Rybka Publishers

Alexandra Saemmer, badatelka v oblasti sociálních věd žijící ve Francii, se vydává po stopách vlastní rodiny, jejíž minulost zůstávala po desetiletí zahalená studem, mlčením a zapomněním a poznamenaná nevyřčenými rozpory. Pochází z rodiny, která žila v Auspitzu na Moravě (dnešních Hustopečích), odkud byla po druhé světové válce vysídlena. Autorka se pokouší rekonstruovat osud svých prarodičů v době před odsunem i během války. Pátrá po tom, zda její dědeček skutečně sdílel nacistickou ideologii, zkoumá okolnosti jeho skonu na východní frontě, snaží se objasnit tajemství původu své matky a rozkrýt záhadu zmizení svého strýce. Vydává se přitom do „šedých zón“ dějin – tam, kde se osobní paměť střetává s archivními fakty, kde se rodinné legendy rozcházejí s historickou realitou a kde se hranice zla a dobra nezřídka stírají…. Vedle archivního výzkumu a rodinných rozhovorů autorka využívá i nečekaný zdroj: faceboo­kové skupiny a internetová fóra potomků sudetských Němců, kde se kolektivní paměť znovu utváří – často v napětí, emocích a protichůdných výkladech. Vzniká tak podmanivý „knižní puzzle“ – intimní i analytický zároveň. Příběh jedné rodiny se proměňuje v hlubokou reflexi evropské minulosti, kolektivní viny i dědictví, které si v sobě neseme, aniž bychom si ho vybrali. Sudetské přízraky jsou knihou o „šedých zónách“ paměti: o prostoru mezi vinou a bolestí, mezi fakty a jejich výkladem, mezi tím, co lze doložit, a tím, co zůstává nevysloveno.

Praktický plán, jak přerušit bludný kruh závislosti na obrazovkách a nezdravém návykovém jídle Dnešní děti vyrůstají ve světě, který nemá v historii obdoby. Ve světě, kde chytré telefony, počítačové hry, sociální sítě a ultrazpracované potraviny nenápadně, ale systematicky přetvářejí jejich návyky, pozornost i prožívání radosti. Jak se s tímto problémem mohou rodiče vypořádat? Co s tím mohou dělat? Novinářka a vědkyně Michaeleen Doucleffová srozumitelně ukazuje, co se v dětském mozku skutečně odehrává. Problém není jen v tom, kolik času děti tráví u obrazovek, ani ve slabé vůli. Je hlubší: moderní technologie i vysoce průmyslově zpracované potraviny jsou navržené tak, aby stále znovu aktivovaly dopaminový systém „chtění“ a udržovaly mozek ve stavu, kdy chce víc a víc — a tím vytvářely návykové vzorce chování, kterým je velmi těžké odolat. Autorka zároveň boří jeden z nejrozšířenějších mýtů současnosti: dopamin není „hormon štěstí“. Je to motivační síla, která nás pohání — k objevování a hledání nového i k tomu, abychom se znovu a znovu vraceli k tomu, co nás přitahuje. A právě proto ho můžeme využít ve svůj prospěch. Na základě nejnovějších poznatků neurovědy a vlastních zkušeností autorka nabízí realistický praktický plán, který rodičům pomůže: • oslabit vliv návykových „magnetů“ v každodenním životě • vrátit dětem přirozenou chuť objevovat, být s druhými a zažívat skutečný svět • nastavit domácí prostředí tak, aby fungovalo bez zbytečných zákazů, nátlaku a vyčerpávajících konfliktů Kniha Dopaminové děti nestaví primárně na zákazu ani boji. Staví na pochopení, jak funguje dětský mozek, na nastavení pravidel a především na vytváření prostředí, ve kterém děti samy začnou chtít to, co jim skutečně prospívá. Dětem můžeme čas u obrazovek nebo nezdravý „junk food“ omezit. Pokud jim ale nenabídneme poutavější a silnější alternativu, jejich mozek je k nim bude stále táhnout zpět. Nejde totiž o to dětem něco prostě vzít, ale nahradit to něčím, co jejich mozek (a jejich dětskou duši) přirozeně přitahuje. K tomu vám může dopomoci právě tato kniha.

