Protimluv strana 3 z 6
vydavateľstvo
Černý vesmírný popel
Sbírka Černý vesmírný popel představuje autorovy básně z let 2008-2018. Ve všech textech se ukazuje nahá přítomnost, jakási vivisekce okamžiku, doba mezi cíděním hrobů a promluvami o budoucnosti. K tomu všemu nás tady takřka obtěžuje lyrický subjekt, to zatrolené černé básnické já, které tak miluje překračování hranic mezi legendou (mýtem) a tělesností, s její bídou a úzkostmi. A přece, pokud ty verše jen zaškatulkujeme jako existenciální, zapomeneme na člověka, na autora a jeho sarkasmus a absolutně suchý humor, který nám vždy nově dává volbu, zda věci chápat vážně, či nikoli.
Nokturno pro Přímoří
Román Nokturno pro Přímoří (Nokturno za Primorsko, 2004) je čtením s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924-2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Postava kněze Florijana Burnika a jeho chápání kněžského poslání je právě zosobněním snahy stát na straně člověka, jak mu to přikazuje etika biblického poselství, a být nezištně nablízku lidem, kteří jeho pomoc potřebují, a to i za cenu osobní oběti. Autorovi byl částečným předobrazem Burnika slovinský kněz Filip Terčelj (1892-1946), který mezi válkami působil v Gorici.
Kdy na slzy není čas
Postavu konfidenta STB a později odpůrce komunistického režimu Rudolfa Cukala si autor vybral záměrně, aby na jejím osudu ukázal, jak dokáže být spravedlnost někdy slepá a může rychle zničit lidský život.
Sledujeme příběh, který začíná v normalizačních sedmdesátých letech, reflektuje přelomový rok 1989 a končí po dvaceti letech, kdy byl vyhlášen tzv. lustrační zákon. Po jazykové stránce autor text postavil na častých dialozích, v nichž zúročuje svou zkušenost divadelního kritika. Pozoruhodností románu je, že v něm vystupují mnohé známé politické osobnosti, včetně Václava Havla, Jiřího Dientsbiera, Petra Pitharta aj. a zaznívají z jejich úst úvahy na téma směřování česká próza československé, potažmo české společnosti.
Ozim
Poetická próza Ozim s podtitulem Tesařské črty dává nahlédnout do zanikajícího světa málomluvného starého norského tesaře. Jeho život, ale i dávné řemeslné postupy vidíme pohledem člověka-emigranta, cizince, který se během společného soužití s tesařem seznamuje s jeho řemeslem, jimiž byly utvářeny staré dřevěné stavby v Norsku, a poznává hlavně víc tesařovu rodinnou historii, severskou krajinu a její obyvatele.
Text knihy Ozim je psán jazykem plným metafor a básnických obrazů. V obecnější rovině v něm najdeme zároveň výzvu k návratu ke kořenům, k opuštění současného způsobu života, jenž mnohdy opomíjí a lhostejně ničí staré věci, takže zapomíná kvůli novému na staletím osvědčené šetrné postupy nebo způsoby chování člověka k přírodě i k sobě samému. Knihu doplňují barevné dřevoryty Jana Jemelky.
Děravým dnem do noci
Jestli má některý současný český autor blízko k tomu, jakým způsobem psal a uvažoval Jan Balabán, tak je to s možnými výhradami prozaik Petr Pazdera Payne. Jeho povídky z knihy Děravým dnem do noci patří do proudu české literatury, kde je popisován ztišený obraz světa, který je vzdálen své podstatě. Sám autor navazuje svým novým dílem na předešlý povídkový soubor Předběžná ohlédání (2014), za nějž byl nominován na cenu Magnesia Litera. V příbězích odehrávajících se na různých místech, nejen v Čechách, ale také třeba v Chorvatsku, Itálii a jinde, ale i v různých dobách, kdy se ocitáme nejen v současnosti, ale také například ve druhé světové válce, nalézáme všechny podstatné znaky Paynovy tvorby: zvažování vztahu slova a obrazu, téma svobody člověka a umění, jeho vztah k Bohu. Spolu s autorem ale víme, že literatura ovšem není prohlášení, traktát, úvaha... V literatuře je povoleno vyjádřit nevěru i hřích i beznaděj bez moralismu.
Ztraceni v sebeklamu
Půvab a hodnota románu Ztraceni v sebeklamu spočívají především v jeho autenticitě.
Max Gronach věrohodně přenáší své čtenáře do Ostravy šedesátých let. Do ocelového srdce republiky, tak cenného pro komunistické vedení, a přesto na hony vzdáleného od všemocné Prahy. Dává nám nahlédnout do světa vlivných tajemníků strany, do tehdejšího filmového průmyslu i do života politicky nespolehlivých a nechtěných jedinců. Zároveň nám dává proniknout do atmosféry života běžných lidí hledajících svou šanci v době reálného socialismu.
