Větrné mlýny strana 3 z 27

Audiokniha Formalita v Kyjevě, kterou napsal Dmitrij Kapitelman. Toto je dojemný příběh rodiny, která kdysi opustila svou zemi v naději, že začne nový život. S hořkosladkým humorem jej vypráví syn, který se snaží stát Němcem. Řeč umí lépe než úředník, u nějž žádá o německý pas, žije tu přeci pětadvacet let, což je většina jeho života... Žádná formalita však není bezvýznamná, když jde o přistěhovalce.

Audiokniha Nějaké ženy a jacísi muži, kterou napsala Alena Zemančíková. Příběhy o „nějakých ženách a jakýchsi mužích“ jsou proloženy kratšími situacemi, zastaveními v čase, kdy si člověk něco naléhavě uvědomí, ale v kolotoči každodenního provozu myšlenku zaplaší a zůstane stát, kde je. Někdy to je to nejlepší, co může udělat, a někdy to nejhorší.

„Moje kniha je o Ferentari, čtvrti, o které si její obyvatelé myslí, že je kolébkou frajerství. Je také o lásce — zištné? nezištné? — mezi spisovatelem, který přistál v nejchudší bukurešťské čtvrti, a bývalým vězněm, který se naučil mít rád i muže, protože při svém prvním odsouzení mu bylo pouhých patnáct let a sexem si člověk nejsnáze zajistí ochranu. Je o tom, jak zvládnout život na svobodě, když ses narodil do pyšné mafiánské rodiny, ale ve vězení ses za čtrnáct let stal „přihřátým“. Tohle všechno jsou témata, o kterých se v knize dočtete; jinak si také rád myslím, že je o věrnosti a zradě.“ (Adrian Schiop) Kniha získala prémii prestižního časopisu Observator cultural a v roce 2014 ocenění „Nejlepší kniha roku“. Byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. V roce 2017 se také dočkala filmového zpracování, k němuž sám Adrian Schiop spolutvořil scénář a zahrál si v něm sám sebe.

"Toto je básnická kniha, která se dobírá podstaty prostřednictvím prožitých textů a zároveň propracovaným jazykovým systémem, který nás vede k tomu, že chceme jednotlivé texty a pasáže pročítat znovu, aniž bychom ztratili vědomí struktury. Zároveň je možno tyto texty číst jednotlivě, protože i samotný jeden text v sobě obsahuje myšlenkovou kompozici celé knihy. Východiskem je vždy první verš, zásadní, zřetelný obraz – jednak vizuální, ale také zvukový. Zvuková stránka je pro autora velmi důležitá, kompoziční (eufonické asociace, vnitřní rýmy, aliterace), hudebnost slov vždy nese sémantický význam. Slova, slabiky a hlásky lze číst, poslouchat a vnímat i jako hudbu. Je dobré číst si tyto texty nahlas, vyniknou především při hlasitém čtení, pro jejich zvukomalebnost, která je propracovaná až na samý detail, ale zároveň nechává čtenáři volný prostor pro jeho imaginaci, prozření. Další důraz je kladený na velmi nekonvenční obrazy, surreálné proudy a vlnění, řetězení slov v čisté tekuté obraznosti." Josef Straka

Audiokniha Brno, ty město mých snů, kterou napsal Arnošt Goldflam, Dětství, roky dospívání i většinu dospělého života jsem prožil v Brně. A i když už nějakých šestnáct let bydlím v Praze, zůstalo Brno v mém srdci a ke každému místu, které tam znám a kde jsem něco zažil a měl známé, se váže nějaká historka, zážitek, sen…

Audiokniha Babička, kterou napsala Ivana Gibová. Zapomeňte na Boženu Němcovou, tahle babička rozhodně není šťastná žena. Jedno sídliště, několik maloměstských životů. Cigarety, alkohol, hospody, školky, školy, sexuální zneužití, sebepoškozování, Maria Callas a jedna babička.

Toto je dojemný příběh rodiny, která kdysi opustila svou zemi v naději, že začne nový život. S hořkosladkým humorem jej vypráví syn, který se snaží stát Němcem. Řeč umí lépe než úředník, u nějž žádá o německý pas, žije tu přeci pětadvacet let, což je většina jeho života... Žádná formalita však není bezvýznamná, když jde o přistěhovalce.

Jak se dá žít se ztrátou blízkého člověka? Toto je příběh o ztrátě a bolesti. Tarjei padl na misi v Afghánistánu, stejně jako další dva jeho kamarádi z rodné vesnice. Norská spisovatelka Helga Flatlandová čtenáře vtahuje do světa jejich blízkých, kterým nezbývá, než čelit smutku, který už nikdy nezmizí.

Ne pouze výbor ze Škrabalových dosud vydaných knih. Až nyní vydaný román v básních. Román celoživotní, osobní i společenský. Umělecká reflexe i nekorektní vtípky. Starý svět, nový svět. Americké road movie. Brýle na oči, colu do ruky a jedu! Rozjezd v Brně s míčem pod nohama. Rychlostní rekord v dospělé Praze, devadesátkový vrchol kapitalismu. Pak stabilita na pravidelném okruhu manželství, děti, práce... A vítězná páska–láska? Obytňákem odbočkami směrem literatura a chalupa. Těžký dojezd v krizi středního věku i krizi společnosti. Východisko? Vyhrává ten, kdo stojí. Lidová moudrost jako happy-end, jako zen, jako vtip. Málokterý básník se může chlubit tím, že si jeho verše přeříkávají mladí i staří, inťoši i vypití vondrousové na fesťácích. Stačí málo. Čelit zlu společně. O štěstí se dělit napůl. Jeden klub, jeden Bůh!

