Rybka Publishers strana 3 z 25

Bohatě ilustrované vydání stěžejního díla světové literatury a zároveň nejslavnější detektivky všech dob, v níž autor rozkrývá nejtemnější zákoutí a záhyby duše vraha, chudého petrohradského studenta práv, který promyslel, naplánoval a spáchal vraždu staré lichvářky, a to nikoli z čistě sobeckých, zištných pohnutek ani v afektu, nýbrž z přesvědčení, z pocitu nadřazenosti a intelek¬tuální pýchy, je dopl¬něno více než sedmdesáti původními obrazy a kresbami proslulého anglického malíře a ilustrátora Davea McKeana. Dostojevskij své velké strhující drama o zločinu, o souboji dobra a zla, o svědomí, trestu, vykoupení, a také o Rusku a ruské duši, začal psát roku 1865 v zahraničí nedlouho po smrti své první ženy a bratra, kdy se ocitl ve finanční tísni. Román vycházel nejprve na pokračování v časopise Russkij věstnik, v roce 1866 byl publikován knižně.

Kam se bude svět ubírat v 21. století? V knize Moc geografie v 21. století, bezprostředně navazující na mezinárodní bestseller V zajetí geografie, který ukázal, nakolik jsou možnosti každého národa omezovány a určovány řekami, horami, pouštěmi, jezery, oceány a množstvím dalších geografických a geopolitických faktorů, Tim Marshall nastiňuje, kde leží ohniska budoucích lokálních i globálních krizí a epicentra hrozících konfliktů a střetů. V deseti kapitolách, věnovaných regionům, které budou v nadcházející éře formovat globální politiku, shrnuje to nejdůležitější, co potřebujeme vědět, abychom porozuměli současnému, dynamicky se proměňujícímu světu a dokázali předjímat, co nám blízká, ale i vzdálená budoucnost přinese. Po přečtení knihy snáze pochopíme, proč další dějství uprchlické krize nastane možná dříve, než si myslíme, proč se právě teď rozehrává velký boj o Tichomoří, jaký vývoj se rýsuje ve Středomoří a na Blízkém východě, nebo jak a proč se z vesmíru stává nové bojiště, kde se světové velmoci budou nevyhnutelně střetávat. Stejně jako v předešlé knize i ve svém posledním díle Tim Marshall v širších souvislostech objasňuje klíčové geografické a geopolitické podmínky a zákonitosti, které ovliv¬ňují minulost, přítomnost a budoucnost jed¬notlivých re¬gio¬nů. Vypravme se spolu s ním do Austrálie, afrického Sahelu, Řecka, Turecka, Spojeného království, Íránu, Etiopie, Saúdské Arábie, Španělska a nakonec i do vesmíru a hledejme odpovědi na otázku, čeho se v 21. století můžeme nadít. Kniha je doplněna mapami.

Nový román autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít své čtenáře tentokrát překvapí: Představte si, že žijete ve světě, kde moc a vládnoucí elity ve jménu obecného blaha a „pro vaše dobro“ neustále zmenšují už tak dost okleštěný prostor vaší svobody. Používají důmyslné techniky manipulace, aby vás přiměly chovat se tak, jak potřebují; čas od času ve vás cíleně vyvolávají strach, aby vás snáze ovládaly; dokážou sledovat každý váš pohyb, každý váš krok, aby vás měly plně pod kontrolou; vštěpují vám, že vědí lépe než vy, jak máte žít a co si máte myslet. A když se vám tohle všechno přestane líbit a konečně pochopíte, že už vás připravily o veškerou svobodu myšlení, a začnete se vzpírat, bránit, protestovat a odhalovat mechanismy a nástroje moci, které používají, označí vás za vyvrhele, přívržence zavrženíhodných názorů, zastánce konspiračních teo¬rií, nebo třeba šiřitele „fake news“… V takovém světě žije hlavní hrdina romá¬nu s názvem Probuzení, kterým jeho autor tentokrát odvážně vybočil z linie příběhů, na které jsme u něj zvyklí. Laurent Gounelle ve svém posledním díle, které psal v době vrcholící pandemie covid-19, totiž nelíčí pozitivně laděný příběh, nýbrž přináší mrazivé podobenství současné reality – naší reality. Obraz noč¬ní můry, z níž bychom se měli konečně probudit. -- z knihy: „V diktatuře stačí lid umlčet silou. V jiných režimech se na to musí jít mnohem rafinovaněji a trpělivě čekat na příležitost, třeba na nějakou aktuální událost, která se využije k tomu, aby se lidé přiměli postupně se vzdát svých svobod a smířili se s tím, že budou stále více a více kontrolováni, až se dosáhne stavu, kdy z demokracie nezbude nic…“ „Nejlepší způsob, jak přimět lidi, aby se vzdali svých svobod, je využít strachu. ,Kdo ovládá strach lidí, stává se pánem jejich duší,‘ řekl Machiavelli. Čím víc jsou lidé ovládáni strachem, tím snadněji se podřizují autoritě, která je má chránit. A čím déle je v tomto stavu udržujete, tím více si zvyknou na to, že jsou ovládáni.“

