Protimluv strana 2 z 6

Třetí a závěrečná část volné trilogie (História 2009, Spolu 2016, Fytopalentológia 2019) přivádí před čtenáře v českém překladu slovakisty Miroslava Zelinského některé už známé postavy předchozích částí, ale také jednu novou, přicházející z budoucnosti. Poznat ovšem můžeme také některé reálné postavy současného slovenského literárního prostoru. Napínavý i zábavný propletenec příběhů odehrávajících se ve třech generacích, s mytologickým až mystickým pozadím a dystopickou atmosférou je prozatímním vrcholem Petra Šuleje (1967), básníka, prozaika, velkého znalce rockové hudby a také neúnavného organizátora literárního života, nakladatele a vydavatele kulturní revue Vlna.

Rozsáhlý výbor z poezie jednoho ze zásadních polských básníků Zbigniewa Herberta připravil a přeložil Josef Mlejnek. Herbertova nezaměnitelná poetika, opřená o klasické vzdělání i výtvarnou citlivost, je dnes už dědictvím 20. století, stále však inspiruje svým nesmlouvavým postojem, nedůvěrou k myriádám obrazů nebo zacházením s emblematickou maskou-postavou pana Cogito.V českých překladech se básnické dílo Zbigniewa Herberta objevilo poprvé už na konci padesátých let především díky Vlastě Dvořáčkové, básníku Miroslavu Holubovi, který se s Herbertem osobně znal, nebo Miroslavu Červenkovi. Naopak eseje se dočkaly vydání až mnohem později. Nový výbor je také osobním pohledem Josefa Mlejnka na Herbertovo dílo – některé básně již česky vyšly a nyní jsou publikovány v novém překladu. Zbigniew Herbert (1924–1998) byl významný polský básník a esejista, stal se symbolem protikomunistického odporu v Polsku a byl několikrát nominovaný na Nobelovu cenu. Svou první básnickou knihu Struna světla vydal v roce 1956, v roce 1974 vychází jeho kniha Pan Cogito, jejíž hlavní stejnojmenná postava se pak objevuje i v následujících Herbertových knihách. Poslední sbírka Epilog bouře byla vydána v roce jeho úmrtí. Je také autorem knižních reportážních esejů Barbar v zahradě (1962), na které navázaly soubory Zátiší s udidlem (1993) a Labyrint u moře (2000), v nichž reflektuje své časté cesty do zahraničí, kde pobýval řadu měsíců, někdy i let. Ačkoli v exilu nikdy natrvalo nezůstal, pobyt mimo Polsko pomáhal Herbertovi vyrovnat se s komunistickou totalitou, a zároveň promýšlet vztah k evropskému kulturnímu dědictví a tradici.

Kniha Co to šumí? Blankytný vesmír obsahuje výběr z básnické tvorby Vladimíra Mikeše z let 2019 až 2022. Navazuje na předešlou sbírku Odkud to přichází? (2021) a editoři Antonín Petruželka a Jonáš Hájek za spolupráce Anity Krausové a Hany Tomkové vybírali z 1824 básní. Provedli redukci na konečný počet 184 básní (36 z roku 2019, 71 z roku 2020, 51 z roku 2021 a 26 z roku 2022), přičemž se snažili, aby v nové knize byly zastoupeny pokud možno všechny okruhy či linie autorovy tvorby (z hlediska témat i poetiky), včetně typu „ready-mades“ (využití textů z médií či z Bible). Autor mluví o této své tvorbě jako o básnickém deníku. Datum na konci každé básně proto označuje den, kdy byla dopsána. S výjimkou začátku knihy editoři respektovali chronologický sled vybraných textů. Stejně jako u předešlé knihy Odkud to přichází? se opět setkáváme s originální reflexí, hlubinným tázáním po smyslu existence člověka, po jeho ukotvenosti v jazyce a místě.

Příběh o chirurgické změně pohlaví z roku 1928 představuje skutečnost, které těžko uvěříme při sledování tolik vzrušujícího děje. Nacisté jej pro jistotu zakázali už v roce 1934. Autor Hanns Heinz Ewers přitom stvořil osobitou variaci na klasický bildungsroman, aby popsal vývoj titulní hrdinky od dětství až k finální genderové proměně. Fundvogel sní o nenaplněné lásce, podléhá pocitu uvěznění ve špatném pohlaví a rozhodne se to změnit, v době, kdy z lékařského hlediska jde ještě o pouhou fikci z budoucnosti. Nakonec nachází své naplnění v homosexuálním vztahu. Knihu do češtiny přeložila germanistka Ingeborg Fialová-Fürstová, autorem koncepce knihy a předmluvy k Ewersově románu je Martin Jiroušek.

