Větrné mlýny strana 11 z 27

Zmrzačený veterán druhé světové války přichází s nejmladším synem na matčin hrob. Syn si znenadání povšimne, že otci kane po tváři slza, a svět se mu obrátí vzhůru nohama. Náhle si uvědomí, že ani vojáci nejsou ukuti z oceli že i oni pláčou. Ve jménu Otce (i Syna) je ladné a harmonické prozaické dílo s občasnými záblesky poezie, prostoupené odkazy na deník autorova otce z období války. Na pozadí synovského zamyšlení nad mužností se v něm vypravěč pokouší rozkrýt, co je pravda a co mýtus.

Novodobí nomádi Zusky Kepplové bloudí Paříží, Londýnem, Helsinkami a Budapeští, často bez jasnější motivace, jako by do cizího prostředí přišli hledat sami sebe a s překvapením zjistili, že i uprostřed Londýna se skrývá malý domov. Odešli, protože chtěli, avšak iluzi lepšího života západně od Prahy už nevěří tolik, jako generace emigrantů před nimi. Rozhodli se poznávat svět, naučit se jazyk, najít si přátele. A potom se vrátit domů, vyrovnanější, zkušenější, někteří za vodou, jiní nad věcí.

Dramaturgie je činnost na pomezí. Výrok J. Císaře, jednoho ze svých učitelů na DAMU, vzal autor této knihy, dramatik a dramaturg Jan Vedral, doslova. Na pomezí mezi scénou a literaturou balancuje po celých téměř čtyřicet let svého působení v českém divadle. Tento svazek, první část dvoudílného výběru DRAMAtik a DRAMAturg, obsahuje texty, napsané zpravidla pro potřeby divadelních ansámblů, které je také většinou inscenovaly. V předmluvě upozorňuje Milan Uhde na to, že Vedral i jako píšící dramaturg je autorem společensky aktivní dramaturgie tématu. Významné bylo uvedení jeho Urmefista a dramatizace Bulgakovova Mistra a Markétky na konci 80. let, polemiku vyvolali jeho Staří režiséři, dramatizace Kafkova Zámku či Kašpar Hauser Dítě Evropy na počátku nového milénia. Ve svazku je poprvé otištěna svébytná adaptace románu K. Schulze, kterou autor pod názvem Bolest a kámen připravil roku 1997 pro Divadlo na Vinohradech, kde však po zákazu nebyla uvedena.

Toxoplasma gondii je parazit, který zvolna a velmi nenápadně mění povahu svého hostitele. Zpomaluje jeho reakce, posouvá jeho vnímání, působí, že se chová vyšinutě, vlastně proti svým zájmům. Mladé hrdinky próz Ivany Dobrakovové jako by byly toxoplazmózou nakaženy. Jsou citlivé a nadmíru zranitelné. Životní události, které prožívají soužití s vysněným mužem, těhotenství, mateřství , jim nepřinášejí očekávané ukotvení, ale dezorientují je a ničí. Dráždivost autorčina přístupu spočívá v tom, že tuto nemocnou skutečnost staví před čtenáře jako výchozí a normální. A protože k tomu používá jazyk deformovaný toxo gramatikou, daří se jí vytvářet komplexní toxo fikci, jejíž spodní proudy vás vtáhnou až do temné říše pudů.

Píše se rok 1968 a Forrest Gump východního bloku je u toho. Politicky uvědomělý prosťáček s hodností nadporučíka Maďarské lidové armády překvapivě asistuje u všech důležitých momentů, ve kterých se rodil plán invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na tajných státnických schůzkách tlumočí praotci Kádárovi a velkému bratru Brežněvovi, na lovu v Topoľčiankách žertuje s tátou Dubčekem, od německého děduly Ulbrichta obdrží v Moskvě maličký plastový tank. Na tom pravém, pancéřovém, pak za úsvitu 21. srpna vjíždí do slovenského města Levice, aby tam osvobodil svoji dívku Juliku a všechny pomýlené československé soudruhy.

Román, inspirovaný známým případem, kdy norský úřad pro ochranu dětí odebral děti české matce! Norsko své děti chrání. Nedopustí, aby vyrůstaly ve strachu a ponížení. Proto se Barnevern dívá. Vidí očima úřednic a učitelek, očima sousedů a kohokoli z náhodných kolemjdoucích. Uzná-li, že nejste dobří rodiče, nahradí vás lepšími. Jana Sýkorová a její dvě malé dcery žijí v Norsku pátý rok. Poté co rodinu opustí její švédský partner, zaměří Barnevern i ji. Janin život se tím neodvratně mění v thriller a ona nemá jinou možnost, než hledat v sobě akční hrdinku.