Mezinárodní bestseller, který obletěl celý západní svět – od Ameriky, přes Velkou Británii, Itálii, Španělsko, Portugalsko, Francii, Německo, Slovensko až po Skandinávii – a všem rodičům, kteří si nevědí rady s výchovou svých ratolestí, otevřel oči… Michaeleen Doucleffová, rozhlasová reportérka s doktorátem z chemie a především maminka tříleté Rosy, je na pokraji totálního vyčerpání a neví, kudy dál. Přestože už vyzkoušela snad všechny rady odborníků na výchovu, dennodenně se potýká s dceřinými záchvaty vzteku, nekonečným proudem požadavků, škemrání a kňourání a dalšími těžkostmi, které dobře zná každý rodič žijící v západní kultuře. Její zážitky z reportážních cest do odleh¬lých koutů světa ji ve chvíli nejhlubšího zoufalství přivedou na zajímavou stopu, po které se s velkou nadějí a vědeckým zápalem sobě vlastním odhodlaně vydá. Michaeleen se rozhodne na¬vštívit (i s malou Rosy) tři tradiční kultury – mayskou, inuitskou a hadzabskou. S úžasem tam poznává děti, které jsou vyrovnané, samostatné, zodpovědné, ochotně se podílejí na domácích pracích a žijí se svým společenstvím v souladu a bez konfliktů. To, co na svých dobrodružných cestách objeví, je výchovný přístup předávaný z ge¬nerace na generaci již celá tisíciletí, který je v přímém rozporu s tím, co zná ze své vlast¬ní zkušenosti v moderní civilizaci. I přes náročné životní podmínky, ve kterých příslušníci těchto kultur žijí, není mezi rodiči a jejich dětmi ani stopy po hádkách a mocenských soubojích, které Michaeleen považuje za něco s rodičovstvím (a soužitím s Rosy) nerozlučně spjatého. A co je vůbec nejpozoruhodnější, rodiče si zde s malými dětmi budují vztah, který se diametrálně liší od typického vztahu rodič-dítě na Západě – vztah postavený na spolupráci místo na moci, na důvěře místo na strachu a na individuálních potřebách místo na standardizovaných postupech. Proto si položila otázku: Nejsme náhodou my na Západě s naším přístupem k výchově úplně mimo? Tajemství přirozené výchovy je pozvánkou k radikálnímu přehodnocení na¬šeho vztahu k dětem. Výchovné metody těchto prastarých kultur vyzkoušela autor¬ka v praxi na vlastní dceři a výsledky dalece předčily její očekávání. Ano, i naše děti se mohou naučit: • být zodpovědné, přizpůsobivé a spolu- pracující tak jako děti mayské, • zvládat vztek tak jako Inuité, • být samostatné a sebejisté tak jako děti Hadzabů. Tajemství přirozené výchovy přináší kromě nových poznatků i spoustu praktických rad. Vybízí nás k zamyšlení nad tím, jak k dětem vlastně přistupujeme, a odhaluje univerzální výchovné paradigma přizpůsobené potřebám moderních rodin.

