Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR

„Učená společnost“ Societas incognitorum eruditorum (SIE) představovala jedinečné a zároveň uzavřené společenství lidí, kteří se nehodlali smířit s kulturním a vzdělávacím diktátem totalitního režimu tzv. normalizačního Československa. Za hranicí legality vytvořili svobodné prostředí k šíření vědomostí napříč obory: od literární vědy či estetiky přes fyziku, matematiku či teologii až po hromadnou dopravu nebo olympijské hry. Programově se přihlásili k první učené společnosti na území habsburské monarchie, osvícenské Societas incognitorum eruditorum in terris Austriacis. Vědecké zaměření opírající se především o polemiku coby nezbytnou součást mechanismu sebevzdělávání a kultivace však obohatili o herní aspekt a recesi. Páteří přítomného svazku je článková bibliografie samizdatového časopisu Acta incognitorum, jejž SIE vydávala víceméně s měsíční periodicitou téměř třináct let (1976–1988). Jde nejen o nejdéle vycházející a kompletně dochované české literární samizdatové periodikum období do roku 1989, ale také o jedinečný zdroj představující neoficiální kulturu z mimořádně osobní perspektivy. Úvodní studie Dominika Melichara činnost SIE analyzuje a sleduje vývoj diskutovaných témat a polemického prostředí vytvořeného na stránkách Act incognitorum díky neobvyklé žánrové pestrosti, zahrnující vedle beletristických, esejistických či publicistických textů také příspěvky deníkové, zachycující společenský život členů SIE.

Kniha představuje závěrečný výsledek několikaletého výzkumného projektu, který se zaměřil na analýzu proměn hranic komunistické diktatury v Československu ve světle stížností a anonymních dopisů z let 1948–1989. Desetitisíce „dopisů pracujících" každoročně plnily pomyslnou studnici informací, z níž mohly stranické, státní a bezpečnostní orgány čerpat důležité poznatky o náladách a projevech nespokojenosti československého obyvatelstva. Pisatelé do ní házeli svá přání, žádosti a kritické připomínky v naději, že tak získají vysněný byt, nedostatkové zboží nebo upozorní na různé společenské neduhy. Zatímco oficiální média stížnosti opakovaně prezentovala jako "zrcadlo nálad lidu", straničtí a státní představitelé z toho, co v nich viděli, příliš nadšení nebyli. Kniha podrobně analyzuje nejen vývoj práva stěžovat si v letech 1948 až 1989, ale přibližuje i příčiny, limity a způsoby řešení klíčových problémů, na které pisatelé nejčastěji upozorňovali.

Kniha přináší komentovaný výbor z textů Jacka Kuroně (19342004), polského politického aktivisty a myslitele, politického vězně a prvního z významných středoevropských disidentů, který na konci komunistické éry zasedli do vládních úřadů. Po volebním trumfu Solidarity v červnu 1989 byl Kuroń jedním z kandidátů vítězné Solidarity na premiéra, nakonec se v nové vládě ujal postu ministra práce a sociálních věcí a jako nejpopulárnější člen kabinetu se podílel na všech významných politických rozhodnutích. V roce 1995 kandidoval v prezidentských volbách a zůstal na třetím místě za Aleksandrem Kwaśniewským a Lechem Wałęsou. Poté omezil své politické aktivity a napsal řadu úvah a studií o polské transformaci. Psané dílo, zejména analýzy, prognózy, politické programy a také vzpomínkové texty tvořily významnou část Kuroňova působení. Od úvah o práci s kolektivem, které Kuroń jako metodik Svazu polských junáků sepisoval na přelomu padesátých a šedesátých let, přes proslulý Otevřený dopis straně (v roce 1964 mu vynesl tři roky věznění), programové články disidentské éry až po texty z posledního období života, které přináší tento výbor. Snažil se v nich kriticky analyzovat své vládní zkušenosti, pojmenovat vznikající dějinnou situaci a hledat programové cesty k dalšímu rozvoji.

