Větrné mlýny strana 12 z 22

Seznámili se na dovolené u moře. Léta k sobě patřili, nebo si to aspoň mysleli. Pendlovali mezi Gentem, kde žil on, a Antverpami, kde bydlela ona. Pak to skončilo. Uplynul rok a oba jsou stále sami. On sedne a píše jí dlouhý dopis-nedopis. Chce pochopit, co se stalo, vše dovysvětlit, svěřit se a možná i zachránit, co se dá. Je to však jejich společný příběh, co vypráví? Dokáže vykročit z kruhu své pravdy? Dá se vůbec o milostném vztahu dvou lidí sdělit něco platného? Novela belgického spisovatele Christopha Van Gerreweye překvapivě není romantická ani dojemná. Trochu nervózně a trochu komicky skicuje obraz moderního partnerství v blahobytné západní Evropě.

Ze zadní strany obálky: Po Paříži se cikcak proháněl taxíkem, ale protože chtěl okoštovat taky metro, nechal se dovézt až k secesní nástupní stanici Abbesses čili Abatyši, a sestoupiv tam do hlubin, pronesl k jednomu, náhodně zvolenému pasažérovi pečlivě připravenou větu v brněnské pařížštině (no, raději ji tu přetlumočíme): Nezlobte se, chtěl jsem vám jen říci, že Paříž je pro mě tak po čertech nádherny´m městem, že kdybych směl prožít zbytek života třeba i jen jako potkan (le surmulot) a třeba i tady v podzemí, cítil bych se obdarován. Z povídky Brno–Paříž „Kvůli své slabosti pro příběhy Bůh muže a ženu nestvořil. Všemohoucí kvůli tomu stvořil Jiřího Kratochvila.“ Tak pravil Aleš Palán v potměšile jízlivé recenzi románu Jízlivá potměšilost žití.

Básnický debut Andrei Slovákové (1981) používá dokumentaristickou metodu sběru materiálu i filmový střih. Krajiny autorčiny poezie jsou znepokojivě přitažlivé, připomínají obrazy experimentálních filmových snímků s jejich posunutou barevností. Andrea Slováková sugestivně a bez frází hledá odpověď na otázku po tom, jak blízko můžeme být lidem, ktetré milujeme. Autentické prožitky dodávají básním přesvědčivosti: „Tvoje obrovské tělo drtí to mé, / nemám přání, / vede mě jen zuřivá snaha / dostat se k tobě hlouběji. / Nemůžu polapit dech, když se mě dotýkáš, / těmi tlapami mě nadzvedáváš / a přitiskuješ.“

Nejnovější próza Davida Zábranského vypráví příběh o politice v postkomunistické zemi bez tradice státnosti a demokracie, příběh o předávání moci ve státě, který je tak malý, že příslušníci elity se v podstatě znají navzájem. Jaký étos může mít republika, jejíž premiér vypadá jako zloděj vajec v obleku a za svoji poradkyni vydává milenku italského mafiána? Kniha, inspirovaná vraždou mladého slovenského novináře Jána Kuciaka, zachycuje události, které činu mohly předcházet, jakož i následný šok a proměnu společenské nálady v zemi. Cílem přitom nebylo nabídnout kroniku nedávného dění na Slovensku, nýbrž na základě konfliktu tří generací vytvořit obecnou výpověď o dnešní politice a společnosti. Podstatnou součástí vyprávění je snaha odpovědět na otázky, co pro region střední a východní Evropy znamenal rok 1989 a co tento region znamená pro současný svět.

Roman Ráž – to jsou básně, povídky, novely, romány, a možná hlavně divadelní a rozhlasové hry. Autor, jehož poetika koření v novátorské dynamice šedesátých let a dozrává v otevřeném prostoru porevolučních dekád, nepíše, aby psal, ale aby podal zprávu. O základní situaci člověka dvacátého století: o jeho slastech i strastech, o jeho slabosti i síle, o jeho minulosti, přítomnosti a možná i budoucnosti. Tragédii tu vyvažuje groteska a existenciální se stává nakonec esenciálním. U velkého spisovatele nelze jinak.