Pojem lidská práva je již po několik desetiletí pevnou a neodmyslitelnou součástí politické diskuse a našeho jazyka vůbec. O lidských právech mluví a píší akademici, novináři, komentátoři a intelektuálové všeho druhu, zaštiťují se jimi aktivisté, politici a státníci zkrátka tento pojem se natrvalo zabydlel ve veřejném prostoru. Navzdory jeho všudypřítomnosti ovšem panují zkreslené představy o tom, jak se lidská práva a hnutí za lidská práva zrodila, z čeho tato poslední utopie vyvěrá a kde leží její kořeny. Právě to je tématem Moynovy knihy Poslední utopie, jehož české vydání opatřil doslovem Pavel Barša. Moyn především dokládá, že by bylo chybou hledat kořeny ideje lidských práv hluboko v minulosti a chápat naši současnost jako vyvrcholení univerzálních dějin lidstva, kdy byl završen světodějinný zápas za lidská práva. Moyn vyvrací obecně přijímanou tezi, že filozofické počátky lidských práv sahají k přirozenému právu stoiků a křesťanů, které se po¬zději promítlo do teorií společenské smlouvy sedmnáctého století, a že jejich politické počátky leží v Americké a Francouzské revoluci století osmnáctého. Pouhým mýtem je ovšem též představa, že lidská práva se zrodila v roce 1948 v reakci na hrůzy holocaustu. Lidská práva a hnutí za lidská práva v podobě, v jaké je známe a v níž se s nimi identifikujeme vstoupila na jeviště lidských dějin ve skutečnosti až v sedmdesátých letech dvacátého století, a to jakožto postrevoluční utopie, která zaplnila prázdné místo po utopiích revolučních. Slovy Pavla Barši: Zatímco přirozená práva či práva člověka a občana byla součástí buržoazních revolucí, na něž v devatenáctém a dvacátém století navázaly revoluce národní a socialistické, lidská práva v tom smyslu, v jakém jim rozumíme dnes, vykvetla nikoli z vítězství revolucí, ale na jejich troskách. Jejich počátky tedy nemáme hledat na konci osmnáctého století, ani na konci druhé světové války, ale v sedmdesátých letech minulého století. K hlavním faktorům, jež přispěly ke zrodu lidských práv, patřila vedle krachu socialistické utopie a s ním spojenou rezignací na sociální rozměr též změna priorit americké zahraniční politiky, která, zejména po nástupu Jimmyho Cartera do prezidentského úřadu, lidskoprávní agendu přijala za svou a učinila z ní svou dějinnou misi, čímž otevřela cestu k její politické instrumentalizaci. Otázka po kořenech naší lidskoprávní epochy není ovšem zajímavá a důležitá pouze z historického hlediska specifické historické podmínky a kontext, v němž lidskoprávní boom před půlstoletím nastal, jsou totiž ve¬psány do DNA ideje lidských práv a poněkud relativizují její nárok na univerzální a nadčasovou platnost.

Ilan Pappé je jednou z nejvýraznějších a v očích mnoha i nejkontroverznějších tváří „disi¬dentské“ skupiny izraelských historiků, kteří od osmdesátých let dvacátého století na základě nově zpřístupněných, odtajněných archivních dokumentů kriticky přehodnocují zavedený oficiální výklad izraelských dějin, především pak obdo¬bí spjaté se založením Státu Izrael v roce 1948 a s izraelsko-palestinským konfliktem, který ani po dlouhých desetiletích nedospěl k mírovému řešení. V rámci volného uskupení „nových histori¬ků“ patří Pappé k těm nejradikálnějším. Za své po¬stoje čelil ve své rodné zemi ostrým útokům, ba výhrůžkám smrtí, a když byl v roce 2007 v podstatě vyštván z Haifské univerzity, rozhodl se pro odchod do Velké Británie, kde dodnes působí na Exeterské univerzitě. Ve své knize Deset mýtů o Izraeli, která vyšla v roce stého výročí Balfourovy deklarace a padesátého výročí okupace zbylých palestinských úze¬mí, Pappé vyvrací základní mýty, o něž se opírá „státní doktrína“ a oficiální narativ Státu Izrael. Zpochybňuje například tradiční představu, že Palestina byla před příchodem prvních sionistů takřka liduprázdnou, zaostalou pouštní krajinou, demas¬kuje mýtus o dobrovolném odchodu palestinských uprchlíků v roce 1948, ukazuje neudržitelnost teze, že neexistuje žádná souvislost mezi sionismem a kolonialismem, dokazuje nepravdivost názoru, že Izrael v roce 1967 při šestidenní válce jednal tak, jak jednal, proto, že „neměl na vybranou“, demonstruje neobhajitelnost přesvědčení, že Izrael se v rámci mírového procesu z Osla skutečně pokoušel o urovnání konfliktu a uzavření míru, a v neposlední řadě koriguje široce sdílené mínění, že Izrael je demokratickým státem… Zároveň je nutno dodat, že nesmlouvavý bořitel mýtů Ilan Pappé bývá obviňován z toho, že sám manipuluje s fakty a vytváří mýty nové. Ovšem i ti, kdo s ním nesouhlasí, by si jeho argumenty podložený výklad měli vyposlechnout. České republice je převažující veřejné mínění zcela nekriticky na straně Izraele. Je proto dobře, že pro čtenáře ochotné vnímat i argumenty protistrany se na český trh dostává Pappého kniha "Deset mýtů o Izraeli". Břetislav Tureček

