Větrné mlýny strana 14 z 27

Džehenem – autor si za název své knihy zvolil turecké slovo pro peklo. V šesti samostatných, a přesto na různý způsob provázaných příbězích ohledává osudy lidí, kteří se rozhodli žít své životy v cizí zemi. Čater, dnes jeden z nejvýznamnějších spisovatelů střední generace v regionu bývalé Jugoslávie, sice tyto své přistěhovalce umisťuje na území rodného Slovinska, v rozhovoru o knize ale jedním dechem dodává: „Být cizincem je univerzální pozice, ani u nás to není jiné. Nezamýšlel jsem právě Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Chtěl jsem psát o kontaktu mezi různými kulturami, ale také o dotyku rurálního a urbánního, anebo zjednodušeně řečeno o setkávání mimozemšťanů s pozemšťany.“ Přitažlivost těchto povídek vězí v magii prolnutí univerzálního s jedinečným. Banální témata, která se mohou dotýkat každého z nás, jsou zčistajasna nasvícena z netušeného úhlu a toho umí Dušan Čater bravurně využít. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Román o tažení kapitána Kotulána s osmi muži, z nichž jeden je žena, na Sovětský svaz, prý už dávno zrušený. Prý! Humorná protiválečná moralita autora, který bývá kritiky označován jako atypický, myšlenkově a formálně se vymykající současnému většinovému proudu. Atypičnost může v pejorativním pojetí obsahovat zpátečnictví, v případě Ivana Binara je však znakem originality. Ke svému dalšímu opusu Peckova jáma Binar poznamenal: "Když vás kvůli Sovětskému svazu zavřou do vězení, nemůžete ho jen tak hodit za hlavu a dívat se na kačenky, jak si plavou, přestože na něj chcete zapomenout, přestože je rozpadlý. Nebo spíš opadaný. Kousky, které z něj opadaly, si nevedou nejlíp. Co když je napadne znovu se přimknout k tomu dubisku? Nejraději bych Sovětský svaz přeškrtl, vypustil, vyzmizíkoval, zapomněl na něj a dělal, že tu nikdy nebyl. Jenže to nejde, v jeho stínu, pod jeho křídly a s ním jsem žil převážnou část života. Kdybych se jí zřekl, nebyl bych to já. Musím na Sovětský svaz myslet a radovat se přitom, že se rozpadl; musím se bát, že by se mohl zvednout a znovu se pustit do díla. Protože ho znám, protože jsem ho zažil. Nemohu předstírat, že to nic, co bylo, bylo, odpusťme si, co jsme si... A dívat se na řeku plnou chmýří z topolů, na rozkvetlé růže, na kačenky s křídly dosud nedovyvinutými, jak šupajdí po hladině za rozesmátou matkou kačenou."

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené? V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.

Brežany jsou autorem vyfabulované město kdesi na západním Slovensku. V jejich imaginární kronice jsou však popsány dějiny dvacátého století i to, jak se otiskovaly do života jakéhokoli reálného města. Události minulého století od třicátých do devadesátých let, které se v Brežanech odehrávají, se skutečně staly, jen někde jinde. Krištúfek je snáší na jedno místo, aby nemusel podřizovat literární příběh historickým faktům, otrocky sloužit místu a osobám. Sám může být tvůrcem a vyprávět z perspektivy jemu nejbližší, totiž z perspektivy vyzrálého romanopisce. Klíčovou postavou Krištúfkova románu je lékař z malého města, vypravěčův otec. V něm se kumulují všechna možná selhání, osobní i dějinná, která si jen při vzpomínce na minulé století dokážeme představit. Selhal, když vstoupil do Hlinkových gard během fašistického Slovenského státu a zradil svého židovského švagra, a po válce, stejně neslavně, vplul do role agenta Státní bezpečnosti. Selhává profesně jako lékař, je odsouzen do vězení, a neobstojí ani jako manžel a otec. Iluze, které o něm má jeho syn Adam a dobří lidé ze západoslovenských Brežan, se postupně hroutí. Krištúfk ův román vzbudil na Slovensku po svém vydání malou senzaci. Mluvilo se o mistrovsky sepsaných beletrizovaných dějinách dvacátého století. V pořadí třetí román Petra Krištůfk a se doma dočkal několika vydání a vyšel v řadě překladů. Nyní se s Domem hluchého, v překladu prozaičky Petry Hůlové, mají konečně možnost seznámit čeští čtenáři.

Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění. Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.

Audiokniha Katyně, kterou napsal Pavel Kohout. Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě.Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců.

