Scriptorium, Státní oblastní archiv v Litoměřicích

V letech 1645–1648, tedy krátce před koncem třicetileté války, zkonfiskovala švédská vojska řadu českých a moravských knihoven – především v Mikulově, Olomouci, Praze, ale i na dalších místech. Osudy přibližně 25 tisíc knih a rukopisů, z nichž se část dochovala do dnešních dnů ve více než šedesáti institucích napříč Evropou, představují fascinující příběh jednoho z nejvýznamnějších zásahů do české kulturní historie a příklad kulturního transferu v evropském raném novověku. Předkládaná publikace sleduje složitý životní cyklus těchto svazků – od okamžiku jejich konfiskace přes transport do Švédska a jejich začlenění do tamního prostředí až po jejich novodobé znovuobjevování. Středobodem knihy je virtuální rekonstrukce odvezených knihoven, které se tak po staletích symbolicky vracejí na mapu české kulturní paměti.

Kniha nabízí souhrn dějin polabské visky Čepí do konce 17. století. Neotřelé zpracování látky inspirované environmentálními přístupy je založeno na osobní znalosti krajiny a umožněno mimořádně rozsáhlým korpusem dochovaných archivních pramenů. Především jde o dokumenty tzv. havířského pořádku v Kutné Hoře, který ves vlastnil 150 let. Prodejem Čepí královské komoře a připojením k pardubickému panství v roce 1694 se příběh uzavírá. Četná korespondence poddaných s vrchností nám umožňuje postihnout měnící se životní podmínky či priority malé komunity v průběhu 16. a 17. století, jež se zvláště vlivem třicetileté války a změny klimatu (malá doba ledová) významně zhoršily. Celobarevná publikace, kterou vydáváme ve spolupráci s obcí Čepí, je doprovozena četnými ilustracemi.

Ludwig Pollak (1868–1943) pocházel z pražské obchodnické rodiny. Studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a později také ve Vídni, kde studia zakončil doktorátem. Roku 1893 získal stipendium na studijní cestu do Itálie (a také do Řecka). Posléze se natrvalo usadil v Římě, kde se živil jako obchodník s uměním. Kniha přináší edici Pollakových dopisů jeho učiteli, pražskému profesoru archeologie Wilhelmu Kleinovi a celoživotnímu příteli, historikovi Josefu Šustovi, se kterým se seznámil v Římě, kde Šusta pobýval díky stipendiu. Pollakovy dopisy, zpřístupněné zde v německém originále i v českém překladu, přinášejí cenné svědectví o zmizelém světě kontaktů mezi českými a německými (popř. českoněmeckými) vědci v období před první světovou válkou a v období meziválečném. Pollak zahynul s celou svojí rodinou v Osvětimi roku 1943.

Tato přelomová monografie z pera Vojtěcha Šustka, určená odborným i laickým zájemcům o dějiny druhé světové války, okupace Československa a protinacistické rezistence, popisuje jedno z nejdramatičtějších období našich moderních dějin a je vyvrcholením autorova dlouholetého bádání o atentátu na Heydricha a jeho důsledcích. Autor zde navazuje na své (prozatím) čtyřsvazkové monumentální ediční dílo Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (vyd. 2012–2022). Monografie je rozdělena do dvou tematicky propojených částí: I. Akce československého domácího a zahraničního odboje proti Heydrichovi; II. Dopad poheydrichovského teroru na českou společnost. Součástí publikace je výpravna obrazová příloha od Jaroslava Čvančary obsahující 170 dobových vyobrazení, v řadě případů dosud nepublikovaných. Kniha je opatřena seznamem pramenů a literatury, anglickým resumé a jmenným i místním rejstříkem.

Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla.

Pevnosti, hradby a opevnění jsou tématem dějin vojenství, dějin stavebnictví i dějin každodennosti. Byly budovány k vojenským účelům, proto jsou spojeny s válkou, obranou, logistikou, často s lidským utrpením. I tak zůstaly důležitými centry v měnící se krajině – vždyť byly místem k životu. Zůstaly jím i poté, kdy ztratily svůj vojenský význam. Pevnost totiž umí spoluutvářet obrysy vnitřního světa osob, které čerpají důležité impulzy z minulosti místa, v němž žijí, a pociťují nejen silné závazky k jeho dějinám, ale také – a možná více – odpovědnost k jeho dalšímu rozvoji i k lidem, kteří v něm žili v dobách dávno i nedávno minulých. Tomuto tématu se věnuje druhý svazek ediční řady Militaria academica, který vychází z příspěvků 12. pardubického bienále a jehož vydání podpořila Fakulta filozofická Univerzity Pardubice.

