Protimluv strana 2 z 4

Autorský výbor vycházející z grafické úpravy inspirované duchem knihy Zvláštní radost žít Sandro Penny vydané v Klubu přátel poezie v Československém spisovateli. Výtvarnou podobu podtrhují fotografie hlavně z Itálie (Siena, San Gimignano aj.) nebo Řecka (Korinth, Delfy, Peloponés) samotného básníka Pavla Petra, který do svého druhého výboru zahrnul zejména texty z knih vydaných po sbírce S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů (2004), k nimž patří opusy jako Řeckořím (2008), Ve spánku sluncem jsi voněl (2008), Apollónové s černými olivami (2010), Ostrovánek (2012) či deníkové záznamy Z Javoriny (2012). Básně jsou zároveň prokládány úryvky z dopisů blízkých básníkových přátel, mj. Jiřího Kuběny, J. A. Pitínského, Josefa Topola a dalších.

Výbor Neviditelné věci přibližuje třetí, současné období tvorby polského básníka Adama Zagajewského, které se datuje přibližně od jeho návratu do vlasti z exilu a z hlediska poetiky se proměňuje jenom mírně. Na intenzitě nabývá motiv paměti. Zagajewski vytváří básnické evokace míst svého dětství, měst, která navštívil, vzpomíná na nejbližší příbuzné, významné umělce i přátele, kteří zemřeli. Týká se to nejen básnických sbírek Návrat (2003), Antény (2005), Neviditelná ruka (2009) a Asymetrie (2014) obsažených v tomto výboru, ale i řady brilantních klasických i memoárových esejí. V češtině vyšly Zagajewského básně v samizdatové antologii Slovo a zeď (1987 a 1988, přel. Daniela Lehárová) a v samostatném výboru Vítr ve větvích (2004, přel. Daniela Lehárová, průvodní esej Petr Borkovec). Adam Zagajewski získal mnoho literárních ocenění, mezi ty nejvýznamnější patří Cena Neustadt (2004), European Poetry Prize (2010) či Cena Heinricha Manna (2015).

Černý bod je studií o hororu v českých zemích. Rozebírá typické scény, motivy, klíčové autory, základní témata. Přináší konfrontaci s filmovým i výtvarným uměním. To nejlepší z dějin českého hororu od počátku 19. století z Prahy (Malé Strany, Karlína), Moravy, Olomoucka, Brna, západních Čech, Slezska. Na stovkách titulů a desítkách autorů zachycuje nejen tvar a specifika domácí produkce, ale také vliv německého, francouzského, anglického, ruského nebo japonského hororu. Dokazuje, že tradice českého hororu sahá až do doby preromantismu. V centru hledáčku se ocitají národní buditelé, obrozenci, zakladatelé moderní české literatury (Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Jan Hýbl, Jan Neruda), divadelní herci, překladatelé, mágové a excentrici (Christian Heinrich Spiess, Josef Jiří Kolár, Karel Sabina, Karel Švanda ze Semčic), výtvarníci, teoretici i praktici (Josef Váchal, Emmerich Alois Hruška), uznávané autorky psychologické a naturalistické scény (Anna Maria Tilschová, Jiří Sumín), rakouští Němci (Karl Heinz Strobl, Alfons von Cibulka, Leo Perutz, Franz Spunda, Rudolf Slawitschek), němečtí autoři podléhající vlivu jedinečného genia loci Čech (Hanns Heinz Ewers, Gustav Meyrink), okultisté (Karel Weinfurter, Josef Šimánek), ale rovněž tvůrci anonymní poetiky českého černého románu, expresionisté a surrealisté (Ladislav Klíma, Jan Weiss, Jaroslav Havlíček, Vítězslav Nezval), představitelé unikátní vlny české dekadence z okruhu Moderní revue i mimo ni (Karásek ze Lvovic, Emanuel z Lešehradu, Arnošt Procházka, Karel Hlaváček) či „satanistky“ (Maryša Šárecká, Marion Sováková).

Novela Kniha Ester zachycuje životní osudy dospívající židovské dívky z meziválečné a válečné Ostravy, která prochází různými životní zvraty. Nedílným "hrdinou" je samotná Ostrava jako taková. Inspirací ke knize byly některé reálie a zapomenutá místa okolo ulice Nádražní třídy, hlavní dopravní tepny části Moravské Ostravy, a vůbec zanikající nebo již zcela zaniklá ostravská topografie (Důl Michálka, Deutsches Haus, Wizubka ad.). Kniha také vyvolává otázky, jak prostřednictvím mizejících detailů a událostí (zapomenuté zvyky, ale i fasády domů), které se postupně stávají legendami a které si vybavují dnes už jen pamětníci, docházíme k osudové volbě: nechat je zapomenout, nebo pomocí nich obohatit naši soudobou paměť a skutečnost.

