Větrné mlýny strana 15 z 27

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype… První román Pavla Kohouta napsaný po návratu z vynuceného exilu byl inspirován tehdejší patovou situací při vyšetřování, kdo z nových politiků právě osvobozeného státu byl za totality tajným agentem Státní bezpečnosti. Básnířka Petra Márová, věřící katolička, která si s bývalým režimem nikdy nezadala a musela za to tvrdě zaplatit, stojí náhle mezi dvěma muži, které milovala, a oni se teď navzájem obviňují z vydatné služby právě smetenému režimu. Rozhodne se zjistit, kdo z nich mluví pravdu a kdo ji klame, za každou cenu, až ji hrozí, že se obětí té uvolněné laviny stane sama. Žánr, jemuž se „novočesky“ říká thriller, neochudil autor o napětí, které stupňuje až do posledních stránek, a?navíc jej obohatil o souběžné příběhy spojující právě započatou dobu dobrých naději s přízraky ohavné minulosti.

Černá komedie o touze po moci. Příběh vůdce, podmanivé drama, ironie, při které mrazí. V nehostinném lesním prostředí žijí odvážní muži. Jeden druhému stojí věrně po boku ve chvílích bojů i v období zdánlivého klidu zbraní. Nepochybují o důležitosti úkolů, jež před nimi stojí, a spolehlivě plní rozkazy svého vůdce. Překáží-li v cestě jejich cílům nerozhodnost a slabost velitele, nastává čas jej vystřídat. K vedení skupiny je nutné dosadit člověka schopnějšího a způsob, jakým bude výměna provedena, nemusí být zcela čistý. Tak začíná příběh partyzána, který dokázal dokončit „velký úkol“ a tím získat neomezenou moc nad nejmenovaným územím. Příběh nového vůdce jménem Lorenz. Po vítězstvích a oslavách čeká vladaře koloběh všedních dní a s ním nekonečné strádání. Politické hry totiž bojovníka nemohou uspokojovat. Situace je vážná. Nastal snad čas diktátora sesadit? Ve způsobu vyprávění tohoto podmanivého dramatu je patrná ironie, která bude čtenáře místy silně mrazit.

Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově. Kompoziční gesto je jednoduché, střídají se deníkové záznamy z rekonstrukce domu a vzpomínky vypravěče, jistěže silně autobiografického, na důležité i epizodní etapy v životech nejbližších předků, kam až zrak a paměť dohlédne. Jsou aristotelsky dodrženy všechny tři jednoty, místa: záhorská vesnice, času: celé jedno století, i děje: vše se točí právě kolem rekonstrukce jednoho domu, jeho historie, obyvatel i současného stavu. To podstatné se odehrává s postavami, žijícími i v čase již zvěčnělými, svéráznými figurami, z nichž každá v sobě na dně nese minimálně jednu perličku. Hrabalovskou perličku. Můžeme se s nimi živelně smát, protože nám připomínají nás samotné. V hanbě i cti, radosti i smutku. A tehdy můžeme i plakat. Všechno lidské je na Záhoří dovoleno.

Tato antologie představuje panorama postčernobylské ukrajinské povídky. Duch zařazených textů však neurčují jen pojmy katastrofa (černobylská jaderná havárie) nebo katarze (současnost), které editoři použili jako klíč k vymezení časového pásma, v němž hledali texty pro tuto knihu. Ačkoli v některých povídkách se motivy katastrofy nebo katarzní proměny objevují, odkazuje pojetí této antologie spíše na specifické postavení ukrajinské kultury a týká se kolektivního vědomí Ukrajinců na přelomu 20. a 21. století - tedy v epoše, za jejíž přibližný počátek považují mnozí černobylskou katastrofu v roce 1986.

Odpověď na otázku, kde nejsme doma, není tak zřejmá. Chceme-li ji znát, měli bychom alespoň tušit, kde doma jsme nebo být můžeme. Cestujeme po světě stále rychleji, a náhle jako by byl malý k tomu, abychom našli místo, kam patříme. Tato kniha je unikátní cestopis napříč Evropou. Nechybí nic z typických znaků tohoto žánru. Přestože objevujeme místa, oproti kupříkladu Dillí, Tokiu nebo Sydney, méně vzdálená a exotická, o to intenzivněji jsme do poznávání nového území vtahováni. A snad právě proto, že tato cesta připomíná výpravu po vlastním bytě (v němž možná jsme, možná nejsme doma), nakonec každého překvapí, jakou vzdálenost lze ujít. Průvodci jsou nám čtyři spisovatelé. Příměr o spisovateli - kanárku v dole je všeobecně známý. Právě spisovatel se svou kromobyčejnou schopností zaznamenat své vjemy je pro nás tím pravým průvodcem po neznámých krajinách. Tím, kdo nám dokáže sdělit příběh o tom, že místo, kde jsme doma, poznáváme ve chvíli, kdy nacházíme sebe. V roli kanárků jsou zde makedonský básník Vladimir Martinovski, básnířka Kristina Dimitrova z Bulharska, německá prozaička (s íránskými kořeny) Sudabeh Mohafez a pražská autorka několika úspěšných románů Petra Hůlová. Všichni postupně byli a nebyli doma v Brně, Rusi, Skopji a Stuttgartu. Toto jsou jejich příběhy z cest.

