Větrné mlýny strana 12 z 26

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. Sofija Andruchovyč, stále zářivější hvězda ukrajinského literárního nebe, svůj magický román Felix Austria zalidnila všedně nevšedními postavami a postavičkami, jejichž životy plynou a rozplývají se na pozadí epochy, která jejich potomkům stále více obrůstá mýtem o šťastném Rakousku. Tajemství ukrytá ve vyřezávaných komodách, iluzionisté, šarlatáni, zázraky vědy, láska a smrt. Autorka vystřihla dech beroucí rodinnou ságu klenoucí oblouk mezi minulostí, přítomností i budoucností. Ohledává ulice svého rodného města, dotýká se přitom nejméně poloviny Evropy a těch nejnapjatějších strun naší fantazie. „Je dobré zkoumat tu část historie, které se možná bojíme, protože je neprobádaná. Někde tam jsou otázky, na které máme hledat odpovědi,“ říká autorka.

Jak naložit s válkou, která už patří dějinám, ale neskončila pro ty, kdo ji šťastně přežili, když se k nim zákeřně vrátí tam, kde ji vůbec nečekali? Pod blankytnou oblohou na klidném moři mezi Tahiti a Velikonočním ostrovem brázdí Pacifik luxusní výletní křižník MS Harmonie. Stovky pasažérů se kochají přírodou, počasím a programem plavby. Až na čtyři! Německá vdova po průmyslovém magnátu a český lékař ve švýcarském důchodu, kteří ani ve vysokém věku na sebe nepřestali vzpomínat s nenávistí, neboť si v moravských Sudetech před válkou a po ní těžce ublížili, se zlou náhodou potkají po vice než půl století na téže palubě, odkud není na této dlouhé trase úniku. Se starou dámou cestuje studující vnuk, jenž se vzpamatovává z tragické smrti přítele, starý pán doprovází svou snachu, kterou právě opustil jeho syn, a on má o ni strach… důvodný, jelikož těžce otřesená mladá žena je přitahována právě tou nekonečně dlouhou vlnou za kýlem. Neviditelně pro cestující i posádku se v zemském ráji a jiném století schyluje k poslední zuřivé bitvě dávné války. Starší dvojice prožívá situaci tím hůř, že důvody sváru nechápou ani jejich dva nejbližší. Ironií osudu si rozumějí vlastně jenom oba nepřátelé na život a na smrt…

Máte malý dům? Na nohy vám táhne? Pořiďte si Linharta! Stačí jedna kniha, půl stránky, a svět je nekonečně dlouhý, široký a bystrozraký. Slovo dělá svět. A oko je krásně kulaté, vidí tři sta šedesát stupňů. Odtud je k 451 stupňům Fahrenheita, co bys Magnesií Literou dohodil a s Terrym Foxem zbytek doběhl. Kdo hoří, má za tři. Kdo boří, je nejlepší stavitel. Uvolnit pravidla, vymknout stavidla. Před nesmyslem, za nesmyslem — helemese, stojí smysl. Kluzký, vratký, ale náš. Ráno cwrw, večer pivo a k obědu buřtguláš. Iechyd dda! Radim Kopáč

Po královské svatbě se král a král, Krasomil s Bertíkem, vydali na svatební cestu do tajemné džungle. Setkají se tu s mnoha rodinkami divokých zvířat a tvorů, v bujném porostu však na ně čeká ještě větší překvapení a z dobrodružné cesty si nakonec přivezou to nejkouzelnější. Pokračování pohádkové knihy Princ & princ.

Román Turecké zrcadlo je dobrodružnou výpravou do 16. století na území dnešního Maďarska, do země položené mezi dvě říše, jejímž pánem je právě teď sultán Sulejman Nádherný, pán všech pánů tohoto světa a Majitel lidských hrdel. Procházíme světem osmanských bejů a uherských šlechticů, ulicemi raně novověkého Pětikostelí korzují kupci, měšťané, vesničtí starostové, čas od času sem zabloudí anděl, džin nebo podivný létající stroj. Kráčejí tu velbloudi, větve stromů se ohýbají pod tíhou meruněk a trsů datlí, lesem slídí lapkové, ve městě stavějí první mešitu a turecké lázně. Kouzlo knihy, kterou maďarský spisovatel Viktor Horváth uhranul svět, tkví ve způsobu, jakým čtenáře provádí někdejším světem Uhrů, totiž z perspektivy příslušníka osmanské vojenské aristokracie. Jeho očima náhle spatřujeme zemi plnou nebezpečí, kde vládne rozvrat a zmatek. V porovnání s kultivovanou civilizací Osmanské říše něco nepochopitelného. Vše, co nám je povědomé a známé, se mávnutím kouzelného proutku stává exotickým a cizím. „Abych mohl napsat tuto knihu, musel se ze mě stát osmanský Turek. Četl jsem korán, svaté texty. To je velmi důležité. Tehdejší svět byl svatý, každičká součást života souvisela s Bohem,“ říká spisovatel o knize, která vyšla přeložena do mnoha jazyků, za niž posbíral náruč prestižních ocenění a která se stala světovým bestsellerem.