V románu Rukopis z Březinky, bezprostředně navazujícím na bestseller Kouzelník z Osvětimi, nás autor zavádí do srdce pekla zvaného Osvětim-Březinka, kde dramatický příběh známého pražského židovského kouzelníka Herberta Levina, jeho ženy Gerdy a syna Petra i portugalského vojáka Francisca Latina pokračuje a vrcholí. Právě v táboře smrti se osudy všech protagonistů protnou. Zatímco se všichni snaží přežít a vymýšlejí plán, jak uniknout jisté smrti, v táboře se chystá povstání vězňů, které zásadním způsobem ovlivní běh událostí… Román Rukopis z Březinky vznikl podle skutečného příběhu a skýtá věrný, realistický obraz doby a prostředí, do nichž je jeho děj zasazen. Autor se při psaní opíral o historicky doložitelná fakta a reálné osobnosti, vylíčené události a postavy mají tudíž svůj předobraz ve skutečnosti – ať už jde o židovského iluzionistu Herberta Levina, známého pod uměleckým jménem „Velký Nivelli“, který ve třicátých letech emigroval do Československa a roku 1941 byl s rodinou deportován do Terezína a později do Osvětimi, nebo o příslušníky SS, kteří v Osvětimi působili, počínaje velitelem tábora Rudolfem Hössem, velitelem krematorií Otto Mollem, a vrchní dozorkyní ženského tábora Marií Mandelovou konče. Rovněž tak i popis života a poměrů v táboře, jakož i známých událostí, ke kterým v něm došlo – transporty deportovaných, průběh nechvalně známých selekcí, vraždění v krematoriích, vznik a likvidace terezínského rodinného tábora či povstání vězňů z října roku 1944 –, zachycuje skutečná historická fakta. Jedním z hlavních pramenů, které nám umožňují nahlédnout do hrůzné mašinerie vyhlazování v plynových komorách, jsou „rukopisy z Březinky“ – písemné zprávy členů Sonderkommanda, které tito očití svědci masového vraždění zakopali poblíž krematorií v naději, že tato svědectví budou někdy v budoucnu, po osvobození tábora, někým objevena a poslouží jako důkaz toho, co se v táborech smrti odehrávalo...

Téměř neuvěřitelný, a přesto pravdivý příběh českého vězně, kterému se v krutých podmínkách koncentračního tábora Buchenwald podařilo zachránit tisícovku dětí. Dětí, na které čekala smrt. Jmenoval se Antonín Kalina a byl z Třebíče. Doma zapomenutý, ve světě, zejména v USA a Izraeli, uctívaný. V roce 2012 se stal zatím posledním Čechem, který byl v Izraeli oceněn titulem "Spravedlivý mezi národy", aniž by se o tom u nás zmínil jediný novinář. Na rozdíl od mediálně proslulých zachránců Židů Oskara Schindlera či Nicholase Wintona se Antonín Kalina každodenně díval do tváře smrti. Záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den. Noc co noc. V průvodních listinách gestapa měl napsáno návrat nežádoucí. Jeho motivace byla silnější než strach. Jeho zásluhou se tedy, v srdci Pekla, odehrála záchranná akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby. Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla je jak je ostatně u tohoto autora zvykem výsledkem několikaletého a hlavně intenzivního historického pátrání. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, rovněž díky jeho nevšední empatii, vnímavosti, také díky vý-povědím očitých svědků či dosud žijících příbuzných aktérů tohoto pravdivého a zároveň skoro až neuvěřitelného příběhu ocitneme se přímo v srdci tehdejších tolik dramatických událostí. Událostí, nad nimiž se i po letech skoro až tají dech Kniha je doplněna dvěma stovkami dokumentárních fotografií.

