Šulc-Švarc strana 10 z 31

Námětem románu Past je příběh lidí, kteří vedou dvojí život. Vít Kail je středně zámožný notář s dobrou klientelou. Se svou ženou lékařkou Milanou si postavili vkusně zařízenou vilu na okraji Prahy, jejich manželství ale zůstává i po více než deseti letech bezdětné. Nejednou se tomu jejich blízcí podivují a dávají vinu sebevědomé Milaně. Nečekaná Vítova smrt však odhalí, že nedaleko své kanceláře v centru si pronajal byt, v něm žil tajně se svou druhou rodinou a s výtvarnicí Gallou má devítiletého syna, který se jmenuje po něm a je jeho dědic. To přinutí obě Vítovy ženy jednat a do svých sporů vtáhnou příbuzné a přátele. Pro Víta se ženský svět stal pastí, a když se do ní lapil, vypustil džina z láhve, který leckomu poslouží, ale jen za cenu prozrazení dalších tajemství ostatních hrdinů románu.

Historicky objevný román z doby starověkého Říma. V románu Chyť vlka za uši autorka vylíčila, jak byl král Marobod, vyrůstající v Římě u císaře Augusta, poslán do Boiohema a stal se historicky prvním králem na našem území. Román Válka vlků je historií jeho vlády. Marobod pozvedl keltskou Bohemii na úroveň bohaté římské provincie. Podařilo se mu odrazit útoky germánského krále Armina a uzavřít spojenectví s císařem Tiberiem a přátelství s jeho synem Drusem, ale zůstal jen krůček od vytvoření vlastního svobodného státu, který byl trnem v oku římskému Senátu. Spojil kmeny Bójů, Markomanů, Rakatů, Kampů a Langobardů do jedné kmenové říše, kde nebylo otroctví a kde rostl blahobyt. Příliš však předběhl svou dobu. Války vlčího národa Římanů s vládci a kmeny zaalpských pralesů teprve začínaly. Král Boiohema v Augustově době se jmenoval Marobod, měl nejvyšší římské vzdělání a nemohl být barbarem. Nebyl poražen v žádné bitvě, a přesto o něm král Armin tvrdil, že je zbabělec. Ovládal kmenovou říši od jihu Čech až k Severnímu moři, ale nikdy nezaútočil na římské impérium. Přátelství pro něj znamenalo víc než moc a sláva. Osobní štěstí nepovažoval za slabost. Tento muž skutečně žil - nejprve na císařském Palatinu, pak si vybudoval městské centrum ve Stradoně na řece Berounce a zbytek života strávil v římském azylu v Ravenně. O něm je román Válka vlků.

Hrůzy lásky a nenávisti jsou volným pokračováním knihy Den jako stvořený pro vážnou známost a zachycují, jak jsme se změnili nebo nezměnili osudovým rokem 1989. V roce 1991 byly Hrůzy lásky a nenávisti vyhlášeny v čtenářské anketě bestselerem roku a dodnes patří k nejlepším knihám Zdeny Frýbové. Neztratily nic na umělecké působivosti a jejich téma zůstává nadčasové. Hrůzy lásky a nenávisti volně navazují na knihu Den jako stvořený pro vážnou známost a obsahují dvě novely, které spojuje téma křivdy a bezpráví. Hrdinové první novely Zrůdička se střetávají se zakomplexovaným a úchylným sanitářem Mlčochem, u něhož se projevuje chorobná touha po moci a nenávist vůči schopným a úspěšným. Pokud se jím někdo nechá zastrašit nebo projeví smířlivost, Mlčochova zvůle triumfuje. Autorka však nenechává čtenáře na pochybách, že triumf zla je možný jen v prostředí malodušných a lhostejných lidí, kteří zbaběle neodporují zlu a někdy ho i trochu využívají pro vlastní prospěch. V druhé novele Hrůzy lásky a nenávisti se rozvíjí příběh vzdorovité a excentricky založené dívky Jany Kratinové, která už jako nezletilá poznala lásku ve všech možných zdeformovaných podobách a na své dráze chuligánky a výtržnice sestoupila až na samé dno existence. Její další život je však neuvěřitelně bohatý na dramatické peripetie a nečekané zvraty, které jí otevírají cestu k vzestupu. Po několika letech je Jana atraktivní, vzdělaná, šťastně vdaná a dobře situovaná žena, která úspěšně pronikne i do výlučného uměleckého světa. A právě tehdy se překonaná a zapomenutá minulost vrací jako strašlivá hrozba, jako pomsta otce její nemanželské dcery.