Strhujícím jazykem zapsaný komicko tragický obraz novodobého "zbytečného člověka". Na malém prostoru, ve všedních souřadnicích je představeno drama zralého muže, který je nespokojen sám se sebou, se svou pozicí při práci druhořadého dabingového herce, se svou rozpadlou rodinou, s přáteli z profesního kruhu (záměrně nechci použít slovo branže, protože by to Keratovu knihu řadilo tam, kam nepatří, není o branži, je o lidech, o člověku). S velkým odstupem a přitom takřka důvěrně je zachyceno specifické prostředí dabingových herců, a herců obecně, s mediálními dominantami i outsidery. V okamžiku, kdy by alespoň mladá žena mohla do života stárnoucího herce přinést novou životní sílu, přichází, v parafrázi slov jisté filmové postavy povzdech: "Proč sakra musí být vždycky a všude tam, kde o něco jde, nablízku nějaká svině." To ale není zdaleka katastrofa tohoto urbánního dramatu. Ta přichází až v okamžiku nečekaného, ale nikoliv postavě nepřirozeného a nepřiměřeného vyjádření občanského postoje…

Magická sbírka básní Miroslava Fišmeistera. Miroslav Fišmeister se narodil 23. 4. 1976 v Brně, žije tamtéž. Amatérský přírodovědec. Jeho prvotinu Ten stolek je nízký (Petrov 2005) vybavila kritika těmito slovy: „Magicky roztodivná poetika, nevídaný výrazový minimalismus, k prasknutí napínavé lyrické zkratky a hypersenzitivní smutek…“ Jeho nová sbírka Z ještě více rozvíjí básníkovy mimořádné kvality.

Strhující příběh Andělé je podán jako retrospektiva, jako volný rozhovor hlavního hrdiny (homosexuála) stíhaného za vraždu a soudní znalkyně (psychiatričky). Mimo jiné nám zde autor, významný představitel hnutí gayů, mezi řádky sděluje, že v milostném vztahu je fakt rozdílnosti pohlaví nepodstatný, jde spíše o náhodu. Zápletky, nedorozumění či bouřlivost intimního vztahu nejsou touto náhodou omezeny, vždy jde o dva lidi jako součást společnosti, a ti, jako takoví, prožívají svá, v základu univerzální, lidská dramata.

Naše bezejmenná hrdinka rozhodně není žádná blbka ani trapka. A už vůbec ne nějaká přeléčená venkovanka, jako její kamarádka Renča, která si zásadně objednává mačiato. Bydlí v Brně a živí se jako kosmetička. Je naprosto profi a občas zajede za rodiči do Boskovic. Chce kluka, kterej bude v balíku. Je to jasný?

Přestože už téměř tři roky nevládne, zůstává Fidel Castro pro mnoho Kubánců stále „máximo líder“. Již padesát let je také pro ně i pro četné zahraniční příznivce ikonou revoluce, v jejímž čele v lednu 1959 svrhnul na Kubě diktátora Batistu. Krátce nato, 16. února, byl jmenován předsedou vlády a od té doby téměř půlstoletí rozhodoval o všech aspektech života na Kubě. Jeho život je opředen spoustou mýtů, příběhů a pomluv. Kniha Albrechta Hagemanna čtivou a přehlednou formou mapuje životní příběh velkého revolucionáře a diktátora. Chronologicky řazené kapitoly popisující i méně známe Castrovy životní peripetie doplňují úryvky z projevů kubánského vůdce a citace komentářů k osobnosti Fidela Castra z pera známých osobností i ze záznámů americké tajné služby.

Šest aktovek polského autora, který se během krátké doby stal hvězdou současného světového divadla. Kostka sádla se sušeným ovocem / Bezkyslíkatí / Fantom / Beznázvu (Ohne Titel) / Zinková běloba (Zinkweiss) / Lemuři

Nový román jednoho z nejvýraznějších slovinských spisovatelů mladé generace. Kniha plná ironie, humoru, napětí, divokosti a lásky.

Tento výběr nesahá po autorech, kteří bývají přiřazováni k sociálně realistickému zaměření, zajímají ho kratší prózy s příběhem, a to zakotveným v domácím prostředí. Sedmadvacet příběhů, odehrávajících se na slovinské půdě a převážně po druhé světové válce, sedmadvacet rozličných stylotvorných postupů, svým způsobem poplatných tomu či onomu vývojovému období slovinské literatury, byť se tu zaroveň dokumentují někdy až překvapivé slovesně dobové přesahy. Všechny dohromady podávají dvojitý, asi nezbytně poněkud roztěkaný obraz, v němž se odráží jak životní tep na daném kousíčku světa, tak tep literárního organismu, konkrétně jeho prozaické odnože.

Děj Syflárny se odehrává v 70. letech minulého století, v době tuhé normalizace, (jak název napovídá) na dermatologicko-venerologickém oddělení fakultní nemocnice v Praze. Opírá se o autorovy osobní zážitky nebyl zde ovšem léčen z pohlavních chorob, ale z politického názoru – pracoval zde jako pomocný uklízeč. Sen o socialismu s lidskou tváří sní již jen hrstka nepoučitelných utopistů. Doba zlomených charakterů, úspěchů těch nejméně nadaných a ostrakizace nepoddajných je v plném proudu. Je krátce po stranických prověrkách – „pomýlení“ provedli ponižující sebekritiku, nepřátelé socialismu byli odhaleni a potrestáni tím, že jim bylo znemožněno vykonávat práci, kterou měli tak či onak rádi a které rozuměli. Tak jako v celé společnosti, panuje i v nemocnici vedle zoufalé apatie značná nervozita a podrážděnost. A to nejen mezi personálem, ale také v řadách pacientů. Ti ostatně nemají na venerologické klinice mnoho důvodů k bezstarostné uvolněnosti a optimismu. V jejich výjimečném případě dokonce zcela bez ohledu na politickou příslušnost.