Protimluv

Experimentální básnická sbírka Punkva: básně spánku Jakuba Kostelníka přináší texty plné expresivních obrazů, jazykových fragmentů a snových vizí. Autor se pohybuje na pomezí bdělosti a snění, osobního prožitku a jazykové hry. Sbírka osciluje mezi tísní, melancholií a výtvarnou abstrakcí, jež se zhmotňuje v nepravidelném rytmu krátkých poetických útvarů.

Svět poezie Petra Ligockého je vymezen gestem trvale přítomné laskavosti vůči ostatním i sobě, které se objevuje i ve sbírkách předešlých, zde však je umocňováno zkušeností hned několika generací. Série básnických textů s latinskými názvy Pupus, Ictus a Pro avus a římskými číslicemi skládají mozaiku trojgenerační zkušenosti: nedávné minulosti, zkušenosti s trvalým handicapem i rodinnou anamnézu generace prarodičů. Tyto paměťové stopy podobně jako ve středověkých kronikách nerozlišují „bájná vypravování starců“ nebo vlastní zážitky, ale tvoří jednolitý proud.

Román Zsolta Kácsora Cikánský Mojžíš (Cigány Mózes, 2020) je v současné maďarské literatuře projektem, který nemá obdoby. Jeho hlavním hrdinou je kriminálník romského původu závislý na drogách. Pod vlivem halucinací způsobených omamnými prostředky a četbou náboženské literatury nabude přesvědčení, že je novým Mojžíšem, a vyvolá vězeňskou vzpouru s cílem zavést maďarskou romskou komunitu do indické pravlasti. Kniha je mimořádně zdařilou parodií obrazů světa malovaných samozvanými proroky, hospodskými mudrlanty, ne zcela normálními zakladateli podivných církví, ale zároveň je i hrdinským eposem obráceným naruby – naléhavým voláním o pomoc pro všechny menšiny a lidi na útěku.

Despotická babička, submisivní matka, otec alkoholik, bratr s lehkou mozkovou dysfunkcí a vzdorovitá vnučka Magda jsou hlavními postavami příběhu novely Babička© Ivany Gibové. Jde o nepřetržitý, brilantní a vtahující hyperbolický proud řeči o Magdině živote, její rodině, spolužácích ze školy i přátelích v prostředí maloměstského sídliště. Záměrným copyrightovým dodatkem ©, vymezujícím se vůči proslulému dílu Boženy Němcové, autorka upozorňuje, že nejde o žádné idylické vzpomínání. Na přetřes přicházejí rodinné animozity, stáří i nemoci, drsné dospívání, obava z opouštění, ale i touha po odpuštění a hledání vlastní životní cesty.

Soubor výňatků z milostných dopisů Azurový inkoust je svědectví o tragické lásce z dávných let, vtělené do projasnělého slovesného tvaru. S citlivým doprovodem kreseb ostravské malířky Hany Puchové dostáváme do rukou zpověď plnou výkřiků i zámlk na autorovo kardinální téma: pomíjivost. - Nebo trvání?

Kniha Perníková chaloupka aneb Jak jsem vařil pervitin je skutečným příběhem havířovského vařiče pervitinu Romana Pechy (*1963), který sepsal básník a prozaik Petr Motýl (*1964). Ve čtivých záznamech přátelských rozhovorů obou tvůrců sledujete „dějiny“ narkomanie na severu Moravy a ve Slezsku od doby normalizace až po rok 1996, kdy se děj uzavírá rozhodnutím hlavního hrdiny přestat brát drogy. V poutavém a vtahujícím příběhu se mísí tragédie a zoufalství lidí závislých na drogách, ale také všudypřítomný humor prosvětlený Motýlovým vypravěčským mistrovstvím. Jde o novelu plnou řízných a drsných dialogů ozvláštněných regionalismy, především však o dílo přesahující rozměr pouhého dokumentu o narkomanech.

Básník Jiří Hort zůstává věrný své poetice všedních věcí a dní, ve kterých se na sídlištích zhmotňují zapomenutí hrdinové práce, fotbaloví fanoušci, pouliční postavy noci, děti z děcáku, dorůstající vnučky. Všem svou sbírkou staví dům, ve kterém spolu mohou bydlet. Lidé, kteří tu žijí, jsou sví, přirození, syroví, bez příkras a póz. Někteří sem přicházejí, protože nemají kam jinam. Zůstali ve světě sami, nejsou příliš šťastní, ale jejich děti si svůj sen sní. Světy se prolínají.

