Protimluv strana 4 z 6

Vydejte se po stopách organizovaného zločinu s tlupou Fialových ďáblů. Záhy zjistíte, že se ponoříte do špinavé stoky lidských vášní a nefalšované hrůzy. Můžete očekávat beznadějný útěk hluboko za hranicemi lidských sil, zastihne vás živelná katastrof měnící bohabojné občany na krvelačné bestie. A co teprve, když se parta hrdlořezů překvapivě sama ocitne ve smrtelném ohrožení? Cestu jí totiž zkríží ješte zlověstnější neznámá síla. Nenechte si ujít netradičně zpracovaný motiv zaživa pohřbeného, potkejte zákeřně svůdného upíra, lidské zrůdy a ohavné příšery, před kterými zbledne závistí i slavný Sloní muž. Z podzemí se budou ozývat přízraky huhlajících horníku a na sále zazáří v bělostných pláštích šílení vědci operující ženské žlázy k výrobě elixíru mládí. Čeká vás přiměřená porce černé magie, astrální démoni, krvavé rituály Jednoduše příběhy budící úžas i děs zároveň. Červenou nitku uprostřed nachové mlhy šílenství vytvoří předválečný ostravský folklór. Všem příběhům a místům zůstává výjimečný kontext, společensko-sociální ukotvení 20.30. let, místy až překvapivě nadčasové.

Ani jedna z básní v této knize není vymyšlená. V každé z nich jde o nějakou konkrétní osobu, autentické místo, skutečnou událost... Jde o skutečné příběhy tematicky na sobě nezávislé a o zdánlivě nevýznamných věcech, ale pevně propojené absurditou života, společnou konstantou, která si stále a znovu vyžaduje zaujmout postoj. Autor reflektuje v některých svých textech konkrétní historické skutečnosti (vypuknutí válečného konfliktu, následnou vlnu emigrace atd.) a podává je s nečekaným klidem a věcností, zcela zbaven ambice šokovat či jinak využívat smutné atraktivity, která se v těchto událostech nabízí. (Petr Hruška) Knihu Pravdivé příběhy: Vybrané básně Milorada Pejiće připravil k českému vydání překladatel Jaroslav Šulc za redakční spolupráce bosenského básníka Adina Ljuci.

Sbírka Rozhraní nás vtáhne do neuchopitelného světa na pomezí snu a reality, kde hoří vítr a déšť se za nás tiše modlí. V tomto místě mnoha tajemství neviditelné hýbe vším. Je to lyrická procházka plná pulzujících obrazů, kterou protínají autorovy vzpomínky na dětství i dávné hospodské eskapády; procházka, při níž však vždy opětovně narazíme na motiv zákeřné nemoci, jež jako černá nit omotává nejeden lidský osud

Málokterý ze současných polských básníků se těší u čtenářů i odborné kritiky tak svornému a příznivému přijetí jako Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki. Přitom takřka všichni komentátoři se shodují na tom, že básníkovo dílo prakticky nemá cézury, že se jen velmi málo vyvíjí, jako by autor neustále pokračoval v psaní jediného básnického pásma. Básně jsou v drtivé většině případů členěné do čtyřveršových strof a zpravidla označeny pouze římskými čísly (tituly jen zřídka), prolínají jimi témata smrti a smrtelnosti, pouti a pocitu bezprizornosti, motivy choroby (především schizofrenie), víry a její krize, tělesnosti a homosexuální erotiky. Pro zvláštní spojení silné autobiografičnosti a všudypřítomného pocitu nepatřičnosti a nezařaditelnosti se v polském prostředí vžil termín „alienace“. Postihuje nejen uvedené tematické okruhy, ale také zcizení v širším smyslu, tedy kulturní i jazykové (kontaminace slovní zásoby i větosloví barokní polštiny na jedné straně a dnešní, často hovorové a vulgární vrstvy jazyka na straně druhé).

