Protimluv

Rodinné vztahy mezi dcerou, matkou a otcem tvoří osu románu Plachý dům slovenské prozaičky Barbory Hrínové. Autorka, kterou čeští čtenáři znají již ze sbírky povídek Jednorožci (2020, česky 2022), se ve své nové knize vrací k tématům blízkosti, paměti a každodennosti. Román vystavěný na čtyřvětém symfonickém půdorysu sleduje příběh stárnoucího učitele hudby Ambroze. Nahlíží jeho vztahy s nejbližšími, jeho tiché zápasy i radosti a jeho hluboký vztah k hudbě a poezii. Z různých perspektiv a prostřednictvím proměnlivých vypravěčských forem skládá autorka citlivý obraz rodiny – nenápadný, a přitom silný.

Táta se rozhodne spát několik dnů v iglú, zamilovaný mladík čtoucí básně Gregory Corsa, záhadné obrovské zvíře zvoucí na tajemnou cestu nebo děda žijící na samotě v lese u řeky, to jsou jen některé z kulis a situací povídkové knihy Miroslava Pecha Políbili se v dubnu. Sbírka krátkých vyprávění navazuje na předešlý soubor Američané jedí kaktusy z roku 2017. I hrdinové těchto nových příběhů vstupují do zvláštního prostoru nedořečenosti, jakési výjimečné a mnohdy i fantastické (či fantazijní) chvíle, která na ně klade zcela nečekané požadavky. Nechybí hlubší poselství o nutnosti lásky a naděje v lepší svět. Nebezpečná kniha, po jejímž dočtení chcete opustit svůj dosavadní způsob života!

Dům se dvěma věžemi je mimořádně silná kniha o paměti, odvaze a rodinném příběhu, kterému nelze uniknout. Maciej Zaremba Bielawski, polsko-švédský novinář žijící ve Stockholmu, v ní mapuje osudy svých rodičů – jednak otce, reformátora polské psychiatrie a vězně tzv. oflagů, německých zajateckých táborů pro důstojníky, a jednak matky, která kvůli svému židovskému původu prožila hrůzy druhé světové války i Varšavské povstání. S plným nasazením a reportážní přesností odkrývá nejen příběh své rodiny, ale i hlubší vrstvy historie – od kořenů specificky polského antisemitismu po „tábory s lidskou tváří“, spravované německým wehrmachtem, které za války působily jako surreálné ostrůvky humanity. Strhující literárně-reportážní text, ověnčený cenou Ryszarda Kapuścińského za nejlepší polsky vydanou reportážní knihu (2019), spojuje sílu osobního svědectví s fascinující historickou analýzou. Je to kniha, která dojímá, provokuje a zároveň zůstává dlouho v paměti. Spisovatel a novinář MACIEJ ZAREMBA BIELAWSKI se narodil v Poznani v roce 1951 do rodiny lékařů Oskara Bielawského a Elżbiety Immerdauer. V důsledku státem organizované vlny antisemitismu byl v roce 1969 přinucen spolu s matkou a dvěma bratry emigrovat do Švédska. Vystudoval obor Dějiny idejí na Stockholmské univerzitě a od roku 1989 začal psát pro noviny Dagens Nyheter a také pro časopis Moderna tider. Za své publicistické texty získal řadu ocenění, např. Cenu švédské akademie nebo významnou novinářskou cenu Stora Journalistpriset (2006). Ve švédštině je autorem knih jako Minken i folkhemmet (1992), De rena och de andra : om tvangssteriliseringar, rashygien och arvsynd (1999) aj. V roce 2009 mu byl udělen titul doctor honoris causa na Lundské univerzitě. V polštině mu vyšly např. knihy: Polski hydraulik i inne opowieści ze Szwecji (2008), Higieniści. Z dziejów eugeniki (2014) a Leśna mafia (2014). Za autobiograficky laděný text Dům se dvěma věžemi (Dom z dwiema wieżami, 2018) získal v roce 2019 Cenu Ryszarda Kapuścińského za nejlepší polsky vydanou literární reportáž.

Svébytné textové útvary sbírky Formaldehyd vybízejí k tomu být čteny znovu a znovu, vždy jinudy a jinak, jako by se snažily, aby jim bylo dobře porozuměno, zároveň se však důsledně vyhýbají jakékoli jednoznačnosti a stabilitě. Mobilizují intelekt i smysly čtenáře, po vzoru avantgardistů jej činí spoluautorem, nepodbízejí se. Provokují každého, kdo chce mít všechno jasně nalajnované. A přece jsou jasné velmi – mimoběžně a zcela po svém: přes veškerou otevřenost, ba dokonce právě díky ní, představuje tato sbírka hutnou reflexi světa, jenž zjevně zešílel.

