Větrné mlýny strana 4 z 22

Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracu je na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jeho skepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smys l, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední "výzvu" přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu. Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, k dy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit hokejista Jaromír Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jedn ou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku). Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofo va předtucha, že "tuhle civilizaci už asi nejde zachránit" se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.

Arnošt Goldflam (1946) je muž mnoha talentů, studoval medicínu, družil se s "brněnskou bohémou" kolem demiurga Jana Nováka, věnoval se výtvarné tvorbě, malbě, grafice a keramice. V sedmdesátých absolvoval činoherní režii na brněnské JAMU. Od té doby se věnuje divadelnímu i filmovému herectví, režijní práci, píše povídky, pohádky, dramatické texty, spolupracuje s televizí a rozhlasem. Předkládaný výbor z her Arnošta Goldflama zahrnuje jeho nejvýraznější a nejosobitější texty, kniha je doplněna řadou studií z pera předních znalců Goldflamovy divadelní tvorby a dvěma rozhovory s autorem.

Tato publikace není knihou o divadle, nicméně by chtěla být knihou pro divadlo. Naleznete v ní tři divadelní hry a čtyři nedlouhá vyprávění o divadle a divadelnících. Všechny hry a jejich autoři mají jedno společné — jejich domovem je Francie, země divadlu zaslíbená a divadlo milující. Současná francouzská dramatika je hrdou dědičkou dlouhé tradice, kterou důvěrně známe i v českém prostředí. Kdo však jsou dnešní Molirové, Claudelové, Giraudouxové, Ionescové či Becketti? Kniha čtenářům nabízí seznámení se třemi významnými (žijícími!) autory, jejichž hry jsou na programech divadel po celé Francii i za jejími hranicemi a jejichž texty vycházejí v jazyce mateřském i v překladech po celém světě. Jména Daniela Lemahieua, Philippa Minyany i nejmladšího z trojice Xaviera Durringera zřejmě jednou stanou na pomyslném Parnasu divadelní slávy vedle klasiků minulosti nedávné i vzdálené.Dostává se vám do rukou první část třídílné — alespoň tak ji zatím zamýšlíme — antologie současných francouzských her, jejímž cílem je představit českým čtenářům texty význačných osobností dnešního francouzského divadla a dramatu. Lemahieu, Minyana, Durringer patří mezi jména z nejslavnějších a jejich texty vybrané pro tento díl zároveň nabízejí tři rozličné pohledy na možnosti dramatické tvorby a představují některé formy, s nimiž se v současném francouzském psaní pro divadlo setkáváme. Tomu, kdo má zájem dozvědět se více o autorech a jejich tvorbě, jsou určeny studie doprovázející jednotlivé hry. V nich čtenář objeví nejenom informace o samotných dramaticích, o jejich díle a divadelních aktivitách, ale také o situaci současného francouzského divadla vůbec, o jeho směřování, podobách a zvláštnostech. Autorem úvodního zasvěceného zamyšlení nad současnou situací francouzské dramatiky je jeden z předních francouzských divadelních kritiků Jean-Pierre Han, jenž působí ve funkci šéfredaktora odborného divadelního časopisu Frictions, dále šéfredaktora časopisu Lettres françaises, a kromě toho vede též jeden z mála univerzitních seminářů zaměřených na divadelní kritiku.

Kniha popisuje životní osudy a literární činnost Oty Filipa (1930), ostravského rodáka, který byl v roce 1974 donucen státní mocí k vystěhování do SRN. Tento autor začínal v polovině 50. let jako publicista a zpracovává ve svých románech především vlastní životní zkušenost, ovlivněnou v dětství česko-německo-polským jazykovým prostředím předválečné a válečné Ostravy. Ve Filipových prózách také nalezneme reflexi poválečných poměrů v Československu, hlavně perzekuci a divoký odsun československých Němců a nástup komunistů k moci. Většina z Filipových dvanácti románů vykazuje autobiografické rysy, jeho literární hrdinové se dostávají do konfliktu s nacistickým nebo komunistickým totalitním režimem a nachází se v podobných situacích jako autor sám. K nejvýraznějším Filipovým traumatickým životním zkušenostem patří přestup z české do německé školy v důsledku otcova přihlášení k německé národnosti, služba v PTP, osmnáctiměsíční věznění za údajné podvracení republiky a odchod do německého exilu. Ota Filip je autorem českým i německým a v obou jazykových prostředích je uznáván laickou i odbornou veřejností, a to nejen proto, že se jedním z jeho hlavních literárních a publicistických témat staly česko-německé vztahy.

Almanach básní sestavil Jan Antonín Pitínský.

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a?jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a?docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A?jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i?horce aktuálním.

Čtyři velmi staré dámy v nejlepších letech předvedou, jak se argentinským tangem a vášnivým hraním karet dá čelit samotě, nemocem a strachu ze smrti. Je pokus o vraždu jedné z nich, postižené hlubokou demencí, míněn opravdu vážně? Hra získala 2. místo v soutěži o nejlepší dramatický text roku Cena Konstantina Trepleva 2013. Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Tango demente udílí autor.