Jacques Ranciere (1940) je francouzsky filosof, který se zabývá primárně otázkami politiky a estetiky. V 60. letech patřil k žákům a spolupracovníkům marxistického teoretika Louise Althussera, z jehož okruhu vzešel vlivný sborník Lire le Capital (Číst Kapitál), na němž se Ranciere autorsky podílel. Na přelomu 60. a 70. let nabývá Rancierovo myšlení svébytného charakteru. Do středu jeho zájmu si pozvolna razí cestu problematika rovnosti. Ta se stane trvalou součástí a klíčovým prvkem jeho myšlení. Monografie Jacques Ranciere se zaměřuje především na Rancierovu politickou a estetickou teorii, ale také na historický kontext jeho myšlení a jeho poměr k dílu některých jeho současníků, například k filosofii Jeana-Françoise Lyotarda či Alaina Badioua.

Nový román autora světoznámých bestsellerů Muž, který chtěl být šťastný a Den, kdy jsem se naučil žít je ori¬ginální ini¬ciač¬ní thriller, který nás chytne a nepustí, a přitom nám od¬haluje tajemství úžasné moci, která dří¬me v kaž¬dém z nás. Mladý autor detektivních románů Timothy Fisher vede poklidný a spořádaný život ve svém domku v newyorské čtvrti Queens, kde mu dělá společnost jeho kocour Al Capone. Když mu jednoho dne zaklepou na dveře dva agenti FBI a žádají ho, aby jim pomohl vypátrat nejhledanějšího muže v zemi, nejdřív to považuje za špatný vtip. Nakonec ale na jejich podivný návrh přistoupí a zapojí se do tajného programu, jehož cílem je vy¬školit vhodné kandidáty ve využívání intuice pro potřeby vyšetřování zločinů. Ač dosud považoval svou existenci za naprosto banální a nezajímavou, přes počáteční skepsi Timothy postupně zjišťuje, že život je plný netušených možností. Ocitá se v závodě s časem, kdy je nucen v sobě objevit a rozvinout intuici, málo známou a podceňovanou schopnost, která je nám všem vlastní a jež nám ukazuje, jaký je život doopravdy: naprosto neobyčejný.

Román, který vznikl podle skutečného příběhu, začíná na jaře roku 1939, kdy do Prahy napochodovali němečtí vojáci a někdejší Československo se proměnilo v takzvaný protektorát Čechy a Morava. Jeho hlavní hrdina Herbert Levin, známý ve světě jako „Kouzelník z Osvětimi“, se narodil v Německu a až do nástupu nacismu působil jako nejmladší člen berlínské burzy. Když nacisté Židům zakázali pracovat na burze, vydal se Levin na kouzelnickou dráhu. Po emigraci do Československa si v Praze otevřel kouzelnický obchod a po čase začal se svou ženou pod uměleckým jménem „Velký Nivelli“ pořádat kouzelnická vystoupení. Jeho kouzelnická kariéra se slibně rozvíjela a jeho věhlas rostl, a to i mezi nacisty, kteří byli vším, co byť jen vzdáleně souviselo s magií a okultismem, přímo posedlí. Jenže ani „Velký Nivelli“ nemohl uniknout údělu ostatních Židů a v roce 1941 byl deportován spolu se ženou a synem do Terezína. A v následujícím roce do Osvětimi… Právě o tom, co v táborech zažil a jakou roli přitom sehrálo jeho kouzelnické umění, vypráví strhující román Kouzelník z Osvětimi. Souběžně s osudem židovského kouzelníka autor rozvíjí příběh portugalského vojáka Francisca Latina, který bojuje v řadách španělské Modré divize po boku německé armády na půdě Sovětského svazu, kde se zamiluje od ruské dívky. Když se dozví, že byla převezena do osvětimského koncentračního tábora, je odhodlán pro svou vyvolenou udělat cokoli, jen aby ji vypátral a zachránil. Právě v táboře smrti se osudy obou protagonistů příběhu protnou. A stane se tak v době, kdy se v táboře připravuje povstání sonderkommanda, v němž oba sehrají svou roli…