Soubor próz časově zacílený na druhou polovinu 20. století, má humoristický, groteskní i tragikomický charakter. Postavám, které se z rozličných příčin dostávají do zvláštních situací, nechybí ambice něco vykonat, projevit se a přesáhnout svou obyčejnost. Prózy jsou svou příběhovou linií, jemným smyslem pro detail i celkovým uchopením problému přitažlivým a zároveň umělecky plnohodnotným čtením. Důležitou roli v nich sehrávají parodizující literární motivy a dobové totalitní mechanismy, které v prozaickém ztvárnění nenabývají transparentní podoby, přitom však zasahují - jednou otevřeněji, jindy jen skrytě a nenápadně - rozličné sféry zdeformovaného, ale napříč tomu lidsky nasyceného a zajímavého životního stylu.

Ucházející verše. Sbírka brněnského lékaře specializujícího se na léčbu bolesti.

Čtyři povídky v Ptačí ulici jsou magickou procházkou předválečnou židovskou Varšavou, která zmizela a už se nevrátí. Krajinou polozapomenutých, pozvolna zanikajících vzpomínek na předky, k nimž autora váže hluboký osobní vztah. Varšavský rodák a bravurní polský prozaik Piotr Paziński v knize zaklenul oblouk ze současnosti do minulosti a zpět. Přes vzpomínky na zmizelé město, fantaskní vyvolávání duchů zemřelých z telefonního seznamu a bloudění po starém židovském hřbitově až k scelující metafoře osudu vyvoleného národa zde máme co do činění s téměř biblickou metaforou, která ovšem nepostrádá černý humor a ironii.

Přes ploty je velmi nezvyklá kniha dialogů. Jejími autory jsou dva lidé, kteří jsou od sebe vzdáleni tak, jak jen je možné si to v dnešní době a společnosti představit. Fedor Gál (nar. 1945), ikona slovenských i českých občanských aktivit, sociolog, politik, publicista, dokumentarista. Bezmála před deseti lety jej emailovou poštou oslovil mladý slovenský národní socialista Matěj (z mnoha důvodů si přeje zůstat v anonymitě). A začal dialog, který doslova a do písmene naplňuje to, co Fedor Gál už dlouho vytýká do záhlaví svých klíčových úvah: možnosti a meze dialogu. Dodat lze snad jen to, že zde jsou možnosti skoro bezbřehé a meze hodně prostupné…

"Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává."

Tato kniha se rozprostírá někde mezi tradicí rodinné ságy, životopisem, románem o dospívání a nikdy nekončícím rozhovorem. Sledujeme příběh ženy, která v životě měla vždy více rozumu než štěstí. A právě díky tomu bezpečně a relativně klidně prožila nejděsivější století v dějinách Evropy. Perspektiva dospívajícího vnuka, z níž sledujeme minulé i současné osudy hlavní hrdinky, dodává knize specifický půvab.

Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění. Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype…

Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára Zimová? Jako úžasnou náhodu, drzý podvod nebo skutečný zázrak? Zatímco případ čím dál víc zaměstnává nejrůznější činovníky a poltí obyvatele, žije Klára jako normální čtrnáctka v rodině, kde si maminka s otcem posílají vzkazy po kočce a babička plete svetr na jabloň. Další a další předpovědi, které se opět plní, vysvětluje s odzbrojující nevinnosti, že ji prostě napadly. Starší občané už navrhují, aby utlačená církev prohlásila dívku za svatou, a komunistická moc se chystá odhalit ji jako provokatérku v žoldu třídního nepřítele, když ona je vespolek uvrhne do zmatku nápadem, že přijde potopa a zemětřesení. Co je lepší? Vysmát se jí? Potrestat ji? Anebo se připravit na boj s živly? Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

Hrdina tohoto románu denně prochází podivnou metamorfózou, v závislosti na denní době mění pohlaví. Dopoledne se stává ženou a prodává v květinářství, odpoledne se činí jako muž v opravně deštníků. Před očima užaslého čtenáře se odvíjí život jedince žijícího jedním dechem dva různé životy, dva naprosto odlišné pohledy na svět. Má tento člověk své místo ve společnosti tak prudce definované genderovými rolemi, jako je ta naše? Společně s naším hrdinou hledáme odpověď na tuto dotěrnou otázku napříč humorně-mystickým příběhem, který autoři vyšívají košatou češtinou, protkávají nemilosrdným humorem a koření dravou chutí psát. Do textu jako do kroniky tvůrci uložili zážitky a poznatky načerpané vlastními životy, a jak dokládá poznámkový aparát, drtivá většina popsaných geografických, přírodopisných a situačních bizarností má základ v realitě. Tato kniha je tak krom jiného znovupotvrzením skutečnosti, že lidská fantazie nezřídka selhává v konfrontaci s podivuhodnou pestrostí, kterou překypuje reálný svět kolem nás.

Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí úloha komunistické strany, řízené hospodářství a členství ve Varšavském paktu, jehož smyslem nebyla obrana, nýbrž útok… Pro odpověď vyvinul Pavel Kohout svébytnou metodu, kterou nazval „memoáromán“. Pravdivé příběhy nelíčí reportáž, ale kombinované literární žánry. V díle se splétají tři proudy: Deník občana, líčící zrání mladíka podobného autoru od sovětských tanků, jež mu v roce 1945 přinesly svobodu, k týmž tankům, které v roce 1968 jeho vlast ujařmily. Deník turisty sleduje výlet do Itálie dvou Čechů podobných zmíněné dvojici, jež byla pro odlišné názory na rozchodu, než je právě okupace spojila pro lidské navždy. A Deník spisovatele je autentický záznam autora, mapující slavné roky 1967 a 1968. Čtenář může číst skladbu buď, jak je napsána, anebo její tři složky zvlášť. Tak i onak ho čeká jedinečný vhled do moderních dějin i do dvou soukromých životů – spisovatelů Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové.