Petrklíč strana 23 z 37

Hřbitov je místem, kde se dá proces zániku sledovat stejně jako vznik pohybu v kukátku nickelodeonu. Samotný proces zániku tady vlastně vzniká. Když tu nafotíme několik fotografií, dejme tomu pomníky, květiny, fotografie na náhrobcích, seřadíme je pak za sebou od nejrozkvetlejší čerstvé květiny až po úplný pahýl ve váze, až po úplné nic, a rychle ty obrázky prolistujeme, sami na vlastní oči uvidíme vlastnoručně vytvořený film o zániku. Tato kniha je zachycením procesu zániku…

Dostává se Vám do rukou kniha, která by se dala žánrově zařadit jako průkopnice nového českého "globálního existencialismu", kdyby taková kolonka ovšem existovala. Čtivý napínavý příběh, který se může stát kdekoliv okolo vás.Západní civilizace se dostává do protikladu ke svým vlastním hodnotám a idejím. Dokonce ani mnozí úspěšní a bohatí nenacházejí uspokojení v tom, co dělají, a hledají únik v jednoduchosti, prostotě, utíkají před důsledky svého vlastního činění. To je i případ podnikatele Zdeňka, který přijíždí po smrti své matky do opuštěného domu na severu Čech, který zdědil a kde dlouhá léta nebyl. Jeho velké bílé porsche ostře kontrastuje s chudobou a jednotvárností života místních obyvatel. Stejně tak s charakterem místní vesnické hospody, ve které hledá pilíř prostého venkovského života, o který by se mohl opřít. Zdánlivě ho nachází v místním přistěhovalci, restituentovi z Prahy, který už před lety řešil svou situaci obdobně a upnul se právě na místní knajpu a studium mravenců. Snaží se být v této poloze šťasten. Zdeňka však dohání jeho vlastní podnikatelská minulost i zde, v malé vísce na severu Čech. Bodejť by také ne. Vždyť konta firmy, které je spolumajitelem, jsou tučná a on k nim má stále podpisová práva. Nejde přece o Zdeňka, ale o peníze, které je potřeba z něho dostat, než se tam někde na severu upije k smrti. Na pozadí tajemného domu po matce se starým vydáním Dona Quijota, mnoha vypitých piv v umakartové hospodě severních Čech a podivuhodné cesty černého mravence, který nechává stopu ve sněhu v cestě za svou hvězdou, se odvíjí napínavý příběh, ve kterém nechybí kriminálníci z podsvětí, sex ani zrada. Rozuzlení je hodně netypické, překvapivé, nicméně logické a odpovídající době, v níž žijeme.Ale to už je obsahem knihy, kterou máte v ruce. Nezklame Vás.

Autor líčí osudy hereček a zpěvaček, jejichž životem prošla sláva, ale také v soukromí jim osud rozdal špatné karty. Proto čtenáři najdou nejen kapitoly patřící prvorepublikovým hvězdám, které dnes známe především z filmů pro pamětníky, ale objeví se zde i herečky, které máme dosud v živé paměti. Robert Rohál nezapomněl na umělecké i soukromé peripetie talentovaných umělkyň, zkrátka ukazuje, že život není jen krásný, ale někdy i krutý.

Autor Radek Žitný přichází se svou novou knihou, která je výpovědí o dosud ne zcela zmapované části života české prvorepublikové filmové hvězdy Adiny Mandlové, totiž soudních kauzách, které provázely její kariéru. Sporů v životě české herečky bylo dost a většinou neskončily příliš šťastně. Teprve nyní se dostávají takto uceleně na veřejnost. Mnohá fakta a archivní materiály v autentické podobě, o něž se Radek Žitný ve své práci opírá, budou překvapením pro mnoho čtenářů. Jde například o dobové výslechové protokoly, s nimiž běžný člověk se nemá možnost seznámit. Obsah publikace je exkurzem do dob první republiky, protektorátu, poválečného souzení kolaborantů i do činnosti StB, která vydírala a cíleně likvidovala české umělce. Kniha také obsahuje dosud nepublikované fotografie.