Po úspěšné knize o českých exulantech 20. století Velikáni a malikáni napsal Ota Ulč knihu o svém přátelství s Josefem Škvoreckým na americkém kontinentu. Osobně se poznali teprve za mořem na Cornellově univerzitě v Ithace v roce 1969. Bylo to setkání náhodné, ale od začátku si náramně rozuměli, přestože mezi nimi byl podstatný rozdíl: "On byl mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula." Dalších čtyřicet let si byli nejbližšími přáteli a to platilo i o jejich rodinách. Josef Škvorecký žil v kanadském Torontu a Ota Ulč v americkém Binghamtonu, a tak nemohli být spolu denně v osobním styku. Vynahrazovali se to korespondencí, která je součástí této knihy. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Škvorecký pobídl Ulče, který se dostal do Ameriky o deset let dříve a publikoval anglicky, aby začal psát knihy zase česky, a to je přivedlo ke spolupráci na poli literatury. Pravidelně se navštěvovali a se svými rodinami se vydávali i na několikaměsíční cesty. Rádi si všímali podivuhodných zvláštností a možných nemožností, s kterými se dá šedivá skutečnost snadněji přežít, jak oba věřili. Sem patří i příběh, kdy Škvoreckému připisovali české feministky vytvoření slova harašení, ale jak v jednom svém článku Josef Škvorecký potvrdil, harašení vymyslel už dávno předtím Ota Ulč, který měl na své univerzitě s feministkami divoké zkušenosti. Vedle těchto zajímavých podrobností, o kterých autor s velkou chutí vypráví a zasazuje je do širších souvislostí, je jeho kniha nejlepším svědectvím o Škvoreckých, přináší nová fakta a přispívá k pochopení starých mýtů.

Příběh mladé české emigrantky za druhé světové války, která si v Londýně vytvořila milostný vztah ke dvěma bratrům, ale za manžela si může zvolit jen jednoho z nich. Z Československa prchala s rodiči před Hitlerem na poslední chvíli. Její otec pracoval na ministerstvu zahraničí a stejné místo u Jana Masaryka má zaujmout i v Londýně, až bude uznána exilová vláda, ale prozatím Hrachovcovi přežívají, jak se dá. Pomůžou jim Hellerovi, se kterými se Hana náhodně seznámila. Bratři Hellerové jsou také Češi z bohaté židovské rodiny. Vilém Heller převzal po svém otci řízení mezinárodní obchodní společnosti, je výborný finančník a do Hany je tak hluboce zamilovaný, že se před ní chová nesměle a neobratně. Robert Heller je pravý opak svého staršího bratra. . Je to dobrodruh, umělecký fotograf, který se vypravil do Afriky i za polární kruh. Žije nevázaně, miluje hry a hlavně ženy, které přitahuje nevšedním šarmem. Každá s ním prožila něco nezapomenutelného, ale s žádnou se nikdy nechtěl oženit. Po odchodu rodiny z Prahy do Anglie si zařídil švédské občanství a žije marnotratně z podílu na rodinném jmění. Všichni si o něm myslí, že se stal občanem neutrálního státu, aby se vyhnul válečnému nasazení. Robert však není zbabělý. Přitom nikdo netuší, že při svých cestách po Evropě plní úkoly britské tajné služby. Získává důležité vojenské informace a přijal ještě nebezpečnější zadání: předávat nepříteli dezinformace, které mohou ovlivnit výsledek bitvy o Anglii. Do Robertovy riskantní hry se postupně zapojil člen správní rady Dresdner Bank Dieter Burghammer, admirál Canaris, ministr financí Hjalmar Schacht, bývalý primátor Kolína nad Rýnem Konrad Adenauer a Reinhard Heydrich. Jaké byly jejich osudy, čtenáři asi vědí, ale kterého z bratrů Hellerových si Hana vzala za manžela a co ji k tomu dovedlo, nám prozradí až úplný závěr románu.