Milostný román v dopisech. Dialog dvou lidí, kteří se nikdy nepotkali. V závěru románu Listář promlouvá k umírajícímu a blouznícímu hrdinovi Voloděnkovi jeho halucinace, skrze niž zcela zřetelně prosvítá obraz autora. Říká mu, aby si nezapomněl sbalit na cestu všechno, co je důležité, a Voloděnka začíná vyjmenovávat některé ze svých vzpomínek. Okamžik uchování paměti prostřednictvím prostého zaznamenávání postřehů, prožitků a zážitků je jak základem románu Listář, tak nosným pilířem celé Šiškinovy tvorby.

Psychologicky laděný román Třetí svět zevrubně zkoumá niterný zápas lesbicky orientované hrdinky – nacházení identity, bludiště vztahů, syrový dobový kontext. Píší se osmdesátá léta minulého století, jedenadvacetiletá punkerka z Jugoslávie poodhrne cíp železné opony a vycestuje do Ženevy. Jako účastnice genderové konference zde poprvé, fascinována, na vlastní kůži zažívá svobodný svět. O to složitější je po návratu do Lublaně konfrontace s reáliemi socialistické nesvobody. Lublaňský příběh je spojený s osobní krizí vypravěčky, jejím rozchodem s dosavadními životními hodnotami, nakonec nejednoznačným poznáním. Mystický prvek v samém závěru románu děj posouvá na pozadí neblahého tušení blížící se bratrovražedné války. Suzana Tratniková v podtextu jednoduchého, poutavého vyprávění čtenáře neodbytně směruje k úvahám o vybočení z účelové všednosti, k prožitkům ztišení, celistvosti a skutečné tolerance.

Cynický, břitký, subtilní: brutálně otevřený román,“ poznamenal ke knize Muž spí kritik ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Autorka vypráví milostný příběh hrdinů, kterým nedává jména, „protože většina toho, co člověk nějak pojmenuje, se začne vzdalovat“. Hlavní postava, žena středního věku s minulostí plnou krátkých citových vzplanutí, potká muže a pochopí, že Ta láska, o které se mluví, píše a zpívá, skutečně existuje. Po čtyřech šťastně strávených letech však pár vyrazí na malý čínský ostrov nedaleko Hongkongu, kde muž beze stopy zmizí. Celý příběh kolísá mezi „tehdy“ a „teď“, mezi životem s ním a životem bez něj — naplnění střídá ztrátu a naopak. V samém závěru této výjimečné lovestory se hrdince zdá, že muže vidí na palubě připlouvajícího přívozu. Happyend se jeví nepravděpodobný, ale přeci jen — snad — možný.

Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na mladé lidi, i na příbuzné, kteří ještě nejsou na jeho platformě. Pochopí, že jeho vztahy se ženami byly nedorozuměními, a má radost, že sex už ho navždy vysvobodil ze svých ostnů. Přehodnocuje také pracovní stránku svého života. Byl ideologem a nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Komunistický režim považoval za normální, stabilní, nevyvratitelný. Nová doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přeci jen zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že naše kultura je v pořádku, nechápal, k čemu nám revoluce byla. Tyto tíživé úlohy jsou v románu propleteny – aspoň jsem se o to snažil – „lyrickými“ pasážemi, příjemnými sny, vzpomínkami na dětství. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi silného muže. Rudolf Sloboda

Sebraný spis všetečného literáta a umělce Eugena Brikciuse, narozeného v roce 1942 v Praze, obsahuje kompletní autorovo slovesné dílo v poezii, próze, jeho studie a eseje věnované výtvarnému umění, literatuře, kultuře i fenoménům mystifikace či gurmetství a rovněž scénáře psané pro televizi a rozhlas. Texty, vznikající od 60. let minulého století po současnost, jsou děleny do oddílů podle žánrů a zahrnují jak věci, které již byly vydány knižně po roce 1989, tak práce otištěné posud jen časopisecky, v různých katalozích, monografiích, sbornících a bibliofilských publikacích i texty ještě nezveřejněné. V Brikciově sebraném spise tedy jsou jednak aktualizovány autorovy dnes už špatně dostupné tituly Vyložení umělci (1991), Sebraný spis (1992) nebo Útěcha z mystifikace (1995) a připomenuty v novém kontextu jeho ceněné knihy prózy a poezie (Spanilá jízda a jiné krásné prózy, 2003; Sny Eugena Brikciuse, 2002; Eugeniální verše, 2000; aj.), jednak prvně uvedeny na světlo četné texty dosud neznámé. Komplexní literární obraz Eugena Brikciuse, specifické a nepominutelné postavy české kultury posledního půlstoletí, doprovází zevrubná úvodní studie Viktora Šlajchrta. Editorem knihy je Radim Kopáč.