Výbor textů Můj první kryt (soubor převážně esejů, črt či dokumentárních próz) staví do protikladu multikulturní a vícejazyčný svět sovětské (ukrajinské) Bukoviny minulého století a výsostně aktuální situaci na Ukrajině po vypuknutí ruské agrese, tedy po 24. únoru 2022. V překladu Jany Kitzlerové přibližuje příběhy lidí, kteří přišli kvůli válce o své blízké, o své domovy či kteří utrpěli těžká tělesná zranění. Nutno podotknout, že východ Ukrajiny (Donbas) je ve válečném stavu s Ruskem od roku 2014 a v tomto kontextu jsou vzpomínky mnohých tamních obyvatel velmi příznačné: na bombardování a nejistotu si zvykli, avšak až v únoru 2022 začali uvažovat o evakuaci v okamžiku, kdy zvuk střel a bombardérů byl pojednou nezvykle silný... Tyto a další příběhy, jejichž brutalita a zároveň pravdivost je pro čtenáře bez válečné zkušenosti zcela novým zážitkem, jsou významným svědectvím doby, jež má současný Evropan poznat.

Lutyňské tango je tanec, na který jen tak nezapomenete. Sibiřské mrazy, pouštní vedra, zaoceánské lodě, žraloci, ale hlavně příběhy hrdinství a malosti, odvahy a zbabělosti, krutosti a citu, nenávisti a lásky. Nesmírně čtivý soubor beletrizovaných reportáží poutavě a autenticky přibližuje až těžko uvěřitelné válečné osudy lidí z české části Těšínského Slezska, zvané polsky Zaolzie a česky Zaolší. Autorka vychází z rozhovorů s přeživšími pamětníky, jejich blízkými, přáteli a známými, což knize dodává na naléhavosti a aktuálnosti. Kniha, která končí větou: „doba je vždycky taková, jací jsou lidé…“, nás nutí k zamyšlení a sebereflexi, a to nejen s ohledem na řadu mrazivých paralel se současností, které v knize všímavý čtenář najde. Knihu do češtiny přeložil Jan Faber a doprovází ji bohatá obrazová příloha a zasvěcený úvod Mečislava Boráka, předního českého historika zabývajícího se Zaolším.

Někdejší emigrant, detektiv a pouliční hudebník žijí a vyprávějí své životy v románu, jenž se odehrává v jediném dni a jehož kulisou je jihomaďarský Segedín se svými kultovními místy, kostely, náměstími a skrytými zákoutími. Jen ten třetí most je dílem fantazie... Ale právě tak získává svou pravou funkci; lze po něm přejít z reálna do ireálna, ze světa upadající všednosti do vytoužené říše obratu k lepšímu. Zahajovacím akordem je setkání gymnaziálních spolužáků po třiceti letech, příslušníků generace, která pád komunismu prožila již na prahu dospělosti. Kurz nabraný v této „době nadějí“ nepřinesl každému úspěch: Někomu se nedařilo, někdo se ani cestou vedoucí k úspěchu vydat nechtěl. Po této myšlenkové linii nás autor vede do světa bezdomovců, kterému je v tomto románu věnován nejširší prostor. Dostáváme se do hlubších a nevlídnějších sfér lidského žití, k němuž patří hrdinské činy i slabosti, podvody, zamlčené činy, neuskutečněné sny, utajované životy, hříchy mládí i pár obyčejných radostí.

Jak se žilo v komunistickém Československu a zejména v Ostravě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století? A našly se přímo „v ocelovém srdci republiky“ osobnosti, které dokázaly vzdorovat komunistické totalitě? Autentickou odpověď můžete najít v knize Kudy? Tudy!, volném pokračování autorských memoárů Ivana Binara z roku 2020 nazvaných Bezstarostná léta bezradná. Vyprávění se točí kolem nejpodstatnějšího spisovatelova rozhodnutí, vynucené emigraci, která následovala po podpisu Charty 77, a také se točí kolem kauzy odsouzení členů Divadélka Waterloo a jejich muzikálové parodii Syn pluku. Číst budete text–dokument o postavení drobného človíčka v soukolí nemilosrdných událostí dávající nám naději, že jít si svobodně za svým navzdory nepřízni osudu, má pro člověka vždycky smysl.

Básně Kristýny Svidroňové jsou komponované do celku, jemuž dominuje lyrická mluvčí v druhé osobě a bohatý svět rostlinné říše a životodárné vody, na níž TENTO SVĚT závisí: duby, břízy, olše, kaštany, smrk, zázvor, borůvky, karafiáty, pokojové rostliny, jejich tkáň a habitus, jejich listy, semena, květy, vůně a kořeny touto sbírkou prorůstají. Mluvčí se proměňuje v jejich soukmenovkyni – rozkvétá a plodí, ale také vadne, chřadne, natahuje se ke slunci, žízní. K přírodnímu světu stojí v opozici svět digitální a městský i stěny pokoje, v nichž jako by byl lyrický subjekt Kristýny Svidroňové uzavřen, držen a mezi nimiž pěstováním pokojových rostlin imitoval přírodu ve smyslu přirozenosti. (Olga Stehlíková)

