Větrné mlýny strana 17 z 27

Když byl Karel Škrabal součástí nastupující básnické generace, jeho verše četli jen kamarádi. Vyučil se mistrem skvěly´ch sloganů. Jenže pro umělce byl pouhy´ novinář, na literární scénu příliš vulgární, akademikům se jevil jako „zprávař“ a aktivista. Vítrholc musel přijít. Na palubě parníku, ktery´ se měl jmenovat vídrholec (z němčiny, základem druhé části je slovo holz čili dřevo), učinil Karel nejzásadnější manažerská rozhodnutí. Začal číst po klubech, barech a kavárnách. Vydal desku, několik almanachů, několik básnicky´ch sbírek. Hlouběji přilnul k avantgardě a undergroundu. Mezioborovy´ umělecky´ provoz se stal součástí jeho bytosti stejně jako asociace na slova vítr a holy´. Mimochodem podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka byl Vídrholec les na cestě z Českého Brodu do Prahy, ktery´ by´val skry´ší loupežníků. Nechceme by´t ani hezčí, ani lepší. Střežíme tajemství. Obyčejné nezapomenutelné chvíle. Umíme se bavit. Dalibor Maňas Moc se to neví / Vyhrává ten kdo stojí“ utrousí lakonicky Karel Škrabal ve sbírce Nikoho nečekám, protože v předchozím verši „kdekdo běží jako o život“. Trochu to připomíná taoistickou ideu wu-wej: nezasahování, nekonání, nečinnost. Protože „přílišné úsilí brání dosažení cíle“ (Tao-te-ťing). A také to upomíná na epitaf vytesaný na jednom z náhrobků hřbitova v kalifornském San Pedru: „Nesnaž se“ (Don’t try). Pod oním náhrobkem je pochován básník a spisovatel Charles Bukowski. Nejde však o „stání“ ve smyslu odevzdané pasivity. Jde o klid výsostně tvořivý. O odstup od vřavy světa – ale proto, aby ten zběsilý svět bylo možno v básni obejmout. Angažovat se bez angažovanosti, chtělo by se dodat… Rozmáchlá gesta a kosmické fráze u Škrabala nejsou domovem. Protože na psaní básní přeci „stačí trocha úzkosti, zamlžený okno a odstavné parkoviště pro kamiony“. Básník věří výhradně své zkušenosti – a ta je veskrze obyčejná. S ironickou empatií pozoruje a s něžnou břitkostí viděné komentuje. Na nikoho nečeká, ale náruč má doširoka. Jestli mám na Karlových básních něco opravdu rád, pak to, že jim lze věřit. Milan Ohnisko

Dva kluci, které spojuje moře. Jeden ho nenávidí a druhý miluje. Dva různé světy, které se prolnou, a je to láska na první ránu pěstí! Ethan má rád vysoké budovy, lezení na staré balkóny, šplhání na místa, odkud je vidět celý svět. V moře nemá důvěru, protože v něm něco důležitého ztratil. Dost možná by se s tím dokázal vyrovnat snáz, kdyby tu nebyla matka, která volá uprostřed noci, otec, který nemá tušení, jak s ním mluvit, a jedny zavřené dveře, kterým se Ethan obloukem vyhýbá.

Radimem Kopáčem uspořádaný výbor z rozsáhlého díla Vikiho Shocka (1975), všetečného autora (básníka, prozaika, kreslíře a kolážisty), nadšeného dědice domácích i světových avantgard, potažmo všech „moderních básnických směrů“, představuje mistrovu poezii (výjimečně i v próze) od juvenilií po senilie. Zahrnuje verše z oficiálně vydaných sbírek (například Dvakrát opakované ňadro, 1999; Poddůstojníky, 2003; Tiché odpoledne na zaprášené půdě, 2006) i ze sbírek nevydaných, práce publikované časopisecky a ve sbornících i texty dosud netištěné.

Sedmadvacetiletý Antti Hrdina přijíždí do konzumního KoroNova ze severní země zvané Utopie, která je založená na ideologických heslech a obrovských obětech, díky nimž mohou lidé, zvířata i rostliny žít v náručí Matky přírody. Tato země stojí jako pevnost v první linii boje proti dravému globálnímu kapitalismu. Místní legendy pateticky opěvují statečnou zakladatelku Směrodárkyni, hrdinku, díky níž se utopie stala skutečností. Ale nechová se tato společnost spíš jako diktatura? A nakolik jsou legendy pravdivé? Antihrdina je kniha o cynismu i naději, o ztrátě ideálů i slepé důvěře, o zvrácené mateřské lásce a hledání ztraceného syna, o cestě, stromech, ale zejména o hrdinech. Existuje ještě hrdinství a má vůbec nějaký smysl? Události viděné pohledem několika vypravěčů se v experimentální textové koláži překypující brilantním jazykovým humorem postupně splétají do podobně strhujícího proudu jako koroNovské řeky Véna a Aorta a vytvářejí temně děsivou vizi světa, možná ne tak vzdáleného tomu našemu.