Výbor z poezie Petra Motýla z let 1992 2010. Knihu uspořádal a sestavil původně pro francouzské nakladatelství Editions Fissile Petr Král. Vydání překladu Petra Krále ve Francii se nakonec (nebo prozatím) nerealizovalo, s odstupem řady let se však jeví, že výbor obstál jako osobitý pohled na to základní v poezii Petra Motýla, na jeho prvotní básnickou inspiraci a primární zdroje jeho poezie. Obsahuje sedmdesát básní, pomíjí delší básnické skladby autora či výňatky z nich, přičemž zahrnuty jsou básně z knižně vydaných sbírek i z nevydaných rukopisů. Pro české vydání je knížka rozšířena a doplněna o novější i starší texty zabývající se dílem Petra Motýla literárně kriticky: jsou z pera Jakuba Řeháka, Petra Krále a Roberta Antropiuse. A zařazen je i autorův (stručný a vtipný) vlastní životopis.

Novela Barbora, buch & katarze je v mnohém punkový příběh mladé ženy, která se zmítá mezi touhou nalézt sama sebe a zároveň samu sebe zatratit. Kdo je hlavní hrdinkou? Krásná a trochu drzá Sylvie, která se vyžívá v sebedestrukci alkoholem a lavíruje mezi několika muži coby novodobá konkubína? Nebo překladatelka Barbora, jež hledá bucha a vnitřní klid? Nebo je to buch, který pobaveně pozoruje jejich životní peripetie? Možná jsou jimi všichni. Mnohovrstevnatý příběh vyprávěný z několika perspektiv je bravurně jazykově vystavěn. Neustálé průniky replik, opakování trpkých osudů žen z jedné rodiny je jen zdánlivě povrchním obrazem života v jednom městě, kde se potkávají lidé s velkým srdíčkem, alkoholici, mravné ženy s věčně mastnými vlasy a muži hovořící o Kantovi. Gibová se vlamuje do života ženám sledujícím porno a poslouchajícím operu s naprostou přirozeností a lehkostí. Její neotřelý vypravěčský talent, smysl pro sarkasmus i cit pro jazyk ji vynesl taky nominaci na cenu Anasoft litera.

Hrdinové jedenácti povídek prozaického souboru Američané jedí kaktusy povětšinou z jakýchsi zvláštních nevyřčených důvodů psychicky nebo fyzicky trpí. Zejména jsou ale osamělí jako kůl v plotě. Jejich osamělost je tak veliká a všudypřítomná, že přestože mají práci, děti, milenky, manželky, jsou účastni natáčení porna, neustále žijí ve vnitřní nebo vnější izolaci, v nedořečenosti, nemožnosti sdílet svůj osud s někým jiným, s tím druhým. Jako kdyby jim nahlédnout či zahlédnout sama sebe a svou mnohdy komickou či tragickou situaci bránila neviditelná neprostupná zeď. Vše umocňuje styl jednotlivých textů, který vyniká lakoničností a střídáním tempa dějového spádu a který v jistých okamžicích naznačuje svou dynamikou samotné směřování příběhu.

Jeden bílý den je soubor kratších textů převážně z Bosny a Hercegoviny i jiných míst bývalé Jugoslávie, jejichž děj se odehrává hlavně v devadesátých letech minulého století. Vedle toho se však ocitáme blíž k současnosti v Čechách, třeba v Praze, kde autor dlouhodobě žije. Úhelným kamenem vyprávění se stává samozřejmě balkánská válečná zkušenost, která změnila osudy všem postavám, s nimiž se potkáváme v knize. Ale najdeme tu třeba i idylickou vzpomínku na dobu, kdy bosenští pošťáci roznášeli c.k. rakouskou poštu a lidé si důvěřovali natolik, že nezamykali po odchodu ze svého domu dveře. Přemýšlivé, úsečné příběhy sahající hluboko do bosenské historie, vyprávěné v poklidném tempu, skládají z jednotlivých mikropovídek dohromady celistvý obraz – román, v němž, vedle hrůz války nahlížených vždy „ze zdola“ a stavějících se proti jakékoli ideologii, nechybí osvobozující humor či groteska.