Ilustrované vydání velkolepé románové epopeje, doplněné desítkami obrazů oceňovaného ilustrátora Igora Karashe a stovkami černobílých kreseb věhlasného výtvarníka Felikse Topolského. Vojna a mír vykresluje na pozadí napoleonských válek bohatý a mnohovrstevnatý obraz ruské společnosti počátku 19. století, v němž se velké dějinné události prolínají s vnitřními proměnami hlavních hrdinů: osobní dilemata, milostná dramata, niterné boje o lásku, čest, víru či smysl života jsou vsazeny do širšího společenského a historického kontextu bouřlivé epochy, která zásadně proměnila tvář Ruska. Důmyslné propojení obou rovin dodává dílu hloubku a komplexnost, jaká v dějinách světového realismu nemá obdoby. Nové české vydání je doplněno doslovem jednoho z největších znalců Tolstého díla, literárního badatele Garyho Saula Morsona, který ukazuje, že Tolstého mimořádný přínos světové kultuře nespočívá jen v jeho spisovatelském umu dovedeném k dokonalosti, ale také v jeho filozofickém přístupu ke světu, který byl donedávna často upozaďován, či dokonce vysmíván. Tolstoj ukazuje, že svět není řízen žádnými pevnými zákony nebo velkými teoriemi, ale je utvářen složitou sítí ne­předvídatelných okamžiků, svobodných rozhodnutí a náhod. Odmítá mechanické vysvětlení dějin i života a místo něj zdůrazňuje jedinečnost každé přítomné chvíle, která dává životu smysl a hodnotu. Vojna a mír je tak i hlubokou reflexí o povaze času, dějin, svobody a lidské existence vůbec.

Jak se mají Židé – a spolu s nimi všichni, kterým leží na srdci osud židovského národa a Izraele – postavit k tomu, co se stalo v Gaze? Jak se vyrovnat s pohledem na města srovnaná se zemí, na desetitisíce mrtvých a hladovějících, na zkázu, která se odehrála ve jménu „obrany“ a „bezpečí“ židovského státu? Peter Beinart, významný americký židovský novinář, politolog a komentátor, který se hlásí k tradici liberálního a eticky založeného judaismu, v této odvážné a provokativní knize pokládá otázky, které si mnozí netroufají ani vyslovit. Můžeme zůstat věrni základním hodnotám judaismu – spravedlnosti, úctě k životu a důstojnosti všech lidských bytostí – a zároveň omlouvat a ospravedlňovat válku, jež devastuje civilní obyvatelstvo? Co vlastně dnes znamená být Židem? Autor ukazuje, že současné židovské sebepojetí, postavené na desítky let vyprávěném příběhu, který Židy vyobrazuje výhradně jako oběti, je nadále neudržitelné. Tento příběh, který má historické opodstatnění, dnes definitivně ztratil svou legitimitu. Jak říká v doslovu ke knize Pavel Barša: „… Kvantita a intenzita násilí páchaného v Gaze po dva roky izraelskou armádou podkopala narativ o Židech jako jeho nevinných obětech a Palestincích jako jeho nositelích. Kdokoliv otevřel oči pro systematické zabíjení a mrzačení civilního obyvatelstva Gazy a její kulturní a profesionální elity (žurnalistů, lékařů, akademiků, spisovatelů), bourání náboženských, administrativních a školních budov a ničení infrastruktury, již nemůže nadále v izraelské armá­dě vidět pouhý nástroj nutné obrany proti věčné nenávisti k Židům. Z obránce oběti poten­ciální genocidy, do jehož role se nejpozději od šestidenní války usilovně stylizuje, se Izrael pod vedením krajně pravicové vlády zahrnující i fašisty stal pachatelem něčeho, co se s postupujícími měsíci začalo genocidě stále více samo podobat.“

