Větrné mlýny strana 12 z 27

Román Turecké zrcadlo je dobrodružnou výpravou do 16. století na území dnešního Maďarska, do země položené mezi dvě říše, jejímž pánem je právě teď sultán Sulejman Nádherný, pán všech pánů tohoto světa a Majitel lidských hrdel. Procházíme světem osmanských bejů a uherských šlechticů, ulicemi raně novověkého Pětikostelí korzují kupci, měšťané, vesničtí starostové, čas od času sem zabloudí anděl, džin nebo podivný létající stroj. Kráčejí tu velbloudi, větve stromů se ohýbají pod tíhou meruněk a trsů datlí, lesem slídí lapkové, ve městě stavějí první mešitu a turecké lázně. Kouzlo knihy, kterou maďarský spisovatel Viktor Horváth uhranul svět, tkví ve způsobu, jakým čtenáře provádí někdejším světem Uhrů, totiž z perspektivy příslušníka osmanské vojenské aristokracie. Jeho očima náhle spatřujeme zemi plnou nebezpečí, kde vládne rozvrat a zmatek. V porovnání s kultivovanou civilizací Osmanské říše něco nepochopitelného. Vše, co nám je povědomé a známé, se mávnutím kouzelného proutku stává exotickým a cizím. „Abych mohl napsat tuto knihu, musel se ze mě stát osmanský Turek. Četl jsem korán, svaté texty. To je velmi důležité. Tehdejší svět byl svatý, každičká součást života souvisela s Bohem,“ říká spisovatel o knize, která vyšla přeložena do mnoha jazyků, za niž posbíral náruč prestižních ocenění a která se stala světovým bestsellerem.

Soubor próz časově zacílený na druhou polovinu 20. století, má humoristický, groteskní i tragikomický charakter. Postavám, které se z rozličných příčin dostávají do zvláštních situací, nechybí ambice něco vykonat, projevit se a přesáhnout svou obyčejnost. Prózy jsou svou příběhovou linií, jemným smyslem pro detail i celkovým uchopením problému přitažlivým a zároveň umělecky plnohodnotným čtením. Důležitou roli v nich sehrávají parodizující literární motivy a dobové totalitní mechanismy, které v prozaickém ztvárnění nenabývají transparentní podoby, přitom však zasahují - jednou otevřeněji, jindy jen skrytě a nenápadně - rozličné sféry zdeformovaného, ale napříč tomu lidsky nasyceného a zajímavého životního stylu.

Ucházející verše. Sbírka brněnského lékaře specializujícího se na léčbu bolesti.

Čtyři povídky v Ptačí ulici jsou magickou procházkou předválečnou židovskou Varšavou, která zmizela a už se nevrátí. Krajinou polozapomenutých, pozvolna zanikajících vzpomínek na předky, k nimž autora váže hluboký osobní vztah. Varšavský rodák a bravurní polský prozaik Piotr Paziński v knize zaklenul oblouk ze současnosti do minulosti a zpět. Přes vzpomínky na zmizelé město, fantaskní vyvolávání duchů zemřelých z telefonního seznamu a bloudění po starém židovském hřbitově až k scelující metafoře osudu vyvoleného národa zde máme co do činění s téměř biblickou metaforou, která ovšem nepostrádá černý humor a ironii.

Přes ploty je velmi nezvyklá kniha dialogů. Jejími autory jsou dva lidé, kteří jsou od sebe vzdáleni tak, jak jen je možné si to v dnešní době a společnosti představit. Fedor Gál (nar. 1945), ikona slovenských i českých občanských aktivit, sociolog, politik, publicista, dokumentarista. Bezmála před deseti lety jej emailovou poštou oslovil mladý slovenský národní socialista Matěj (z mnoha důvodů si přeje zůstat v anonymitě). A začal dialog, který doslova a do písmene naplňuje to, co Fedor Gál už dlouho vytýká do záhlaví svých klíčových úvah: možnosti a meze dialogu. Dodat lze snad jen to, že zde jsou možnosti skoro bezbřehé a meze hodně prostupné…

"Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává."

Tato kniha se rozprostírá někde mezi tradicí rodinné ságy, životopisem, románem o dospívání a nikdy nekončícím rozhovorem. Sledujeme příběh ženy, která v životě měla vždy více rozumu než štěstí. A právě díky tomu bezpečně a relativně klidně prožila nejděsivější století v dějinách Evropy. Perspektiva dospívajícího vnuka, z níž sledujeme minulé i současné osudy hlavní hrdinky, dodává knize specifický půvab.

Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění. Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype…

Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára Zimová? Jako úžasnou náhodu, drzý podvod nebo skutečný zázrak? Zatímco případ čím dál víc zaměstnává nejrůznější činovníky a poltí obyvatele, žije Klára jako normální čtrnáctka v rodině, kde si maminka s otcem posílají vzkazy po kočce a babička plete svetr na jabloň. Další a další předpovědi, které se opět plní, vysvětluje s odzbrojující nevinnosti, že ji prostě napadly. Starší občané už navrhují, aby utlačená církev prohlásila dívku za svatou, a komunistická moc se chystá odhalit ji jako provokatérku v žoldu třídního nepřítele, když ona je vespolek uvrhne do zmatku nápadem, že přijde potopa a zemětřesení. Co je lepší? Vysmát se jí? Potrestat ji? Anebo se připravit na boj s živly? Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

Hrdina tohoto románu denně prochází podivnou metamorfózou, v závislosti na denní době mění pohlaví. Dopoledne se stává ženou a prodává v květinářství, odpoledne se činí jako muž v opravně deštníků. Před očima užaslého čtenáře se odvíjí život jedince žijícího jedním dechem dva různé životy, dva naprosto odlišné pohledy na svět. Má tento člověk své místo ve společnosti tak prudce definované genderovými rolemi, jako je ta naše? Společně s naším hrdinou hledáme odpověď na tuto dotěrnou otázku napříč humorně-mystickým příběhem, který autoři vyšívají košatou češtinou, protkávají nemilosrdným humorem a koření dravou chutí psát. Do textu jako do kroniky tvůrci uložili zážitky a poznatky načerpané vlastními životy, a jak dokládá poznámkový aparát, drtivá většina popsaných geografických, přírodopisných a situačních bizarností má základ v realitě. Tato kniha je tak krom jiného znovupotvrzením skutečnosti, že lidská fantazie nezřídka selhává v konfrontaci s podivuhodnou pestrostí, kterou překypuje reálný svět kolem nás.

Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí úloha komunistické strany, řízené hospodářství a členství ve Varšavském paktu, jehož smyslem nebyla obrana, nýbrž útok… Pro odpověď vyvinul Pavel Kohout svébytnou metodu, kterou nazval „memoáromán“. Pravdivé příběhy nelíčí reportáž, ale kombinované literární žánry. V díle se splétají tři proudy: Deník občana, líčící zrání mladíka podobného autoru od sovětských tanků, jež mu v roce 1945 přinesly svobodu, k týmž tankům, které v roce 1968 jeho vlast ujařmily. Deník turisty sleduje výlet do Itálie dvou Čechů podobných zmíněné dvojici, jež byla pro odlišné názory na rozchodu, než je právě okupace spojila pro lidské navždy. A Deník spisovatele je autentický záznam autora, mapující slavné roky 1967 a 1968. Čtenář může číst skladbu buď, jak je napsána, anebo její tři složky zvlášť. Tak i onak ho čeká jedinečný vhled do moderních dějin i do dvou soukromých životů – spisovatelů Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové.

"Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu."

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“

Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem. Nevzdělaným a zoufalým lidem mohou podvodníci namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii a americký císař pán čeká na chudé s otevřenou náručí. Převaděči, agenti a bezohlední kuplíři pohádkově vydělávají na neštěstí a nevědomosti svých bližních. Kniha Americký císař ukazuje nejtemnější stránky vystěhovalectví z Haliče na přelomu 19. a 20. století. Martin Pollack v ní pečlivě až puntičkářsky shrnuje historická fakta, avšak fascinující jsou především příběhy skutečných lidí. Před čtenářem zároveň vyvstane smutná paralela se situací mnoha uprchlíků v dnešní době.

Džehenem – autor si za název své knihy zvolil turecké slovo pro peklo. V šesti samostatných, a přesto na různý způsob provázaných příbězích ohledává osudy lidí, kteří se rozhodli žít své životy v cizí zemi. Čater, dnes jeden z nejvýznamnějších spisovatelů střední generace v regionu bývalé Jugoslávie, sice tyto své přistěhovalce umisťuje na území rodného Slovinska, v rozhovoru o knize ale jedním dechem dodává: „Být cizincem je univerzální pozice, ani u nás to není jiné. Nezamýšlel jsem právě Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Chtěl jsem psát o kontaktu mezi různými kulturami, ale také o dotyku rurálního a urbánního, anebo zjednodušeně řečeno o setkávání mimozemšťanů s pozemšťany.“ Přitažlivost těchto povídek vězí v magii prolnutí univerzálního s jedinečným. Banální témata, která se mohou dotýkat každého z nás, jsou zčistajasna nasvícena z netušeného úhlu a toho umí Dušan Čater bravurně využít. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.