Rybka Publishers

Po dlouhé, bezmála padesátileté odmlce se českým čtenářům opět dostává do rukou jedno z nejvýznamnějších děl světové historiografie, které, ačkoli spatřilo světlo světa před téměř dvěma a půl tisíci lety, nepřestává podnes fascinovat a inspirovat zájemce o historii z řad odborné i laické veřejnosti. Thukydidovy Dějiny peloponnéské války, jež popisují a analyzují jeden z nejničivějších a nejkrvavějších konfliktů starověku – válku mezi Athénami a Spartou, přesněji řečeno mezi athénským námořním spolkem a peloponnéským spolkem –, představují mezník ve vývoji dějepisectví. Je-li za „otce dějepisu“ označován Hérodotos, byl to právě Thukydides, kdo jako první uplatnil realistický, racionálně-analytický přístup k historické látce. Na rozdíl od Hérodota, jenž věřil, že do lidských dějů zasahují bohové, a který své vyprávění protkával mýty a zkazkami z minulosti, Thukydides líčil události na základě vlastní zkušenosti a hodnověrných svědectví. Pátral po tom, jak se věci vskutku odehrály, a snažil se objevovat kořeny a příčiny sporu, který popisoval. Hlavní otázkou, na niž hledal odpověď, bylo, proč k této hrozné válce došlo, jaké důvody vedly soupeřící řecké obce k tomu, aby střet rozpoutaly, a proč jej navzdory útrapám, které válečné běsnění přinášelo, nedokázaly zastavit. Thukydides, považovaný za průkopníka politického realismu v teorii mezinárodních vztahů, odhalil a objasnil dynamiku, jež explozi násilí vyvolala a která se jako histo¬rická zákonitost v dějinách hlásí o slovo pokaždé, kdy se stávající dominantní velmoc cítí ohrožena vzestupem velmoci nastupující a tváří v tvář oba-vě ze ztráty hegemonického postavení se nechá vtáhnout do válečné konfrontace. Soupeřící stra¬ny jsou lapeny do pasti, z níž není úniku a která vyústí ve zkázonosný konflikt. Velký řecký historik tak již před téměř dvěma a půl tisíci lety pojmenoval zákonitost, jež neztrácí na aktuálnosti ani dnes, kdy se v „Thuky¬didově pasti“ ocitají Spojené státy a Čína… Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem z pera Milana Znoje. „Zvolení Trumpa prezidentem ve Spojených státech a vzestup nacionální a populistické pravice v Evropě mění mezinárodní řád: končí idealistická víra v mezinárodní instituce a nabývá na síle realismus státních zájmů. Vidíme to na současných vztazích Spojených států k Rusku, na vývoji války na Ukrajině i na zničující dynamice izraelsko-palestinského konfliktu. Thukydides nás může poučit o světlých i slabých stránkách prosazujícího se politického realismu, ale také o záludných cestách, které před sebou mají demokratičtí vůdci, když chtějí realisticky čelit anarchii v mezinárodních vztazích.“ Milan Znoj