Přijde Mordor a sežere nás je knihou on the road na východoevropský způsob. Stále zářivější hvězda polské literatury Ziemowit Szczerek projel zemi v potížích: Ukrajinu. Obešel se bez povinného sentimentu, kapesník nevytáhl ani jednou. Naopak, jako znamenitý pozorovatel a talentovaný stylista líčí ukrajinské reálie s břitkým humorem a nadsázkou. Nečekejte postsovětskou uniformitu a nudu, Ukrajina Szczerekovýma očima je nečekaně barvitá a exotická. A co víc, autor píše i o nás: ukrajinské komplexy a historické nesebevědomí téměř ve všem se podobají českému DNA více, než bychom si kdy byli ochotni přiznat. Kniha tě, laskavý čtenáři, vtáhne do dobrodružného a trošku divokého světa kdesi na Východě, přitom nevytáhneš paty z domova.

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené? V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.

Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur. Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem?

Přes ploty je velmi nezvyklá kniha dialogů. Jejími autory jsou dva lidé, kteří jsou od sebe vzdáleni tak, jak jen je možné si to v dnešní době a společnosti představit. Fedor Gál (nar. 1945), ikona slovenských i českých občanských aktivit, sociolog, politik, publicista, dokumentarista. Bezmála před deseti lety jej emailovou poštou oslovil mladý slovenský národní socialista Matěj (z mnoha důvodů si přeje zůstat v anonymitě). A začal dialog, který doslova a do písmene naplňuje to, co Fedor Gál už dlouho vytýká do záhlaví svých klíčových úvah: možnosti a meze dialogu. Dodat lze snad jen to, že zde jsou možnosti skoro bezbřehé a meze hodně prostupné…

Román Turecké zrcadlo je dobrodružnou výpravou do 16. století na území dnešního Maďarska, do země položené mezi dvě říše, jejímž pánem je právě teď sultán Sulejman Nádherný, pán všech pánů tohoto světa a Majitel lidských hrdel. Procházíme světem osmanských bejů a uherských šlechticů, ulicemi raně novověkého Pětikostelí korzují kupci, měšťané, vesničtí starostové, čas od času sem zabloudí anděl, džin nebo podivný létající stroj. Kráčejí tu velbloudi, větve stromů se ohýbají pod tíhou meruněk a trsů datlí, lesem slídí lapkové, ve městě stavějí první mešitu a turecké lázně. Kouzlo knihy, kterou maďarský spisovatel Viktor Horváth uhranul svět, tkví ve způsobu, jakým čtenáře provádí někdejším světem Uhrů, totiž z perspektivy příslušníka osmanské vojenské aristokracie. Jeho očima náhle spatřujeme zemi plnou nebezpečí, kde vládne rozvrat a zmatek. V porovnání s kultivovanou civilizací Osmanské říše něco nepochopitelného. Vše, co nám je povědomé a známé, se mávnutím kouzelného proutku stává exotickým a cizím.

Na tento příběh jsem narazil náhodou V první polovině roku 2013 jsem byl pátou sezonu režisérem, dramaturgem a uměleckým šéfem v Divadle Šumperk. Dramaturgickým refrénem mé koncepce bylo uvádění inscenací s lokálními náměty. Po Zániku samoty Berhof, Eskymo Welzlovi nebo třeba hře Voda není víno a Priessnitz není Schroth jsme s Jaroslavem Rudišem naplánovali na sezonu 2013/14 nový příběh o Aloisi Nebelovi. Bylo asi deset dní do uzávěrky dramaturgického plánu a najednou na mě z úvodní stránky zpravodajského portálu vyskočil titulek Choroba mu zkroutila tělo, StB se však nebál. Pod ním byl popsán neuvěřitelný příběh neobyčejně silného ducha v naprosto bezmocném těle. Začal jsem shánět Julkovu maminku a přitom zjišťoval, že tato výjimečná postava je v malém severomoravském městečku téměř neznámá. Přesto jsem díky Daně Vargové, dalším pamětníkům a archivním materiálům sehnal dost informací, které slibovaly vzrušující, silnou, tragikomickou inscenaci. Hra Julek tedy mezi plánovanými premiérami nahradila Aloise Nebela. V zastupitelstvu města Šumperk byla ovšem už několik týdnů zformovaná bizarní skupina komunistů, sociálních demokratů a politiků z ODS a Solidarity Jany Bobošíkové, kteří se rozhodli, že je třeba vyměnit vedení divadla. Měsíc před koncem sezony se podařilo dosáhnout odvolání ředitele Reného Sviderského a nový jednatel spolu s novým ředitelem divadla následně zrušili mou pracovní pozici jako nadbytečnou. Julek byl stažen z připravovaného repertoáru. Scénář jsem přesto dopsal a několikrát uvedl formou scénického čtení. O prázdninách roku 2014 jsem se rozhodl použít hru o Juliu Vargovi jako základ ke komiksovému scénáři. Od začátku jsem věděl, že příběhu budou nejlépe sedět ilustrace Martina Jabůrka. Na podzim jsme připravili prvních pár stran a měli se do práce pustit naplno od března následujícího roku. V únoru 2015 ale Martin tragicky zemřel. Aby jedna z jeho posledních prací neskončila pouze jako jedna ze složek v počítači, rozhodl jsem se oslovit několik našich společných přátel, vynikajících výtvarníků, a každý z nich po svém dodělal to, co Martin nestihl. Tato kniha má tedy být poctou dvěma výjimečným osobnostem, které zažily podobně krátký, podobně těžký, a přesto podobně úžasný život Juliu Vargovi a Martinu Jabůrkovi. Ondřej Elbel