Próza Nocleh na letišti Gatwick je souborem krátkých textů, které spojuje zejména téma náhlé ztráty partnerského života a vyrovnávání se s pozvolna přicházejícím starším věkem. Autor trefně ukazuje, že snaha mužů chytit v takovém případě druhý dech mnohdy vyznívá spíše jako lapání po dechu. Povídky o vnitřním, rozporuplném světě mužů a jejich uvažování o ženách jsou psány vtipně, s ironií a nadhledem. Zbyněk Vybíral se do mužské duše dívá nemilosrdně i se soucitem.

Čtveročas vznikl v roce 1987, o třicet let později autor rukopis románu výrazně přepracoval a rozšířil. Do jisté míry bilanční román Čtveročas je neobyčejně složitou, ale geniálně kompozičně provedenou úvahou o tom, co znamená vyslovit vlastní příběh, o průrvě, která zeje mezi skutečností a její zapsanou reflexí, životem žitým a psaným, což je téma, které Vladimír Mikeš sleduje celým svým dílem, ale při jehož zpracování (snad vedle některých poem) nikdy nesáhl tak hluboko do své lidské zkušenosti.

Novela Barbora, buch & katarze je v mnohém punkový příběh mladé ženy, která se zmítá mezi touhou nalézt sama sebe a zároveň samu sebe zatratit. Kdo je hlavní hrdinkou? Krásná a trochu drzá Sylvie, která se vyžívá v sebedestrukci alkoholem a lavíruje mezi několika muži coby novodobá konkubína? Nebo překladatelka Barbora, jež hledá bucha a vnitřní klid? Nebo je to buch, který pobaveně pozoruje jejich životní peripetie? Možná jsou jimi všichni. Mnohovrstevnatý příběh vyprávěný z několika perspektiv je bravurně jazykově vystavěn. Neustálé průniky replik, opakování trpkých osudů žen z jedné rodiny je jen zdánlivě povrchním obrazem života v jednom městě, kde se potkávají lidé s velkým srdíčkem, alkoholici, mravné ženy s věčně mastnými vlasy a muži hovořící o Kantovi. Gibová se vlamuje do života ženám sledujícím porno a poslouchajícím operu s naprostou přirozeností a lehkostí. Její neotřelý vypravěčský talent, smysl pro sarkasmus i cit pro jazyk ji vynesl taky nominaci na cenu Anasoft litera.

Jeden bílý den je soubor kratších textů převážně z Bosny a Hercegoviny i jiných míst bývalé Jugoslávie, jejichž děj se odehrává hlavně v devadesátých letech minulého století. Vedle toho se však ocitáme blíž k současnosti v Čechách, třeba v Praze, kde autor dlouhodobě žije. Úhelným kamenem vyprávění se stává samozřejmě balkánská válečná zkušenost, která změnila osudy všem postavám, s nimiž se potkáváme v knize. Ale najdeme tu třeba i idylickou vzpomínku na dobu, kdy bosenští pošťáci roznášeli c.k. rakouskou poštu a lidé si důvěřovali natolik, že nezamykali po odchodu ze svého domu dveře. Přemýšlivé, úsečné příběhy sahající hluboko do bosenské historie, vyprávěné v poklidném tempu, skládají z jednotlivých mikropovídek dohromady celistvý obraz – román, v němž, vedle hrůz války nahlížených vždy „ze zdola“ a stavějících se proti jakékoli ideologii, nechybí osvobozující humor či groteska.

Málokterý ze současných polských básníků se těší u čtenářů i odborné kritiky tak svornému a příznivému přijetí jako Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki. Přitom takřka všichni komentátoři se shodují na tom, že básníkovo dílo prakticky nemá cézury, že se jen velmi málo vyvíjí, jako by autor neustále pokračoval v psaní jediného básnického pásma. Básně jsou v drtivé většině případů členěné do čtyřveršových strof a zpravidla označeny pouze římskými čísly (tituly jen zřídka), prolínají jimi témata smrti a smrtelnosti, pouti a pocitu bezprizornosti, motivy choroby (především schizofrenie), víry a její krize, tělesnosti a homosexuální erotiky. Pro zvláštní spojení silné autobiografičnosti a všudypřítomného pocitu nepatřičnosti a nezařaditelnosti se v polském prostředí vžil termín „alienace“. Postihuje nejen uvedené tematické okruhy, ale také zcizení v širším smyslu, tedy kulturní i jazykové (kontaminace slovní zásoby i větosloví barokní polštiny na jedné straně a dnešní, často hovorové a vulgární vrstvy jazyka na straně druhé).