Čtivé vyprávění má v sobě vtip i napětí - a zároveň v sobě skrývá hlubokou otázku: Co je to vlastně láska, odkud se vezme v životě člověka a čím roste?
Kniha Maxe Gronacha Ztraceni v sebeklamu je cenným přínosem nejen pro ty, kdo chtějí zrekapitulovat své vzpomínky, nebo ty, kdo se zajímají o dobu, v níž žili jejich rodiče či prarodiče - ale i pro ty, kdo se chtějí zamyslet nad nadčasovými principy mezilidských vztahů.
Příběhy
Básnická sbírka Příběhy přináší vedle retrospektivních, osobně laděných básní i texty-osobní dramata zpodobená třeba do vulkanických zemských pochodů (Zrození sopky). Některé z nich ční jako obranný val proti danosti osudu a statičnosti společenských rolí, jinde se syrovost příběhu překlápí v humornou nadsázku a (sebe)ironii. Přitom napříč celkem jdou témata cesty, citových vazeb, společenských předsudků a existenciálních otázek. Pro básnířku Janu Sovovu, profesně překladatelku z italštiny, je zásadní ovšem práce s jazykem, jakou formu i odpovídající styl lze přisoudit danému textu. Jak píše o autorce Jonáš Hájek: Před více než půlstoletím odhodil Jaroslav Seifert veteš metafor a rýmů a své čtenáře zmátl: v prostých řádcích viděl zpěv zpočátku jen málokdo. Ani Příběhy Jany Sovové navzdory své jednoduchosti nepostrádají melodii a rytmus, které dělají verš veršem, stačí být pozorný. Hle, próza v básni, zdůrazňuji v básni, bezbranná i sebevědomá!
Hallada o Olejovém Městě
Hallady jsou ostravské balady často psané či vnímané z vrchů místních nejvyšších kopců hald a jejich autor se v nich představuje jako halladář. Jazyk, kterým je text psán, jeho úhel pohledu tomu jednoznačně odpovídá. Jako kdybyste ve sbírce Hallada o Olejovém Městě četli jakási dávná sdělení o fantastickém bájném místě, jehož podobnost s Ostravou, kde se autor narodil a žije, je nemalá. Pražákova sbírka ovšem není jen ironizujícím obrazem úpadku, viz píseň-hallada Herna a Sekáč, v níž v Olejovém Městě vyhráli pouze šéfové heren, jen ti dovedou bojovat. V prvé řadě to jsou písně, v nichž se halladář zcela ztiší a začne se modlit za záchranu Olejového Města. Na vrchu haldy halladuje, k tomu má pouze své tělo a hlas a jako halladář provádí rituály, nejen ty jazykové
Devátý
Román Devátý (A kilencedik) nabízí nejen dobře podanou psychologickou drobnokresbu utlačovaného dítěte, ale zároveň hlubší vhled do poměrů ve společnosti kádárovského komunistického režimu v Maďarsku. Svou vyprávěcí strukturou a zejména perspektivou dětského vypravěče odhaluje dynamickou identitu dospívajícího chlapce. Hledět na svět očima dítěte, pohledem očištěným od životní zkušenosti dospělého, a tedy s minimálním předporozuměním, znamená vidět i z kloubů vymknutou realitu jako něco samozřejmého a neplatí to jen pro sociální a ekonomickou mizérii, ale i pro hanebný až zločinný režim, který ve světě dítěte vládne, protože ho nejen že nevnímá jako hanebný a zločinný, ale ani nemůže vědět, co to režim je. Můžeme zde vzpomenout na Grassův Plechový bubínek anebo, abychom zůstali bezpečně na půdě maďarské literatury, na romány s tematikou holocaustu Imreho Kertésze.
Zastavení
Soubor povídek Zastavení izraelského spisovatele Jariva Sapira přibližuje tu vesele, tu smutně téma dětství, vojenské služby, lásky, manželství a stáří. V dvaceti pěti samostatných krátkých příbězích z různých etap života se ocitáme často v kibucu, kde autor knihy vyrůstal, ale i na Sinajské poušti, v New Yorku, kde žije početná židovská komunita, a jinde. Mimochodem, výraz zastavení neboli jeciot v hebrejštině odkazuje na mnohovrstevnaté slovo znamenající východiska, ale také východy či dopady, exkrementy nebo naopak bonmoty či „úfrky“.
Před modlitbou přiložím
Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme nezvyklou mírou autenticity, texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška). Volf se projevuje jako dědic transcendentální expresivity autorů typu Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla. Dramatickým dějem jeho textů, hluboce prodchnutých vírou, je ale spíše „selhávání, střetání se s vlastní i cizí nedokonalostí, slabostí, ´neobejmutelností´ světa, který je vždy znovu a znovu potřeba promýšlet i prociťovat na samé hranici lidského vypětí. Čtenář dostává do rukou poezii, jež strhává neobvykle poctivým pokusem zformulovat v sobě hlubokou (a vždy jistě problematickou) empatii ke světu“.