Jiří Růžek, dlouholetý ředitel BIS a pracovník tajných služeb, napsal knihu, která je dokumentem nedávné doby. Vložil do ní také osobní sdělení, jak sledoval a prožíval změny, kterými naše společnost prošla za poslední tři desítky let. Popisuje, jak se od základu znovu formovaly bezpečnostní složky státu po listopadu 89, a vysvětluje, proč bylo nutné udělat radikální řez ve státní správě, policii, tajných službách a oddělit staré a vytvořit nové. Tuto historii předkládá čtenáři objektivně a v maximální úplnosti, i když nezastírá své preference a antipatie. Zamýšlí se i nad tím, že země v srdci Evropy nemůže stát na jejím okraji, jinak škodí sama sobě. Autor napsal knihu zajímavě a věcně, opatřil ji dokumenty ze své činnosti v BIS a jeho komentáře a poznámky na okraj o lidech a událostech posledních let nepostrádají sympatickou dávku střízlivého humoru.Na okraj svých pamětí Jiří růžek připsal: Své vzpomínání na zpravodajské služby dopisuji v době, kdy se v českém politickém rybníčku Brčálníku vzedmuly přímo oceánské vlny. Příběh slušného a perspektivního Petra Nečase připomíná antické drama, kde nikdy nebyla nouze o vášně. Vševědoucí Václav Klaus se stal soukromou osobou, nicméně na prezidentském stolci jej vystřídal Miloš Zeman, vždy připravený poučit kohokoli o čemkoli. Ale hlavně žádostivý splatit staré dluhy a ústrky, na něž zřejmě přátelé ze sociální demokracie časem zapomněli; ale rozhodně na ně nezapomněl Šedý vlk, a neprohádám moc, když řeknu, že pan prezident po čertech rázně zamíchá politickými kartami. Bude zajímavé pozorovat, jak zareagují ostatní hráči v téhle již dávno obehrané hře o investituru. Nicméně jsem docela rád, že nemusím tančit na tomhle bále, neboť to už není ani můj bál, ani moje válka.

Babí léto spojuje tři malé romány — tři novely s poutavým příběhem a nepředvídatelným koncem, který se ale ukáže jako nejlepší pro hlavní hrdiny. Stárnoucí klavírista Wenig se zamiluje do krásné, ale povrchní Laury. Jeho romantická hra na city a lásku je Lauře k smíchu a málem by za ni Wenig zaplatil životem, kdyby v pozadí nestála zralá a chápavá zachránkyně. V druhé novele vystupuje Doris Téglová v roli neomylné ředitelky své rodiny. Manžel i dcery se chystají ke vzpouře proti ní, ale Doris na toto nebezpečí reaguje tak nechápavě, že tím nevědomky rodinnou bouři zadusí a na pověsti rodiny a hlavně na Doris není pokřiven ani vlásek. V třetím příběhu se potkají dvě zklamané mladé ženy, které se přitahují svými protiklady. Podnikavá Marta přemluví výbornou kuchařku Gabrielu, aby si otevřely restauraci. Úspěch Lvího dvora zamotá jejich život tak, že mají dohromady nejen restauraci, ale i manžela a milence. V Babím létě se postavy ocitají v různých polohách života, od tragických až po komické, a autorka jim svým humorem pomáhá nacházet kladné nebo dokonce šťastné východisko.