Napříč básněmi, které jsou místy holanovsky enigmatizujícím světem, se utváří svébytný časoprostor, v němž je jednak reflektována dějinnost člověka, jeho jistá historická podmíněnost a tragédie nietzscheovského nekonečného opakování, jednak je zde reflektován i člověk současnosti, který se skrze nákupní tašky, květované ubrusy, či dokonce skafandry oné věčnosti brání.

Poezie Anny Štičkové v knize Všude pak viděla husy je věnována prožívání národní či náboženské identity a může být cestou k identitě i integritě personální a způsobem jejího budování prostřednictvím generačních vzpomínek a udržování rodových ritů. Autorka tyto osobní vnitřní ponory umísťuje do sugestivního celku s básněmi milostnými, reflektujícími životodárné, ale náročné soužití křehkých a oddaných bytostí, a s texty věnovanými osobním vzpomínkám, stesku po kořenech a jejich aktivnímu zalévání i současným niterným prožitkům, které toto vše přebarvuje. Trauma, vzpomínka, domov a láska mají mnoho vrstev a faset; ty nejhlubší, nejbolestnější vrásy nesnesou přímé pojmenování, je potřeba je vytáhnout na světlo tak, jak to dokáže báseň. Publikovala dosud dvě básnické sbírky, druhá z nich s názvem Nejsi ze Sudet? vyšla v roce 2019. V posledních dvou letech publikovala mimo jiné na stránkách časopisů jako Host a Glosolália, nebo na webech revue Prostor, Ravt anebo H7O. Její básně se objevily v antologiích Pandezie a Toto je môj coming out a také v antologii textů literární soutěže Vladimíra Vokolka 2023. S překladatelkou Sylvou Ficovou společně přeložily texty Carol Ann Duffy, Emily Dickinson, Amy Lowell a Gertrude Stein, které vyšly v antologii Nebyla jen Sapfó. Štičková je aktivní členkou Asociace spisovatelů a spoluzakladatelkou Asociace malých nakladatelů a knihkupců. Dále působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde studuje doktorát, ve kterém se věnuje literatuře v socioekonomických souvislostech.

Experimentální básnická sbírka Punkva: básně spánku Jakuba Kostelníka přináší texty plné expresivních obrazů, jazykových fragmentů a snových vizí. Autor se pohybuje na pomezí bdělosti a snění, osobního prožitku a jazykové hry. Sbírka osciluje mezi tísní, melancholií a výtvarnou abstrakcí, jež se zhmotňuje v nepravidelném rytmu krátkých poetických útvarů.

Svět poezie Petra Ligockého je vymezen gestem trvale přítomné laskavosti vůči ostatním i sobě, které se objevuje i ve sbírkách předešlých, zde však je umocňováno zkušeností hned několika generací. Série básnických textů s latinskými názvy Pupus, Ictus a Pro avus a římskými číslicemi skládají mozaiku trojgenerační zkušenosti: nedávné minulosti, zkušenosti s trvalým handicapem i rodinnou anamnézu generace prarodičů. Tyto paměťové stopy podobně jako ve středověkých kronikách nerozlišují „bájná vypravování starců“ nebo vlastní zážitky, ale tvoří jednolitý proud.

Despotická babička, submisivní matka, otec alkoholik, bratr s lehkou mozkovou dysfunkcí a vzdorovitá vnučka Magda jsou hlavními postavami příběhu novely Babička© Ivany Gibové. Jde o nepřetržitý, brilantní a vtahující hyperbolický proud řeči o Magdině živote, její rodině, spolužácích ze školy i přátelích v prostředí maloměstského sídliště. Záměrným copyrightovým dodatkem ©, vymezujícím se vůči proslulému dílu Boženy Němcové, autorka upozorňuje, že nejde o žádné idylické vzpomínání. Na přetřes přicházejí rodinné animozity, stáří i nemoci, drsné dospívání, obava z opouštění, ale i touha po odpuštění a hledání vlastní životní cesty.

Román Zsolta Kácsora Cikánský Mojžíš (Cigány Mózes, 2020) je v současné maďarské literatuře projektem, který nemá obdoby. Jeho hlavním hrdinou je kriminálník romského původu závislý na drogách. Pod vlivem halucinací způsobených omamnými prostředky a četbou náboženské literatury nabude přesvědčení, že je novým Mojžíšem, a vyvolá vězeňskou vzpouru s cílem zavést maďarskou romskou komunitu do indické pravlasti. Kniha je mimořádně zdařilou parodií obrazů světa malovaných samozvanými proroky, hospodskými mudrlanty, ne zcela normálními zakladateli podivných církví, ale zároveň je i hrdinským eposem obráceným naruby – naléhavým voláním o pomoc pro všechny menšiny a lidi na útěku.