Výbor z básnického díla Alberta Manzana (*1955) uspořádaný a přeložený Jiřím Měsícem (*1985) zavádí čtenáře do světa současného španělského surrealismu ovlivněného poezií Generace 27, flamencem a angloamerickou písničkářskou tvorbou. Výraznou roli v Manzanově díle hrají také podněty z abrahámovských náboženství, zen-buddhismu a mystiky, které formují ústřední téma jeho práce: oslavu ženy vnímané jako bránu k B-hu a podstatě lidství. Jeho poezie se odehrává jak v přírodních kulisách, tak ve velkoměstech, jako jsou Barcelona a Madrid, kde svůj hlavní motiv dále propojuje se smrtí, sexualitou, mystikou a rouhačstvím. Tyto náměty pak často zasazuje do humorných až groteskních situací inspirovaných vlastní bezradností a existenciálním hledáním. Součástí knihy jsou také doprovodné texty, které čtenáři přibližují kontext, odkazy a celkovou tematiku Manzanova díla. Vydání výboru navazuje na autorovu vůbec první publikaci veršů v češtině v revue Protimluv 2/2021 a jeho vystoupení v říjnu téhož roku na literárním festivalu ProtimluvFest v Ostravě.

Původnost těchto básnických kusů ze sbírky Bezejmenný tok je sympatická svou, snad možno říci, žensky jemnou diferencí mezi emocí a rozumem, mezi expanzí vůči světu a niterností, mezi tím, jak lyrický subjekt vnímají druzí, a tím, co je vskutku mé a co nemohu, a ani nechci sdílet s ostatními. V autorčiných introspekcích se promyšleně střídá realita se snem, přičemž obojí je zesměšňováno a zpochybňováno.

Vstupování do fantastických komnat obraznosti nevyhýbající se ani děsu je charakteristickým znakem poezie Petra Vrchlabského, básníka a člena ostravské Skupiny 1742, jež čerpala také ze zdrojů a tvůrčích metod a postupů surrealismu. Přidá-li se k takové poetice zkušenost pobytu v industriálním městě se zpřetrhanou historií a ve zdevastované krajině „páchnoucího sabatu těžních věží“, vzniknou básně vzdorné, s pochmurnou atmosférou mlžných jesenických hor. Citlivost takové poezie na zmar, zkázu a nevyhnutelnost smrti je silná, nadlehčení však přináší umná práce s ironií či humorem... Petr Vrchlabský (*1949) je básník surrealistického východiska a občasný publicista, povoláním právník. Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, narodil se ve Zlíně, ale život spojil s Ostravou, kde žil od roku 1955. V roce 2013 vydal knihu nazvanou S pamětí v zádech, v níž jako ostravský patriot a chodec městských zákoutí, jež důvěrně zná, přináší tu krátká, tu delší zamyšlení o místech jako městské hřbitovy, kostely, synagogy, kina, kavárny či bufety s jejich ztracenou a postupně mizející pamětí. Podílel se na činnosti ostravské pobočky Společnosti Karla Teiga a později v letech 1995 až 2005 Skupiny 1742 v Ostravě. Nyní bydlí ve Vratimově.

Třetí a závěrečná část volné trilogie (História 2009, Spolu 2016, Fytopalentológia 2019) přivádí před čtenáře v českém překladu slovakisty Miroslava Zelinského některé už známé postavy předchozích částí, ale také jednu novou, přicházející z budoucnosti. Poznat ovšem můžeme také některé reálné postavy současného slovenského literárního prostoru. Napínavý i zábavný propletenec příběhů odehrávajících se ve třech generacích, s mytologickým až mystickým pozadím a dystopickou atmosférou je prozatímním vrcholem Petra Šuleje (1967), básníka, prozaika, velkého znalce rockové hudby a také neúnavného organizátora literárního života, nakladatele a vydavatele kulturní revue Vlna.

Rozsáhlý výbor z poezie jednoho ze zásadních polských básníků Zbigniewa Herberta připravil a přeložil Josef Mlejnek. Herbertova nezaměnitelná poetika, opřená o klasické vzdělání i výtvarnou citlivost, je dnes už dědictvím 20. století, stále však inspiruje svým nesmlouvavým postojem, nedůvěrou k myriádám obrazů nebo zacházením s emblematickou maskou-postavou pana Cogito.V českých překladech se básnické dílo Zbigniewa Herberta objevilo poprvé už na konci padesátých let především díky Vlastě Dvořáčkové, básníku Miroslavu Holubovi, který se s Herbertem osobně znal, nebo Miroslavu Červenkovi. Naopak eseje se dočkaly vydání až mnohem později. Nový výbor je také osobním pohledem Josefa Mlejnka na Herbertovo dílo – některé básně již česky vyšly a nyní jsou publikovány v novém překladu. Zbigniew Herbert (1924–1998) byl významný polský básník a esejista, stal se symbolem protikomunistického odporu v Polsku a byl několikrát nominovaný na Nobelovu cenu. Svou první básnickou knihu Struna světla vydal v roce 1956, v roce 1974 vychází jeho kniha Pan Cogito, jejíž hlavní stejnojmenná postava se pak objevuje i v následujících Herbertových knihách. Poslední sbírka Epilog bouře byla vydána v roce jeho úmrtí. Je také autorem knižních reportážních esejů Barbar v zahradě (1962), na které navázaly soubory Zátiší s udidlem (1993) a Labyrint u moře (2000), v nichž reflektuje své časté cesty do zahraničí, kde pobýval řadu měsíců, někdy i let. Ačkoli v exilu nikdy natrvalo nezůstal, pobyt mimo Polsko pomáhal Herbertovi vyrovnat se s komunistickou totalitou, a zároveň promýšlet vztah k evropskému kulturnímu dědictví a tradici.