Soudě podle současných marketingových studií, nejoblíbenějším žánrem v tisku je interview, v knižní produkci pak memoárová literatura. Nemůže být pak pochyb, že zásluhy o tento boom lze připsat k dobru tvůrcům této literatury. Publicista Rudolf Mihola se v této oblasti pohybuje téměř čtyřicet let. Publikoval více jak tisíc rozhovorů v široké škále novin a časopisů. Ze stovky čtenářských, nejlépe přijatých, uspořádal některé své knižní tituly. Z obsahu jeho knih je možné vysledovat, že osudy protagonistů jsou autentické. Autor tak respektuje právo svých aktérů na pravdivou výpověď. Činí tak s rizikem, že vnese pochyby do hlav nejednoho tzv. historika. Výsledek tohoto přístupu je pozitivní, neboť čtenáři se dostávají k pravdivé podstatě života a osudů osobností. Všechna jména herců a zpěváků, která jsou uvedena v knize, můžeme právem chápat jako důvěrně známé souputníky našich cest.

Mnohé z českých a moravských hradů a zámků jsou spojeny s notně krvavými historiemi. Například na snad neproslulejším z nich, na Karlštejně, byli přímo na zasedání královské rady zavražděni čtyři rádci krále Václava IV. Zámek Český Krumlov se zase stal svědkem hrůzně krvavé masopustní noci. Pod Hlubokou přišel o hlavu pyšný předák Vítkovců Záviš z Falkenštejna a v lesích kolem Buchlova byl zase zákeřně přepaden a pobodán sám hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Knížka Krvavé příběhy z hradů a zámků je možná trochu drastickým průvodcem po někdejších panských sídlech, za to však dává zajímavě a poutavě nahlédnout do české minulosti. Vedle událostí, které se opravdu staly, nabízí i krvavé a hrůzostrašné pověsti, které jsou s četnými hrady a zámky spojovány. Pokud můžeme radit, neotvírejte knihu před usnutím. Mohly by se vám pak zdát dosti ošklivé sny.

Osobnost dr. Emila Háchy není zapomenuta ani dnes, po celých šedesáti osmi letech, které uplynuly od jeho smrti. Háchův problém však je, že názor veřejnosti zejména na poslední roky jeho života je emotivní, a především výrazně osciluje mezi Háchovým zatracením na jedné straně a určitým obdivem na druhé. Už proto je pozoruhodné. jak zásadně se tento napohled drobný, nenápadný, zranitelný a fyzicky předčasně zestárlý muž zapsal do moderních českých dějin. Dokonce porovnatelně s jeho programově mnohem většími velikány. Do jisté míry už za svého života (ale především poté) skutečným strůjcům historie posloužil. Neboť se právě jim prakticky v každé době, počínaje už rokem 1939, velmi dobře hodil – jako příměr, jako příklad, jako symbol pro ten který myšlenkový směr, odkaz či aktuální politický záměr. Anebo jako alibi, to jistě jak komu. Posláním této knihy není jen tak jednoduše se přiklonit k jedné či druhé straně. Jejím hlavním záměrem je ukázat dr. Emila Háchu ve srozumitelné podobě. Proto veškeré informace o něm uvádíme bez emocí, s maximálně možnou měrou objektivity a co nejpřehledněji, aby si čtenář mohl utvořit vlastní úsudek.

Není malých a velkých rolí, jsou jen malí a velcí herci, kteří je hrají. Přitom mnozí takoví jsou velcí nejen duchem, nýbrž také po těle. Kniha „13. komnaty herců gigantů“ se věnuje právě jim. Autor v této knize představuje poměrně rozsáhlou galerii umělců, nápad­ných už na první pohled vlastní fyzickou konstitucí, s respektem a s úctou ke každému z nich. Čtenář se dozví, jak se právě tito gigan­ti vyrovnávali nejen se svým „handicapem“, nýbrž také s nástraha­mi „Třináctých komnat“. Také oni jimi přirozeně trpěli, a mnozí z nich trpí dodnes. Publikace představuje reprezentativní kolekci herců a hereček, jež vesměs ani přes svou přirozenou impozantnost neztratili pranic z vlastní graciéznosti, talentu, ani předností ducha. To vše v oblou­ku, široce vyklenutém od 20. století až po naše časy. Jde o osob­nosti, které jsou českému divákovi blízké, jež si je oblíbil a jimž třeba i prostřednictvím tohoto vyprávění možná poprvé správně porozumí. V knize jsou zaznamenání i méně známí herci, kteří minimálně mají zaděláno, aby se za nějaký čas také stali giganty.