Soubor výňatků z milostných dopisů Azurový inkoust je svědectví o tragické lásce z dávných let, vtělené do projasnělého slovesného tvaru. S citlivým doprovodem kreseb ostravské malířky Hany Puchové dostáváme do rukou zpověď plnou výkřiků i zámlk na autorovo kardinální téma: pomíjivost. - Nebo trvání?

Kniha Perníková chaloupka aneb Jak jsem vařil pervitin je skutečným příběhem havířovského vařiče pervitinu Romana Pechy (*1963), který sepsal básník a prozaik Petr Motýl (*1964). Ve čtivých záznamech přátelských rozhovorů obou tvůrců sledujete „dějiny“ narkomanie na severu Moravy a ve Slezsku od doby normalizace až po rok 1996, kdy se děj uzavírá rozhodnutím hlavního hrdiny přestat brát drogy. V poutavém a vtahujícím příběhu se mísí tragédie a zoufalství lidí závislých na drogách, ale také všudypřítomný humor prosvětlený Motýlovým vypravěčským mistrovstvím. Jde o novelu plnou řízných a drsných dialogů ozvláštněných regionalismy, především však o dílo přesahující rozměr pouhého dokumentu o narkomanech.

Výbor z básnického díla Alberta Manzana (*1955) uspořádaný a přeložený Jiřím Měsícem (*1985) zavádí čtenáře do světa současného španělského surrealismu ovlivněného poezií Generace 27, flamencem a angloamerickou písničkářskou tvorbou. Výraznou roli v Manzanově díle hrají také podněty z abrahámovských náboženství, zen-buddhismu a mystiky, které formují ústřední téma jeho práce: oslavu ženy vnímané jako bránu k B-hu a podstatě lidství. Jeho poezie se odehrává jak v přírodních kulisách, tak ve velkoměstech, jako jsou Barcelona a Madrid, kde svůj hlavní motiv dále propojuje se smrtí, sexualitou, mystikou a rouhačstvím. Tyto náměty pak často zasazuje do humorných až groteskních situací inspirovaných vlastní bezradností a existenciálním hledáním. Součástí knihy jsou také doprovodné texty, které čtenáři přibližují kontext, odkazy a celkovou tematiku Manzanova díla. Vydání výboru navazuje na autorovu vůbec první publikaci veršů v češtině v revue Protimluv 2/2021 a jeho vystoupení v říjnu téhož roku na literárním festivalu ProtimluvFest v Ostravě.

Původnost těchto básnických kusů ze sbírky Bezejmenný tok je sympatická svou, snad možno říci, žensky jemnou diferencí mezi emocí a rozumem, mezi expanzí vůči světu a niterností, mezi tím, jak lyrický subjekt vnímají druzí, a tím, co je vskutku mé a co nemohu, a ani nechci sdílet s ostatními. V autorčiných introspekcích se promyšleně střídá realita se snem, přičemž obojí je zesměšňováno a zpochybňováno.

Básník Jiří Hort zůstává věrný své poetice všedních věcí a dní, ve kterých se na sídlištích zhmotňují zapomenutí hrdinové práce, fotbaloví fanoušci, pouliční postavy noci, děti z děcáku, dorůstající vnučky. Všem svou sbírkou staví dům, ve kterém spolu mohou bydlet. Lidé, kteří tu žijí, jsou sví, přirození, syroví, bez příkras a póz. Někteří sem přicházejí, protože nemají kam jinam. Zůstali ve světě sami, nejsou příliš šťastní, ale jejich děti si svůj sen sní. Světy se prolínají.

Vstupování do fantastických komnat obraznosti nevyhýbající se ani děsu je charakteristickým znakem poezie Petra Vrchlabského, básníka a člena ostravské Skupiny 1742, jež čerpala také ze zdrojů a tvůrčích metod a postupů surrealismu. Přidá-li se k takové poetice zkušenost pobytu v industriálním městě se zpřetrhanou historií a ve zdevastované krajině „páchnoucího sabatu těžních věží“, vzniknou básně vzdorné, s pochmurnou atmosférou mlžných jesenických hor. Citlivost takové poezie na zmar, zkázu a nevyhnutelnost smrti je silná, nadlehčení však přináší umná práce s ironií či humorem... Petr Vrchlabský (*1949) je básník surrealistického východiska a občasný publicista, povoláním právník. Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, narodil se ve Zlíně, ale život spojil s Ostravou, kde žil od roku 1955. V roce 2013 vydal knihu nazvanou S pamětí v zádech, v níž jako ostravský patriot a chodec městských zákoutí, jež důvěrně zná, přináší tu krátká, tu delší zamyšlení o místech jako městské hřbitovy, kostely, synagogy, kina, kavárny či bufety s jejich ztracenou a postupně mizející pamětí. Podílel se na činnosti ostravské pobočky Společnosti Karla Teiga a později v letech 1995 až 2005 Skupiny 1742 v Ostravě. Nyní bydlí ve Vratimově.