Univerzita Pardubice

Kniha se zabývá rituálními performancemi na svátek ášúrá v Íránu, ktere se každoročně konaji v desátý den prvniho islamskeho lunarniho kalendaře. Ašúra je zde podrobena zkoumaníi z mnoha zorných uhlů , ať už z hlediska svých funkci pro společnost (náboženských, sociálních, psychologických, etno-nacionálnich, sociálněekonomických, kulturních, ideologických), tak z hlediska forem politických strategií spějícím ke svržení dosavadního řádu revolucemi, protesty či reformami.

Kniha pojednává o fenoménu tradiční pamírské architektury, o pamírském domu. Střecha nad hlavou, a zároveň fundamentální opora tamní society značné symbolické hodnoty, vypovídá mnohé o materiální a duchovní kultuře, religiozitě a historii etnik žijících v drsném horském prostředí Autonomní oblasti Horský Badachšán, která je součástí republiky Tádžikistán. Text se zaobírá nejen symbolikou tradičního obydlí pamírských-badachšánských etnik (Šugnánců, Vachánců, Rynců, Pamírských Tádžiků aj.), ale práce prostřednictvím domu popisuje a analyzuje vztah Pamírců k vlastním tradicím, historii, náboženství a kultuře v nejširším slova smyslu. Dále studie reflektuje proces sovětské a postsovětské transformace a dopad historickopolitických událostí na společnost. Těžiště antropologické monografie představují z větší části výsledky z dvou střednědobých intenzivních terénních výzkumů, které autor absolvoval v letech 2006 a 2008, vedle nich též analýza literatury a pramenů. Pamírský dům (šug. čid, vach. chun, tádž. chona, ryn. chon)-tradiční obydlí tamních etnik-je téma aktuální hlavně tím, že v něm Pamírci již po mnoho generací doposud žijí. Prakticky všichni Pamírci zajímající se o kořeny vlastního etnika (respektive vlastních etnik), náboženství a kultury, jsou přesvědčeni o tom, že první domy byly stavěny takřka stejným způsobem jako dnes již před 2 500 lety a jsou spjaty se zoroastrijským náboženstvím, které v té době Pamírci vyznávali. Přibližně o půl druhého tisíciletí později byl zoroastrismus vystřídán jednou z odnoží (sekt) šícitského islámu-ismácílíjou. Nové náboženství však částečně absorbovalo a částečně nahradilo zoroastrijské prvky a symboly, což se značně projevilo právě na symbolice pamírského domu, který je doposud stále živým důkazem synkreze obou zmiňovaných duchovních směrů.

Kniha usiluje o definici a vymezení oboru vizuální antropologie v rámci sociální a kulturní antropologie a zaměřuje se především na souvislosti filmu a audiovizuálních médií s vědní disciplínou. Vedle historie etnografického filmu a popisu historických užití audiovizuálních prostředků v antropologii se práce snaží vymezit základní metodologii této antropologické specializace a nastínit možnosti interdisciplinárního přístupu v propojování uměleckých způsobů zakoušení světa s dispozitivem vědeckým. Publikace přináší ucelený přehled dosavadních odborných publikací v oboru vizuální antropologie se zaměřením na film a audiovizi a podává přehled paradigmatických posunů v interdisciplinárních přesazích.

Autorský kolektiv tuto knihu koncipoval jako soubor čtrnácti analytických případových studií z různých časových období, přičemž jednotícím principem zůstává povaha využívajících pramenů a jejich domácí provenience, vztahující se (s jednou výjimkou) k prostředí habsburské monarchie. Jednotlivé kapitoly jsou řazeny chronologicky a pokrývají období novověku, vymezeného pro tyto účely na spodní hranici tzv. patnáctiletou válkou s Turky na přelomu 16. a 17. století, na té horní pak první světovou válkou.

Autor publikace se zaměřil na reflexi dvou pojetí spravedlnosti, platónskéhoa biblického, z nichž první je filosofické a druhé náboženské. Obě se historicky navzájemovlivňovaly a podstatně určovaly přemýšlení o spravedlivé společnostia pojetí spravedlivého života. Vycházejí sice z odlišných tradic, avšak měly zásadnívýznam pro formování evropského právního i mravního vědomí. Z kritické analýzy těchtodvou pojetí spravedlnosti je patrné, jak autor naznačuje, že pouhá legalita společenskoustabilitu nepřináší. Spoléhání se na systém je sice nezbytné, ale kromě toho se ukazujejako stejně důležité položit důraz na mravní osobnost jedince. Bez intelektuálně-mravních elit se podle něj neobejde ani demokratická politika. Stejnětak považuje za důležitý důraz na absolutní, metafyzickou spravedlnost,na vědomí, že spravedlnost je něco nepodmíněného, co lze uchopit spíš intuitivně nežčistě racionálně. Klade také důraz na skutečnost, že spravedlnost se historicky ani věcněnevztahuje pouze k právu a k rozumu, ale že se dějinně utvářela rovněž jako výsledek„nereciprocity“ motivované citem. Spravedlnost racionálně-technická může proto klást vrámci společnosti pouze minimální cíle. Ty je pak nezbytné trvale překračovat zejménacitem pro spravedlnost.