Historie pernštejnského rodu má v dějinách Čech a Moravy své nezastupitelné místo. Kniha Páni z Pernštejna je první ucelenou publikací podávající obraz jednoho z nejstarších domácích šlechtických rodů, který po celou dobu své historicky zaznamenané existence zaujímal významné postavení a dějiny našich zemí výrazně ovlivňoval od středověku až do svého vymření v době třicetileté války. Příslušníci šlechtického rodu, jenž na svém štítu nosil symbol zubří hlavy, získali v první polovině 16. století mimořádnou moc a představovali nejbohatší rod v Čechách. Na jejich slávu upomínají četné hrady, zámky, kostely a historická jádra měst. Po pánech z Pernštejna však zůstal ještě jeden důležitý odkaz: povědomí trvalé kontinuity v toku dějin, kontinuity rodiny, rodu, národa, lidství. Povědomí odpovědnosti a věčného trvání důsledků našich činů, které v rozhodujícím okamžiku převáží misku vah na tu správnou stranu. Na stránkách této knihy autor čtenářům předestírá dějiny čtyř staletí (1208-1646), viděné vývojem jednoho jediného rodu. Stojí za zvláštní pozornost, zrodí-li se v jedné rodině hned několik mimořádně činorodých a cílevědomých jedinců, kteří dokážou usměrňovat a ovlivňovat vývoj celého státu. V historii jednoho rodu se tak věrně zrcadlí dějinný obraz naší země. Autor knihy, doplněné více než stovkou černobílých a barevných ilustrací, genealogickými přehledy a mapkami, nezapře hlubokou sympatii, jež ho váže k oněm končinám, na nichž se rozkládalo "panství rodu zubří hlavy". Sympatii umocněnou geniem loci pernštejnské rodové rezidence, v jejíchž mohutných zdech je ukryto nejedno tajemství.

Nové ilustrované vydání Farmy zvířat s desítkami obrazů ukrajinského malíře Iwana Kulika, jakož i s dosud nepublikovaným textem, v němž autor objasňuje a komentuje zrod své slavné knihy. Když George Orwell v roce 1944 dopsal svou Farmu zvířat, nemohl tušit, že jeho alegorická bajka o ruské revoluci a stalinské diktatuře se po několika desetiletích stane klasikou, ba povinnou školní četbou, a to tím spíše, že britští nakladatelé o vydání knihy zpočátku nejevili pražádný zájem, ba přímo ji odmítali – své nesmrtelné dílko totiž autor napsal v době, kdy západní mocnosti v přetěžkém zápase s nacistickým Německem spolupracovali se Sovětským svazem a kdy panovala obava, že by dystopický, až příliš pravdivý obraz reality sovětské společnosti mohl Stalina nahněvat. Orwell byl přesvědčen o tom, že spojenectví nebude mít dlouhého trvání a své přesvědčení prorocky vtělil do závěrečné scény Farmy zvířat (jejímž předobrazem je teheránská konference), která nejenže symbolizuje definitivní konec revolučního idealismu a vítězství cynického prag¬matismu, ale též ohlašuje éru nesmiřitelného konfliktu, kterému se zanedlouho začne říkat studená válka. Jestliže Farma zvířat v době svého vydání vyvolávala u mnoha komentátorů a kritiků rozpaky, ba odpor, s příchodem otevřené studené války se situace obrátila a příčiny tohoto zvratu byly i tentokrát politické povahy: kniha byla napříště halasně velebena a hojně vydávána, protože se ukázala jako efektivní nástroj antikomunistické propagandy. Americká vláda financovala překlady knihy do jazyků (např. řečtiny, vietnamštiny, arabštiny, fársí, malajštiny), jimiž se hovoří v zemích, které považovala za „rizikové“, a následně podporovala i jejich šíření a distribuci. Nedlouho po autorově smrti pojala americká zpravodajská služba CIA důmyslný strategický nápad Orwellovu parodii na sovětský komunismus zpopularizovat filmem a prostřednictvím nastrčených aktérů odkoupila od Orwellovy manželky filmová práva. Animovaný film Farma zvířat z roku 1954, oproti knižní předloze náležitě upravený, byl plně v její režii... Autor, který tak bravurně popisoval mechanismy totalitního systému, propagandy a demagogie, nemohl tušit, že předmětem manipulace se stane samotné jeho dílo... Farmy zvířat se dovolávali prakticky všichni – konzervativci, liberálové, a to pravicoví i levicoví, ale také socialisté, a je třeba říct, že právem. Vždyť jestliže autor svou knihou chtěl před veřejností, zvláště pak britskou, „demaskovat sovětský mý¬tus“, činil tak podle svých slov v zájmu demokratického socialismu: „… A proto jsem přesvědčen, že zničení sovětského mýtu je pro obrodu socia¬listického hnutí zcela zásadní.“ Můžeme si položit otázku, jaký mýtus by demaskoval dnes… Nové vydání je doplněno desítkami obrazů ukrajinského malíře Iwana Kulika, jehož dílo čtenáři znají z ilustrované edice románu Mistr a Markétka, která vyšla v roce 2020. Součástí knihy je i předmluva k ukrajinskému vydání z roku 1947, jediný Orwellův publikovaný úvod k Farmě zvířat a současně jediný autorův osobní komentář ke genezi knihy.