Další vydání jednoho z nejčtenějších anglických románů, který ani po více než dvou staletích od svého vzniku nepřestává okouzlovat čtenáře na celém světě, vybavené více než stovkou kreseb dvou nejznámějších ilustrátorů z konce 19. století, s nimiž je tento román v anglosaském světě po mnoho generací neodmyslitelně spjat. Román Pýcha a předsudek, který spatřil světlo světa v roce 1813, nás zavádí na malebný anglický venkov na sklonku 18. století, kde se odehrává příběh rodiny Bennetových. Paní Bennetová s neúnavným úsilím hledá pro svých pět dcer ideální nápadníky. Celý příběh začíná ve chvíli, kdy se do sousedství přistěhuje zámožný pan Bingley a zároveň s ním přijíždí i jeho tajuplný přítel, rezervovaný a nesympatický pan Darcy. Právě mezi ním a bystrou a svobodomyslnou Elizabeth, druhou nejstarší dcerou Bennetových, se zrodí zvláštní vztah, který musí překonat řadu omylů, nedorozumění, předsudků a společenských bariér, než se promění ve skutečné porozumění a lásku. Pýcha a předsudek není ovšem pouhým milostným příběhem dvou lidí, kteří k sobě hledají cestu, ale i nadčasovou sondou do mezilidských vztahů. Autorka bravurně vykresluje napětí mezi rozumem a citem, jakož i střet mezi individuální svobodou a společenskými konvencemi a konformitou, a činí tak s inteligentním humorem, jemným vtipem a nenapodobitelnou ironií. Obrazový doprovod k románu pochází z dílny dvou autorů – Hugha Thomsona a Charlese Edmunda Brocka. Hugh Thomson (1860–1920) ilustroval román Pýcha a předsudek v roce 1894. Jeho ilustrace byly přetištěny v takzvané paví edici („Peacock Edition“), vydané nakladatelstvím George Allen. Tato edice, známá především motivem páva na přebalu, obsahovala celkem sto šedesát kreseb a dodnes platí za nejznámější ilustrovanou verzi knihy. Ilustrace Charlese Edmunda Brocka (1870–1938) poprvé vyšly v roce 1895 v edici vydané nakladatelstvím Macmillan. Brock vytvořil celkem čtyřicet černobílých perokreseb, které jsou ceněny nejen jako doprovod ke klasickému textu, ale i jako samostatné umělecké dílo v duchu pozdně viktoriánského výtvarného stylu.

Je poddajná jako plastelína. Je stále k dispozici, neumí říkat ne, vyhýbá se konfliktům, vždy se snaží přizpůsobit a všem vyhovět. Potlačuje své vlastní potřeby a emoce, aby se zalíbila ostat­ním a získala jejich uznání. Na prvním místě nejsou její přání a tužby, ale zájmy druhých. To je „good girl“ neboli hodná holka – žena, která chce být pro každého vším, protože se bojí, že nebude pro nikoho ničím. Ve svém nitru si neustále klade otázky: Jsem dost dobrá? Mají mě rádi? Váží si mě? Oceňují mě? Ostatní to dobře vědí, a tak hodná holka bývá – v osobním i profesním životě – snadnou obětí manipulátorů. Život hodné holky je rozervaný, rozpolcený mezi tím, čím by oprav­du chtěla být, a tím, co od ní očekává okolí. Hodná holka totiž neví, kým do­opravdy je. Ztrácí se v představách, přáních a snech druhých. Jako dítě byla „hodná holčička“ – ta, která „dělá rodičům radost“. Vždycky byla „milá“, „nezlobila“ a nikdy nevzdorovala. Její identita se utvářela v rámci syndromu hodné holky. Hodná holka je jako někdo, kdo uvízl v čekárně: čeká na lásku, čeká na uznání, čeká na názor druhých. Nevidí dveře, které by vedly ven, ani okno, které by jí dovolilo zahlédnout život, v němž by se rozhodovala sama za sebe. Díky této výjimečné knize poznáte, jak říct hodné holce v sobě sbohem a začít žít autenticky a podle vlastních pravidel. Zjistíte, jak: – se osvobodit od očekávání druhých a nalézt svou vlastní cestu, – posílit svou sebejistotu a vybudovat si zdravé sebevědomí, – se zbavit vnitřních bloků a strachů, které vás svazují – a přijmout bohatství života v kaž­dé situaci. Praktické rady, cvičení a inspirativní příběhy vám dodají sílu převzít kontrolu nad svým životem a naučí vás, jak se stát sama sebou. Myriam Zenina je terapeutka a cer­tifikovaná koučka. Během své dlouholeté praxe pomohla stovkám žen, které se potýkají s nedostatkem sebeúcty a hledají vnitřní sílu a cestu k sebevědomí. Je též zakladatelkou vyhledávané­ho podcastu Nectar Sun zaměřeného na osobní rozvoj.