Soubor odborných statí věnovaných Aleně M. Černé, přední diachronní bohemistce a dlouholeté vědecké pracovnici oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, u příležitosti jejího životního jubilea. Autory příspěvků jsou jazykovědci a historikové z tuzemských i zahraničních akademických nebo univerzitních pracovišť. Jejich studie reflektují jubilantčiny široké odborné zájmy, zahrnující problematiku lingvistického zkoumání starších fází češtiny, zejména jazyka lékařských knih nebo života a tvorby Daniela Adama z Veleslavína, včetně jejich edičního zpřístupnění, i velkou míru organizace mezi­oborové spolupráce, kterou jubilantka iniciovala a jíž se soustavně aktivně účastní. Bez povšimnutí nezůstala ani oblast digitálních humanitních věd, protože právě Alena M. Černá je vůdčí osobností v oblasti prezentace výsledků jazykovědných, resp. filologických pozna­tků prostřednictvím internetu; především její zásluhou vznikl stěžejní webový portál Vokabulář webový. Součástí sborníku je též kompletní bibliografický soupis jubilantčiných prací.

Rozsáhlá biografie Josefa Ambrože Gabriela (1820–1880), dnes již méně známého regionálního politika, literáta a účastníka českého národního hnutí 19. století. V mládí se účastnil v Praze revolučního dění roku 1848, v letech 1861–1867 byl purkmistrem v Sušici, zároveň se stal i poslancem zemského sněmu. Byl též prvním starostou sušického samosprávného okresu. Projevoval se jako podporovatel umělců (vydával např. dílo Václava Klimenta Klicpery). V 70. letech se stal notářem v Bechyni. Ekonomické potíže a psychické problémy jej nakonec dohnaly k sebevraždě (1880). Autor dále sleduje následné osudy rodiny, především jeho tří dcer, jakož i Gabrielův "druhý život". Gabrielova životní dráha je vylíčena na pozadí bouřlivé doby i jeho sociální vrstvy. Kniha je bohatě ilustrována a doprovozena jmenným rejstříkem.

Publikace si klade za cíl charakterizovat podobu retribuce v konkrétním městě a jeho regionu. V Liberci, bývalém hlavním městě Říšské župy Sudety, otázka potrestání válečných zločinců a kolaborantů výrazně rezonovala. Text vychází z rozsáhlé analýzy pramenů nejrůznější povahy a jejich komparace s poznatky získanými z odborné literatury.

Farní archivy jako svědectví o roli duchovního správce a jejích proměnách dlouhého 19. století Práce jako na kostele… Dodnes užívané rčení vypovídá také o náročnosti kněžského povolání. Jsou občasná postesknutí dnešních duchovních na množství práce opodstatněná? Jak na tom byli jejich předchůdci? Tato publikace by ráda byla příspěvkem k hledání odpovědí. Činí tak zejména v dochovaných písemnostech z farního úřadování v dlouhém 19. století, a to ve východní části královéhradecké diecéze. Záměrem textu je postihnout různé role duchovního správce v tomto období. Představuje je jako individuality, vidí je jako „náboženské profesionály“ – udělovatele svátostí a svátostin, celebranty či kazatele. Dále vystupují jako katecheté a školdozorci i jako iniciátoři různých duchovních aktivit (poutí, lidových misií, bratrstev a spolků), ale též jako součást širších vazeb – ve vztahu k obyvatelstvu své farnosti, k zaměstnancům, k předchůdcům i následovníkům či k světské a církevní vrchnosti. Dále je farář zachycen jako správce zádušního i obročního jmění, movitého majetku, nadačního jmění i jako garant chudinské péče. Stranou nemohly zůstat proměny, k nimž v tomto směru během zmíněného období došlo – některé role zůstaly proti změnám doby téměř imunní (udílení svátostí, celebrování bohoslužeb), jiné prošly zásadní proměnou (působení ve školství).

Kniha připravená týmem předních historiků a historiček pod vedením Martina Čapského otevírá v české historiografii dosud málo prozkoumané téma: počátky institucionalizované sociální kontroly v pozdně středověkých městech. Předkládaná interpretace městských nepokojů v 15. a 16. století spojuje přístupy moderní urbánní historiografie s rozsáhlou archivní heuristikou. Na městskou politiku sledovaného období je nahlíženo prizmatem změny doložené v řadě říšských měst. Model vyjednávání konsensu mezi městskou radou a vlivnými korporacemi začal v pozdním středověku ustupovat nové politice magistrátů, které se opíraly o novou městskou byrokracii, jež jim umožňovala plošně kontrolovat celý městský prostor. Podobné tendence se nyní podařilo doložit i v českých zemích, a to včetně nástrojů, kterých městské rady k plošné kontrole využívaly. Posilování sociální kontroly přitom nebylo projevem dominance městských rad, ale probíhalo na různých úrovních a přes dílčí protesty (například vůči volnému vstupu rychtářů do domů) i za obecného souhlasu většiny měšťanů.