Román Město, přelomové dílo význačného ukrajinského prozaika Valerjana Pidmohylného (1901-1937), se odehrává v Kyjevě poloviny dvacátých let, má však nadčasový námět je to věčný příběh mladého muže hledajícího si své místo v životě. Do Kyjeva přijíždí studovat Stepan Radčenko, účastník revolučních bojů a činorodý venkovský ekonom. Ač jeho první setkání s městskou kulturou poznamenává neporozumění, brzy se v něm probudí vášeň pro literaturu, jež se mu stane posláním, ale i výnosnou profesí. Město už nechce změnit, naopak, sám se mu přizpůsobuje. Jeho přerod z idealistického venkovana v úspěšného spisovatele a snad poněkud cynického městského intelektuála provázejí také vztahy se ženami. Ty pro něj spíše než rovnocennými partnerkami jsou zdrojem uspokojení a pomyslnými příčkami, umožňujícími mu lépe zapadnout do městského života. Pidmohylnyj byl v roce 1934 uvězněn a o tři roky později popraven. Stal se jednou z mnoha obětí represí, jimž byla v SSSR během třicátých let ukrajinská kultura vystavena. Jeho Město, které až do konce osmdesátých let nemohlo znovu vyjít, se stalo jedním z nejdůležitějších ukrajinských románů dvacátého století. Napsáno je svěžím, čtivým stylem, neschází mu ale ani propracovaná kompozice, v níž autor zúročil své zkušenosti překladatele stěžejních děl francouzské literatury. Díky tomu si jeho román dodnes zachoval čtenářskou přitažlivost a na Ukrajině vychází ve stále nových vydáních.

Struska, krom Erbenovy Kytice jediná česká básnická sbírka komiksem. „Rytmus Majakovského pochodů, levá, pravá. Slovo zahalené do komiksové podoby ostravského sochaře Petra Szyrokého, který uhelnou šlamovou přízí splétá entuziastický svět Ivana Motýla.“ Píše v doslovu ke sbírce básník Petr Čichoň.

MICHAL VIEWEGH – Er gehört zu den beliebtesten tschechischen Prosaautoren nach 1989. Als Meister des Dialogs und schwungvoller psychologischer Charakterisierungen balanciert er geschickt zwischen Unterhaltungs- und Hochliteratur. Seine stark handlungsorientierten Geschichten sind thematisch in den gesellschaftlichen, politischen und kulturellen Entwicklungen und Veränderungen des letzten halben Jahrhunderts verankert. Seine Motive schöpft der Autor oft direkt aus dem eigenen Leben. Manchmal ironisch und sarkastisch, häufiger humorvoll. „Es gibt vermutlich unendlich viele Konstellationen, die zwischen Männern und Frauen denkbar sind – und Viewegh scheint in allen zu Hause zu sein. Bei Michal Viewegh kann ich nachlesen, was ich wirklich erlebt habe und was sich eigentlich abgespielt hat. Oft macht er ein überzeugendes Angebot, was ich vom Erlebten zu halten habe.“ THOMAS BRUSSIG

Básnický debut Andrei Slovákové (1981) používá dokumentaristickou metodu sběru materiálu i filmový střih. Krajiny autorčiny poezie jsou znepokojivě přitažlivé, připomínají obrazy experimentálních filmových snímků s jejich posunutou barevností. Andrea Slováková sugestivně a bez frází hledá odpověď na otázku po tom, jak blízko můžeme být lidem, ktetré milujeme. Autentické prožitky dodávají básním přesvědčivosti: „Tvoje obrovské tělo drtí to mé, / nemám přání, / vede mě jen zuřivá snaha / dostat se k tobě hlouběji. / Nemůžu polapit dech, když se mě dotýkáš, / těmi tlapami mě nadzvedáváš / a přitiskuješ.“

Kniha Pavla Zajíce je svérázným příspěvkem k poetizaci toho nejvšednějšího a současně nejzajímavějšího, co vůbec máme: života. Toho, který už nelze vést bez firemní politiky, hromadných mailů, teambuildingu a hlavně bez Peněz.

Směsice surovosti a něhy, fantazie a kruté skutečnosti, historických i rodinných událostí, které spojuje magické jméno města Lučenec - Lošonc, v němž se prolínají národy, kultury, osudy, vztahy: minulost a přítomnost. První próza talentovaného "zapisovače" do sešitků je zkrátka skvělá. Celá je napsaná kouzelným rukopisem jakoby ještě chlapeckým, ale reflexe a vnímání je už dospělé, mužské. Tato ostrá dvojpólovost vytváří napětí, které nedovolí odložit knihu, dokud ji nedočtete. Všechno je to přesné, zářivé, a přece tajemné. Jako sám život. (Mila Haugová) Autor získal Cenu čtenárů Anasoft litera, Cenu Jána Johanidese, Cenu Nadace Tatra Banky, připravuje se překlad do němčiny v nakladatelství Zsolnay Verlag. Do češtiny přeložil Ondřej Mrázek.