Josef Mucha od svého mládí psal básně a také povídky. Nejvíce svého plodného života věnoval hudbě a myslivosti. Hrál na housle, trumpetu, lesní roh a také kytaru. Byl absolventem lesnického odborného učiliště a mistrovské lesnické školy. Až do své tragické smrti /2005/ žil se Zdeňkou Muchovou, rozenou Havlíčkovou, s níž měl dvě dcery. Tento všestranný, pohodový a vždy usměvavý člověk napsal tuto humoristickou knihu, ve které se projevil jako vynikající pozorovatel vesnického života. Nakladatelství děkuje paní Zdeňce Muchové, že se rozhodla jako dědička autorských práv tento nevšední příběh poskytnout ke knižnímu vydání. Čtenáři milující humor si určitě přijdou na své.

Josef Mucha od svého mládí psal básně a také povídky. Nejvíce svého plodného života věnoval hudbě a myslivosti. Hrál na housle, trumpetu, lesní roh a také kytaru. Byl absolventem lesnického odborného učiliště a mistrovské lesnické školy. Až do své tragické smrti /2005/ žil se Zdeňkou Muchovou, rozenou Havlíčkovou, s níž měl dvě dcery. Tento všestranný, pohodový a vždy usměvavý člověk napsal tuto humoristickou knihu, ve které se projevil jako vynikající pozorovatel vesnického života. Nakladatelství děkuje paní Zdeňce Muchové, že se rozhodla jako dědička autorských práv tento nevšední příběh poskytnout ke knižnímu vydání. Čtenáři milující humor si určitě přijdou na své.

Jsou slavní a mužní, hrají precizně své role a ovládají svou profesi, ale ve svém soukromí - jak už to tak někdy chodí - jsou přece jenom jiní. Možná nejsou ani tak silní, zábavní nebo patřičně "mužní", zato jsou z masa a kostí. Vedle svého mnohdy impozantního zjevu, svých předností a kvalit mají i své slabiny, svůj soukromý život, své já, svůj sexuální apetit…Autor Robert Rohál tak trochu nakukuje za kulisy a fasádu několika slavných mužů - jak už ostatně prozrazují jména Richard Chamberlain, Vladimír Menšík, Alain Delon, Jean Marais, Eduard Cupák, Jiří Hrzán, Rupert Everett, Jiří Schellinger a další.

Kniha objevuje tvář prvního československého prezidenta z nevšedního úhlu pohledu, výhradně z jeho soukromí. Čtenář knihy získá ucelený, mnohdy detailně vykreslený pohled na civilní život T. G. Masaryka. Například pro jaké typy žen měl slabost, jaký vztah měl k ženám vůbec, kterého ministra se zastal v momentě, když se k nelibosti veřejnosti oženil s herečkou. Jaká jídla měl rád, proč se rozhodl být abstinentem, kdy sportoval, jaký byl kůň Hektor, jak vypadala soukromá pracovna TGM i proč upřednostňoval skřipec před brýlemi. Součástí knihy je profil zajímavostí pojících se k prezidentově choti paní Charlottě Garrigue Masarykové. Překvapením může být otázka, jaký vztah měl ke spisovatelce Oldře Sedlmayerové, s níž zvažoval sepsat velkolepé literární dílo, zda milenecký, nebo jen přátelský. Čtenář se dozví, že si umělkyně T. G. Masaryka oblíbila již ve svých třinácti letech, kdy se mu také rozhodla sepsat obdivný dopis, o jejích úsměvných milých dívčích trablech i o tom, jak o něm získávala informace.

Herečka Jiřina Bohdalová to neměla v životě ani ve své profesi jednoduché. Třikrát se hlásila na DAMU, a když se napotřetí na studium herectví dostala, zavřeli jejího otce do komunistického vězení - a ona se musela postarat o celou rodinu. Když natočila film Ucho, který stejně po natočení putoval do trezoru, nesměla dlouho před filmovou kameru. Přesto se z ní stala jedna z nejlepších a nejoblíbenějších českých hereček, která měla v jednom ohromné štěstí - už na počátku své umělecké kariéry se uplatnila nejen na jevišti, ale především na televizní obrazovce. S Vladimírem Dvořákem se stali populárními průvodci jak mnohých televizních Silvestrů, tak zábavného cyklu Televarieté. Avšak za mimořádnou hereččinou oblibou u diváků stojí i postavy, které ztvárnila v řadě televizních komedií, seriálů a pohádek anebo filmech jako Hvězda zvaná Pelyněk, Dáma na kolejích, Bílá paní, Světáci, Pěnička a Paraplíčko, Ucho, Smích se lepí na paty, Jedna kočka za druhou, Fanny....

Příběh hraběnky BÁTHORYOVÉ, který pravdivě a věrně popsal Jožo Nižnánsky v románu Čachtická paní, se odehrává na rozhraní 16. a 17. století a čerpá ze skutečných událostí.Děj je nabitý nejen zajímavými historickými a dobovými fakty, ale je především napínavým až detektivním čtením. Vyvrcholením děje je nekonečná až chorobná touha čachtické paní být za každou cenu krásnou. Tato touha byla příčinou zmaření životů mnoha nevinných a mladých dívek.Bylo jen otázkou času, kdy se tento příběh stane námětem pro filmové zpracování. Této látky se chopil zkušený režisér Juraj Jakubisko ve filmu BÁTHORY. Čtenář na 512 stranách prožije vedle napínavého dobrodružství i nezištnou lásku, nenávist, zradu , zklamání a závist.

Kniha Třinácté komnaty prezidentů není svým rozsahem příliš rozsáhlá, ale je nabitá výběrem událostí a fakty, které zásadně ovlivňovaly naše dějiny a tedy i naše osudy. Pojednává o práci, živote a často i myšlení mocných, tedy těch, kteří stáli a stojí na samém vrcholu pomyslné pyramidy - na Pražském hradě - a dívali se či dívají „ z vrchu“ na lid v „podzámčí.“ Přitom zřejmě při svém vládnutí si ani sami neuvědomovali své „Třinácté komnaty.“ Je dobře, že žijeme v době, kdy o mocných této země můžeme veřejně vést jakoukoliv debatu, a dokonce, takto činíme i v této knize. Odhalujeme jejich soukromí, slabá místa, chcete-li Třinácté komnaty. V. tomto smyslu je tato kniha ojedinělá a pro mnohé z nás mohou být některé informace velmi překvapivé. Kniha je vybavena fotografiemi míst, kde naši prezidenti žili a kde jsou ti, kteří nás navždy opustili - pohrbení.

Některá doporučení i konkrétní rady v této knize, jak například vyjít s mužem, se ženou, s rodiči, s tchyní, se sourozenci a rodinou vůbec, či rady, jak vyjít s úředníkem, nadřízeným, blbcem, soudem, lékařem, ale i jak vyjít s penězi a se životem vůbec, vám můžou pomoci v různých svízelných situacích i pochopit jednání lidí, s kterými nějak vyjít musíte. Při četbě této knihy si promítnete, že s takovým mužem či ženou jste se už někdy setkali, a třeba i vám připomene, že jste se třeba i vy chovali nepatřičně. Mottem této knížky by mohlo být ono staré známé „Neberte život vážně, stejně na něj umřete,“ protože rady a doporučení jsou zde podány s nadhledem, ironií a s jistou dávkou humoru. Máme dobrý pocit, že autorovi se to vrchovatou měrou povedlo a že to nebude jeho poslední kniha na toto téma.