Hluboce procítěné, přesto svěží a nesentimentální paměti jedné asimilované středoevropské židovské rodiny a tří pokolení neobyčejných žen. Působivá mnohagenerační sága oživující starý, zmizelý svět. V roce 1989, po smrti své matky Franci, se Helena Epsteinová rozhodla, že probádá a znovu oživí životy tří žen svého rodu – své matky, babičky a prababičky. Podobně jako většina dětí exulantů a těch, kdo přežili holocaust, ani autorka této knihy neměla téměř žádné doklady či rodinné památky. Jediným mostem k vlastní historii byla – vedle několika fotografií a dopisů – matčina dvanáctistránková rodinná kronika a její nepublikovaná kniha vzpomínek na dobu v koncentračních táborech. Vydala se tedy do Československa, Rakouska a do Izraele, aby tam pátrala po lidech, kteří její rodinu znali, a v knihovnách a archivech na třech kon¬tinentech objevovala stopy příběhů, z nichž skládala bohatou mozaiku života svých předků. Helenina prababička, švadlena Tereza, se zamilovala do křesťana, místo něho však byla provdána za židovského hauzírníka. Zhruba v době, kdy byla Židům v Rakousko-Uhersku přiznána rovnoprávnost, odešla s manželem z Jihlavy do Vídně v naději na lepší život. V roce 1890, po smrti milovaného syna, však ukončila svůj život sebevražedným pádem z okna. Dcera z tohoto manželství Pepi žila poté, co ve svých osmi letech osiřela, v Kolíně v opatrovnictví své pobožné tety Rózy. Na přelomu století se z Pepi stala jedna z pražských „moderních žen“. Zahájila kariéru ve světě velké módy, což ji zavedlo až do Paříže a do Berlína. Stala se ředitelkou módního salonu Morice Schillera a později majitelkou proslulého pražského Salonu Weigert na rohu Spálené ulice a Národní třídy. Pepina dcera Franci – dítě první republiky, které se těšilo všem výdobytkům a vymoženostem nového demokratického státu – byla fascinována módou a od svých patnácti let se fakticky stala partnerkou své matky v salonu, který svým moderním přístupem pomohla postavit na nohy. Její touhy mladé dívky a sebevědomé plány a představy školené módní návrhářky nenávratně narušila a přervala nacistická antisemitská politika, která ji poprvé přivedla k uvědomění, že je Židovka. Nacistické vyhlazování přežila z rodiny jediná, stejně jako její manžel, který v roce 1948, kdy v ulicích Prahy duněl pochod komunistických oddílů a poslední symbol demokracie ve státě Jan Masaryk byl nalezen mrtev pod okny svého bytu, rozhodl za ně oba i za jejich tříměsíční dcerku Helenu: Franci opustila svůj nově otevřený salon a odjela do New Yorku, aby do dvou týdnů opět začala šít a budovat rodině nový život. Příběh Terezy, Pepi a Franci je pro tehdejší dobu v mnoha směrech symbolický a nabízí nám neobyčejný detailní pohled do zmizelého světa mnohonárodnostní společnosti českých zemí. Je to příběh, který vyvolá silné souznění v každém, kdo se pokouší pochopit, jak jsou naše osudy utvářeny vlastní rodinou a historií.

Roku 2016 obdržel Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. V historii je to vůbec poprvé, co Švédská akademie udělila toto prestižní ocenění písničkáři. Není náhoda, že ze stovek jeho písní se Patti Smith na slavnostním večeru při předávání cen ve Stockholmu, jehož se Dylan osobně nezúčastnil, rozhodla zazpívat jednu z nejznámějších Dylanových skladeb – „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“. Je to vizionářské varování před blížící se, nebo možná již probíhající apokalypsou – varování, které je dnes právě tak aktuální jako v roce 1962, kdy skladba spatřila světlo světa, ať už si onen "těžký", smrtonosný déśť, o němž se v tomto ponuře laděném rozhovoru matky s jejím "modrookým" synem zpívá, vykládáme jakkoli. Právě na této kultovní písni, která vznikla na vrcholu folkového obrození v 60. letech dvacátého století v době mezi vybudováním Berlínské zdi a karibskou krizí, demonstruje významný orální historik Alessandro Portelli Dylanova tvůrčího génia: ačkoli jeho vstup na hudební scénu působil jako zjevení, jako zrod osamocené hvězdy, která se odkudsi vynořila a rozzářila hvězdnou oblohu, na níž se skví dodnes, jeho tvorba vyvěrá z tradiční lidové kultury a sdílené paměti, kterou osobitým způsobem rozvíjí, oživuje, aktualizuje a naplňuje novými významy. Svou slavnou písní „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“, kterou časopis Rolling Stone označil za „největší protestní píseň napsanou největším protestním písničkářem své doby“, Dylan kreativně navazuje na velmi starou lidovou baladu „Závěť otráveného“, jejíž stopy lze nalézt v Itálii sedmnáctého století a která se pod názvem „Lord Randal“ rozšířila po celém anglosaském světě. Dylan tedy čerpá z bohaté tradiční ústní kultury, aby vyjádřil obavy a úzkosti své vlastní doby. V Dylanovi se tak tradice snoubí s modernitou a bez pochopení jeho niterného sepětí s lidovou kulturou nelze jeho dílo náležitě docenit. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha, která Dylana českému čtenáři ukáže z překvapivého, ale o to inspirativnějšího úhlu pohledu.