Březen 1897, Reykjavík. Nejvyšší úředník dánského krále na Islandu svolává zasedání učenců a význačných osobností ostrova. Sigurlína Brandsdóttir, dcera Brandura Jónssona, učence a písaře z Kotů ve Skagafjör?uru, zmizela. A s ní starožitný artefakt údajně nevyčíslitelné hodnoty. Islandské úřady zahajují vyšetřování krádeže, zatímco dívka se zcizeným předmětem podniká doslova neuvěřitelnou cestu. Toto je pikareskní severská novela islandské literární hvězdy Sigrún Pálsdóttir, v níž řetězec neuvěřitelných náhod mění životy jednotlivců i běh dějin.

Ani dystopie, ani virtualita, ani fantazie. Protože neexistuje odstup. Nic není dáno předem. Každým krokem vznikáme a zanikáme spolu se Zemí. Člověk, zvíře, houboviště, shluk věcí, myšlenek, ostrovů a… jsme všichni jedno tělo. Psychedelicky se v něm převalujeme jako hlad, jako vzájemná starost. Vše je možné, vše je vtělené. Prožívání jako fundamentální vlastnost hmoty. Fikce stojí stranou. A ještě ta těla nepochytitelných slov... Ještě společně vzdálit skutečnost od dokončení.

Nepojmenovávat, tedy neodloučit se. Zůstat v nenazvánu. Kde nelze jistě odlišit začátek od konce, záchranu od zločinu, jednu od druhé, tělo od těla. Králová totiž ví, že to, co nás všechny spojuje, je tělesnost. Nekontrolovatelná, tekutá hmota. Já jsem v tobě a ty jsi ve mně. A přesto to neznamená, že budeme spolu. Ale když se pro ohroženého druhého obětujeme všichni, oběť ztratí význam. Sami sobě Noem. Nejen protéct. Protékat. A setkat se s dětstvím.

Antologie básní o pivu a pivní poezie od roku 1880 po současnost. Knížka představuje národní bardy i autory regionální a zdánlivě bezvýznamné. Čtenář se v knize setká například s Egonem Bondym, Ivan Divišem, Jaroslavem Durychem, Jaroslavem Erikem Fričem, Břetislavem E. Frýdlantským, Zbyňkem Hejdou, Homérem (Pavlem Ambrožem), Františkem Hrubínem, Petrem Hruškou, Lvem Karvinským, Ludvíkem Kunderou, Janem Nerudou, Naděždou Plíškovou, Pavlem Rajchmanem, Zdeňkem Rotreklem, Jaroslavem Seifertem, Andrejem Stankovičem, Ivanem Wernischem, Jaroslavem Žilou a mnoha dalšími autory.

Třetí svazek Díla Pavla Petra s názvem Trojlodí shrnuje pět jeho básnických knih vydaných v letech 1996-2001: Trojlodí Jakuba, Za svítání Morava, Andělům víno, Srdéčko skonči, Javor mrazu javor.

„Bojím se být po smrti sámů", píše autor v posledním textu této sbírky. Je to jeden z nejpůsobivějších veršů, které jsem kdy četl. Pavel píše a myslí tak, jak to má básník dělat: v obrazech, které jsou nabité emocemi, nikoliv proklamacemi. Cítím u něj spontánnost a uvolněnost řeči, která reaguje na pohyb života i světa. Dokáže počkat na klíčový okamžik: píše až potom, co zažije hluboké pohnutí, vztek nebo osvícení. Nebojí se zaznamenávat svůj vnitřní hlas ve chvíli, kdy dojde k čelní srážce s realitou. Tyto básně jsou rentgenovými snímky intenzivních pocitů a proměnlivých stavů mysli. Ve vizionářském úhrnu vyslovují pravdu o světě, která je působivější než jakákoli žurnalistická zpráva. Rimbaud řekl, že básník je vidoucí, ale je možné, že dnes už zní tato maxima jako otřepaná fráze. Ale když čtu básně Pavla Šuhájka, mám pocit, že tento „stav" nebo snad „proces" vidím v praxi. Jeho básně mne rázem vrací k vědomí základních kvalit, kterými by poezie měla oplývat. K imaginaci a vnitřnímu prožitku: „trolejbus se plní / přibývá / živočišného tepla / žhnou / reklamní nápisy a duchové ještě živých lidí / na zrnícím obraze". (z doslovu Jakuba Řeháka)

Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v ještě jednu možnou cestu. Vše je ještě živé. I dny, kdy nelze vyjít z bytu. Z bytu, který nám nikdy nebude patřit. I chvíle, kdy za politou zdí končí něčí svět. Nebudeme čekat na záchranu seshora, ať je to systém, nejbohatší procento, které vlastní většinu světových prostředků, nebo vlastní neschopenka. Budeme spolu. Komunitní rozměr v každém kroku. Stavíme si na okraji provizorní břeh. A láska?