Větrné mlýny strana 11 z 26

Od severního polárního kruhu přes moravskou megapoli až po království Tropikálů Přímořských, krajinami falešných proroků, rozumbradiček a uplakaných starců, tudy nás proveze vypravěč Arnošt Goldflam. Dvacítka jeho povídek, které ilustracemi doprovází autorova žena Petra, je barvitá jako prvomájový alegorický vůz. Když si jej však prohlédneme zblízka, poznáme, že za rozjásanými kulisami kraluje horor a figury z papírmaše jsou posmutnělé v předtuše zániku. Jak Vy tam bydlíte? Máte baráky z ledových kostek sestavený, iglú? Nebo co máte? A kde bych bydlela já? Nebo mám vzít stan, jak my říkáme čum? A čím se stravujete? Chodíte na lov? Žijou tam u Vás tuleni nebo sledi a je jich dost pro všechny? A jak je to s medvědama?

Román Podzim (Jeseň) je volným pokračováním nejúspěšnějšího Slobodova díla románu Krev a zároveň poslední knihou, která vyšla za autorova života. Na jejích stránkách se spisovatel opět stává hlavní postavou svého textu, jen místo Hospodáře přichází Děda, muž ani ne tak starý, jako spíš unavený konáním každodenní lopoty řemesla žít. Za humny plyne řeka Morava, střídají se parna a bouře léta 1993. Sledujeme scény z běžného dědova života, jeho práci na dvorku i na divadelní hře, prostřihy do minulosti, interakce se ženou, dcerou a vnučkou, komická nedorozumění se sousedy. Dumáme nad dědovými rozbory biblických témat, soudy o veřejném životě, stárnutí a nemožnosti lásky. Dědovy věty jsou prodchnuté hořkostí a kverulantstvím, věčně se hádá (sám se sebou) o smysl existence. V tom spočívá dar, který si odnášíme ze setkání se Slobodovým textem: stáváme se svědky vypjatého úsilí žít a psát čestně a autenticky.

Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnějš. jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov, ale mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.

Zmrzačený veterán druhé světové války přichází s nejmladším synem na matčin hrob. Syn si znenadání povšimne, že otci kane po tváři slza, a svět se mu obrátí vzhůru nohama. Náhle si uvědomí, že ani vojáci nejsou ukuti z oceli že i oni pláčou. Ve jménu Otce (i Syna) je ladné a harmonické prozaické dílo s občasnými záblesky poezie, prostoupené odkazy na deník autorova otce z období války. Na pozadí synovského zamyšlení nad mužností se v něm vypravěč pokouší rozkrýt, co je pravda a co mýtus.

Novodobí nomádi Zusky Kepplové bloudí Paříží, Londýnem, Helsinkami a Budapeští, často bez jasnější motivace, jako by do cizího prostředí přišli hledat sami sebe a s překvapením zjistili, že i uprostřed Londýna se skrývá malý domov. Odešli, protože chtěli, avšak iluzi lepšího života západně od Prahy už nevěří tolik, jako generace emigrantů před nimi. Rozhodli se poznávat svět, naučit se jazyk, najít si přátele. A potom se vrátit domů, vyrovnanější, zkušenější, někteří za vodou, jiní nad věcí.

Je to velká próza o naší dnešní situaci, o slovenskosti, o postavení umělce ve společnosti, o násilí, o frustraci, o xenofobii, o krizi rodiny, o zodpovědnosti za svůj život... Znějí nám tyto formulace odpudivě? Naštěstí o nich brilantní vypravěč Balla vypráví silou vyprávěče.elká próza o naší dnešní situaci, o slovenskosti, o postavení umělce ve společnosti, o násilí, o frustraci, o xenofobii, o krizi rodiny, o zodpovědnosti za svůj život... Znějí nám tyto formulace odpudivě? Naštěstí o nich brilantní vypravěč Balla vypráví silou vyprávěče.

Dramaturgie je činnost na pomezí. Výrok J. Císaře, jednoho ze svých učitelů na DAMU, vzal autor této knihy, dramatik a dramaturg Jan Vedral, doslova. Na pomezí mezi scénou a literaturou balancuje po celých téměř čtyřicet let svého působení v českém divadle. Tento svazek, první část dvoudílného výběru DRAMAtik a DRAMAturg, obsahuje texty, napsané zpravidla pro potřeby divadelních ansámblů, které je také většinou inscenovaly. V předmluvě upozorňuje Milan Uhde na to, že Vedral i jako píšící dramaturg je autorem společensky aktivní dramaturgie tématu. Významné bylo uvedení jeho Urmefista a dramatizace Bulgakovova Mistra a Markétky na konci 80. let, polemiku vyvolali jeho Staří režiséři, dramatizace Kafkova Zámku či Kašpar Hauser Dítě Evropy na počátku nového milénia. Ve svazku je poprvé otištěna svébytná adaptace románu K. Schulze, kterou autor pod názvem Bolest a kámen připravil roku 1997 pro Divadlo na Vinohradech, kde však po zákazu nebyla uvedena.

Toxoplasma gondii je parazit, který zvolna a velmi nenápadně mění povahu svého hostitele. Zpomaluje jeho reakce, posouvá jeho vnímání, působí, že se chová vyšinutě, vlastně proti svým zájmům. Mladé hrdinky próz Ivany Dobrakovové jako by byly toxoplazmózou nakaženy. Jsou citlivé a nadmíru zranitelné. Životní události, které prožívají soužití s vysněným mužem, těhotenství, mateřství , jim nepřinášejí očekávané ukotvení, ale dezorientují je a ničí. Dráždivost autorčina přístupu spočívá v tom, že tuto nemocnou skutečnost staví před čtenáře jako výchozí a normální. A protože k tomu používá jazyk deformovaný toxo gramatikou, daří se jí vytvářet komplexní toxo fikci, jejíž spodní proudy vás vtáhnou až do temné říše pudů.