Cítíte se uvězněni v nekonečném kolotoči úzkostných, vtíravých myšlenek a obav, které vám kradou radost ze života a brání vám žít naplno? Neustále si v hlavě přehráváte nejrůznější katastrofické scénáře? Žijete v permanentním napětí a strachu z budoucnosti? Jinými slovy, nedaří se vám vymanit z bludného kruhu úzkosti? Nejste v tom sami. Úzkost je dnes jedním z nejrozšířenějších duševních problémů, kterému čelí stále větší počet zejména mladých lidí. Bez nadsázky lze říct, že úzkost se stává „mainstreamem“. Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat. Komiks s názvem Trpíš úzkostí? Vítej v klubu!, který je společným dílem psychoterapeuta Frédérica Fangeta, editorky Catherine Meyer a kreslířky Pauline Aubry, přístupnou, živou a názornou formou krok za krokem objasňuje, co je to úzkost, jaká je její podstata, jak se projevuje a jakých podob může nabývat, a současně představuje ověřené terapeutické postupy a praktická cvičení, jež pomáhají získat zpět psychickou rovnováhu, klid a sebejistotu. Tato výjimečná kniha, která se záhy po vydání ve Francii stala bestsellerem, vás provede příběhy lidí trpících typickými formami úzkostných a panických stavů. Prostřednictvím čtenářsky přívětivého a zároveň odborně podloženého výkladu se dozvíte, jak úzkostná porucha vzniká, jaké mechanismy ji udržují, a především jak se z „tyranie úzkostných myšlenek“ postupně vysvobodit. Díky názorným ilustracím a jednoduchému, ale ne zjednodušujícímu podání je tento komiks vhodný nejen pro ty, kteří trpí úzkostí, ale také pro jejich blízké, psychology nebo učitele, kteří si chtějí nenásilnou a srozumitelnou formou téma přiblížit a lépe mu porozumět.

Další vydání nesmrtelného Hamleta spojuje dvě mimořádné kvality: moderní oceňovaný překlad Jiřího Joska, jenž dává klasickému dramatu novou svěžest a živost, aniž by jej ochuzoval o jeho básnickou sílu a významovou mnohoznačnost, a unikátní sérii perokreseb originálního secesního a artdecového ilustrátora Johna Austena, která představuje jedno z nejpozoruhodnějších výtvarných ztvárnění této tragédie vůbec. Austenova „kultovní“ série perokreseb z roku 1922 je vysoce ceněna pro svůj nezaměnitelný styl – černobílé, secesně laděné obrazy, které působí jako vystřižené z divadelní scény i ze (zlého) snu, kombinují jemnou kresbu, dekorativnost a výraz­nou stylizaci s dramatickým kontrastem světla a tmy a podmanivou „gotickou“ symbolikou. Austenovy obrazy neslouží pouze jako doprovod k textu, ale přinášejí i svébytnou interpretaci díla. Austen ve svých ilustracích umně odkrývá různé tematické roviny dramatu a originálně vizualizuje jeho psychologickou a existenciální hloubku, přičemž tak činí způsobem, který předjímá některé moderní pohledy na psychologii shakespearovských postav. Překlad Jiřího Joska, za který získal v roce 2000 Jungmannovu cenu, se v současné době řadí k nejcitovanějším a nejčastěji inscenovaným. Usiluje o rovnováhu mezi věrností originálu a srozumitelností pro dneš­ního čtenáře a diváka, přičemž zachovává sémantickou mnohovrstevnatost díla i bohatost shakespearovské řeči. Slovo a obraz zde vytvářejí harmonický celek, v němž se moderní převod snoubí s výtvarnou originalitou a společně zprostředkovávají čtenáři intenzivní literární i vizuální zážitek.

Nová kniha Robina S. Sharmy, autora bestselleru Mnich, který prodal své ferrari a jednoho z nejznámějších odborníků na osobnostní rozvoj, přináší ucelenou metodu a současně účin¬-né, životní zkušeností ověřené praktické rady a nástro¬je, které vám umožní zásadně změnit svůj život a žít v opravdové hojnosti. Najdete v ní klíč k úspěchu – jak vnějšímu, tak vnitřnímu –, osvojíte si návyky a principy skutečně bohatých lidí a poznáte, jak smýšlí ti nejúspěšnější. Ale hlavně: Probudíte svůj osobní potenciál a objevíte v sobě sílu, kreativitu, vnitřní rovnováhu a především spokojenost – zkrátka věci, které si za peníze nekoupíte. Kniha vychází z modelu osmi sad návyků, které Robin S. Sharma předává svým klientům – špičkovým světovým lídrům – a čtenářům na celém světě již po desetiletí. Díky této knize získáte dovednosti, které vám umožní převzít zodpovědnost za svůj život a dosáhnout autentického bohatství ve všech jeho podobách. Pochopíte například: • proč je důležité stále růst a nikdy se nespokojit s průměrností • jak naplnit svůj život jedinečnými zážitky • jak budovat úspěšnou kariéru a současně pěstovat harmonické osobní vztahy • proč výběr partnera tvoří 90 % vašeho štěstí • proč je moudré zařadit do života „digitální šabat“ • jak se váš život promění, když se na rok stanete neviditelným… • jak se vyhnout trvalým výčitkám z nena¬plněného potenciálu. Kniha Bohatství, které si za peníze nekoupíš doslova obrátí váš život naruby. Navždy.