Jak a proč se římská říše ve čtvrtém století našeho letopočtu, tedy v době, kdy bylo její obyvatelstvo z devadesáti pěti procent pohanské a kdy byli křesťané většinovou společností vnímáni jako „nenormální“ lidé, christianizovala? Co přimělo římského císaře Konstantina Velikého, aby se jedné říjnové noci roku 312 rozhodl konvertovat ke křesťanství? Učinil tak na základě politického kalkulu, nebo z upřímného přesvědčení? Co tato událost pro další vývoj západního světa znamenala? Čím se nové náboženství od tradičního pohanství odlišovalo? A především: Lze opráv¬něně tvrdit, že Evropa má „křesťanské kořeny“, anebo je takové tvrzení pou¬hé klišé, které se při bližším zkoumání ukáže jako prázdná fráze? A jsme stále ještě křesťané, a po¬kud ano, v jakém smyslu? To jsou otázky, kterými se ve své rozsahem nevelké, leč myšlenkově hutné a intelektuálně podnětné knížce s názvem Jak se náš svět stal křesťanským zabývá jeden z největších současných znalců antického Řecka a Říma, renomovaný francouzský historik Paul Veyne. Jeho odpovědi, podlo¬žené desítky let systematického bádání a reflexe, mnohé překvapí… Kniha Jak se náš svět stal křesťanským (2007) získala Gobertovu cenu (Grand prix Gobert), již každoročně udílí Francouzská akademie, jakož i ocenění Senátu (Prix du Sénat du livre d’histoire). Časopisy LIRE a Le Point ji zařadily mezi dvacítku nejlepších knih roku 2007.

Nové ilustrované vydání světoznámého románu s obrazy věhlasného španělského malíře Emilia Grau Saly (1911–1975), doplněné podrobnou kritickou studií o románu a poprvé v češtině uveřejněným záznamem ze soudního procesu vedeného proti Gustavu Flaubertovi, při němž čelil žalobě za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, které se vydáním knihy dopustil. Román Paní Bovaryová (1857), zasazený do provinčního maloměsta v Normandii a vyprávějící příběh krásné Emmy, provdané za venkovského lékaře, která se nespokojenost v manželství pokouší kompenzovat únikem do světa snů a milostných dobrodružství, jež ji nakonec přivedou do záhuby, je českým čtenářům velmi dobře známý – u nás vyšel již zhruba třicetkrát (poprvé roku 1892) a dočkal se bezmála deseti překladů. Naše zpracování je ovšem v kontextu českých vydání ojedinělým počinem, a to hned z několika důvodů. Předně proto, že kromě textu samotného románu umožňuje českému čtenáři seznámit se s jedním z nejznámějších soudních procesů vedených proti spisovateli v dějinách literatury, a sice s žalobou proti Flaubertovi za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, jíž se měl uveřejněním svého románu dopustit. Autor totiž podle slov císařského žalobce stvořil obscénní a bezbožné dílo, které nelze vnímat jinak než jako „chvalozpěv na cizoložství“. Flaubert se ovšem provinil nejen tím, že zavrženíhodné jednání protagonistky svého románu vylíčil „lascivními barvami“, nýbrž také – a možná především – tím, že počínání cizoložné ženy dostatečně jasně neodsoudil, nedistancoval se od něj a nepostavil proti němu žádný pozitivní příklad ctnosti. V románu totiž žádné skutečně kladné postavy, žádní hrdinové hodní obdivu a následování nejsou, všude vládne a vítězí měšťácká přízemnost, průměrnost a banálnost. Flaubertův „hřích“ pak spočíval primárně v tom, že se explicitně nepřihlásil k „posvátným“ hodnotám, které v podmínkách druhého císařství platily za nedotknutelné. Při četbě žalobcovy řeči, jakož i protiargumentů, jimiž se autorův obhájce pokusil nařčení z autorovy amorálnosti vyvrátit, se dnešní čtenář neubrání pocitu, že společnost se od doby procesu (1857) v některých ohledech vůbec nezměnila… Nařčení autora z amorálnosti či necitelnosti úzce souvisí s Flaubertovým chápáním literatury, k němuž se postupně dopracoval. Romanopisec vskutku své postavy nijak nehodnotí, nevnucuje čtenářům své názory. Jeho úkolem není vychovávat, natož pak soudit, nýbrž hledat a – daří-li se mu to – také nalézat nejvhodnější prostředky k tomu, aby vykreslil věrný obraz skutečnosti, aniž by se uchyloval k jakémukoli idealizování, moralizování či poučování. Řečeno slovy samotného Flauberta: „Umělec musí být ve svém díle jako Bůh ve svém stvoření: všudypřítomný, všemocný, ale neviditelný.“ O Flaubertově tvůrčí metodě, kterou při psaní Paní Bovaryové uplatnil a která znamenala významný předěl v dějinách (nejen) francouzské literatury, o jeho poetice neosobní pravdy a krásy, již vyznával, pojednává zevrubná analýza románu z pera jednoho z největších znalců Flaubertova díla Phillipa Dufoura, kterou se naše vydání uzavírá. Kniha je tak určena nejen čtenářům krásné literatury, ale i studentům a zájemcům z řad odborné veřejnosti.

Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a „dílo“ Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti „logistiku“ holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a zároveň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé „kolečko v soukolí nacistické totalitní mašinerie“ poslušně a svědomitě vykonával svěřené úkoly. Eichmann byl sice (spolu)zodpovědný za smrt milionů lidí, ale ke svým obětem údajně ani nepociťoval žádnou zášť: on jen dělal svou práci. Tomuto mýtu, jak známo, vdechla život německá myslitelka Hannah Arendtová ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla – knize, kterou napsala pod dojmem procesu s Eichmannem, konajícího se roku 1961 v Jeruzalémě, a která zásadně ovlivnila myšlení několika generací intelektuálů a akademiků. Jak ovšem přesvědčivě dokládá Bettina Stangnethová, tezi o „banalitě zla“, která je sama o sobě velmi cenná a pro pochopení podstaty totalitarismu dodnes nesmírně podnětná, na případ Adolfa Eichmanna aplikovat nelze. Hannah Arendtová se v Eichmannovi zmýlila, a to hned ze dvou důvodů: jednak proto, že se nechala ošálit „úřednickou“ maskou, kterou si tento válečný zločinec ve snaze o záchranu života při soudním procesu v Jeruzalémě nasadil, jednak proto, že neměla přístup k informacím a dokumentům vztahujícím se k Eichmannově životu v poválečném období, které se na veřejnost dostaly až o mnoho let později. Kniha Eichmann před Jeruzalémem tento zkreslený obraz Eichmanna zásadně přehodnocuje, přičemž jedním (nikoli však jediným) z jejích klíčových zdrojů jsou záznamy mnohahodinových rozhovorů z roku 1957, které s Eichmannem, tehdy již čtvrtým rokem žijícím poklidným životem na předměstí Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, vedl nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen. Z nahrávek rozhovorů, které, jak si Eichmann vymínil, neměly za jeho života proniknout na veřejnost a které se po několik desítek let skrývaly v německém spolkovém archivu v Koblenzi, vysvítá docela jiný obraz „inženýra holokaustu“ než ten, který vnímala Hannah Arendtová při soudním procesu v roce 1961: Eichmann není pouhý byrokrat a ambiciózní kariérista plnící rozkazy, nýbrž také horlivý, zapálený, „fanatický bojovník za svobodu své krve“ a vášnivý antisemita, posedlý záští vůči Židům, který když bilancuje výsledky své práce, vyjadřuje zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy, a k tomu dodává: „A teď vám chci říci … toto: Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním! … bylo by příliš snadné … vyjádřit hlubokou lítost … Říkám vám, kamaráde Sassene, já to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat proto, že na to nejsem připraven, že moje vnitřní já se zdráhá říct, že jsme něco udělali špatně.“ Kniha Eichmann před Jeruzalémem nabízí nejucelenější a nejdetailnější obraz života Adolfa Eichmanna, jaký byl dosud vytvořen, a zároveň přináší nové poznatky o životě nacistů v období po druhé světové válce působících v exilu nebo v samotném Německu.

Nové vydání jednoho z vrcholných Dickensových románů, považovaného za autorovo formálně nejdokonalejší dílo, vybavené desítkami ilustrací tří nejznámějších anglických ilustrátorů 19. a počátku 20. století, s nimiž je Dickensovo dílo neodmyslitelně spjato. Příběh dvou měst, jehož děj se odehrává v Londýně a v Paříži v době před Velkou francouzskou revolucí a během ní, spatřil světlo světa roku 1859. Původně byl vydáván na pokračování v časopise All the Year Round, jejž založil a řídil sám autor. Na pozadí pohnutých osudů ústředních postav – francouzského emigranta Charlese Darnaye, doktora Manetta, jeho dcery Lucie či úředníka Jarvise Lorryho – podává autor mimořádně působivý a emotivní obraz dramatických revolučních časů, kdy se svévole, násilí, běsnění davů a posléze i teror staly běžnou normou. Titulními dvěma městy, v nichž se příběh odehrává, jsou Paříž a Londýn, přičemž anglický klasik líčí Paříž jako centrum nelidskosti a zvráceného běsnění, zatímco Londýn, i přes své stinné stránky, pro něj zůstává městem rozumu a přetrvávající naděje na normální život. Strhující příběh o odvaze, obětavosti, lásce a odplatě ve stínu gilotiny.

