Univerzita Pardubice strana 4 z 4

Monografie vychází z Giddensova chápání resocializace jako radikální změny, která je spojená s potřebou nové socializace a není nevyhnutně svázaná jen se sociální patologií. V tomto pojetí je resocializace do majoritní společnosti vlastně, v souladu s chápáním WHO, psychosociální rehabilitací. Na základě širšího teoretického rámce vytvořil autor konstrukt sedmi kategorií metod resocializační výchovy, kde výchozím kritériem dělení je míra restrikce, akceptace a podpory v přístupu a práci s klientelou. Jsou to: 1. Metody restrikce (preprimace) a izolace, 2. Regulačně-korektivní metody, 3. Kreativní a sebepoznávací metody, 4. Personálně - vztahové metody, 5. Metody posilování resilience a fixace chování, 6. Metody readaptace a reintegrace do původního prostředí, 7. Metody přípravy původního nebo nového prostředí.

Publikace je zaměřena na reflexi dětství v 19. století, a to v životě tří generací rodu Auerspergů a jim příbuzných členů. Kniha předkládá analýzu výchovy, vzdělání, dětských her a vztahů v rodině. Důraz je kladen na aspekt genderu, protože pohlaví bylo základním ukazatelem k určení podoby výchovných a vzdělávacích strategií rodičů a vychovatelů. Text čerpá z pramenů osobní povahy, dobové dětské literatury a edukačních příruček, společně s výchovným spisem Paměti panenek. Tento přeložený spis se nachází ve formě edice v závěru publikace. Čtenář má tak možnost nahlédnout do aristokratického světa pohledem samotných dětí.

Monografie představuje multioborový přístup k teoriím a metodám sociální práce. Na základě bohaté praxe a širokého teoretického rámce - filozofie, pedagogika, psychoterapie, sociální práce, tak vznikla publikace bohatá na tradiční, ale i opomíjená témata a otvírající dveře k širšímu diskurzu. V textu se tak snoubí sociální práce, pedagogické a psychoterapeutické modely a přístupy v praxi sociálního pracovníka, včetně využití moderních technologií především v E-social work. Čtenář je průběžně seznámen s principy a historií sociální práce, včetně jejího ovlivňování sociální politikou, osobností sociálního pracovníka, stávajícími i novými paradigmaty v sociální práci. Další velká část publikace je věnovaná teoriím sociální práce, které jsou obohaceny východisky a případně i historickým kontextem s přesahem do současnosti. Závěrečná část knihy je spíše praktická. Je zaměřena na práci s jednotlivcem, rodinou, skupinou a komunitou. Samozřejmě se zabýváme i supervizí a nestandardní evaluací v sociální práci.

Práce je věnovaná technologickým aspektům a struktuře knižní vazby 16. století. Popis jednotlivých technologických postupů a struktur vychází zejména z výsledků průzkumu celkem 1 018 knižních vazeb období renesance z broumovské klášterní knihovny. Terminu "renesanční vazba" se v kontextu českých zemi cíleně vyhýbáme. Důvodem je silná rezistence prvků náležejících pozdně gotickému období (zejména knižního kovaní a rámové kompozice slepotiskové výzdoby). Tyto prvky se v západoevropských zemích objevuji mnohem méně a postupem doby slábnou.

Publikace uceleně a v mezioborových souvislostech prezentuje důležité poznatky získané o význačném díle renesančního štukatérství - epitafu rodiny Jana Hodějovského z Hodějova v Českém Rudolci. Knihu otevírá text o stavebních dějinách kostela Narození sv. Jana Křtitele v České Rudolci a jeho významu jakožto důležitého pohřebiště místních šlechticů. Následuje část představující epitaf rodiny Jana Hodějovského z Hodějova v kulturněhistorickém a uměleckohistorickém kontextu, v níž je podrobně představen objednavatel a epitaf je srovnán s jinými renesančními díly sepulkrálního charakteru. Ve třetí kapitole jsou rozebrány nejzajímavější objevy restaurátorského průzkumu a zevrubně popsán postup restaurátorského zásahu. Následně jsou blíže představeny výsledky materiálových analýz a dalších přírodovědných průzkumů, které umožnily rekonstruovat technologické postupy použité při vytváření díla. Závěrečná kapitola v návaznosti na přírodovědné průzkumy shrnuje výsledky klimatických měření v kostele, jež směřovaly k navržení dlouhodobých opatření na ochranu zrestaurovaného epitafu.

Kniha pojednává o fenoménu tradiční pamírské architektury, o pamírském domu. Střecha nad hlavou, a zároveň fundamentální opora tamní society značné symbolické hodnoty, vypovídá mnohé o materiální a duchovní kultuře, religiozitě a historii etnik žijících v drsném horském prostředí Autonomní oblasti Horský Badachšán, která je součástí republiky Tádžikistán. Text se zaobírá nejen symbolikou tradičního obydlí pamírských-badachšánských etnik (Šugnánců, Vachánců, Rynců, Pamírských Tádžiků aj.), ale práce prostřednictvím domu popisuje a analyzuje vztah Pamírců k vlastním tradicím, historii, náboženství a kultuře v nejširším slova smyslu. Dále studie reflektuje proces sovětské a postsovětské transformace a dopad historickopolitických událostí na společnost. Těžiště antropologické monografie představují z větší části výsledky z dvou střednědobých intenzivních terénních výzkumů, které autor absolvoval v letech 2006 a 2008, vedle nich též analýza literatury a pramenů. Pamírský dům (šug. čid, vach. chun, tádž. chona, ryn. chon)-tradiční obydlí tamních etnik-je téma aktuální hlavně tím, že v něm Pamírci již po mnoho generací doposud žijí. Prakticky všichni Pamírci zajímající se o kořeny vlastního etnika (respektive vlastních etnik), náboženství a kultury, jsou přesvědčeni o tom, že první domy byly stavěny takřka stejným způsobem jako dnes již před 2 500 lety a jsou spjaty se zoroastrijským náboženstvím, které v té době Pamírci vyznávali. Přibližně o půl druhého tisíciletí později byl zoroastrismus vystřídán jednou z odnoží (sekt) šícitského islámu-ismácílíjou. Nové náboženství však částečně absorbovalo a částečně nahradilo zoroastrijské prvky a symboly, což se značně projevilo právě na symbolice pamírského domu, který je doposud stále živým důkazem synkreze obou zmiňovaných duchovních směrů.

Jak vypadalo dětství v 19. století? Jak rodiče vychovávali své děti? Jaká byla role otce a matky při výchově? Jaké byly požadavky pedagogů na výchovu dětí v rodině? Kde získávaly děti své vzdělání? Co očekávala společnost od školy? Jaké vzdělání poskytovala chlapcům a jaké dívkám? Jak vypadala výuka slohu? Jakou roli hrálo ve výchově náboženství? Jaká byla úroveň vzdělanosti žen v řemeslnických rodinách? Jak byly vzdělávány měšťanské dívky z "lepších rodin"? Proč duchovním vadily negramotné ženy a proč pedagogové tolik volali po (přiměřeném) vzdělání žen? Tyto a mnohé další otázky si klade autorka této knihy. Odpovědi na ně hledala v dobové korespondenci, odborné literatuře i beletrii.