Odeon strana 39 z 87

„Mladší sestra“ románu Manžela jsem nezabila má tentokrát čtyři hlavní postavy: mladou vesnickou ženu, díky níž nahlédneme do světa prostituce, vysokého komunistického funkcionáře, který to dotáhne až na guvernéra provincie, okresního ředitele Pozemních staveb, státního úřadu výstavby silnic a mostů, a postavu nepříliš uvědomělého zástupce ředitele Úřadu ochrany životního prostředí. Postavy se vzájemně neznají, nejsou ze stejného kraje ani ze stejné společenské vrstvy, příběh každého je ale od začátku do konce jeden absurdnější než druhý. Trestná činnost, ať prostituce různých forem, vydírání nebo korupce různých druhů, vyplouvá na povrch v podobě šokujícího skandálu, který je třeba zamést pod koberec. Nikdo se nerozpakuje sáhnout k nelegálnímu řešení situace, a když něco vyjde na povrch, jde jen o to vyklouznout co nejlaciněji, přičemž nikdo nikdy neví, do čeho dalšího se zrovna zaplétá…

Černý tulipán patří k nejznámějším románům Alexandra Dumase. Na rozdíl od jiných spisovatelových děl, překypujících davy postav, souboji, velkými scénami, jde o komorní příběh zabydlený jen několika málo osobami. Má pouze tři dějové linie, což je na Dumase velmi přehledné: politické události v Holandsku při nástupu Viléma Oranžského k moci roku 1672; tulipánovou horečku, jež v té době Holandskem zmítala, a touha vypěstovat černý tulipán; v neposlední řadě lásku mezi noblesním vězněm a žalářníkovou dcerou, která dobře skončí.

Tento snad nejslavnější román ruské literatury 20. stol. vyšel poprvé r. 1957 v Itálii, až r. 1988 v SSSR a u nás oficiálně r. 1990. Pas-ternakovi (1890-1960) byla r. 1958 udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout. Román zachycuje mezníky života Jurije Živaga, spojené s významnými událostmi v Rusku: revoluce 1905, 1. světová válka, rok 1917, porevoluční vývoj. Mísí se s lyrickým líčením osobních vztahů i úvahami o smyslu života a umění; milostné peripetie Jurije, Toňi a Lary jsou děsivé i nádherné zároveň. Velkou roli sehrává osudovost, která vstupuje do životů postav a vzájemně je propojuje.

Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, ale mnohé jsou i ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu.

Povídkový soubor Marka Šindelky obsahuje deset textů, které se vzájemně prostupují: jsou semknuté, prorostlé. Objektem autorova pozorování jsou opět vztahy - nebezpečné, zničené, vyhořelé, vyčpělé. Povídky jsou zároveň intimnější a přímočařejší, jsou smyslné i smyslové. V silných textech nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli ani tušení.

Román vynalézavým způsobem spojuje několik rovin a časových pásem - Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Před čtenářem se odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. Za svůj debutový román získala autorka v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Pro mnoho lidí představuje Ernest Hemingway spíše mozaiku mýtů než člověka: vojáka, sportovce, lovce, expatriota a samozřejmě spisovatele. Ale pod těmito legendami stále uniká jeho skutečný život. Jak vypadal jako rozesmátý kluk či mladý voják? Co psal ve svých nejdůvěrnějších dopisech? Jak ho změnily jízdenky, které držel v ruce cestou z Francie do Španělska nebo napříč americkým Středozápadem, a co si na těchto cestách zapisoval, aby to z toho později vznikla povídka nebo román? Ernest Hemingway – Svědectví jednoho života zodpoví tyto i mnohé další otázky. Celý svazek, s předmluvou Hemingwayova syna Patricka a doslovem jeho vnuka Seana, připravil správce Hemingwayovy pozůstalosti, který též napsal úvod. Tato bohatě vypravená kniha, osvětlující autorův život ze všech možných stran, vypráví příběh jeho nesmírně úspěšné spisovatelské dráhy prostřednictvím předmětů, jichž se dotýkal, okamžiků, které prožil, myšlenek, jež se mu každý den honily hlavou.

Nový román kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa je životním bilancováním šestačtyřicátníka, který vzpomíná na své bývalé lásky. Nepřekvapí, že nechybí naturalistické popisy sexuality, ale i lyrické, melancholické úvahy nad vztahy obecně, pojmy láska, přitažlivost apod. Ve druhé půlce románu vypravěč zjišťuje, že nemůže žít bez Camille, jedné z milenek, a výčitky i sebelítost ho pohání k něčemu, co vypadá jako stalking. Když je vypravěč na dně, rozhoduje se mezi vírou a mezi antidepresivy. „Bůh je průměrný scenárista“, poznamenává, a je jasné, pro jakou variantu se rozhodl. Houellebecq má nezaměnitelný, osobitý styl, pracující zejména s nenápadnými, ale promyšlenými asociacemi. Jsou zde i vedlejší linie příběhu jako sportovní střelba nebo vysokoškolské studium na zemědělské fakultě – není to poprvé, co do fiktivního příběhu pronikají autobiografické prvky. Houellebecq opět dokazuje, že každé jeho nové dílo je literární událostí a že se mu stále daří udržovat své čtenáře v očekávání a napětí.