Poslední kniha autora světového bestselleru V zajetí geografie. Tim Marshall si na celém světě získal přízeň statisíců čtenářů díky bestsellerům V zajetí geografie, Moc geografie v 21. století, Věk zdí nebo Zemřít pro vlajku. Nyní přichází s knihou Budoucnost geografie, v níž se zaměřuje na vesmír a na astropolitiku. Komu patří vesmír? Již dnes je vesmír strategickým prostorem, o který se vede otevřený i skrytý zápas, přičemž hlavními aktéry probíhajícího klání jsou samozřejmě velmoci Čína, USA a Rusko. Vzhledem k nesmírnému potenciálu, který vesmír lidstvu skýtá, ať už z hlediska komunikačních technologií, bohatství nerostných zdrojů, rodící se vesmírné turistiky, nebo – a možná především – vojenského využití, není pochyb o tom, že právě kos-mický prostor se v 21. století stane novou arénou geopolitických střetů. Země nám je už malá a vesmírné závody jsou v plném proudu... Dokáže lidstvo nezměrné možnosti vesmíru rozumně využívat, nebo je vloží do rukou pochybných spekulantů, plutokratů či válečných štváčů? Vydejme se spolu s Marshallem na strhující projížďku kosmickým prostorem, ze které se nám zatočí hlava a která nás donutí k zamyšlení. Pochopíme, jak neoddělitelně je lidstvo odnepaměti s vesmírem propojené a co se nám v budoucnosti může přihodit, pokud se nebudeme mít na pozoru… „Astropolitika je jedno z těch slov, o kterých bych nikdy neřekla, že je začnu používat – ovšem po přečtení této fascinující knihy jsem do ní celá zapálená.“ Becky Smethurstová, astrofyzička při Oxfordské univerzitě a autorka knihy A Brief History of Black Holes „Mrazivý, ale poučný pohled na to, co z naší přítomnosti ve vesmíru vyplývá pro politiku a vojenství.“ Brian Clegg, autor knihy Final Frontier

Nová kniha autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít je neotřelý iniciační román, který v čtenáři probouzí nezdolnou chuť rozhodovat se sám za sebe, plně si užívat svobodu a opět se stát pánem svého života. Není právě schopnost rozhodovat se jednou z těch podstatných věcí, které dělají člověka člověkem a dávají lidskému životu smysl? Tuto zdánlivě samozřejmou pravdu si lidé ovšem mnohdy vůbec neuvědomují. To platí i pro Davida Lisnera, mladého ctižádostivého programátora spoléhajícího se především na svůj intelekt. David žije na území „Řádných“, v technologicky pokročilé společnosti, která úzkostlivě dbá na blaho každého jednotlivce. Nedaleko odtud leží ostrov, kam se uchýlili „Vysídlení“, kteří se proti této přetechnizované společnosti vzbouřili a odešli žít podle vlastní filozofie. Jednoho dne je Davidu Lisnerovi bezpečnostními službami svěřena přísně tajná mise: má se vydat na nepřátelské území mezi „Vysídlené“ a navázat zde kontakt s ženou jménem Eva Montoya, neteří a jedinou dědičkou právě zesnulého významného sociologa Roberta Sola. Cílem je zmocnit se jeho vědecké zprávy, která by společnost „Řádných“ mohla zásadním způsobem destabilizovat. Svobodomyslnou mladou Evu, která se spoléhá na svou intuici a rozhodně si nenechá nic diktovat, však nebude tak snadné získat na svou stranu. Proč ostatně David tak poslušně plní všechny pokyny aplikací a dovoluje jim, aby řídily jeho život a aby o něm rozhodovaly? Rozhodování často bolí, ale dokud se to nenaučíme, bude nám život unikat mezi prsty…

„Proč necítím radost ze života? Čeho se mi nedostává? Proč mám pocit, že můj život postrádá smysl?“ S takovými otázkami se potýká hlavní hrdinka nového románu Juliana Hermsena, autora světoznámého bestselleru Milionář a mnich. Mladá Leona, která už dlouhá léta nenachází spokojenost v partnerském vzta¬hu ani v práci, se na doporučení své psycholožky rozhodne vydat na cestu do Tibetu. Toto rozhodnutí zásadně promění její život. Cesta do daleké země, která měla původně být pouhou dovolenou, se záhy ukáže jako zlomová událost, která ovlivní celé její další směřování. V Tibetu se seznámí s moudrým mnichem Tändzinem, který se stane jejím učitelem a přiměje ji přehodnotit celou svou existenci. Učí ji vnímat svět takový, jaký je, bez předsudků, ukáže jí, jak se zbavit vnitřních zábran a bariér, odpoutat se od neblahých návyků a otevřít se životu. Leona si uvědomí, že dosud žila jen podle představ druhých lidí, potlačovala své sny a nechala svou duši chřadnout. Ale co když její sny přece jen nejsou ztracené?

Nové vydání klenotu světové literatury s desítkami pozoruhodných obrazů Olgy Okuněvové. „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Těmito slovy začíná Tolstého román Anna Kareninová, jedno z nejslavnějších psychologických děl v dějinách písemnictví. Základní osu románu tvoří osudový milostný poměr krásné Anny, provdané za vysoce postaveného státního úředníka Alexeje Karenina, s mladým atraktivním důstojníkem Alexejem Vronským a jeho tragické vyústění. Na pozadí příběhu titulní hrdinky, jejího milence, manžela a syna, jakož i mnoha dalších vzájemně provázaných lidských osudů, vykresluje autor celistvý obraz ruské společnosti druhé poloviny 19. století, která se s nástupem průmyslové revoluce a modernizace významně proměňuje a jejíž proměny se osudově promítají do života hrdinů románu. Anna Kareninová je ovšem především hlubokou nadčasovou reflexí o morálce, pravdivosti a autenticitě mezilidských vztahů, jakož i o hledání a (ne)nalézání smyslu života.

Ukrajinští nacionalisté, známí jako „banderovci“, kteří bojovali za ukrajinskou samostatnost a sjednocení národních území do jednoho státu, jsou dodnes horkým tématem, které nepřestává budit vášně. Jedni je považují za legitimní bojovníky za svobodu, hájící se zbraní v ruce oprávněné nároky na nezávislost, zatímco druzí je vnímají bezmála jako extremistické šovinisty, ba teroristy, kteří se při uskutečňování svého velkého snu o vybudování Velké Ukrajiny neváhali spolčit s ďáblem a nezastavili se před ničím. Významný petrohradský historik Alexander Gogun, který v současné době působí na Svobodné univerzitě Berlín, ve své knize s výmluvným názvem Mezi Hitlerem a Sta¬li¬nem na základě archivních dokumentů, rozhovorů s účast¬níky událostí, pamětí a jiných, mnohdy dosud nezveřejněných pramenů mapuje okolnosti zrodu, vý¬voj, cíle a prostředky, jakož i ideologické proměny ukrajinského nacionalismu od jeho počátků až po druhou polovinu dvacátého století, přičemž se metodo¬logicky drží zásady „padni komu padni“. Zevrubně se věnuje činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů a její vojenské odnože vzniklé během druhé světové války, tedy Ukrajinské povstalecké armády, ambivalentnímu vztahu ukrajinských povstalců s nacisty, s nimiž uzavřeli taktické spojenectví, aby proti nim následně vedli osvobozenecký boj, etnickým čist¬kám a masakrům polského obyvatelstva, zápasu Ukrajinské povstalecké armády s polskou Zemskou armádou a v neposlední řadě boji proti Sovětům. Autor také detailně mapuje proti¬ukrajinské akce sovětské strany a popisuje speciální ope¬race zamě-řené na likvidaci nebo polapení ukrajinských vůdců, například Jevhena Konovalce, Romana Šuchevy¬če, Vasyla Kuka či Stepana Bandery. Monografie je určena jak pro odborníky, tak pro zájemce o historii z řad laiků, kteří kontroverznímu fenoménu „banderovců“, opředenému množstvím mýtů a polopravd, chtějí lépe porozumět.

