Větrné mlýny strana 15 z 26

Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne náhodou se jedno z mistrových heteronym jmenuje Pavel Jazyk. Cesta tu jde prostě sama k cíli. Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci Vienna Calling mohl poskládat kdekoli jinde na světě. Třeba v Londýně. Třeba v Duchcově. Linhart je svůj. Nevím, kdo mu to přišil, ale nikdo mu to neodpáře. Radim Kopáč

Milé děti, jsou dědečkové, a není jich jistě na světě málo, kteří se jednoho dne v minulosti probudí a mají zrovna čtyři roky. Zavolají na maminku a s hořkou rozkoší jí žalují: „Pluje loď, pluje loď na širém moři, je smutná, protože není doma.“ Maminka takových budoucích dědečků tuto tesklivou píseň přepíše na papír. (Malí dědečkové to neumějí.) A tak se zrodí básník.

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává.

Ve sbírce makedonského básníka Kvarteta se ve spirituální a jasnozřivé, rozumově smyslové a hluboce emotivní, intimní a komunikativní symbióze setkávají jak evropské zkušenosti, zejména carmina figurata, Apollinairovy Kaligramy, futuristické verše ve fiktivním jazyce, surrealistická nádherná těla (cadavre exquis) a dadaistické hříčky, tak i starobylé japonské rengy, haiku a ostatní projevy východní verbální, vokální a vizuální jednoty. Tato symbióza přerůstá ve specificky makedonský protějšek univerzálního poetického hledání netušených možností intermediálního prolínání.

Dokonale propracovaný příběh, skvostná psychologická studie. Úspěšné hudební producentce vyhoří byt, přežije jenom zázrakem. Ještě měsíce po požáru slyší podivné zvuky a vede nekonečné hovory s Larsem a Piou, kteří neexistují – jsou to jen hlasy v její hlavě. Mluví o Hjartanovi, o tom, že to ona může za jeho smrt. V originálním, vzrušujícím, detektivně laděném příběhu autorka pozvolna a strategicky odkrývá políčka z mozaiky tíživé, náhle traumatickým prožitkem vyhřezlé minulosti hlavní hrdinky. Události, které se staly kdysi, zasahují přítomnost a míchají se v souvislý tok vyprávění, který čtenáře spolehlivě udrží v neustálém napětí od první až po poslední stránku.

Psychologicky laděný román Třetí svět zevrubně zkoumá niterný zápas lesbicky orientované hrdinky – nacházení identity, bludiště vztahů, syrový dobový kontext. Píší se osmdesátá léta minulého století, jedenadvacetiletá punkerka z Jugoslávie poodhrne cíp železné opony a vycestuje do Ženevy. Jako účastnice genderové konference zde poprvé, fascinována, na vlastní kůži zažívá svobodný svět. O to složitější je po návratu do Lublaně konfrontace s reáliemi socialistické nesvobody. Lublaňský příběh je spojený s osobní krizí vypravěčky, jejím rozchodem s dosavadními životními hodnotami, nakonec nejednoznačným poznáním. Mystický prvek v samém závěru románu děj posouvá na pozadí neblahého tušení blížící se bratrovražedné války. Suzana Tratniková v podtextu jednoduchého, poutavého vyprávění čtenáře neodbytně směruje k úvahám o vybočení z účelové všednosti, k prožitkům ztišení, celistvosti a skutečné tolerance.

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype… První román Pavla Kohouta napsaný po návratu z vynuceného exilu byl inspirován tehdejší patovou situací při vyšetřování, kdo z nových politiků právě osvobozeného státu byl za totality tajným agentem Státní bezpečnosti. Básnířka Petra Márová, věřící katolička, která si s bývalým režimem nikdy nezadala a musela za to tvrdě zaplatit, stojí náhle mezi dvěma muži, které milovala, a oni se teď navzájem obviňují z vydatné služby právě smetenému režimu. Rozhodne se zjistit, kdo z nich mluví pravdu a kdo ji klame, za každou cenu, až ji hrozí, že se obětí té uvolněné laviny stane sama. Žánr, jemuž se „novočesky“ říká thriller, neochudil autor o napětí, které stupňuje až do posledních stránek, a?navíc jej obohatil o souběžné příběhy spojující právě započatou dobu dobrých naději s přízraky ohavné minulosti.

Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu.

Černá komedie o touze po moci. Příběh vůdce, podmanivé drama, ironie, při které mrazí. V nehostinném lesním prostředí žijí odvážní muži. Jeden druhému stojí věrně po boku ve chvílích bojů i v období zdánlivého klidu zbraní. Nepochybují o důležitosti úkolů, jež před nimi stojí, a spolehlivě plní rozkazy svého vůdce. Překáží-li v cestě jejich cílům nerozhodnost a slabost velitele, nastává čas jej vystřídat. K vedení skupiny je nutné dosadit člověka schopnějšího a způsob, jakým bude výměna provedena, nemusí být zcela čistý. Tak začíná příběh partyzána, který dokázal dokončit „velký úkol“ a tím získat neomezenou moc nad nejmenovaným územím. Příběh nového vůdce jménem Lorenz. Po vítězstvích a oslavách čeká vladaře koloběh všedních dní a s ním nekonečné strádání. Politické hry totiž bojovníka nemohou uspokojovat. Situace je vážná. Nastal snad čas diktátora sesadit? Ve způsobu vyprávění tohoto podmanivého dramatu je patrná ironie, která bude čtenáře místy silně mrazit.

Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově. Kompoziční gesto je jednoduché, střídají se deníkové záznamy z rekonstrukce domu a vzpomínky vypravěče, jistěže silně autobiografického, na důležité i epizodní etapy v životech nejbližších předků, kam až zrak a paměť dohlédne. Jsou aristotelsky dodrženy všechny tři jednoty, místa: záhorská vesnice, času: celé jedno století, i děje: vše se točí právě kolem rekonstrukce jednoho domu, jeho historie, obyvatel i současného stavu. To podstatné se odehrává s postavami, žijícími i v čase již zvěčnělými, svéráznými figurami, z nichž každá v sobě na dně nese minimálně jednu perličku. Hrabalovskou perličku. Můžeme se s nimi živelně smát, protože nám připomínají nás samotné. V hanbě i cti, radosti i smutku. A tehdy můžeme i plakat. Všechno lidské je na Záhoří dovoleno.

Tato antologie představuje panorama postčernobylské ukrajinské povídky. Duch zařazených textů však neurčují jen pojmy katastrofa (černobylská jaderná havárie) nebo katarze (současnost), které editoři použili jako klíč k vymezení časového pásma, v němž hledali texty pro tuto knihu. Ačkoli v některých povídkách se motivy katastrofy nebo katarzní proměny objevují, odkazuje pojetí této antologie spíše na specifické postavení ukrajinské kultury a týká se kolektivního vědomí Ukrajinců na přelomu 20. a 21. století - tedy v epoše, za jejíž přibližný počátek považují mnozí černobylskou katastrofu v roce 1986.

Strhujícím jazykem zapsaný komicko tragický obraz novodobého "zbytečného člověka". Na malém prostoru, ve všedních souřadnicích je představeno drama zralého muže, který je nespokojen sám se sebou, se svou pozicí při práci druhořadého dabingového herce, se svou rozpadlou rodinou, s přáteli z profesního kruhu (záměrně nechci použít slovo branže, protože by to Keratovu knihu řadilo tam, kam nepatří, není o branži, je o lidech, o člověku). S velkým odstupem a přitom takřka důvěrně je zachyceno specifické prostředí dabingových herců, a herců obecně, s mediálními dominantami i outsidery. V okamžiku, kdy by alespoň mladá žena mohla do života stárnoucího herce přinést novou životní sílu, přichází, v parafrázi slov jisté filmové postavy povzdech: "Proč sakra musí být vždycky a všude tam, kde o něco jde, nablízku nějaká svině." To ale není zdaleka katastrofa tohoto urbánního dramatu. Ta přichází až v okamžiku nečekaného, ale nikoliv postavě nepřirozeného a nepřiměřeného vyjádření občanského postoje…