Některé příběhy
Sbírka Některé příběhy básníka, prozaika a dramatika Petra Motýla přináší autorovy kratší i rozsáhlejší básnické texty napsané v letech 1995 až 2015. Jsou do ní zahrnuty například již časopisecky publikované básně (Mapa Ostravy, Jinovatka aj.), ale také doposud nezveřejněné texty o geniu loci míst, na nichž autor pobýval v uplynulých dvaceti letech (Stodůlky, Noci v kotelně aj.). Jako typicky „motýlovské“ můžeme ve sbírce vnímat úderné básnické obrazy vzešlé z „ošklivé krásy“ industriálního prostředí, setkáváme se zde však také s nezvykle ztichlými, meditativně laděnými texty spjatými s narozením Spasitele, zvěstí o konci světa aj. Důležitou stránkou Motýlova psaní jsou pak básně zpovědi, v nichž rekapituluje dosavadní život a reflektuje tvorbu i osud básnických přátel a rodinných předků.
Piliny
Kriticky sžíravá diagnóza a chirurgicky precizní pitva současné polské společnosti, jaká nemá v literatuře našich severních sousedů v posledních deseti letech obdoby. Varga řeže do polského maloměštáctví, falešné zbožnosti, korporátní kultury a raného kapitalismu, do vztahů mezi rodiči a dětmi, do věčně se zpožďujících vlaků polských státních drah. Řeže umně a zarputile, řeže do žen i mužů, do sebe i do druhých, řeže s upřímnou nenávistí a s řemeslnou virtuozitou a piliny jen létají…
Lacná kniha Převlékárna (-90%)
Kniha Převlékárna je knihou o hledání identity a zároveň totální literární hrou. Autor neustále převléká slova do různých stylů a žánrů, zkouší si nový literární jazyk a nový přístup k literární skutečnosti. Jeho hluboká znalost polské a světové, zejména francouzské a ruské literatury je prezentována nejen v teoretických studiích Rzecz o nierzeczywistości. Sartre - Gombrowicz - Nabokov (2002) a Poszukiwanie realności. Światopogląd polskiej prozy modernistycznej (2007), ale promítá se také do jeho prózy, v níž můžeme najít množství zřetelných citací i zašifrovaných odkazů na polskou i světovou poezii a prózu.
Na sklade 1Ks
0,94 €
9,35€
dostupné aj ako:
Ďáblovy knihy
Zamořily české domácnosti jako kobylky. Krvavé romány prodávané v sešitech v době Rakousko-Uherska. Psali o nich s nadšením Hrabal, Čapek, Vančura, Nezval, Hašek, Klíma, ale v podstatě je dnes téměř nikdo neviděl. Editor Martin Jiroušek, který již dříve připravil antologii Fialoví ďábli, se ponořil do hlubin soukromých archivů, zaniklých knihoven, ztracených pozůstalostí, aby vydoloval jedinečné svědectví o prvotní dobrodružné lidové literatuře plné vražd, lásky i strašidel. Ukázkový výbor z deseti mnohasetstránkových románů seznámí nadšence literárního podsvětí s fragmenty jedinečné čtenářské kultury z přelomu 19. a 20. století, kvůli kterým čtenáři dokonce neváhali vraždit. Tvrdili to aspoň lovci ďáblových knih, kteří je pronásledovali a upalovali daleko dříve před nacisty nebo komunisty. Váchal, když vydal svoji ódu Krvavý román (1924), už je nemohl sehnat. Obávaný druh literatury plný hrůzy a děsu včetně nezapomenutelných groteskních scén a kolapsů je nyní opět vytažen na světlo. Antologie, která tady ještě nebyla.
Fantasmagoriana
Mimořádná příležitost zavítat do světa počátků moderní evropské literatury. Elementární částice světové hrůzy Fantasmagoriana podnítila fantazii předních osobností světové romantické scény už před více jak 200 léty v létě roku 1816, kdy na břehu Ženevského jezera se uvnitř vily Diodati sešla vybraná literární společnost v podobě lorda Byrona, Mary Shelleyové, Percyho Bysshe Shelleyho a doktora Polidoriho, aby stvořila vlastní strašidelné příběhy. Chimérické výpravy básníků děsu tehdy stvořily nesmrtelná díla z rodu Frankensteina, Drákuly nebo Mumie. Originální, původně německy psané dílo, které bylo romantiky čteno ve francouzském překladě, se dnes poprvé dostává do rukou českého čtenáře. Velkolepý návrat ke kořenům evropské literatury je určen všem milovníkům kvalitního hororu. Antologie z německých končin je překvapí svou nestárnoucí svěžestí a jedinečným významem. Do češtiny přeložily germanistky Lucy Topoľská a Ingeborg Fialová-Fürstová. Autorem konceptu knihy s barevnou přílohou sestavenou z dobových ilustrací je znalec hororu Martin Jiroušek.
Vypredané
15,95 €