Nové ilustrované vydání jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku ruské literatury s desítkami dosud nepublikovaných obrazů ruského malíře Borise Grigorieva. Dostojevského román Bratři Karamazovovi, který vyšel česky poprvé již v roce 1894 a dočkal se celkem šesti českých překladů, byl už nedlouho po svém vydání považován za jeden z vrcholů světové literatury a dodnes patří k nejčtenějším dílům vůbec. Na pozadí osudu rodiny Karamazovových, otce a jeho synů, z nichž nejstarší Dimitrij je obviněn z otcovraždy, Dostojevskij rozvíjí a promýšlí nejdůležitější filozofické otázky, které si člověk klade odnepaměti. Nové vydání Dostojevského románu je doplněno unikátní, dosud nepublikovanou sérií šesti desítek ilustrací ruského malíře Borise Grigorjeva (1886–1939), který patří k nejvýraznějším osobnostem ruské malby první poloviny dvacátého století a jehož díla se nacházejí ve sbírkách mnoha muzeí v Rusku i na Západě. Grigorjev byl dobře známý i milovníkům malířství v meziválečném Československu. Pražské veřejnosti se poprvé představil samostatnou výstavou v Mánesu v roce 1926, o šest let později byla jeho díla prezentována ve výstavní síni Francouzského institutu Arnošta Denise ve Štěpánské ulici. Zde byla vystavena i jedna z jeho vůbec nejvýznamnějších maleb, monumentální sedmidílný polyptych Tváře světa (1920–1931), který od Grigorjeva z podnětu prezidenta Masaryka odkoupil československý stát a který se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze. V době konání výstavy byl Grigorjev na návštěvě Československa, kam přijel mimo jiné proto, aby vytvořil dnes nezvěstný Masarykův portrét. Josef Richard Marek v komentáři k výstavě v roce 1932 v Národních listech napsal, že „Grigorjev objevil sobě i světu tvář Ruska. Ne čechovovsky oblomovskou, nýbrž zemitě mystickou tvář, jak ji modeloval Dostojevskij nebo Blok. Grigorjev nosí po světě své Rusko všude s sebou“. Grigorjev na karamazovském cyklu pracoval v letech 1916 až 1932. Vystaven byl v roce 1933 v Marie Sterner Galleries v New Yorku. Tvoří jej 58 kvaší, akvarelů a kreseb. Hlavní část představují kvaše, jež Grigorjev hodlal uveřejnit v ilustrovaném vydání Dostojevského románu. Projekt ovšem nebyl nikdy realizován. Po vystavení v roce 1933 byl cyklus zakoupen soukromým sběratelem a široké veřejnosti zůstal prakticky neznámý. Roku 2007 jej tehdejší majitel nabídl k prodeji prostřednictvím aukční síně Sotheby’s. Cyklus byl vydražen a od té doby se opět nachází v soukromé, veřejnosti nepřístupné sbírce. Ilustrované vydání obsahuje přes osmdesát Grigorjevových obrazů. Kromě karamazovské série představuje i dvě desítky dalších děl, které jsou s ní tematicky spřízněné: jde vesměs o ruské náměty z cyklů „Raseja“ a „Tváře Ruska“.

Je pondělí, 3. února 1947. V soudní síni v hamburském Curio-Hausu vrcholí první ravensbrücký proces s šestnácti obžalovanými souzenými za válečné zločiny. Elegantní štíhlá žena ve žlutobílém kožichu čeká vestoje na výrok poroty. „Trest smrti!“ Na půvabné tváři mladé ženy se nepohne jediný sval. Jen na okamžik sklopí víčka s dlouhými řasami a pak už se nechá bez odporu odvést eskortou. Jmenuje se Vera Salvequartová a před sedmadvaceti lety se narodila v Československu. Někdejší vězeňkyně tábora smrti, která, podle výroku britského soudu, zavraždila injekcemi a prášky desítky uvězněných žen. Jenomže – bylo tomu opravdu tak? Skutečně si krásná Vera, jak jí přezdívali někteří novináři, zasloužila ten vůbec nejvyšší trest? Stanislav Motl se po stopě Very Salvequartové vydal již před několika lety. Pracoval svou obvyklou heuristicko-pátrací metodou, kterou už vstoupil do povědomí čtenářů, ale i rozhlasových posluchačů či televizních diváků. Proto také jeho kniha znovu vznikala převážně na cestách. Opět minimálně spoléhal na sociální sítě. Pátral v archivech několika zemí. Putoval místy spjatými s osudy Very Salvequartové. Hledal a nacházel uchované vzpomínky pamětníků a hovořil s mnoha jejich potomky. Získané informace a dokumenty tradičně pečlivě zkoumal a analyzoval, aby se mu nakonec z velké části podařilo, v přeneseném smyslu slova, oživit příběh záhadné ženy, která své největší životní tajemství nevydala světu ani v čase svých posledních okamžiků.