Píše se rok 1968 a Forrest Gump východního bloku je u toho. Politicky uvědomělý prosťáček s hodností nadporučíka Maďarské lidové armády překvapivě asistuje u všech důležitých momentů, ve kterých se rodil plán invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na tajných státnických schůzkách tlumočí praotci Kádárovi a velkému bratru Brežněvovi, na lovu v Topoľčiankách žertuje s tátou Dubčekem, od německého děduly Ulbrichta obdrží v Moskvě maličký plastový tank. Na tom pravém, pancéřovém, pak za úsvitu 21. srpna vjíždí do slovenského města Levice, aby tam osvobodil svoji dívku Juliku a všechny pomýlené československé soudruhy.

Román, inspirovaný známým případem, kdy norský úřad pro ochranu dětí odebral děti české matce! Norsko své děti chrání. Nedopustí, aby vyrůstaly ve strachu a ponížení. Proto se Barnevern dívá. Vidí očima úřednic a učitelek, očima sousedů a kohokoli z náhodných kolemjdoucích. Uzná-li, že nejste dobří rodiče, nahradí vás lepšími. Jana Sýkorová a její dvě malé dcery žijí v Norsku pátý rok. Poté co rodinu opustí její švédský partner, zaměří Barnevern i ji. Janin život se tím neodvratně mění v thriller a ona nemá jinou možnost, než hledat v sobě akční hrdinku.

Přijde Mordor a sežere nás je knihou on the road na východoevropský způsob. Stále zářivější hvězda polské literatury Ziemowit Szczerek projel zemi v potížích: Ukrajinu. Obešel se bez povinného sentimentu, kapesník nevytáhl ani jednou. Naopak, jako znamenitý pozorovatel a talentovaný stylista líčí ukrajinské reálie s břitkým humorem a nadsázkou. Nečekejte postsovětskou uniformitu a nudu, Ukrajina Szczerekovýma očima je nečekaně barvitá a exotická. A co víc, autor píše i o nás: ukrajinské komplexy a historické nesebevědomí téměř ve všem se podobají českému DNA více, než bychom si kdy byli ochotni přiznat. Kniha tě, laskavý čtenáři, vtáhne do dobrodružného a trošku divokého světa kdesi na Východě, přitom nevytáhneš paty z domova.

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. Sofija Andruchovyč, stále zářivější hvězda ukrajinského literárního nebe, svůj magický román Felix Austria zalidnila všedně nevšedními postavami a postavičkami, jejichž životy plynou a rozplývají se na pozadí epochy, která jejich potomkům stále více obrůstá mýtem o šťastném Rakousku. Tajemství ukrytá ve vyřezávaných komodách, iluzionisté, šarlatáni, zázraky vědy, láska a smrt. Autorka vystřihla dech beroucí rodinnou ságu klenoucí oblouk mezi minulostí, přítomností i budoucností. Ohledává ulice svého rodného města, dotýká se přitom nejméně poloviny Evropy a těch nejnapjatějších strun naší fantazie. „Je dobré zkoumat tu část historie, které se možná bojíme, protože je neprobádaná. Někde tam jsou otázky, na které máme hledat odpovědi,“ říká autorka.

Jak naložit s válkou, která už patří dějinám, ale neskončila pro ty, kdo ji šťastně přežili, když se k nim zákeřně vrátí tam, kde ji vůbec nečekali? Pod blankytnou oblohou na klidném moři mezi Tahiti a Velikonočním ostrovem brázdí Pacifik luxusní výletní křižník MS Harmonie. Stovky pasažérů se kochají přírodou, počasím a programem plavby. Až na čtyři! Německá vdova po průmyslovém magnátu a český lékař ve švýcarském důchodu, kteří ani ve vysokém věku na sebe nepřestali vzpomínat s nenávistí, neboť si v moravských Sudetech před válkou a po ní těžce ublížili, se zlou náhodou potkají po vice než půl století na téže palubě, odkud není na této dlouhé trase úniku. Se starou dámou cestuje studující vnuk, jenž se vzpamatovává z tragické smrti přítele, starý pán doprovází svou snachu, kterou právě opustil jeho syn, a on má o ni strach… důvodný, jelikož těžce otřesená mladá žena je přitahována právě tou nekonečně dlouhou vlnou za kýlem. Neviditelně pro cestující i posádku se v zemském ráji a jiném století schyluje k poslední zuřivé bitvě dávné války. Starší dvojice prožívá situaci tím hůř, že důvody sváru nechápou ani jejich dva nejbližší. Ironií osudu si rozumějí vlastně jenom oba nepřátelé na život a na smrt…

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené? V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.

Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur. Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem?

Přes ploty je velmi nezvyklá kniha dialogů. Jejími autory jsou dva lidé, kteří jsou od sebe vzdáleni tak, jak jen je možné si to v dnešní době a společnosti představit. Fedor Gál (nar. 1945), ikona slovenských i českých občanských aktivit, sociolog, politik, publicista, dokumentarista. Bezmála před deseti lety jej emailovou poštou oslovil mladý slovenský národní socialista Matěj (z mnoha důvodů si přeje zůstat v anonymitě). A začal dialog, který doslova a do písmene naplňuje to, co Fedor Gál už dlouho vytýká do záhlaví svých klíčových úvah: možnosti a meze dialogu. Dodat lze snad jen to, že zde jsou možnosti skoro bezbřehé a meze hodně prostupné…