Jak psát, když národní literaturu zakáže režim kolaborantů sloužící okupantům? Kupodivu — pokud autorům nehrozí smrt nebo mučení — svobodně. To zažila část generace českých spisovatelů, umlčená za svou účast na pokusu dát socialismu lidskou tvář. Že šlo o pseudosocialismus sovětské výroby, byl odsouzen ke zmaru dřív, než jej 21. srpna 1968 přejely tanky „bratrských armád“ vyslaných Kremlem. Kupodivu nenastala literární poušť, ale jedna z nejplodnějších dob české literatury psané ze vzdoru, a přesto ne militantní a nenávistné. Trilogie aktovek Pavla Kohouta Život v tichém domě zkoumá v tragikomických příbězích, jak se na situacích, kdy je občan násilnickou mocí nucen jednat, jak nechce, podílí sám svou nemužnou vstřícností. Trilogie aktovek ze života spisovatele Vaňka, jehož vyslal na scény světa Václav Havel, si s jeho dovolením půjčuje hrdinu do groteskních příběhů odhalujících ubohost té místodržitelské moci i naivitu svobodného světa, který ji přesto považuje za věčnou. Hříčka Sex je sebekritickou reflexí jednoho ze šestice literátů, kteří peticí za osvobození zatčených kolegů zahájili občanský odboj — vzdor svým lidským slabostem… Rozebrané vydání Mladé fronty z roku 1998 je doplněno hříčkou Rr, kterou na téma své jazykové vady napsal s Pavlem Kohoutem Václav Havel. Šlo o soukromou soutěž „pro pobavení přátel“, jak byla podobná dílka nazývána, kdy si oba posílali pokračování poštou, nutíce se vzájemně vymýšlet další způsoby, jak zbavit nešťastného adepta herrectví prroblému rráčkování. Hrru sehrráli autoři pod pseudonymem Pavel Havel poprrvé i na závěrr v srrpnu 1974 na Hrrádečku.

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne náhodou se jedno z mistrových heteronym jmenuje Pavel Jazyk. Cesta tu jde prostě sama k cíli. Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci Vienna Calling mohl poskládat kdekoli jinde na světě. Třeba v Londýně. Třeba v Duchcově. Linhart je svůj. Nevím, kdo mu to přišil, ale nikdo mu to neodpáře. Radim Kopáč

Milé děti, jsou dědečkové, a není jich jistě na světě málo, kteří se jednoho dne v minulosti probudí a mají zrovna čtyři roky. Zavolají na maminku a s hořkou rozkoší jí žalují: „Pluje loď, pluje loď na širém moři, je smutná, protože není doma.“ Maminka takových budoucích dědečků tuto tesklivou píseň přepíše na papír. (Malí dědečkové to neumějí.) A tak se zrodí básník.

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává.

Ve sbírce makedonského básníka Kvarteta se ve spirituální a jasnozřivé, rozumově smyslové a hluboce emotivní, intimní a komunikativní symbióze setkávají jak evropské zkušenosti, zejména carmina figurata, Apollinairovy Kaligramy, futuristické verše ve fiktivním jazyce, surrealistická nádherná těla (cadavre exquis) a dadaistické hříčky, tak i starobylé japonské rengy, haiku a ostatní projevy východní verbální, vokální a vizuální jednoty. Tato symbióza přerůstá ve specificky makedonský protějšek univerzálního poetického hledání netušených možností intermediálního prolínání.

Dokonale propracovaný příběh, skvostná psychologická studie. Úspěšné hudební producentce vyhoří byt, přežije jenom zázrakem. Ještě měsíce po požáru slyší podivné zvuky a vede nekonečné hovory s Larsem a Piou, kteří neexistují – jsou to jen hlasy v její hlavě. Mluví o Hjartanovi, o tom, že to ona může za jeho smrt. V originálním, vzrušujícím, detektivně laděném příběhu autorka pozvolna a strategicky odkrývá políčka z mozaiky tíživé, náhle traumatickým prožitkem vyhřezlé minulosti hlavní hrdinky. Události, které se staly kdysi, zasahují přítomnost a míchají se v souvislý tok vyprávění, který čtenáře spolehlivě udrží v neustálém napětí od první až po poslední stránku.

Psychologicky laděný román Třetí svět zevrubně zkoumá niterný zápas lesbicky orientované hrdinky – nacházení identity, bludiště vztahů, syrový dobový kontext. Píší se osmdesátá léta minulého století, jedenadvacetiletá punkerka z Jugoslávie poodhrne cíp železné opony a vycestuje do Ženevy. Jako účastnice genderové konference zde poprvé, fascinována, na vlastní kůži zažívá svobodný svět. O to složitější je po návratu do Lublaně konfrontace s reáliemi socialistické nesvobody. Lublaňský příběh je spojený s osobní krizí vypravěčky, jejím rozchodem s dosavadními životními hodnotami, nakonec nejednoznačným poznáním. Mystický prvek v samém závěru románu děj posouvá na pozadí neblahého tušení blížící se bratrovražedné války. Suzana Tratniková v podtextu jednoduchého, poutavého vyprávění čtenáře neodbytně směruje k úvahám o vybočení z účelové všednosti, k prožitkům ztišení, celistvosti a skutečné tolerance.

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“