Hluboce procítěné, přesto svěží a nesentimentální paměti jedné asimilované středoevropské židovské rodiny a tří pokolení neobyčejných žen. Působivá mnohagenerační sága oživující starý, zmizelý svět. V roce 1989, po smrti své matky Franci, se Helena Epsteinová rozhodla, že probádá a znovu oživí životy tří žen svého rodu – své matky, babičky a prababičky. Podobně jako většina dětí exulantů a těch, kdo přežili holocaust, ani autorka této knihy neměla téměř žádné doklady či rodinné památky. Jediným mostem k vlastní historii byla – vedle několika fotografií a dopisů – matčina dvanáctistránková rodinná kronika a její nepublikovaná kniha vzpomínek na dobu v koncentračních táborech. Vydala se tedy do Československa, Rakouska a do Izraele, aby tam pátrala po lidech, kteří její rodinu znali, a v knihovnách a archivech na třech kon¬tinentech objevovala stopy příběhů, z nichž skládala bohatou mozaiku života svých předků. Helenina prababička, švadlena Tereza, se zamilovala do křesťana, místo něho však byla provdána za židovského hauzírníka. Zhruba v době, kdy byla Židům v Rakousko-Uhersku přiznána rovnoprávnost, odešla s manželem z Jihlavy do Vídně v naději na lepší život. V roce 1890, po smrti milovaného syna, však ukončila svůj život sebevražedným pádem z okna. Dcera z tohoto manželství Pepi žila poté, co ve svých osmi letech osiřela, v Kolíně v opatrovnictví své pobožné tety Rózy. Na přelomu století se z Pepi stala jedna z pražských „moderních žen“. Zahájila kariéru ve světě velké módy, což ji zavedlo až do Paříže a do Berlína. Stala se ředitelkou módního salonu Morice Schillera a později majitelkou proslulého pražského Salonu Weigert na rohu Spálené ulice a Národní třídy. Pepina dcera Franci – dítě první republiky, které se těšilo všem výdobytkům a vymoženostem nového demokratického státu – byla fascinována módou a od svých patnácti let se fakticky stala partnerkou své matky v salonu, který svým moderním přístupem pomohla postavit na nohy. Její touhy mladé dívky a sebevědomé plány a představy školené módní návrhářky nenávratně narušila a přervala nacistická antisemitská politika, která ji poprvé přivedla k uvědomění, že je Židovka. Nacistické vyhlazování přežila z rodiny jediná, stejně jako její manžel, který v roce 1948, kdy v ulicích Prahy duněl pochod komunistických oddílů a poslední symbol demokracie ve státě Jan Masaryk byl nalezen mrtev pod okny svého bytu, rozhodl za ně oba i za jejich tříměsíční dcerku Helenu: Franci opustila svůj nově otevřený salon a odjela do New Yorku, aby do dvou týdnů opět začala šít a budovat rodině nový život. Příběh Terezy, Pepi a Franci je pro tehdejší dobu v mnoha směrech symbolický a nabízí nám neobyčejný detailní pohled do zmizelého světa mnohonárodnostní společnosti českých zemí. Je to příběh, který vyvolá silné souznění v každém, kdo se pokouší pochopit, jak jsou naše osudy utvářeny vlastní rodinou a historií.