Exemplum virtuose vivendi. Zamyšlení nad vzorem svatosti Kateřiny ze Sieny a nad jeho proměnami v běhu dějin. Reforma vídeňských feniků Maxmiliána I. na počátku 16. století a její vliv na měnový systém českých zemí. Snahy šlechty českého severovýchodu o zmírnění následků pobělohorských konfiskací. Násilí ve šlechtických manželstvích v období baroka: Causa Karla Adama z Mansfeldu. Kristus ukřižovaný na palmě, "locus tristis" a emblematika 17. Století. Dopisy Maxmiliána Hillebrandta hraběti Vratislavovi z Mitrovic z obsazené Prahy roku 1742. Slohová cvičení a výuka psaní korespondence na elementárních školách na přelomu 18. a 19. Století. Fenomén středoškolský profesor druhé poloviny 19. století v habsburské monarchii. Robert Christian Riedl (1838-1909). Zdeňka Havlíčková: Dcera národa fabulosa. Dětství v otroctví pohledem dobových ego-dokumentů. Vuk S. Karadžić: Srbi všetci a všade. Od juhoslovanstva k myšlienke "Veľkého Srbska". Československá vojenská mise v Kanadě: Činnost a výsledky. Projevy odporu proti nastupující kolektivizaci na Novobydžovsku.

Kniha poukazuje na nezbytnost vytvoření centrálního národního vědomostního zdroje spravovaného státní institucí, do kterého bude řízeným způsobem odborná veřejnost ukládat odborné vědomosti s cílem zefektivnit proces vzdělávání a garantovat každému jedinci snadný přístup k ověřeným, aktuálně platným odborným vědomostem po celý život. Kniha je rozdělena do tří částí. V první autor analyzuje současný stav technického a společenského prostředí v souvislosti s mechanismem tvorby a sdílení zdrojů odborných vědomostí v České republice. Okrajově hodnotí využitelnost osvojených vědomostí v reálném životě. Druhá část je kritickou analýzou nadčasového díla Via lucis, ve kterém Jan Amos Komenský již za svého života vyzýval k založení centrálního celoplanetárního vědomostního zdroje. Třetí část je studií možnosti realizovat založení centrálního národního vědomostního zdroje ČR v současné době.

Fenomén propagandy průběžně reflektuje historie, sociologie, filozofie, lingvistika, psychologie, ekonomie, politologie nebo nověji tzv. postdisciplinární kulturální či mediální studia. Přítomná kolektivní monografie by k těmto reflexím chtěla přispět zejména svou mezioborovou perspektivou, jež má hned několik předností - především jde o časovou a metodologickou pestrost uchopení a analýzy konkrétních podob a důsledků propagandistických aktivit. Díky tomu je pak možná i konfrontace přímých propagandistických forem a poměrně různorodých forem zastřených (nepřímých), a v neposlední řadě tento přístup umožňuje též poukaz na podmíněnost dobovým kontextem či dalšími rysy persvazivního nátlaku. První ze čtyř oddílů této monografie představí jednotlivé dílčí pohledy na propagandu jako teoretický koncept reflektovaný ze zorného úhlu některých humanitních disciplín. Druhý a třetí oddíl nabídnou analýzy konkrétních historicky podmíněných projevů užití mocenských nástrojů persvaze, tematizovaných nacionálně, respektive totalitně. Poslední oddíl je pak zaměřen na masová média spoluvytvářející diskurz, v němž se specificky realizuje novodobé propagandistické působení především a pravděpodobně nejčastěji.)

Jaký byl každodenní život našich předků v 19. století? Jaký byl vztah obyvatelstva k instituci manželství? Jak se lidé připravovali na vstup do manželství a do jaké míry se nechali ovlivnit působením katolické církve? Jaká byla role pohlaví (gender) v procesu výchovy prosazované ze strany kněží? Bylo působení církve na ženy a na muže rozdílné? V čem? Nejen tyto otázky si klade autorka této publikace. Odpovědi na ně poskytly dosud málo využívané prameny - modlitební knihy, dobová náboženská periodika a odborná literatura pro kněze. Mezi nejzajímavější bezesporu patři zpovědní příručky, které pomohly poodhalit tajemství rozhovorů skrytých za mřížkou zpovědnice.

Jak zabránit vraždě dítěte? Jak se postarat o odložené či osiřelé dítě? Jsou vhodnější ústavy nebo pěstouni? To jsou otázky aktuální i v naši době. Museli je však řešit i naši předkové. Kniha se věnuje otázce ochrany děti a mládeže od osvícenských reforem Marie Terezie až do roku 1914. První část knihy je věnována podobám dětství. Jsou zde představeny způsoby výchovy od rodinné k institucionalizované. Dále autorka na základě pramenného výzkumu ukazuje, jaké jevy byly považovány za ohrožující pro dítě, jakým způsobem se tyto jevy během sledované doby proměňovaly a zda společnost či stát proti tomuto ohroženi zasahovaly preventivně či represivně.