Lidský život v kostce. Od prvního nádechu k poslednímu, jako bychom byli odnepaměti určeni k zapomínání. A k zapomnění. Román vypráví příběh čtyř lidí, jejichž osudy jsou hluboce provázány. S Alicí a Tomášem se seznámíme právě v okamžiku, kdy mu ona vmete do tváře, že ho nikdy nemilovala. S jejich synem Patrikem a jeho partnerkou Stelou se poznáme vzápětí – Patrik je po těžké autohavárii v kómatu. Aby toho nebylo málo, u jeho otce propuká Alzheimerova choroba, takže Alice má na starosti oba dva: jednoho, který se učí žít znovu, a druhého, který se snaží život nezapomínat.

Zatímco autorovy slavné hororové povídky charakterizuje jedovatá bizarnost, čtyři příběhy ze sbírky Milostné rošády jsou precizně komponované originální anekdoty s překvapivou, až šokující pointou - povídky o "bezbolestné bolesti", v různých hávech obměňující české přísloví "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá"… Jsou to mistrné, dějově sevřené grotesky naplněné černým humorem, které často připomenou vycizelované arabesky Poeovy.

Mladý muž s vysloveně ženskou povahou, křehký, stydlivý, cudný, zcela nezkušený, navíc velmi přísně vychovaný dvojicí bigotních sektářů, narazí na podnikovém večírku na ženu v takzvaných nejlepších letech, hrající v dámské kapele, s více než pestrou minulostí, ztepilou, silnou, všestranně dominantní, která se nápadně podobá svému nástroji – helikonu, o němž slovník naučný praví, že je to basová forma tuby, užívaná v pochodové hudbě. Potkal se bizarní pár, u něhož všechno působí a probíhá zcela obráceně. A protože jeho zběsilý příběh dosáhne své půle za velkého společenského převratu v roce 1989, mění se existenciální groteska v povýtce společenskou, když její hrdinové spadnou jako z bláta do louže z reálného socialismu do neméně reálného kapitalismu, v obou případech českého ražení. Knihu, jejíž první díl vznikl před čtvrtstoletím v krušném čase „pro rozveselení přátel“, dopsal autor po svých devíti vesměs dramatických románech „pro rozveselení sama sebe v době, kdy Češi hrdě předvádějí světu, že jsou schopni zůstat rozvojovou zemí i po pádu komunismu“.

Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody. Bravurně zvládnutý vnitřní vývoj postav v delším časovém úseku dává nahlédnout do životního příběhu obou žen s takovou silou, že se čtenář snadno stává součástí děje. Elegantní strohost a přímočarost autorčina stylu je osvěžující – Očista nabízí tragický příběh, který se stal nebo mohl stát, s osvobozující lehkostí a s dávkou pochmurné romantiky.

Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit. .. Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli. .. Je v pohodě. Tíseň.

Čtenáři, kteří mají v souvislosti s Houellebecqovou tvorbou jistá očekávání, budou překvapeni – v knize není jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je „vyklidněný“ a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století. Houellebecq vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Kariéru umělce začal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, když ale zjistil, jak fascinující záležitostí je mapa, a začal se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území. Objevil zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů – vzniklé umělecké fotky při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla…

Soubor Kláry Notaro je suverénním a originálním příspěvkem k dobré tradici české povídky. Příběhy lidí z různých koutů Francie – příslušníků odlišných generací, národností, pohlaví, světonázorů a sociálních vrstev – jsou nahlíženy zevnitř: očima toho, kdo v cizině zdomácněl, a současně zvnějšku: pohledem toho, kdo tu nikdy nebude úplně doma. Lahodné sýry, obtěžkané vinice, noblesní jezdecké kluby či svatby v zahradách tvoří lákavě exotické i erotické prostředí, v němž se ale pohybují charaktery univerzálně lidské.

Velký Gatsby vyšel poprvé roku 1925. Za autorova života nebyl příliš populární, dnes však patří k nejznámějším a nejčtenějším dílům moderní americké literatury. Jazzová hudba, stejně jako příběh o vášni a tragické lásce je evidentně nadčasový. Roku 2013 vznikl nový, moderní český překlad. Ve stejné době přišla do kin hvězdná filmová adaptace. Zámožného, výstředního a poněkud záhadného Jaye Gatsbyho ztvárnil Leonardo DiCaprio, svůdnou Daisy Carey Mulliganová.