Roku 2016 obdržel Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. V historii je to vůbec poprvé, co Švédská akademie udělila toto prestižní ocenění písničkáři. Není náhoda, že ze stovek jeho písní se Patti Smith na slavnostním večeru při předávání cen ve Stockholmu, jehož se Dylan osobně nezúčastnil, rozhodla zazpívat jednu z nejznámějších Dylanových skladeb – „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“. Je to vizionářské varování před blížící se, nebo možná již probíhající apokalypsou – varování, které je dnes právě tak aktuální jako v roce 1962, kdy skladba spatřila světlo světa, ať už si onen "těžký", smrtonosný déśť, o němž se v tomto ponuře laděném rozhovoru matky s jejím "modrookým" synem zpívá, vykládáme jakkoli. Právě na této kultovní písni, která vznikla na vrcholu folkového obrození v 60. letech dvacátého století v době mezi vybudováním Berlínské zdi a karibskou krizí, demonstruje významný orální historik Alessandro Portelli Dylanova tvůrčího génia: ačkoli jeho vstup na hudební scénu působil jako zjevení, jako zrod osamocené hvězdy, která se odkudsi vynořila a rozzářila hvězdnou oblohu, na níž se skví dodnes, jeho tvorba vyvěrá z tradiční lidové kultury a sdílené paměti, kterou osobitým způsobem rozvíjí, oživuje, aktualizuje a naplňuje novými významy. Svou slavnou písní „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“, kterou časopis Rolling Stone označil za „největší protestní píseň napsanou největším protestním písničkářem své doby“, Dylan kreativně navazuje na velmi starou lidovou baladu „Závěť otráveného“, jejíž stopy lze nalézt v Itálii sedmnáctého století a která se pod názvem „Lord Randal“ rozšířila po celém anglosaském světě. Dylan tedy čerpá z bohaté tradiční ústní kultury, aby vyjádřil obavy a úzkosti své vlastní doby. V Dylanovi se tak tradice snoubí s modernitou a bez pochopení jeho niterného sepětí s lidovou kulturou nelze jeho dílo náležitě docenit. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha, která Dylana českému čtenáři ukáže z překvapivého, ale o to inspirativnějšího úhlu pohledu.

Jak a proč se římská říše ve čtvrtém století našeho letopočtu, tedy v době, kdy bylo její obyvatelstvo z devadesáti pěti procent pohanské a kdy byli křesťané většinovou společností vnímáni jako „nenormální“ lidé, christianizovala? Co přimělo římského císaře Konstantina Velikého, aby se jedné říjnové noci roku 312 rozhodl konvertovat ke křesťanství? Učinil tak na základě politického kalkulu, nebo z upřímného přesvědčení? Co tato událost pro další vývoj západního světa znamenala? Čím se nové náboženství od tradičního pohanství odlišovalo? A především: Lze opráv¬něně tvrdit, že Evropa má „křesťanské kořeny“, anebo je takové tvrzení pou¬hé klišé, které se při bližším zkoumání ukáže jako prázdná fráze? A jsme stále ještě křesťané, a po¬kud ano, v jakém smyslu? To jsou otázky, kterými se ve své rozsahem nevelké, leč myšlenkově hutné a intelektuálně podnětné knížce s názvem Jak se náš svět stal křesťanským zabývá jeden z největších současných znalců antického Řecka a Říma, renomovaný francouzský historik Paul Veyne. Jeho odpovědi, podlo¬žené desítky let systematického bádání a reflexe, mnohé překvapí… Kniha Jak se náš svět stal křesťanským (2007) získala Gobertovu cenu (Grand prix Gobert), již každoročně udílí Francouzská akademie, jakož i ocenění Senátu (Prix du Sénat du livre d’histoire). Časopisy LIRE a Le Point ji zařadily mezi dvacítku nejlepších knih roku 2007.