Čtveročas vznikl v roce 1987, o třicet let později autor rukopis románu výrazně přepracoval a rozšířil. Do jisté míry bilanční román Čtveročas je neobyčejně složitou, ale geniálně kompozičně provedenou úvahou o tom, co znamená vyslovit vlastní příběh, o průrvě, která zeje mezi skutečností a její zapsanou reflexí, životem žitým a psaným, což je téma, které Vladimír Mikeš sleduje celým svým dílem, ale při jehož zpracování (snad vedle některých poem) nikdy nesáhl tak hluboko do své lidské zkušenosti.

Próza Nocleh na letišti Gatwick je souborem krátkých textů, které spojuje zejména téma náhlé ztráty partnerského života a vyrovnávání se s pozvolna přicházejícím starším věkem. Autor trefně ukazuje, že snaha mužů chytit v takovém případě druhý dech mnohdy vyznívá spíše jako lapání po dechu. Povídky o vnitřním, rozporuplném světě mužů a jejich uvažování o ženách jsou psány vtipně, s ironií a nadhledem. Zbyněk Vybíral se do mužské duše dívá nemilosrdně i se soucitem.

Novela Kniha Ester zachycuje životní osudy dospívající židovské dívky z meziválečné a válečné Ostravy, která prochází různými životní zvraty. Nedílným "hrdinou" je samotná Ostrava jako taková. Inspirací ke knize byly některé reálie a zapomenutá místa okolo ulice Nádražní třídy, hlavní dopravní tepny části Moravské Ostravy, a vůbec zanikající nebo již zcela zaniklá ostravská topografie (Důl Michálka, Deutsches Haus, Wizubka ad.). Kniha také vyvolává otázky, jak prostřednictvím mizejících detailů a událostí (zapomenuté zvyky, ale i fasády domů), které se postupně stávají legendami a které si vybavují dnes už jen pamětníci, docházíme k osudové volbě: nechat je zapomenout, nebo pomocí nich obohatit naši soudobou paměť a skutečnost.

Černý bod je studií o hororu v českých zemích. Rozebírá typické scény, motivy, klíčové autory, základní témata. Přináší konfrontaci s filmovým i výtvarným uměním. To nejlepší z dějin českého hororu od počátku 19. století z Prahy (Malé Strany, Karlína), Moravy, Olomoucka, Brna, západních Čech, Slezska. Na stovkách titulů a desítkách autorů zachycuje nejen tvar a specifika domácí produkce, ale také vliv německého, francouzského, anglického, ruského nebo japonského hororu. Dokazuje, že tradice českého hororu sahá až do doby preromantismu. V centru hledáčku se ocitají národní buditelé, obrozenci, zakladatelé moderní české literatury (Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Jan Hýbl, Jan Neruda), divadelní herci, překladatelé, mágové a excentrici (Christian Heinrich Spiess, Josef Jiří Kolár, Karel Sabina, Karel Švanda ze Semčic), výtvarníci, teoretici i praktici (Josef Váchal, Emmerich Alois Hruška), uznávané autorky psychologické a naturalistické scény (Anna Maria Tilschová, Jiří Sumín), rakouští Němci (Karl Heinz Strobl, Alfons von Cibulka, Leo Perutz, Franz Spunda, Rudolf Slawitschek), němečtí autoři podléhající vlivu jedinečného genia loci Čech (Hanns Heinz Ewers, Gustav Meyrink), okultisté (Karel Weinfurter, Josef Šimánek), ale rovněž tvůrci anonymní poetiky českého černého románu, expresionisté a surrealisté (Ladislav Klíma, Jan Weiss, Jaroslav Havlíček, Vítězslav Nezval), představitelé unikátní vlny české dekadence z okruhu Moderní revue i mimo ni (Karásek ze Lvovic, Emanuel z Lešehradu, Arnošt Procházka, Karel Hlaváček) či „satanistky“ (Maryša Šárecká, Marion Sováková).

