místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde. Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů, které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo „cizí“ vstoupit; o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení. Sám Peter měl v krvi spoustu prášků na spaní, které nikdy nebral. A pak se utopí Mistina dcerka Tabi. Zločiny proti celé skupině obyvatel. Spása má dost blízko k apokalypse. Palahniuk pokaždé zabrousí do jiných vod… V tomto díle se soustředí na grafologii a také na choroby slavných umělců. Za klíčovou větu Deníku můžeme považovat Kde berete inspiraci? Obrazy Misty Marie Wilmotové vznikají z čiré bolesti. A z donucení.

Tři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři osudy: Indka, která patří k nejnižší společenské vrstvě – Italka, jež zdědí rodinnou firmu – Kanaďanka, která má skvělou kariéru v právnické firmě. Všechny tři spojuje touha po důstojném životě. Nikdy se spolu nesetkají, nevědí o sobě; a přesto se mezi nimi vytvoří intimní pouto – symbolické pouto vzpoury proti nepřízni osudu.

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.