Větrné mlýny strana 4 z 27

Variace na příběh o Faustovi, který je hrdinou dnešní doby.

Toto je hořká satira nastavující nelítostné zrcadlo střední třídě v nejbohatší zemi Evropy. Román Mít svý jistý učinil ze své autorky literární hvězdu. Stvořila v něm svoje alterego, Resi. Ta je nejšťastnější, když se zavře do komory na košťata a píše. A na nikom, včetně sebe samé nenechá nitku suchou. „Pro mě a pro Resi je psaní přístup ke světu,“ říká Anke Stelling.

Dá se o spletitých polských dějinách psát v hrabalovském duchu? Toto je příběh Tondy Baryckého a zároveň historie Polska minulého století v kostce. Další úspěšná próza Huberta Klimka-Dobrzanieckého, polského spisovatele originálního rukopisu i nátury, je příběhem o nuceném vysídlení a novém životě ve světě, který předtím museli opustit jiní. Historií jednoho života, který převrátila naruby druhá světová válka a poznamenaly temné stránky polsko-ukrajinských dějin. Upozornění: Četba knihy se nedoporučuje osobám trpícím nedostatkem smyslu pro humor!

Poetická autobiografie Všechno bychom si řekli je úplně jiná než předcházející tituly berlínské spisovatelky Judith Hermannové. Je to její dosud nejosobnější kniha, uhrančivě otevřená zpoveď, v níž s pomalou, svému stylu vlastní elegancí ohledává různé etapy svého života. V podtextu vyprávění, které vzniklo jako cyklus poetických prednášek v rámci prestižní nadační docentury na Frankfurtské univerzitě, čteme další a další témata, jichž se v průběhu života dotýká každý znás.

Roman Krištof je spirituální i světský, vysoké je nízké a naopak, všední den překypuje pestrostí, hvězdné nebe nudí... a přece se nechá zhlížet. Umět vždy shořet pro něco, co se nás vnitřně netýká. Tělo je spíš v duši než naopak. Proto není důvod se stydět. Stud je to jen pro ty druhé. Všechny protipóly se stočí zpátky. Stočí nás to zpátky k sobě. A pak zase sami. Na terase domu v horách usoužit se samotou, nebo láskou. Můžem si vybrat. Znovu. A jinak. Ztratit se záměrně a dobře. Co jiného je bůh.

Kristína je Slovenka. Po letech strávených v Bruselu následuje manžela spolu s jejich dvěma syny za prací do Turína, kde se chtejí usadit. Tam potká Olgu, jižanku z Otranta, se kterou se spřátelí. Ukáže se však, že setkávání jejich rodin má ničivé následky pro všechny.

Kultovní rumunský román z roku 1929 poetickým jazykem přibližuje období konce starých časů před první světovou válkou v Bukurešti, tedy „u bran Orientu, kde se vše bere na lehkou váhu“. Králové ze Starého dvora jsou nesourodá čtveřice kumpánů, kteří se scházejí především po nocích a oddávají se imaginárním putováním, tahům po předměstských lokálech a sestupům do nejtemnejších hlubin bukureštské společnosti. Mateiu Ion Caragiale cizeloval svůj jediný román po řadu let a sloučil v něm poetiku evropské dekadence s vlivy levantinsko-balkánské kultury. V roce 2000 byli Králové ze Starého dvora zvoleni za nejvýznamnější rumunský román 20. století v anketě časopisu Observator cultural, jíž se účastnila více než stovka rumunských literárních kritiků.

Diamant a jiné povídky

Toto je soubor jednoho sta dvaceti básnických etud, které autor napsal na rozloze patnácti let.

Měl jsem jednou tu čest doprovázet autora této sbírky do provizorního stánku dopravního podniku na jinak sympaticky vintage hlavním vlakovém nádraží Bratislavy. Šel si vyřídit seniorský průkaz, aby mohl bezplatně cestovat autobusy nebo električkou po svém rodném městě. Navštívit kamarády, postarat se o hrob a tak. Po těžkém úraze si Jáno přesně nepamatuje názvy ulic, někdy se mu vytratí i jména osob, ale pamatuje si všechno, podle obrazů z oken autobusu nebo električek. V průhledné fólii má Jáno fotku pořízenou v pařížském automatu, jenže paní za přepážkou si ho chce vyfotit sama. Má fotoaparát s drátem, který snímek přesune rovnou do počítače. Stačí se tiše postavit ke zdi a chvíli se nehýbat. To ale básník odmítá. Chvíli to vypadá, že je po všem. Bude se muset toulat ulicemi rodného města pěšky, jezdit na černo nebo si kupovat jízdenky pro lidi v produktivním věku. Zabere až úporné Jánovo zvolání na celou provizorní kancelář dopravního podniku: Ale som Slovák, som z Bratislavy. Došlo tedy k odstranění tvrdosti, jak by řekli právníci, a má na legitce fotku ze starých slavných časů. Už víme, že Ján Sedal, nekompromisní herec a alternativní společník vybraných brněnských sezení, čerpá některé benefity na Slovensku. Ale už druhou knihou, Bůh zaplať, se řadí do literatury české. Jeho texty, stejně je tomu kupříkladu u autorů Písma, vznikaly nejprve vyprávěním mezi lidmi, kteří si je ale natolik oblíbili, že si je začali zapisovat, posílat esemeskami či je jinak uchovávat, něco také sám autor rozposlal přes nejrůznější noční sociální sítě. A právě díky tomu tu dnes máme svědky, že nejde o bonmoty či vtipné říkanky, ale o básnění autora, který nejčastěji říká, že nedokáže vůbec mluvit, čemuž se ti kolem smějí a někdy si neuvědomují, že právě z tohoto pnutí a jen z něj vzniká pohnutka psát verše. Petr Minařík