Antologie českých básnířek 1857—2014.

Toto je proměna, nádherná a drsná Verwandlung. Co je ti do toho není příběh jakéhosi erotikou nabitého heterosexuálního vztahu či milostného trojúhelníku. Je to obsese. Obsedantní touha porozumět tomu druhému a sobě, a to za každou, možná i nejvyšší cenu. Tabu lásky mezi třináctiletým teenagerem a ženou v Kristových letech ukazuje nejenom na střet osobních hodnot, ale také na střet jazyka, řeči a kultur v rámci jedné pokrytectvím poznamenané společnosti. S každou kapitolou se k sobě dvě bytosti dostávají stále blíž a blíž. Až se setkají na místě, kam za nimi nikdo nemůže a které jim nikdo nedokáže vzít. Možná tam směřujeme všichni, jenom se toho ještě bojíme. Co kdybychom se jednou proměnili v to, co skutečně jsme?! Pozor, kniha způsobuje fyziologické reakce!

Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s mým tátou, nebo, jak bychom byli bývali tehdy v Brně řekli, s mym tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, ponevadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře. A pak jsem napsal povídky Tata a jeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, ješte jsem ani neměl po maturitě. Ale jak šel čas, chyběla mi maminka pořád stejně a pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky a nedaly se zaplašit. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si přitom hodně vymýšlel. A tak je tedy knížka na světě a moje milovaná maminka v ní ožívá, žije. A já na ni nikdy nezapomenu! Arnošt Goldflam, 2020

Seznamte se s jedním z největších beletristických překvapení aktuální slovenské prozaické tvorby. Spolu s Milem Janáčem se můžete vydat na cestu unikátním, avšak zaručeně skutečným světem ukrytým za barovým pultem a někdy i pod ním Hospoda je tepajícím srdcem každé pořádné vesnice. Místem, které je opravdovým kulturním a osvětovým centrem. Místem, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy. Při poslechu této knihy vás možná přepadne chuť se napít, anebo naopak rozhodnete se s pitím okamžitě přestat. Rozhodně vás ale Milo nemilo nenechá chladnými. Interpret: Gábor Peter Délka nahrávky: 4 hod. 56 min.

Když byl Karel Škrabal součástí nastupující básnické generace, jeho verše četli jen kamarádi. Vyučil se mistrem skvěly´ch sloganů. Jenže pro umělce byl pouhy´ novinář, na literární scénu příliš vulgární, akademikům se jevil jako „zprávař“ a aktivista. Vítrholc musel přijít. Na palubě parníku, ktery´ se měl jmenovat vídrholec (z němčiny, základem druhé části je slovo holz čili dřevo), učinil Karel nejzásadnější manažerská rozhodnutí. Začal číst po klubech, barech a kavárnách. Vydal desku, několik almanachů, několik básnicky´ch sbírek. Hlouběji přilnul k avantgardě a undergroundu. Mezioborovy´ umělecky´ provoz se stal součástí jeho bytosti stejně jako asociace na slova vítr a holy´. Mimochodem podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka byl Vídrholec les na cestě z Českého Brodu do Prahy, ktery´ by´val skry´ší loupežníků. Nechceme by´t ani hezčí, ani lepší. Střežíme tajemství. Obyčejné nezapomenutelné chvíle. Umíme se bavit. Dalibor Maňas Moc se to neví / Vyhrává ten kdo stojí“ utrousí lakonicky Karel Škrabal ve sbírce Nikoho nečekám, protože v předchozím verši „kdekdo běží jako o život“. Trochu to připomíná taoistickou ideu wu-wej: nezasahování, nekonání, nečinnost. Protože „přílišné úsilí brání dosažení cíle“ (Tao-te-ťing). A také to upomíná na epitaf vytesaný na jednom z náhrobků hřbitova v kalifornském San Pedru: „Nesnaž se“ (Don’t try). Pod oním náhrobkem je pochován básník a spisovatel Charles Bukowski. Nejde však o „stání“ ve smyslu odevzdané pasivity. Jde o klid výsostně tvořivý. O odstup od vřavy světa – ale proto, aby ten zběsilý svět bylo možno v básni obejmout. Angažovat se bez angažovanosti, chtělo by se dodat… Rozmáchlá gesta a kosmické fráze u Škrabala nejsou domovem. Protože na psaní básní přeci „stačí trocha úzkosti, zamlžený okno a odstavné parkoviště pro kamiony“. Básník věří výhradně své zkušenosti – a ta je veskrze obyčejná. S ironickou empatií pozoruje a s něžnou břitkostí viděné komentuje. Na nikoho nečeká, ale náruč má doširoka. Jestli mám na Karlových básních něco opravdu rád, pak to, že jim lze věřit. Milan Ohnisko