Jak vypadalo dětství v 19. století? Jak rodiče vychovávali své děti? Jaká byla role otce a matky při výchově? Jaké byly požadavky pedagogů na výchovu dětí v rodině? Kde získávaly děti své vzdělání? Co očekávala společnost od školy? Jaké vzdělání poskytovala chlapcům a jaké dívkám? Jak vypadala výuka slohu? Jakou roli hrálo ve výchově náboženství? Jaká byla úroveň vzdělanosti žen v řemeslnických rodinách? Jak byly vzdělávány měšťanské dívky z "lepších rodin"? Proč duchovním vadily negramotné ženy a proč pedagogové tolik volali po (přiměřeném) vzdělání žen? Tyto a mnohé další otázky si klade autorka této knihy. Odpovědi na ně hledala v dobové korespondenci, odborné literatuře i beletrii.

Kniha se věnuje vývoji a výrobě radiolokační techniky v Československu od druhé světové války až do jeho rozpadu a dále jsou zde popsány navazující aktivity podniků v České i Slovenské republice. Autoři stručně nastiňují vývoj této techniky ve světě, detailněji popisují vznik a vývoj podniku Tesla Pardubice a jeho výzkumného pracoviště ÚVR Opočínek. Celá kapitola je věnována stacionárním (převážně civilním) letištním radarům, které představovaly nejrozsáhlejší a komerčně nejúspěšnější kapitolu předlistopadové éry radiolokační historie v Československu. V dalších kapitolách autoři uvádějí mobilní (vojenské) radary a soupravy, které zpravidla předznamenávaly vývoj radiolokační techniky a použitých technologií. Dále je v knize popsán vývoj a produkce lodních, zejména říčních radarů, v další kapitole je věnována pozornost speciálním aktivním radiolokačním zařízením, jako meteolokátorům, dopplerovským senzorům nebo přistávacím zařízením, vyvíjeným v ÚVR. V závěru autoři uvádějí pasivní radiolokační zařízení včetně velkých průzkumných systémů TAMARA, které získaly velkou publicitu po r. 1990. Publikace s množstvím barevných dobových fotografií vznikla jako editovaný soubor příspěvků, vypracovaných řadou autorů, kteří se aktivně podíleli na utváření historie československé radarové techniky.

Monografie Sedm statečných a spol. se zaměřuje na analýzu fenoménu prózy psané ženami v polistopadové české literární kultuře a v tomto směru otevírá řadu otázek, jejichž obsah představuje pro domácí literární vědu relativně novou výzvu. Žádný z členů autorského kolektivu v kontextu své kapitoly rozhodně nestřílí jen tak od boku, ostatně samotná kategorie tzv. ženského psaní je v knize postupně podrobována systematické kritické reflexi, ať už se jedná o souvislosti současné literatury psané ženami s tematizací postpaměti, feministických a genderových aspektů tvorby, slovanských meziliterárních vztahů, středoevropské intertextuality, žánrové problematiky populární literatury nebo třeba tvůrčího psaní. V záměrně širokém metodologickém rámci knihy se uvedené téma prezentuje jako interaktivní průsečík mnoha dílčích subsystémů soudobé české literární kultury, jejíž vnitřně diferencovaná hodnotová struktura statečně překračuje všechny zbytkové i stávající ideologické předsudky a estetické limity.

Složité společenské a sociální problémy si žádají komplexní řešení, na kterém se musejí podílet týmy napříč obory včetně společenskovědních. To si uvědomují i specialisté na problematiku resocializace a resocializační pedagogiky. Jsou si vědomi její teoreticko-praktické důležitosti ve vztahu k budoucímu sociálnímu vývoji v evropském i českém prostředí. Kvalifikované analýzy a vědecké výstupy jim pomáhají se na tento sociální vývoj lépe připravit. Odborná kniha (Re)socializace v rané péči reflektuje na tento trend. Je teoreticko-praktickou analýzou vysoce aktuálního společenského tématu. Péče o ohrožené dítě v raném věku a podpora a pomoc včetně služeb jeho rodině je diskutovaným tématem na světové, evropské i státní úrovni, tématem mezirezortním, interdisciplinárním. Na dané téma již byla realizována řada významných evropských, ale i českých výzkumných projektů s vědecko-praktickými výstupy. Cílem knihy je poskytnout tematicky ucelené specifické odborné informace nejen zainteresovaným odborníkům, ale také těm, kteří mají zájem o hlubší vhled do problematiky. Odborná kniha svým tématem podporuje myšlenku inkluzivního prostředí ve vztahu k ohroženému dítěti a jeho rodině. Potřebné komplexní odborné služby personálně zajištěné kvalifikovaným týmem odborníků jsou významným prostředkem pro soudržnost společnosti, která si je vědoma práv dětí a jejich rodin.