Nové ilustrované vydání světoznámého románu s obrazy věhlasného španělského malíře Emilia Grau Saly (1911–1975), doplněné podrobnou kritickou studií o románu a poprvé v češtině uveřejněným záznamem ze soudního procesu vedeného proti Gustavu Flaubertovi, při němž čelil žalobě za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, které se vydáním knihy dopustil. Román Paní Bovaryová (1857), zasazený do provinčního maloměsta v Normandii a vyprávějící příběh krásné Emmy, provdané za venkovského lékaře, která se nespokojenost v manželství pokouší kompenzovat únikem do světa snů a milostných dobrodružství, jež ji nakonec přivedou do záhuby, je českým čtenářům velmi dobře známý – u nás vyšel již zhruba třicetkrát (poprvé roku 1892) a dočkal se bezmála deseti překladů. Naše zpracování je ovšem v kontextu českých vydání ojedinělým počinem, a to hned z několika důvodů. Předně proto, že kromě textu samotného románu umožňuje českému čtenáři seznámit se s jedním z nejznámějších soudních procesů vedených proti spisovateli v dějinách literatury, a sice s žalobou proti Flaubertovi za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, jíž se měl uveřejněním svého románu dopustit. Autor totiž podle slov císařského žalobce stvořil obscénní a bezbožné dílo, které nelze vnímat jinak než jako „chvalozpěv na cizoložství“. Flaubert se ovšem provinil nejen tím, že zavrženíhodné jednání protagonistky svého románu vylíčil „lascivními barvami“, nýbrž také – a možná především – tím, že počínání cizoložné ženy dostatečně jasně neodsoudil, nedistancoval se od něj a nepostavil proti němu žádný pozitivní příklad ctnosti. V románu totiž žádné skutečně kladné postavy, žádní hrdinové hodní obdivu a následování nejsou, všude vládne a vítězí měšťácká přízemnost, průměrnost a banálnost. Flaubertův „hřích“ pak spočíval primárně v tom, že se explicitně nepřihlásil k „posvátným“ hodnotám, které v podmínkách druhého císařství platily za nedotknutelné. Při četbě žalobcovy řeči, jakož i protiargumentů, jimiž se autorův obhájce pokusil nařčení z autorovy amorálnosti vyvrátit, se dnešní čtenář neubrání pocitu, že společnost se od doby procesu (1857) v některých ohledech vůbec nezměnila… Nařčení autora z amorálnosti či necitelnosti úzce souvisí s Flaubertovým chápáním literatury, k němuž se postupně dopracoval. Romanopisec vskutku své postavy nijak nehodnotí, nevnucuje čtenářům své názory. Jeho úkolem není vychovávat, natož pak soudit, nýbrž hledat a – daří-li se mu to – také nalézat nejvhodnější prostředky k tomu, aby vykreslil věrný obraz skutečnosti, aniž by se uchyloval k jakémukoli idealizování, moralizování či poučování. Řečeno slovy samotného Flauberta: „Umělec musí být ve svém díle jako Bůh ve svém stvoření: všudypřítomný, všemocný, ale neviditelný.“ O Flaubertově tvůrčí metodě, kterou při psaní Paní Bovaryové uplatnil a která znamenala významný předěl v dějinách (nejen) francouzské literatury, o jeho poetice neosobní pravdy a krásy, již vyznával, pojednává zevrubná analýza románu z pera jednoho z největších znalců Flaubertova díla Phillipa Dufoura, kterou se naše vydání uzavírá. Kniha je tak určena nejen čtenářům krásné literatury, ale i studentům a zájemcům z řad odborné veřejnosti.

Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a „dílo“ Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti „logistiku“ holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a zároveň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé „kolečko v soukolí nacistické totalitní mašinerie“ poslušně a svědomitě vykonával svěřené úkoly. Eichmann byl sice (spolu)zodpovědný za smrt milionů lidí, ale ke svým obětem údajně ani nepociťoval žádnou zášť: on jen dělal svou práci. Tomuto mýtu, jak známo, vdechla život německá myslitelka Hannah Arendtová ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla – knize, kterou napsala pod dojmem procesu s Eichmannem, konajícího se roku 1961 v Jeruzalémě, a která zásadně ovlivnila myšlení několika generací intelektuálů a akademiků. Jak ovšem přesvědčivě dokládá Bettina Stangnethová, tezi o „banalitě zla“, která je sama o sobě velmi cenná a pro pochopení podstaty totalitarismu dodnes nesmírně podnětná, na případ Adolfa Eichmanna aplikovat nelze. Hannah Arendtová se v Eichmannovi zmýlila, a to hned ze dvou důvodů: jednak proto, že se nechala ošálit „úřednickou“ maskou, kterou si tento válečný zločinec ve snaze o záchranu života při soudním procesu v Jeruzalémě nasadil, jednak proto, že neměla přístup k informacím a dokumentům vztahujícím se k Eichmannově životu v poválečném období, které se na veřejnost dostaly až o mnoho let později. Kniha Eichmann před Jeruzalémem tento zkreslený obraz Eichmanna zásadně přehodnocuje, přičemž jedním (nikoli však jediným) z jejích klíčových zdrojů jsou záznamy mnohahodinových rozhovorů z roku 1957, které s Eichmannem, tehdy již čtvrtým rokem žijícím poklidným životem na předměstí Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, vedl nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen. Z nahrávek rozhovorů, které, jak si Eichmann vymínil, neměly za jeho života proniknout na veřejnost a které se po několik desítek let skrývaly v německém spolkovém archivu v Koblenzi, vysvítá docela jiný obraz „inženýra holokaustu“ než ten, který vnímala Hannah Arendtová při soudním procesu v roce 1961: Eichmann není pouhý byrokrat a ambiciózní kariérista plnící rozkazy, nýbrž také horlivý, zapálený, „fanatický bojovník za svobodu své krve“ a vášnivý antisemita, posedlý záští vůči Židům, který když bilancuje výsledky své práce, vyjadřuje zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy, a k tomu dodává: „A teď vám chci říci … toto: Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním! … bylo by příliš snadné … vyjádřit hlubokou lítost … Říkám vám, kamaráde Sassene, já to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat proto, že na to nejsem připraven, že moje vnitřní já se zdráhá říct, že jsme něco udělali špatně.“ Kniha Eichmann před Jeruzalémem nabízí nejucelenější a nejdetailnější obraz života Adolfa Eichmanna, jaký byl dosud vytvořen, a zároveň přináší nové poznatky o životě nacistů v období po druhé světové válce působících v exilu nebo v samotném Německu.