Kompletní vydání slavných Wildových pohádek z jeho dvou sbírek Šťastný princ a jiné pohádky a Dům granátových jablek s kongeniálními ilustracemi oceňované malířky Xénie Lavrovové. Již od svého vzniku (1888–1891) před bezmála sto padesáti lety okouzlují vytříbeným poetickým jazykem, nesmírně působivou obrazností, jakož i mravním poselstvím. Jejich uhrančivá síla nespočívá pouze v jejich estetické kvalitě, v jejich ryzí kráse, kterou Oscar Wilde, tento „dekadentní estét“, tolik velebil, ale také v symbolickém a alegorickém významu podobenství, která do svých mnohdy satiricky vyznívajících pohádek vložil. Oscar Wilde (1854–1900) byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Wilde proslul především jako dramatik. Jeho společenské konverzační komedie, například Vějíř lady Win¬dermerové (1892), Bezvýznamná žena (1893), Ideální manžel (1895) či Jak je důležité míti Filipa (1895), které vynikají originální zápletkou a vtipnými dialogy, ale také společensko-kritickým ostřím a ironií, se těší celosvětové popularitě a jsou trvalou součástí repertoáru významných světových divadelních scén. Roku 1890 vydal svůj jediný román Obraz Doriana Graye, který významně ovlivnil moderní literaturu. Wildovy sbírky pohádek Šťastný princ a jiné pohádky (1888) a Dům granátových jablek (1891) patří do zlatého fondu světové literatury. Petrohradská umělkyně a orientalistika Xénie Lavrovová (*1969) je absolventkou Stieglitzovy státní uměleckoprůmyslové akademie, kde vystudovala obor textilní design. Od roku 1994 je členkou Svazu petrohradských výtvarníků. Patří k nejoceňovanějších ruským ilustrátorkám. K jejím nejvýznamnějším ilustrátorským počinům patří knihy Lewisa Carrolla (Alenka v říši divů, Alenka za zrcadlem, s čím se tam Alenka setkala) a Oscara Wilda (Obraz Doriana Graye, soubory pohádek Šťastný princ a jiné pohádky a Dům granátových jablek). Podílela se na řadě významných mezinárodních výstav, například ve Francii, Finsku, Itálii, ale také v Kanadě nebo Číně. Souběžně s uměleckou tvorbou se profesionálně věnuje kulturám Blízkého a Dálného východu.

Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy procházel tíživou existenční krizí, a který poprvé vyšel v letech 1868–1869, patří bezesporu k jeho nejpozoruhodnějším dílům a vymyká se všem ostatním. A je také dílem nejosobnějším, neboť autor do jeho protagonisty promítl mnohé ze svých nejniternějších existenciálních zážitků a přesvědčení. Dostojevskij si v tomto románu předsevzal „stvořit obraz ideálně krásného člověka“, což sám považoval za úkol vpravdě „kolosální“, ba nemožný, neboť „na světě nemůže být nic obtížnějšího, zvláště v naší době“. Touto ideálně krásnou bytostí je kníže Myškin, postava, která se provždy nesmazatelně zapsala do dějin literatury a která dodnes nepřestává inspirovat a okouzlovat čtenáře na celém světě. Myškin je vnitřně krásný, ctnostný, ušlechtilý, vyrovnaný, ryzí člověk, zcela bezelstný, nevinný, téměř „andělský“. Na rozdíl od mnoha jiných známých autorových postav je zcela prost všech temných vášní, konfliktnosti, žádostivosti a zlých „běsů“. Strádají-li ostatní Dostojevského hrdinové přebytkem smyslnosti, pak Myškin naopak strádá jejím naprostým nedostatkem. Je laskavý, bezmezně soucitný, bytostně dobrý, a jako takový se společnosti, v níž vládne duch cynismu a egoismu, přinejmenším zpočátku nutně jeví jako „nenormální“ jedinec, zkrátka jako idiot. Myškin, jenž svým „idiotstvím“ okolní svět okouzluje a současně destabilizuje, je ovšem nadán intuitivní jasnozřivostí, vidí to, co jiní nevidí. Dohlédne až do nejhlubšího nitra lidí, především žen, zvláště pak svých dvou žen: Nastasji Filippovny a Aglaji… Ani Myškin ale není zbaven osudových paradoxů a bezvýchodné tragičnosti. Slovy Nikolaje Berďajeva: „Myškin není posedlý démony, iracionálními běsy, jeho duše je andělská. Onen ,andělský‘ element v něm sice nevyvolává běsnění, ale nemůže nikoho z běsnění vyléčit, byť právě to je jeho nejvroucnějším přáním. Není až do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná.“ A tak vše nemůže skončit jinak než pohromou. Myškin přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec i sám sebe. Slovy Dostojevského: „Nejpodivnější na celém románu je to, jak neuvěřitelně absurdně se Myškin chová k oběma ženám, které miluje. Svým jednáním přivodí vraždu a závěrečnou katastrofu... Upřímně řečeno, je třeba říct, že tento ,dobrý‘ člověk nic dobrého kolem sebe nedělá…“ Na pozadí příběhu „ideálně krásného člověka“ Dostojevskij promýšlí nejdůležitější filozofické, psychologické a společenské otázky, které si lidé kladou odnepaměti.