Výbor Neviditelné věci přibližuje třetí, současné období tvorby polského básníka Adama Zagajewského, které se datuje přibližně od jeho návratu do vlasti z exilu a z hlediska poetiky se proměňuje jenom mírně. Na intenzitě nabývá motiv paměti. Zagajewski vytváří básnické evokace míst svého dětství, měst, která navštívil, vzpomíná na nejbližší příbuzné, významné umělce i přátele, kteří zemřeli. Týká se to nejen básnických sbírek Návrat (2003), Antény (2005), Neviditelná ruka (2009) a Asymetrie (2014) obsažených v tomto výboru, ale i řady brilantních klasických i memoárových esejí. V češtině vyšly Zagajewského básně v samizdatové antologii Slovo a zeď (1987 a 1988, přel. Daniela Lehárová) a v samostatném výboru Vítr ve větvích (2004, přel. Daniela Lehárová, průvodní esej Petr Borkovec). Adam Zagajewski získal mnoho literárních ocenění, mezi ty nejvýznamnější patří Cena Neustadt (2004), European Poetry Prize (2010) či Cena Heinricha Manna (2015).

Kriticky sžíravá diagnóza a chirurgicky precizní pitva současné polské společnosti, jaká nemá v literatuře našich severních sousedů v posledních deseti letech obdoby. Varga řeže do polského maloměštáctví, falešné zbožnosti, korporátní kultury a raného kapitalismu, do vztahů mezi rodiči a dětmi, do věčně se zpožďujících vlaků polských státních drah. Řeže umně a zarputile, řeže do žen i mužů, do sebe i do druhých, řeže s upřímnou nenávistí a s řemeslnou virtuozitou a piliny jen létají…

V básnické sbírce Píseň zamilovaného Misogyna Jiřího Měsíce si poezie žádá ke svému slovu rytmus a hudbu. Je intuitivně psána pro potřebu kontaktu s lidským hlasem, s výzvou k okamžitému úspěchu nebo zavržení. Otevírá se v ní svět emocí sdělných a jasných, ještě patrný v renesančním aristokratickém i lidovém projevu. Svou roli tu hraje i básníkův zájem o anglicky psanou literaturu, která je hlavně ve 20. století jižní zpěvností přímo fascinována (cantos). Jiří Měsíc (nar. 1985) se specializuje kromě středověké okcitánské literatury a jejích duchovních zdrojů (súfismus, judaismus, křesťanství) na americkou populární píseň (blues, country, rock’n’roll). Svoji poezii někdy přednáší společně s improvizovanou hudbou. Překládá mj. texty Ariany Reines a Johna Passe.

Hlavní osu knihy tvoří články, které vycházely v letech 2003–2008 v kulturní revue Protimluv. Podstatným a dnes již charakteristickým prvkem těchto článků je láska k Ostravě, všeobecný přehled, osobní vzpomínky a nadhled, patřičná dávka kritičnosti, která se mísí s přívětivým až laskavým humorem – to vše tvoří jednolitý, věcný, srozumitelný a čtivý celek. Ve čtyřech kapitolách („Ztracené věci“, „Pod dlažbou je pláž“, „Kilometry vzpomínek„ a „Souvislosti“) se čtenář postupně seznámí kupříkladu s osudem jednoho obrazu, jenž se dnes nachází ve znovu postaveném kostele sv. Kateřiny v Ostravě–Hrabové, nebo s historií ostravských zaniklých hřbitovů. Nechybí zde ani architektonická procházka Ostravou, dále také dostaveníčko s některými místními sochami, putování ostravskými zámky, bufety, vinárnami, nádražími či starými biografy. Petr Vrchlabský žije od roku 1955 v Ostravě, vystudoval právnickou fakultu UK v Praze. Básník a publicista, člen redakčního okruhu revue Protimluv. Milovník a znalec zvláštností z dob dávno i nedávno minulých. Holduje dějinám, architektuře, umění, především pak historickým a kulturním souvislostem. Podílel se na činnosti ostravské pobočky „Společnosti Karla Teiga“. V letech 1995 až 2005 člen výtvarné „Skupiny 1742“ v Ostravě.