Román slovenského spisovatele Stanislava Rakúse (*1940) zachycuje hodnotovou stratifikaci zvráceného systému normalizace, který vytláčí na periférii schopné a favorizuje neschopné nebo bezcharakterní lidi. Hlavní postava, prozaik a teoretik literatury Adam Zachariáš, se pokouší přes „poetiku nenapsanosti“ zobrazit pravou tvář tohoto období. Vzniká tak text v textu - román v románě. Kniha získala Cenu Dominika Tatarky, Cenu Asociace organizací spisovatelů Slovenska a Cenu rektora Prešovské univerzity.

Je to velká próza o naší dnešní situaci, o slovenskosti, o postavení umělce ve společnosti, o násilí, o frustraci, o xenofobii, o krizi rodiny, o zodpovědnosti za svůj život... Znějí nám tyto formulace odpudivě? Naštěstí o nich brilantní vypravěč Balla vypráví silou vyprávěče.elká próza o naší dnešní situaci, o slovenskosti, o postavení umělce ve společnosti, o násilí, o frustraci, o xenofobii, o krizi rodiny, o zodpovědnosti za svůj život... Znějí nám tyto formulace odpudivě? Naštěstí o nich brilantní vypravěč Balla vypráví silou vyprávěče.

Groteska Bakšiš se původně měla jmenovat Báj. Jakoby spisovatel chtěl naznačit čtenáři, že příběh, který nám vypráví, je dílem anonymního vypravěče. Toho, který si vybájil jejich život a vypráví nám ho. Dokonce ho vsadil přímo do děje jako manipulátora osudy svých hrdinů, čubky Daniely nesmírné krásy a mladičkého panice Jakoubka. Tím snovačem je skřet, který bydlí v dutině křemeláku, odkud vystrnadil sýčka, a žije ve vesnických báchorkách a povídačkách jako ratej anebo jinde zas kres, a kdoví, jak jinak. „Ti, kdo mě někdy potkali, anebo co jsem se jim přichomejtl do snu, považují mě omylem za zlou bytost. Ale já jsem ve skutečnosti mimo dobro a zlo. Jsem jediný skřet, který vám nikdy neublíží, ale taky nikdy neprospěje.“ Skřet si své vyprávění rozmarně užívá. Obrací osudy hrdinů jako krejčí svatební oblek panice Jakoubka, bere míru, stehuje, poopravuje, rozpáře a zase sešívá, vycpává ramena, zabírá a ubírá, občas přidá krajku, jindy trhne látkou, prodlužuje nohavice, šacuje kapsy nebo do nich vkládá další osudy a jiné příběhy, podšívá podšívku. A ona podšívka podšitá je sám Jiří Kratochvil. On je ten skřet v dutině stromu fascinován lidským pohlavím. Ústy skřetovými nám přiznává:„A mou největší žádostivostí je uvést do chodu nějaký rozmarný příběh. A s chutí si ho potom odvyprávět. Vždyť strojím příběhy jen proto, abych je pak mohl vyprávět.“ Slovo bakshish znamená v perštině dar. Jiří Kratochvil nám prostřednictvím svého skřeta vypravěče daroval originální variantu věčného příběhu muže a ženy.

Tvorba Petra Krále, pokrývající dnes už časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnoro- dém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a uči- nit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem je sám autor. Básně tu poprvé vychá- zejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu až teď je prezentována v definitivní podobě; nových – a koneč- ných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edič- ního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charak-terizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést.

Bestiář je kniha o lidech z vedlejšího domovního vchodu. Taňa Maljarčuk tu v bravurně komponovaných povídkách čtenáře vtahuje do světa obyčejnosti. A to velmi neobyčejným způsobem: jedním dechem mu totiž do rukou svěřuje i schopnost dotknout se samotné její magie. Každodennost, všednost a jednotvárnost ohledává autorka mistrně, její povídky se ale především výborně čtou, zcela právem patří mezi nejčtenější vypravěče současné ukrajinské prózy.

Píše se rok 1968 a Forrest Gump východního bloku je u toho. Politicky uvědomělý prosťáček s hodností nadporučíka Maďarské lidové armády překvapivě asistuje u všech důležitých momentů, ve kterých se rodil plán invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na tajných státnických schůzkách tlumočí praotci Kádárovi a velkému bratru Brežněvovi, na lovu v Topoľčiankách žertuje s tátou Dubčekem, od německého děduly Ulbrichta obdrží v Moskvě maličký plastový tank. Na tom pravém, pancéřovém, pak za úsvitu 21. srpna vjíždí do slovenského města Levice, aby tam osvobodil svoji dívku Juliku a všechny pomýlené československé soudruhy.