O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Reportér televize NOVA odhaluje spletité osudy zlatého pokladu československého státu od vzniku až po jeho rozprodej. Rekapitulace začíná národní sbírkou na zlatý poklad republiky a prostřednictvím širších historických souvislostí (např. Mnichov, působení exilové vlády, hrdinství příslušníků zahraničního odboje) naznačuje pozici Československa po skončení 2. světové války. Znovuobjevený zlatý poklad se v průběhu studené války stal předmětem nekonečných politických jednání, která vyvrcholila návratem zbytku zlata do Československa v roce 1982. Motl odhaluje šokující skutečnost: USA a Velká Británie v rámci vzájemného vyúčtování snížili hodnotu navráceného zlata o náklady na uniformy a výzbroj příslušníků našeho západního odboje. Zaměřuje se rovněž na události roku 1998, kdy tehdejší vedení ČNB vyměnilo drtivou většinu zlatého pokladu s Německem za dluhopisy. Jeden ze státních symbolů tak nenávratně zmizel...

Ilustrované vydání jednoho z nejoriginálnějších a nejzábavnějších románů 19. století, který nemá v dějinách literatury obdoby, v kongeniálním překladu Hanuše Karlacha a s ilustracemi Michaila Gavričkova. Hoffmannovy Životní názory kocoura Moura, považované za vrchol autorovy tvorby a stěžejní opus pozdní německé romantiky, spatřily světlo světa již před dvěma sty lety, ale plného uznání, ocenění, ba nadšeného přijetí se dočkaly až ve 20. století. E. T. A. Hoffmann totiž předběhl svou dobu a stvořil dílo, které je svou formou a důmyslnou kompozicí vskutku ojedinělé: sám Hoffmann v něm vystupuje jako vydavatel, jenž vyhověl přání svého přítele a rozhodl se knižně vydat memoáry jistého „mladého autora skvělého nadání“, jímž je ve skutečnosti kocour, který si říká Mour. Záhy se ovšem ukáže, že učený kocour do svého rukopisu omylem zamíchal stránky z jiného textu, který objevil u svého pána, a sice z knihy pojednávající o životě geniálního skladatele a kapelníka Johanna Kreislera. Tyto stránky, které kocour používal dílem jako podložku, dílem jako piják, byly nedopatřením rovněž vytištěny, a tak se ve výsledné podobě díla jakoby omylem prolínají dvě nezávislé dějové linie – satiricky vyznívající autobiografie poněkud samolibého kocoura-literáta a tajuplný příběh, přesněji řečeno fragmenty příběhu, výstředního romantického hrdi¬ny-umělce Johanna Kreislera vystaveného vše¬mož¬ným protivenstvím. Životní názory kocoura Moura jsou tedy polyfonním dílem, svou výstavbou připomínajícím princip hudebního kontrapunktu. Zdánlivě nesouvisející příběhy se totiž ve skutečnosti doplňují, prostupují, jeden v druhém se zrcadlí a vzájemně osvětlují. Právě prolínání obou příběhů činí z četby tohoto „dvojrománu“ nevšední čtenářský požitek. Řečeno slovy překladatele Hanuše Karlacha: „Tyto posuny, zrcadlení, přeskoky jsou zdrojem humoru, který má mnoho poloh, od laskavé úsměvnosti přes ironickou jízlivost až k satirické hořkosti; který však, a to je pro nás podstatné, se realizuje až ve čtenářově mysli, čtenářovou imaginací, která teprve do¬tváří dílo v komplementární celek a se kterou spisovatel zcela záměrně takto počítá. Tím vším je román nejen výsostným literárním dokladem doby, ale i rukavicí pravé modernosti hozenou přes průrvu času literárním tvůrcům soudobého světa, podnětem k zamyšlení, jaké že to dnes prvky činí literaturu vpravdě uměním.“