Kniha Co to šumí? Blankytný vesmír obsahuje výběr z básnické tvorby Vladimíra Mikeše z let 2019 až 2022. Navazuje na předešlou sbírku Odkud to přichází? (2021) a editoři Antonín Petruželka a Jonáš Hájek za spolupráce Anity Krausové a Hany Tomkové vybírali z 1824 básní. Provedli redukci na konečný počet 184 básní (36 z roku 2019, 71 z roku 2020, 51 z roku 2021 a 26 z roku 2022), přičemž se snažili, aby v nové knize byly zastoupeny pokud možno všechny okruhy či linie autorovy tvorby (z hlediska témat i poetiky), včetně typu „ready-mades“ (využití textů z médií či z Bible). Autor mluví o této své tvorbě jako o básnickém deníku. Datum na konci každé básně proto označuje den, kdy byla dopsána. S výjimkou začátku knihy editoři respektovali chronologický sled vybraných textů. Stejně jako u předešlé knihy Odkud to přichází? se opět setkáváme s originální reflexí, hlubinným tázáním po smyslu existence člověka, po jeho ukotvenosti v jazyce a místě.

Příběh o chirurgické změně pohlaví z roku 1928 představuje skutečnost, které těžko uvěříme při sledování tolik vzrušujícího děje. Nacisté jej pro jistotu zakázali už v roce 1934. Autor Hanns Heinz Ewers přitom stvořil osobitou variaci na klasický bildungsroman, aby popsal vývoj titulní hrdinky od dětství až k finální genderové proměně. Fundvogel sní o nenaplněné lásce, podléhá pocitu uvěznění ve špatném pohlaví a rozhodne se to změnit, v době, kdy z lékařského hlediska jde ještě o pouhou fikci z budoucnosti. Nakonec nachází své naplnění v homosexuálním vztahu. Knihu do češtiny přeložila germanistka Ingeborg Fialová-Fürstová, autorem koncepce knihy a předmluvy k Ewersově románu je Martin Jiroušek.

Výbor textů Můj první kryt (soubor převážně esejů, črt či dokumentárních próz) staví do protikladu multikulturní a vícejazyčný svět sovětské (ukrajinské) Bukoviny minulého století a výsostně aktuální situaci na Ukrajině po vypuknutí ruské agrese, tedy po 24. únoru 2022. V překladu Jany Kitzlerové přibližuje příběhy lidí, kteří přišli kvůli válce o své blízké, o své domovy či kteří utrpěli těžká tělesná zranění. Nutno podotknout, že východ Ukrajiny (Donbas) je ve válečném stavu s Ruskem od roku 2014 a v tomto kontextu jsou vzpomínky mnohých tamních obyvatel velmi příznačné: na bombardování a nejistotu si zvykli, avšak až v únoru 2022 začali uvažovat o evakuaci v okamžiku, kdy zvuk střel a bombardérů byl pojednou nezvykle silný... Tyto a další příběhy, jejichž brutalita a zároveň pravdivost je pro čtenáře bez válečné zkušenosti zcela novým zážitkem, jsou významným svědectvím doby, jež má současný Evropan poznat.

Někdejší emigrant, detektiv a pouliční hudebník žijí a vyprávějí své životy v románu, jenž se odehrává v jediném dni a jehož kulisou je jihomaďarský Segedín se svými kultovními místy, kostely, náměstími a skrytými zákoutími. Jen ten třetí most je dílem fantazie... Ale právě tak získává svou pravou funkci; lze po něm přejít z reálna do ireálna, ze světa upadající všednosti do vytoužené říše obratu k lepšímu. Zahajovacím akordem je setkání gymnaziálních spolužáků po třiceti letech, příslušníků generace, která pád komunismu prožila již na prahu dospělosti. Kurz nabraný v této „době nadějí“ nepřinesl každému úspěch: Někomu se nedařilo, někdo se ani cestou vedoucí k úspěchu vydat nechtěl. Po této myšlenkové linii nás autor vede do světa bezdomovců, kterému je v tomto románu věnován nejširší prostor. Dostáváme se do hlubších a nevlídnějších sfér lidského žití, k němuž patří hrdinské činy i slabosti, podvody, zamlčené činy, neuskutečněné sny, utajované životy, hříchy mládí i pár obyčejných radostí.