Nové vydání jednoho z vrcholných Dickensových románů, považovaného za autorovo formálně nejdokonalejší dílo, vybavené desítkami ilustrací tří nejznámějších anglických ilustrátorů 19. a počátku 20. století, s nimiž je Dickensovo dílo neodmyslitelně spjato. Příběh dvou měst, jehož děj se odehrává v Londýně a v Paříži v době před Velkou francouzskou revolucí a během ní, spatřil světlo světa roku 1859. Původně byl vydáván na pokračování v časopise All the Year Round, jejž založil a řídil sám autor. Na pozadí pohnutých osudů ústředních postav – francouzského emigranta Charlese Darnaye, doktora Manetta, jeho dcery Lucie či úředníka Jarvise Lorryho – podává autor mimořádně působivý a emotivní obraz dramatických revolučních časů, kdy se svévole, násilí, běsnění davů a posléze i teror staly běžnou normou. Titulními dvěma městy, v nichž se příběh odehrává, jsou Paříž a Londýn, přičemž anglický klasik líčí Paříž jako centrum nelidskosti a zvráceného běsnění, zatímco Londýn, i přes své stinné stránky, pro něj zůstává městem rozumu a přetrvávající naděje na normální život. Strhující příběh o odvaze, obětavosti, lásce a odplatě ve stínu gilotiny.

Nová kniha autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít je neotřelý iniciační román, který v čtenáři probouzí nezdolnou chuť rozhodovat se sám za sebe, plně si užívat svobodu a opět se stát pánem svého života. Není právě schopnost rozhodovat se jednou z těch podstatných věcí, které dělají člověka člověkem a dávají lidskému životu smysl? Tuto zdánlivě samozřejmou pravdu si lidé ovšem mnohdy vůbec neuvědomují. To platí i pro Davida Lisnera, mladého ctižádostivého programátora spoléhajícího se především na svůj intelekt. David žije na území „Řádných“, v technologicky pokročilé společnosti, která úzkostlivě dbá na blaho každého jednotlivce. Nedaleko odtud leží ostrov, kam se uchýlili „Vysídlení“, kteří se proti této přetechnizované společnosti vzbouřili a odešli žít podle vlastní filozofie. Jednoho dne je Davidu Lisnerovi bezpečnostními službami svěřena přísně tajná mise: má se vydat na nepřátelské území mezi „Vysídlené“ a navázat zde kontakt s ženou jménem Eva Montoya, neteří a jedinou dědičkou právě zesnulého významného sociologa Roberta Sola. Cílem je zmocnit se jeho vědecké zprávy, která by společnost „Řádných“ mohla zásadním způsobem destabilizovat. Svobodomyslnou mladou Evu, která se spoléhá na svou intuici a rozhodně si nenechá nic diktovat, však nebude tak snadné získat na svou stranu. Proč ostatně David tak poslušně plní všechny pokyny aplikací a dovoluje jim, aby řídily jeho život a aby o něm rozhodovaly? Rozhodování často bolí, ale dokud se to nenaučíme, bude nám život unikat mezi prsty…