Autor Fušerů sice je synem významného moravského básníka, vlastní spisovatelskou dráhu ale nikdy, ani potají, neplánoval. Metoděj Holub (vl. jménem Mikuláš Křepelka, nar. 1977) vystudoval právo a sociální politiku, ihned po absolutoriu se však s ryzostí sobě vlastní začal realizovat v jednom z velkých brněnských hobbymarketů jako prodavač v oddělení světel. Během dvaceti let zde na kariérním žebříčku dostoupal až na ředitelskou pozici a svou frustraci ze světa začal důsledně zapíjet ve svém oblíbeném lokálu U Poutníka. Prostřednictvím razantních ironických šlehů přitom začal svoje postřehy a mikropříběhy z práce zveřejňovat pro skupinku přátel na facebooku. Jeho syrový, vtipný a autentický styl mě tehdy okamžitě zaujal, nadchl a trochu vyděsil; výsledkem je tahle knížka. Jako producentka zároveň vnímám výbušný potenciál, který Fušeři mohou mít v kině nebo na televizní obrazovce. Je to drsné, ale je to vtipné. Tenhle příběh je pravda, tohle se stalo, toto se děje, ať už se vám to líbí, nebo ne. Kamila Zlatušková

Audiokniha Ľudská totalita, ktorú napísal Albert Marenčin. Kniha Ľudská totalita, kterou z pozůstalosti Alberta Marenčina vydalo nakladatelství jeho mladšího syna (Marenčin PT), je jakýmsi pomyslným završením autorovy bohaté tvorby, esencí jeho tvůrčí i společenské zkušenosti. Je výběrem osobních vyznání, postojů, polemik a názorů na témata, jež považoval za nejpodstatnější.

Audiokniha Polrok bez sexu, ktorú napísal Dušan Taragel. Polrok bez sexu je souborem šesti povídek. Situace a postavy jsou nahlíženy z ženské perspektivy a jejich otevřená erotičnost (nikoliv pornografičnost) spolu s vypravěčskou ironickou distancí přinášejí až sžíravě kritický pohled na erotiku, jak nám ji často prezentují nejrůznější tzv. lifestylové časopisy.

Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá. Vrací se k rétorické tradici antiky, potuluje se jako trubadúr. Kniha jen jako odrazový můstek k setkání. Suvenýr. Vzpomínka, kterou předá při odchodu dál... Nesoudit, ale nechat se unášet. Potkávat detaily. Vystihnout mlčení dokonale. A k čemu to všechno? Abychom se nemohli vrátit.

Toto je připomínka padesáti let existence Činoherního studia v Ústí nad Labem. Scéna vznikla ve vypjaté normalizační době na troskách politickou mocí zrušeného Kladivadla. Činoherní studio se brzy prosadilo jako neobycejně živé divadlo s osobitou dramaturgií a schopností přitahovat zejména mladé publikum. Originální dramaturgii, režijní a herecký styl si divadlo udrželo i po pádu komunistického režimu. Životní etapy „Činoheráku“ přibližují čtenárům nejen texty mapující vývoj, ale také rozhovory s tvůrci a pamětníky, nebo vzpomínkově laděné příspěvky a výpovědi.

Leden se šklebil jak Lenin, právě jsme směřovali do podzemí, odkud je nejlepší výhled do kraje, když se přišlo na to, že život je nesmysl, a basta, museli jsme si o tom vážně promluvit, museli jsme se s tím naučit žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti překonává všechno, psaní zkrátka a dobře korunuje vola, už neandrtálcům to bylo jasné, neandrtálci zkrátka spálili všechny knihy v dělohách svých jeskynních obrazáren, v popelu tam potom sto tisíc let rejdili medvědi a takzvaní moderní lidé, ostatně vůbec netušíme, jak to bylo, a to je dobře.