Soubor odborných statí a dalších příspěvků věnovaných Petru Nejedlému, přednímu diachronnímu bohemistovi a dlouholetému vědeckému pracovníkovi oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, u příležitosti jeho 70. narozenin. Příspěvky tuzemských i zahraničních autorů reflektují jubilantovy široké, nejen odborné zájmy, zahrnující problematiku lingvistického zkoumaní starších fází češtiny, zejména slovní zásoby, s přesahy do historie, slavistiky, etymologie nebo klasické filologie. Bez povšimnutí však nezůstala ani oblast pedagogická, která se u jubilanta neomezuje jen na působení ve vzdělávacích institucích, ale promítla se také do jeho činnosti související s organizací Olympiády v českém jazyce. Součástí sborníku je též kompletní bibliografický soupis Nejedlého prací.

V roce 1487 vyšel v Praze u anonymního tiskaře, snad Martina z Tišnova, první český tisk žaltáře, který představuje nejstarší známý záznam čtvrtého překladu žalmů z latiny do staré češtiny. Tento přelomový překlad, stojící na pomezí staro- a středněčeského období, překonává předchozí převody především důrazem na srozumitelnost textu a užitím soudobých jazykových prostředků. Tato publikace přináší kritickou edici uvedeného prvního pražského tisku Knihy žalmů včetně předmluvy, deseti chvalozpěvů, hymnu Te Deum a Athanasiova vyznání víry. Text je opatřen poznámkovým aparátem s kritikou textu a s různočtením. Edici je předeslána studie, která se zabývá okolnostmi vydání Prvního tištěného žaltáře, jeho uspořádáním a pěti dochovanými exempláři, dále přináší jazykový popis čtvrtého překladu žalmů a sleduje jeho tradici v tiscích a rukopisných opisech z konce 15. a počátku 16. století. Součástí knihy jsou rejstříky a přílohy (tabulky, soupisy, grafy, stemma, barevná obrazová příloha). Kniha vychází ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český AV ČR.

Latinský výraz opuscula označuje „drobná dílka“ či „maličkosti“. Cílem této publikace je představit rozsahem nevelká, doposud většinou opomíjená dílka z pozdně středověkých Čech a poukázat na různorodost krátké textové formy ve středověku. Ve svazku tak lze nalézt např. přísloví, hádanky, exempla, veršíky, výklady snů či návod, jak najít poklad. Všechny zařazené texty pocházejí z rukopisů, které prošly rukama snad nejpilnějšího českého písaře, Kříže z Telče (1434–1504). Vedle dvou staročeských jde především o opuscula latinská. Texty v tomto svazku předkládáme v zrcadlovém latinsko-českém vydání a díky netradiční editorské strategii má čtenář možnost seznámit se i s často zarážející podobou pozdně středověké písařské kultury – s chybami, nejasnostmi a rozpory, které opisování provázely. Kniha vybavena bohatým ilustračním doprovodem a rejstříky.

V roce 1927 Československo přijalo zákon č. 117/1927 „o potulných cikánech“. Tato právní norma prvorepublikovým policejním orgánům umožňovala z některých jednotlivců či skupin obyvatel učinit občany druhé kategorie, jejichž každodenní život, obživa, rodinné vazby atd. měly být postaveny pod takřka neustálý policejní dohled a kontrolu. Odkud se myšlenka speciálních opatření zacílených na skupiny obyvatel označované termínem „cikáni“ vzala? Koho měli zákonodárci při přípravě zákona na mysli? Jakým způsobem se legislativní termín „potulní cikáni“ uplatňoval v praxi různých státních orgánů? Hrála při tom roli spíše sociální kritéria způsobu života a získávání obživy, nebo dobová kategorie „rasy“? Jak se prvorepubliková proticikánská opatření proměnila po mnichovské dohodě a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava? To jsou pouze některé z otázek, na něž předložená kniha nabízí odpovědi. Odhaluje rozmanité způsoby, jakými byli obyvatelé označovaní jako „cikáni“ v dlouhodobém horizontu první poloviny 20. století kriminalizováni. Poskytuje vhled do dobového kriminologického myšlení, policejní praxe, soudnictví, školství, obranných strategií podomních obchodníků i kočovných živnostníků, motivací obecních samospráv a také jednání samotných „cikánů“. Kniha je doprovozena ilustracemi a vybavena rejstříky.

Publikace je věnována kouzelnickým a čarodějnickým procesům v českých zemích a v některých oblastech střední Evropy od sklonku 15. do 2. poloviny 18. století. V rozsáhlé úvodní kapitole podává autor podrobný přehled dosavadního bádání a kriticky se vyrovnává s jeho výsledky. Následuje přehled a charakteristika nejvýznamnějších pramenů ke studiu dějin kouzelnických a čarodějnických procesů v českých zemích. Zvláštní pozornost je věnována vývoji právních norem upravujících postih deliktu magie (kouzelnictví a čarodějnictví) v českých zemích od středověku do tereziánské epochy. V dalších kapitolách jsou analyzovány vybrané významné kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích. Publikace je opatřena barevnou obrazovou přílohou, anglickým a německým resumé, podrobnými rejstříky a bibliografií.