Nový román Petra Prouzy působivě vypráví o lidech se zvláštními duševními poruchami a sympatickém primáři Rokytovi, který celý svůj profesionální i osobní život strávil v Psychiatrické léčebně Vernéřovice a nyní ji musí i se svými pacienty urychleně vyklidit. V prostředí odlehlé psychiatrické léčebny, která má být během půl roku v rámci úspor ministerstva zdravotnictví uzavřena a definitivně zrušena, se odvíjí čtenářsky přitažlivý, sugestivní děj nového románu Petra Prouzy. Neobvyklé a často až bizarní příběhy pacientů a pestré privátní osudy personálu se v napjaté atmosféře ještě více obnažují ve své pravdivé podstatě, která zvenčí vypadá absurdně. Hlavní postavou románu je psychiatr Rokyta. Ohlíží se za svou minulostí, kterou neobvykle ovlivnily společenské zvraty posledních čtyřiceti let, kdy hranice normality stále ustupují životnímu vypětí a rozšiřují prostor pro diagnózy nových duševních nemocí. Velice lidský Rokyta s nevšedními osobními osudy i nyní vybočuje, a místo aby rychle administrativně odbyl likvidaci Ústavu, má největší starost o dvanáct dlouhodobých pacientů, kteří u něho získali azyl před nepřátelským světem, a nyní ho úplně nebo částečně ztratí. Zrušení sto padesát let staré psychiatrické léčebny opakovaně vyvolává Rokytovu nedůvěru k ministerstvu. Přesto se snaží něco podniknout, aby zachránil svých "dvanáct apoštolů", s kterými ho spojuje silné pouto empatie, ale čím dál méně věří, že dokáže být jejich spasitelem. Buď pochybuješ o těch ostatních čili o světě vůbec, anebo pochybuješ jen o sobě, odpovídá si s nadhledem Rokyta. To ho podnítí hledat pro sebe i ostatní možnosti další perspektivy a poslední dny v Ústavu zinscenuje do dramatického konce, který názorně ukáže, že není nic absurdnějšího než lidský osud, který se tvrdohlavě snažíme změnit vlastním rozumem.

Románový příběh Hany a Ester patří k nejžádanějším literárním dílům Magdy Váňové. Sestrám s větším věkovým rozdílem vstoupí do života s dlouholetou přestávkou stejný muž, ale jejich sesterské pouto je natolik silné, že přes všechny neshody i cílené podrazy k sobě znovu naleznou cestu.Sestry Hanu a Ester nejvíc odlišuje desetiletý věkový rozdíl. Do jejich životů vstupují s dlouholetou přestávkou stejní muži, ale protože nemají ve zvyku si svěřovat svá tajemství, nevědí o tom. Teprve následující události je postrčí, aby si více porozuměly a překročily přehrady, které si mezi sebou vytvořily v dětství i dospělosti.Román jedinečným způsobem zachycuje, jak si mohou být dvě sestry vzdálené a zároveň blízké. Když bylo Haně jedenáct let, pokusili se rodiče o restart manželství a pořídili si Ester. Mladší sestřička si uměla odmalička získávat pozornost dospělých a na Hanu se i přes její větší povinnosti v rodině pozapomínalo. Do života Hany a Ester vstupují s větší přestávkou stejní muži, ale protože sestry nemají ve zvyku si svěřovat svá tajemství, nevědí o tom. Obtížně si utvářejí správnou představu o naplněném životě a často si šlapou po štěstí. Když obě ve stejné době přijdou do jiného stavu, Hana je už dlouho vdaná a Ester teprve končí školu a vyhraje mezinárodní soutěž kadeřníků. Sestry si komplikují život neshodami a paličatostí, dokud mladší z nich úplně nedospěje, ale pouto, které mezi nimi vždycky existovalo, je natolik silné, že přes všechna klopýtnutí i cílené podrazy k sobě znovu naleznou cestu.

Čtyřverší je akord, který úžasně zazní a rychle odezní. Čtyřverší jsou lyrické epigramy, ve kterých se zrcadlí celý svět. V našem životě je mnoho bezvýznamných věcí, na kterých jsme citově závislí, a Žáčkova čtyřverší dotekem obraznosti spojují tyto maličkosti v překvapující akordy. Od kolébky do hrobu nás provázejí malé, všední, zdánlivě bezvýznamné věci, které Jiří Žáček ve svých neobvyklých čtyřverších postavil na nové, význačnější místo. Pro každého může být důležité něco jiného, na některých maličkostech jsme citově závislí. Chvíle, kdy jsme se osudově zamilovali, je pro nás významnější než války nebo živelní katastrofy. Každé slovo má ve čtyřverších své nezaměnitelné místo, verše jako samostatné celky se rytmicky doplňují, přesahují a spojují do čtyřverší, které je víc než ekvivalent skutečnosti. Stojí za to milovat tyto maličkosti a nebrat život obecně příliš vážně, protože beztak z něj nevyvázneme živí.

Nový román Ludmily Vaňkové zachytil českého krále Václava I. jako schopného panovníka, který nepřipustil zasahování císaře ani papeže do českých záležitostí a ochránil království před vpádem Mongolů. Obraz jeho doby složila autorka z mnoha pozoruhodných lidských osudů a historických událostí do barvitého a poutavého románového vyprávění, které svou šíří a objevností slibuje velký čtenářský zážitek. Zapomenutý král zaplňuje mezeru mezi romány Dítě z Apulie a Král železný, král zlatý a spojuje 23 knih královských ság Přemyslovců a Lucemburků do chronologicky nepřerušené řady, která začíná Příběhem mladšího bratra v roce 1169 a končí Vězením pro krále v roce 1403. Nový román Ludmily Vaňkové otevírá čtenářům pozoruhodné období v dějinách Českého království, kdy se mu vyhýbaly válečné pohromy a bylo ušetřeno krvavých vnitřních rozbrojů. Zásluhu na tom měl král Václav I., který se ale v kronikářských análech mezi svým otcem Přemyslem I. a svým synem Přemyslem II. jeví jako zapomenutý král. Václav I. byl král rytířů, ale nikdy se nepouštěl do zbytečného válčení, i když císař a papež spolu soupeřili o ovládnutí světa a téměř nechávali bez povšimnutí, že se z východu se začaly valit hordy mongolských válečníků. Synové a vnuci Džingischána smetli ruská knížectví, Halič, Polsko a teprve před vojskem českého krále couvli zpět a vyplenili Uhersko, aby pak zmizeli navždy do svých nových říší. Jako skvělá vypravěčka dokázala autorka všechny tyto události skloubit se zřetelem na české prostředí. Václav zbožňoval svou sestru Anežku Českou, potupenou intrikami rakouského vévody a zrazenou před svatbou s císařovým synem. Nakonec vstoupila do kláštera a našla v něm své životní poslání, ale Václav na její ponížení nikdy nezapomněl. Přesto zůstal oporou císaře Fridricha II. a vyhověl papeži i Anežce, když ho žádali o usmíření s věrolomným rakouským vévodou. Václav byl milovník žen, ale také dobrý manžel, neměl jen příliš v lásce svého druhého syna Přemysla, při jehož narození přišel o oko. Ale i jako jednooký král byl schopný panovník, vojenský stratég a výborný diplomat. Sňatkem svého nejstaršího syna Vladislava s rakouskou vévodkyní Gertrudou připravil připojení Rakouska a alpských zemí k Českému království, které se podařilo uskutečnit jeho nástupci Přemyslovi Druhému.