Krátká novela jednoho z nejvýznamnějších současných slovenských prozaiků (1941 – 2020) představuje lehce ironický příběh pubertálního jinocha za trest přesazeného z vídeňského do prešpurského (bratislavského) gymnázia. Ve Vilikovského vyprávění ožívají již dávno neexistující bratislavská zákoutí plná pokušení a erotických výzev, jako byla vyhlášená Vydrica. Především se ale před námi otevírá svět dospívajícího jinocha, připomínajícího třeba chovance Törlesse ze slavné novely Roberta Musila – ten žije ovšem ve světě nepoměrně nevlídnějším než Vilikovského Andreas Pohl. Pavel Vilikovský ve svých románech otevíral nejen tragické temnoty lidských charakterů, končící v osidlech komunistické tajné policie (Vlastný životopis zla, Príbeh ozajstného člověka), smutek z vytrácející se lásky vinou nemoci (Letmý sneh), ale také ironicky odlehčené průhledy do hříšných lidských duší, jako je právě novela Silberputzen. Délka: 2 hodiny 15 minut

Údělem umělce vždycky je samota. K samotě patří pes a kůň. Zvíře vedle tebe samotu podtrhne. Mráz, cigareta a kafe. Až když se vysereš ráno v mrazu na latríně, teprve potom opravdu se rozední. Pravá tvář se skrývá v každodennosti: Každá vesnice má svou metalovou kapelu, která každý víkend obráží zábavy v okolí… Na vesnici vyrábějí z motorek a trabantů traktory… Vesnice vyčkává, na obzoru žádná kosmická loď nepřistává. Cestou zpátky vzali jsme paní stopařku. Smrděla. Dalibor se smál mé lidumilnosti. Život je výlet. Rytmus a teprve potom zvuk, zvuk důležitější než hudba. Táhli jsme z nádraží v Moravsky´ch Bránicích nahoru k chatám. Půda zmrzlá, na ní sníh, na bobu ve vleku můj starší syn. Tehdy tak malý. Vedle poskakovala Týna, ještě živá. Chatová osada úplně prázdná. Hlavně být stranou, vůbec ničemu se nedivit, proplout městem bez emocí. Neklid je v těch druhých. V kamnech praskalo, za okny mráz, dítě usnulo a my jsme psali na střídačku. Každej jednu dvě věty, vznikaly manifesty. Když padaly Perseidy, co sis přál? Nic, já jsem to nestihl. Čím míň krámů sebou taháš, tím se ti jde líp. A tvá elektrická kytara o to tvrději zní. Karel Škrabal

Kniha představuje tři Handkeho divadelní texty z různých období tvorby, jejichž spojníkem je svět mezi samotou a láskou, ostychem z lidí a slávychtivostí, jazykem, filozofií a politikou, mezi snem a světem.

Kyjev, doba předhipsterská, v čele Ukrajiny stojí Viktor Janukovyč, zemi teprve čeká Euromajdan, krymský poloostrov i východní regiony jsou stále její nedílnou součástí. Miroslav Schäfer, potomek ukrajinských Němců, je úspešný a mediálně známý ekonom korporátní firmy. Na druhé straně je to intelektuál s literárními ambicemi, který hodlá své sociální jistoty opustit a soustředit se výhradně na psaní divadelních her. Svižný a zábavný román úspešného ukrajinského autora, který možná poodhaluje tajemství spokojeného života.