Odpověď na otázku, kde nejsme doma, není tak zřejmá. Chceme-li ji znát, měli bychom alespoň tušit, kde doma jsme nebo být můžeme. Cestujeme po světě stále rychleji, a náhle jako by byl malý k tomu, abychom našli místo, kam patříme. Tato kniha je unikátní cestopis napříč Evropou. Nechybí nic z typických znaků tohoto žánru. Přestože objevujeme místa, oproti kupříkladu Dillí, Tokiu nebo Sydney, méně vzdálená a exotická, o to intenzivněji jsme do poznávání nového území vtahováni. A snad právě proto, že tato cesta připomíná výpravu po vlastním bytě (v němž možná jsme, možná nejsme doma), nakonec každého překvapí, jakou vzdálenost lze ujít. Průvodci jsou nám čtyři spisovatelé. Příměr o spisovateli - kanárku v dole je všeobecně známý. Právě spisovatel se svou kromobyčejnou schopností zaznamenat své vjemy je pro nás tím pravým průvodcem po neznámých krajinách. Tím, kdo nám dokáže sdělit příběh o tom, že místo, kde jsme doma, poznáváme ve chvíli, kdy nacházíme sebe. V roli kanárků jsou zde makedonský básník Vladimir Martinovski, básnířka Kristina Dimitrova z Bulharska, německá prozaička (s íránskými kořeny) Sudabeh Mohafez a pražská autorka několika úspěšných románů Petra Hůlová. Všichni postupně byli a nebyli doma v Brně, Rusi, Skopji a Stuttgartu. Toto jsou jejich příběhy z cest.

Strhujícím jazykem zapsaný komicko tragický obraz novodobého "zbytečného člověka". Na malém prostoru, ve všedních souřadnicích je představeno drama zralého muže, který je nespokojen sám se sebou, se svou pozicí při práci druhořadého dabingového herce, se svou rozpadlou rodinou, s přáteli z profesního kruhu (záměrně nechci použít slovo branže, protože by to Keratovu knihu řadilo tam, kam nepatří, není o branži, je o lidech, o člověku). S velkým odstupem a přitom takřka důvěrně je zachyceno specifické prostředí dabingových herců, a herců obecně, s mediálními dominantami i outsidery. V okamžiku, kdy by alespoň mladá žena mohla do života stárnoucího herce přinést novou životní sílu, přichází, v parafrázi slov jisté filmové postavy povzdech: "Proč sakra musí být vždycky a všude tam, kde o něco jde, nablízku nějaká svině." To ale není zdaleka katastrofa tohoto urbánního dramatu. Ta přichází až v okamžiku nečekaného, ale nikoliv postavě nepřirozeného a nepřiměřeného vyjádření občanského postoje…

Steve Thompson Kdo s koho / David Mamet Listopad / Richard Bean Boží bojovníci / Robin Soans Rozhovory s teroristy / Heather Raff o Devět dílů touhy. Svět politických machinací v britském parlamentu či americkém prezidentském úřadu v černých komediích Brita Steva Thompsona Kdo s koho a Američana Davida Mameta Listopad až neuvěřitelně připomíná současné české prostředí. Idealismus neziskových organizací a problematická snaha spasit svět je terčem jedovaté satiry Boží bojovníci od rebela britského divadla Richarda Beana. Dokumentární drama založené na výpovědích skutečných teroristů a jejich obětí Rozhovory s teroristy od Robina Soanse a subjektivní válečná zkušenost devíti iráckých žen v básnickém podání Heather Raffo Devět dílů touhy jsou důkazem rozmanitosti a popularity současného politického dramatu v Británii a Spojených státech. Pět nových překladů v této antologii má ambice dostat politiku na jeviště i v Česku a dokázat, že politické drama nemusí být propagandistická nuda.