Dějiny postkomunistické Evropy se díky dostupnosti archivních pramenů a rostoucímu časovému odstupu stávají čím dál tím více předmětem historického bádání, které propojuje poznatky z archivního výzkumu s dřívějšími poznatky ostatních společenských věd. Průběh postkomunistické ekonomické reformy ve střední a východní Evropě byl doposud zkoumán především ekonomy, kteří hodnotili její jednotlivé kroky jako dobře či špatně provedené a načasované, a ostatní společenské vědy se jím zabývaly pouze zprostředkovaně. Oproti ekonomickému přístupu se předkládaná monografie soustředí na politické pozadí jedné z hlavních součástí ekonomické reformy v Československu, na reformu vlastnických vztahů a s ní související změny v hospodářské legislativě, které analyzuje coby výsledky politických vyjednávání mezi politickými stranami a hnutími, zájmovými svazy, názorovými uskupeními, ministerstvy a vládami. Monografie vychází z rozsáhlého archivního výzkumu i z rozhovorů s pamětníky a soustředí se na šest následujících otázek s reformou vlastnictví spojených: Kde myšlenka reformy tzv. socialistického vlastnictví vznikla a jak se dostala do agendy postkomunistických československých vlád? Jakou roli v rozhodování o podobě reformy vlastnictví hrály podniky a jejich tzv. samosprávné orgány? Jak vznikla soustava nových privatizačních institucí a jaké byly alternativní návrhy na její uspořádání? Kdy a jak přijala veřejnost a političtí aktéři myšlenku privatizace státního majetku do soukromých rukou? Jaké vzory ekonomického chování si měli lidé podle autorů jednotlivých reformních koncepcí osvojit? Jak do podoby reformy vlastnictví zasáhly souběžné spory o vymezení kompetencí federálních a republikových institucí? Kniha se soustředí na období mezi počátkem sametové revoluce a koncem jara 1992, kdy se uskutečnily druhé porevoluční volby a první vlna kuponové privatizace. Tuto dobu představuje jako období intenzivního myšlenkového kvasu a identifikuje hlavní proudy politického myšlení, které formovaly její podobu.

Obsáhlá kniha dokumentuje a interpretuje vznik, podobu a význam pamětních míst na dobu komunistického režimu. V regionálním uspořádání přináší přehled pamětních míst, jakými jsou sochy, pomníky, pamětní desky a další artefakty instalované ve veřejném prostoru v průběhu třiceti let od pádu režimu. Pomáhají pochopit, jak probíhal a probíhá proces vytváření kolektivní paměti na období 19481989. Každému z více než osmi set pamětních míst je věnována samostatná mikrostudie, obrazová dokumentace a přehled literatury. K orientaci v knize mohou čtenáři využít grafického členění a rejstříků. Tématu pamětních míst a některým významným fenoménům se věnuje také úvodní studie. Pamětní místa na komunistický režim v České republice reflektují obraz doby komunismu v kolektivní paměti. Jsou každodenní a veřejně sdílenou připomínkou a zároveň vytvářejí obraz této doby pro současné a budoucí generace.

Kniha, která je unikátním ego-dokumentem a historickým pramenem k poznání pro dějiny Československa v éře studené války, se zaměřuje na československo-čínské vztahy po úmrtí Mao Zedonga (1976). Ty se oficiální představitelé ČSSR pokusili vyložit jako příležitost k překonání důsledků sovětsko-čínské roztržky ve vzájemných vztazích. Nové vedení čínských komunistů se ovšem zajímalo o nesovětskou cestu ke komunismu a zvažovalo i řešení reprezentovaná reformními komunisty. Skupina Listy se pro tyto kontakty rozhodla po roce 1979, v reakci na úspěch čínské cesty svého vůdčího představitele a zároveň poslance Evropského parlamentu Jiřího Pelikána. Kniha sleduje přípravu, průběh a výsledky navazující cesty mluvčích skupiny Listy do Číny v březnu 1981. Činí tak prostřednictvím komentované edice relevantních dokumentů z osobního archivu Adolfa Müllera a cestovního deníku Michala Reimana. Závěrečná studie přibližuje v kontextu oficiálních československo-čínských mezistranických vztahů na přelomu 70. a 80. let charakter a dynamiku vztahu skupiny Listy k Čínské lidové republice a nastiňuje důvody, které během roku 1983 rozhodly o čínském obratu od komunikace s československou reformní levicí k uzavření spojenectví s konzervativními představiteli komunistického Československa, které původně Peking odmítal.

