Odeon strana 56 z 74

Prózy Anne Enrightové jsou pověstné ponurostí a nesmiřitelností, s níž prezentuje současné Irsko. Román se odehrává během několika týdnů života čtyřicátnice Veroniky, jež se musí vypořádat s nepříjemným úkolem - přivézt z Anglie do Irska mrtvé tělo bratra Liama, alkoholika, který spáchal sebevraždu na Brightonské pláži. Pro Veroniku není lehké vyrovnat se se smrtí milovaného bratra, mnohem hůře však zvládá vzpomínky, které jeho dobrovolný odchod ze světa vyvolal. Vzpomínky na dětství, kdy žila spolu s jedenácti sourozenci. Pro většinu dětí bývá dětství jakýmsi záchytným bodem, místem, ke kterému se mohou v myšlenkách vracet. Ne tak v případě Veroniky a jejích sourozenců. Pro ně je dětství velkou noční můrou; nešlo jen o předvídatelnou chudobu a skromné podmínky, ale především o nezájem, s nímž k nim matka přistupovala. Čekali bychom, že právě tíživá situace rodinu semkne, ale v případě Hegartyových to mělo přesně opačný efekt: ničeho se nedostávalo, ani materiálního zabezpečení, ani lásky. Nelze se pak divit, že nikdo ze sourozenců není bez následků - pijou, jsou nespokojeni v soukromém i pracovním životě, nevěří v boha, závidí si. Veronika si bohužel vybavuje i situace, kdy rodinný přítel sexuálně zneužíval jejího bratra. Její úsilí pochopit důvody bratrovy sebevraždy je nakonec korunováno úspěchem, jen díky němu se jí daří vyrovnat se s vlastní minulostí. ooo Anne Enrightová (1962) je autorkou čtyř románů. Vystudovala Trinity College a tvůrčí psaní na University of East Anglia. Za svůj poslední román získala r. 2007 prestižní Man Bookerovu cenu.

Egypt, 1964: Chrám v Abú Simbelu je přemisťován o 60 metrů výše, neboť se nachází pod hladinou budoucí gigantické Asuánské přehrady. Núbijci, tradičně žijící na březích Nilu, jsou vysídlováni do vzdálených míst. Práci koordinuje Angličan Avery Escher, který původně pracoval na stavbě přehrady, ale nakonec se rozhodl podílet se nikoli na ničení, ale na záchraně. Stejně smýšlí i botanička Jean, jeho pozdější manželka, která sbírá vzorky rostlin, aby nenávratně nezmizely pod hladinou. Příběh o ztrátách a opouštění, o návratech a odpouštění, pomíjení a vykořeněnosti. „Zimní krypty“ vzpomínek, které jsou v různých zemích a ve všech časových obdobích stejné.

Když Siervu Maríi pokousal v den jejích dvanáctých narozenin pes nakažený vzteklinou, a ona přežila, byla označena za posedlou. Církev zná jediný prostředek proti všem představitelným nemocem: vyhánění ďábla neboli exorcismus. V klášteře svaté Kláry však začíná osudná milostná zápletka dvanáctileté dívky s šestatřicetiletým knězem, který namísto Satana objevuje lásku. Márquez popisuje nádherný, nicméně nenaplněný vztah dvou lidí. Láska je podle autora jistým druhem šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí…

Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...