Hluboká sonda do nacistického myšlenkového světa ukazuje, co znamená myslet a jednat jako nacista, a poskytuje tak odpověď na otázku, jak se to mohlo stát Víme dobře, co nacisté spáchali, jakých zvěrstev se dopustili, víme také, co Hitlerova třetí říše plánovala a co naštěstí nestihla uskutečnit například vyhubení třiceti milionů Slovanů a zotročení dalších sto milionů. Víme tedy, co se stalo, ale nevíme, jak se to mohlo stát. Lze nezměrnost nacistických zločinů interpretovat jako náhlou iracionální erupci barbarství nebo snad jako jakési přechodné kolektivní pomatení mysli? Francouzský historik a přední znalec nacismu Johann Chapoutot objasňuje a na bohatém pramenném materiálu demonstruje, že nacisté nebyli žádní šílenci, ani barbaři, a jednali a chovali se ze svého hlediska veskrze racionálně. To, co teoreticky promýšleli a posléze praktikovali, nepovažovali za zločiny, ba ani za nutné zlo, nýbrž za svatou povinnost, nepříjemný, ale nezbytný úkol, který musí tváří v tvář ohrožení svého národa a své rasy splnit. Tento úkol jim diktuje sama příroda, respektive zákony přírody a krve, neboť člověk je součástí přírody, součástí velké rodiny všeho živého, a podléhá stejným přírodním zákonům (zákonu zachování druhu a boje o přežití) jako ostatní živočichové. Čistokrevný Germán, věrný své krvi a své rase, musí především plodit, bojovat a vládnout. A k tomu, aby germánská rasa, tato nejkvalitnější rasa ze všech, mohla po právu vládnout, potřebuje dobýt odpovídající životní prostor (kde dosud panují méněcenní Slované a ostatní podrasy). Především ovšem musí odstranit a bude-li třeba, přímo vyhladit všechny živly, ba celé národy, které jej ohrožují. Nacista je přesvědčen, že staří Germáni žili v dokonalém organickém sepětí s přírodou, měli přímý, bezprostřední vztah k životu, tělu i k Bohu a byli v souladu se sebou samými dokud jejich způsob života a svébytnou kulturu nezačaly rozrušovat a podvracet cizorodé myšlenky, především židovství a křesťanství s jejich nepřirozenou morálkou, pojmem hříchu, nesmyslným Desaterem a falešným univerzalismem, jakož i pozdně římské neživé abstraktní právo, které německou duši oslabily a odcizily sobě samé. Vrchol odcizení pak představují moderní hnutí spjatá s idejemi Francouzské revoluce, liberalismem, individualismem, demokracií, internacionalismem, socialismem a konečně i s bolševismem. Za všemi těmito nepřátelskými silami stojí především Židé, tyto protipřírodní parazitující bytosti, které se odnepaměti snažily a stále snaží rozvrátit a ovládnout svět Na základě zkoumání stovek nacistických knih, článků, filmů, zákonů, nařízení, vyhlášek, vojenských a policejních směrnic, jakož i rozsáhlého souboru odborných publikací, jejichž autory byli nacističtí právníci, historici, biologové, lékaři, antropologové a mnozí další akademici z různých vědních disciplín, intelektuálové, novináři a političtí funkcionáři, Johann Chapoutot podává ucelený obraz nacistického světonázoru. Na širokém spektru témat od ochrany zvířat, naturismus, nudismus, přes evangelizaci germánských zemí, Himmlerův zájem o okultismus a čarodějnické procesy, až po zákony o sterilizaci či pracovní právo upravující postavení polských dělníků nebo sovětských zajatců autor ukazuje, jak mocně nacistické smýšlení proměnilo prakticky všechny oblasti tehdejšího života.