Autorská monografie Československá strana lidová v období nastupující normalizace (1969-1972) je poctivou materiálovou studií, která je založená především na studiu ústředních, regionálních i stranických archivů. Autor ve svém textu charakterizuje zápas o podobu politiky Československé strany lidové v období pražského jara 1968 a po jeho porážce. Zřetelně a s notnou dávkou zaujetí popisuje konflikt proreformních a protireformních stranických představitelů i jejich představy o dalším směřování strany (včetně zachycení mechanismu personálních čistek a tzv. výměny stranických legitimací). Autorův pohled na stranickou politiku se přitom nezaměřuje jen na ústřední orgány v Praze či Brně, ale svým badatelským záběrem míří také do jednotlivých regionů, okresů a měst.

Kniha mladé badatelky se v jedinečné historické sondě z pomezí dějin vědy, vědní politiky, expertních kultur a dějin společnosti zabývá dobovými představami o jaderné energii a energetice v Československu v padesátých letech 20. století. Zaměřuje se na popularizaci tohoto tématu v československém tisku ve zmiňovaném období a přináší analýzu čtyř hlavních motivů, v jejichž rámci se tehdy o jaderné energii a energetice často informovalo utopistického konceptu atomového věku, jeho údajného komunistického charakteru, spuštění první sovětské jaderné elektrárny a nakonec nabídky sovětské pomoci Československu s jeho mírovým jaderným programem. Věnuje se také některým konkrétním představám o budoucích (nejen) technických vymoženostech atomového věku, od dopravních prostředků až po termojaderné elektrárny. Závěrečná část pak ukazuje, jak se obrazy jaderné energie a energetiky v dalších dekádách proměňovaly i jak se dále vyvíjely osudy tvůrců obrazů jaderné energie z let padesátých.

Kniha mapuje rozmanité projevy a ohlasy rezistence vůči komunistickému režimu v Československu v letech 1948 až 1989. Autoři chápou rezistenci jako přirozenou a často spontánní reakci jedince či skupiny osob na totalitní, nelidské, nezákonné nebo morálně neakceptovatelné požadavky režimu, jenž se snaží prosadit závazný ideový výklad světa, vychovávat či převychovávat, a neváhá proto zasahovat i do volnočasových aktivit ve snaze usměrňovat a modifikovat jejich průběh. Svým způsobem představuje rezistence pomyslnou základnu společenského vzdoru, který může vyústit jak v opoziční postoj, snažící se nenásilnou formou reformovat stávající systém, tak v aktivity odbojové, usilující o jeho zánik, a to i za použití násilí. Různé projevy rezistenčního chování, kterým je věnována tato kniha představují jakousi přirozenou obrannou reakci jedince, jenž se tímto způsobem snažil realizovat svou představu o světě, popřípadě prosadit vlastní zájmy v pracovním i každodenním životě, aniž by přitom a priori usiloval o střet s režimem, či dokonce vytvářel nějaký programově-politický rámec své činnosti. Zda skutečně ke konfliktu nakonec došlo, záviselo nejen na intenzitě a formě projeveného vzdoru, ale rovněž na aktuálním stupni sankční nálady, bdělosti bezpečnostních orgánů a bohužel i na míře kolaborace sousedů či spolupracovníků aktéra některé z vybraných klíčových forem rezistence.

Cílem publikace je představit v souhrnné práci fenomén "prověrek" a "čistek" v kontextu vládnutí Komunistické strany Československa v letech 1948-1989, jejichž jednotlivé vlny byly dosud popsány jen dílčím způsobem v odborných i pamětnických textech. V knize jsou "prověrky" a "čistky" zachyceny v chronologickém sledu; úmyslem autorů však nebylo jen jejich faktografické popsání, ale pokusit se prezentovat téma jako širší fenomén, jehož význam pro fungování komunistického režimu přesahuje statistiku obětí vztahující se ke konkrétním událostem.