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. Sofija Andruchovyč, stále zářivější hvězda ukrajinského literárního nebe, svůj magický román Felix Austria zalidnila všedně nevšedními postavami a postavičkami, jejichž životy plynou a rozplývají se na pozadí epochy, která jejich potomkům stále více obrůstá mýtem o šťastném Rakousku. Tajemství ukrytá ve vyřezávaných komodách, iluzionisté, šarlatáni, zázraky vědy, láska a smrt. Autorka vystřihla dech beroucí rodinnou ságu klenoucí oblouk mezi minulostí, přítomností i budoucností. Ohledává ulice svého rodného města, dotýká se přitom nejméně poloviny Evropy a těch nejnapjatějších strun naší fantazie. „Je dobré zkoumat tu část historie, které se možná bojíme, protože je neprobádaná. Někde tam jsou otázky, na které máme hledat odpovědi,“ říká autorka.

Jak naložit s válkou, která už patří dějinám, ale neskončila pro ty, kdo ji šťastně přežili, když se k nim zákeřně vrátí tam, kde ji vůbec nečekali? Pod blankytnou oblohou na klidném moři mezi Tahiti a Velikonočním ostrovem brázdí Pacifik luxusní výletní křižník MS Harmonie. Stovky pasažérů se kochají přírodou, počasím a programem plavby. Až na čtyři! Německá vdova po průmyslovém magnátu a český lékař ve švýcarském důchodu, kteří ani ve vysokém věku na sebe nepřestali vzpomínat s nenávistí, neboť si v moravských Sudetech před válkou a po ní těžce ublížili, se zlou náhodou potkají po vice než půl století na téže palubě, odkud není na této dlouhé trase úniku. Se starou dámou cestuje studující vnuk, jenž se vzpamatovává z tragické smrti přítele, starý pán doprovází svou snachu, kterou právě opustil jeho syn, a on má o ni strach… důvodný, jelikož těžce otřesená mladá žena je přitahována právě tou nekonečně dlouhou vlnou za kýlem. Neviditelně pro cestující i posádku se v zemském ráji a jiném století schyluje k poslední zuřivé bitvě dávné války. Starší dvojice prožívá situaci tím hůř, že důvody sváru nechápou ani jejich dva nejbližší. Ironií osudu si rozumějí vlastně jenom oba nepřátelé na život a na smrt…

Máte malý dům? Na nohy vám táhne? Pořiďte si Linharta! Stačí jedna kniha, půl stránky, a svět je nekonečně dlouhý, široký a bystrozraký. Slovo dělá svět. A oko je krásně kulaté, vidí tři sta šedesát stupňů. Odtud je k 451 stupňům Fahrenheita, co bys Magnesií Literou dohodil a s Terrym Foxem zbytek doběhl. Kdo hoří, má za tři. Kdo boří, je nejlepší stavitel. Uvolnit pravidla, vymknout stavidla. Před nesmyslem, za nesmyslem — helemese, stojí smysl. Kluzký, vratký, ale náš. Ráno cwrw, večer pivo a k obědu buřtguláš. Iechyd dda! Radim Kopáč

Po královské svatbě se král a král, Krasomil s Bertíkem, vydali na svatební cestu do tajemné džungle. Setkají se tu s mnoha rodinkami divokých zvířat a tvorů, v bujném porostu však na ně čeká ještě větší překvapení a z dobrodružné cesty si nakonec přivezou to nejkouzelnější. Pokračování pohádkové knihy Princ & princ.