Poetická próza Jař odkazující svým podtitulem metaflóra někam „za“ samu přírodu, jak ji obvykle vnímáme, nastoluje otázky, které maně vytanou při její četbě na mysli: Co je krása slova i činu, krása přírody i člověka v dnešní době? Jaká je či by mohla být jeho pravá touha, kde a v čem je jeho původnost, víra, lidskost i dětství? Jiří Váňa Stigen, vystudovaný nordista, ale také zahradník, přitom ústrojně pracuje s principem personifikace vlastností květin. Mnohé postavy knihy, s nimiž se během čtení setkáme, přirovnává k nejrůznějším, často i méně známým „konstantám“ z rostlinného světa, čímž celému příběhu, svého druhu mimořádným lyrickým črtám, dodává další pozoruhodný přesah.

Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim (Už jdeš, jen ses zamyslel.), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john perseovské logiky snu (Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny.), tu k rovině experimentu (Sny o snech. Moci si vybrat, vzpomněl by sis na něco jiného.). Nejvíce sympatické se však jeví nejen opakované metanoie, ale samotné ohledávání hranic básnického obrazu a jeho textové i výtvarné reprezentace, navíc se zásadním vkladem básnické zkušenosti, nadhledu a nadsázky. Soubor tak tvoří jakési temně hravé výseky ze života, z většího celku, kde čím víc je lyrický subjekt odkrýván, tím víc mu jeho významy unikají (Vystoupil jsi z plachetnice v neznámé zemi. Někdy dávno před sebou.).

Bruno Schulz. Geniální architekt jedinečného jazykového bytí, jehož tajemství velkého kouzla spočívá v jeho plodnosti, v jeho bohatství, téměř až zahnívajícím přílišnou šťávou slov. Bruno, který dokázal všechno říct deseti různými způsoby, přičemž všechny byly přesné jako střelka kompasu. Don Juan bavící se jazykem s nespoutanou, skoro nemravnou vášní, nejodvážnější cestovatel po místopisu jazyka, vystihl izraelský spisovatel David Grossman autora Skořicových krámů, které se vylouply právě ze Schulzovy korespondence, jejíž zachovaný zlomek tvoří tuto Knihu dopisů. V ní jsou jako střípky rozbitého zrcadla rozeseta zárodečná místa známých schulzovských ornamentálních metafor a neopakovatelně šťavnatých obrazů. Knihu dopisů, kterou přeložila Hanele Palková, doprovází bohatý poznámkový aparát a zasvěcená studie editora, ale i básníka Jerzyho Ficowského.

Pro výběr do souboru kratších próz Loli paradička Víti Staviarského, autora v Čechách šířeji takřka neznámého, byly vybrány tři rozsáhlejší Staviarského texty, jejichž společným jmenovatelem jsou postavy z východoslovenských romských osad. Ten, který dal název celé knize a také prvnímu celovečernímu filmu v produkci rodiny Staviarských, z tohoto vymezení vykračuje, ale ne zase příliš. Hlavní hrdinka Veronka z jedné takové komunity prchá, protože nechce být proti své vůli vyvdána. Povídka je ze souboru Kšeft z roku 2018. Předcházejí jí zde krátké novely Kivader (2007) a Kale topanky (2012). Autor překladu Miroslav Zelinský také spolupracoval na počeštění titulků, původně v šarišském nářečí, k filmu Loli paradička, jednomu z divácky nejúspěšnějších slovenských snímků posledního dvacetiletí.

Před časem bylo kdesi psáno, že ohroženým druhem je heterosexuální běloch. Próza Nivelační bod přibližuje jednoho takového tvora. Nebojí se pojmenovat svou samotu, které velmi svérázně odmítá podlehnout. Nebojí se mnohdy drsně říkat, co si myslí, a to z prostého důvodu nic mu nehrozí. Nikdo mu nic nemůže vzít...

Varšavské drogové podsvětí v těsném dotyku se společenskou smetánkou, kde se nečernobílý, problematický, i když schopný a odhodlaný drogový dealer Jacek pohybuje s neobyčejnou lehkostí. Příběhem šesti dnů, stylizovaným jako deník, ve kterém se hrdinovi polského kokainového thrilleru převrátí život vzhůru nohama, se prolínají záznamy podivných, děsivých snů, tvořících protějšek každodenních tužeb a obav.

Václav Maxmilián stejně jako v prvotině Meziměstí (Host, 2016) i ve druhé sbírce Pobřeží tematizuje rytmus města, jeho zvuky i jeho vůně. Zdánlivá reálnost obrazů přechází do snění, vybízí k putování po jiných krajinách, místech kdy se třeba z jednoho pohledu do zahrady dostáváme k prvotnímu poznávání světa či ke vzdálené vzpomínce. Jsme zamilovaní a zároveň oscilujeme na hranách blaženosti stejně jako opuštění (oddíl Triste). Pohybujeme se ve světech splývavých a amorfních, plyneme v proudu vědomí.