Větrné mlýny strana 17 z 22

Brežany jsou autorem vyfabulované město kdesi na západním Slovensku. V jejich imaginární kronice jsou však popsány dějiny dvacátého století i to, jak se otiskovaly do života jakéhokoli reálného města. Události minulého století od třicátých do devadesátých let, které se v Brežanech odehrávají, se skutečně staly, jen někde jinde. Krištúfek je snáší na jedno místo, aby nemusel podřizovat literární příběh historickým faktům, otrocky sloužit místu a osobám. Sám může být tvůrcem a vyprávět z perspektivy jemu nejbližší, totiž z perspektivy vyzrálého romanopisce. Klíčovou postavou Krištúfkova románu je lékař z malého města, vypravěčův otec. V něm se kumulují všechna možná selhání, osobní i dějinná, která si jen při vzpomínce na minulé století dokážeme představit. Selhal, když vstoupil do Hlinkových gard během fašistického Slovenského státu a zradil svého židovského švagra, a po válce, stejně neslavně, vplul do role agenta Státní bezpečnosti. Selhává profesně jako lékař, je odsouzen do vězení, a neobstojí ani jako manžel a otec. Iluze, které o něm má jeho syn Adam a dobří lidé ze západoslovenských Brežan, se postupně hroutí. Krištúfk ův román vzbudil na Slovensku po svém vydání malou senzaci. Mluvilo se o mistrovsky sepsaných beletrizovaných dějinách dvacátého století. V pořadí třetí román Petra Krištůfk a se doma dočkal několika vydání a vyšel v řadě překladů. Nyní se s Domem hluchého, v překladu prozaičky Petry Hůlové, mají konečně možnost seznámit čeští čtenáři.

"Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává."

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“

"Milostný román v dopisech. Dialog dvou lidí, kteří se nikdy nepotkali. V závěru románu Listář promlouvá k umírajícímu a blouznícímu hrdinovi Voloděnkovi jeho halucinace, skrze niž zcela zřetelně prosvítá obraz autora. Říká mu, aby si nezapomněl sbalit na cestu všechno, co je důležité, a Voloděnka začíná vyjmenovávat některé ze svých vzpomínek. Okamžik uchování paměti prostřednictvím prostého zaznamenávání postřehů, prožitků a zážitků je jak základem románu Listář, tak nosným pilířem celé Šiškinovy tvorby."

Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur. Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem?

Na tento příběh jsem narazil náhodou V první polovině roku 2013 jsem byl pátou sezonu režisérem, dramaturgem a uměleckým šéfem v Divadle Šumperk. Dramaturgickým refrénem mé koncepce bylo uvádění inscenací s lokálními náměty. Po Zániku samoty Berhof, Eskymo Welzlovi nebo třeba hře Voda není víno a Priessnitz není Schroth jsme s Jaroslavem Rudišem naplánovali na sezonu 2013/14 nový příběh o Aloisi Nebelovi. Bylo asi deset dní do uzávěrky dramaturgického plánu a najednou na mě z úvodní stránky zpravodajského portálu vyskočil titulek Choroba mu zkroutila tělo, StB se však nebál. Pod ním byl popsán neuvěřitelný příběh neobyčejně silného ducha v naprosto bezmocném těle. Začal jsem shánět Julkovu maminku a přitom zjišťoval, že tato výjimečná postava je v malém severomoravském městečku téměř neznámá. Přesto jsem díky Daně Vargové, dalším pamětníkům a archivním materiálům sehnal dost informací, které slibovaly vzrušující, silnou, tragikomickou inscenaci. Hra Julek tedy mezi plánovanými premiérami nahradila Aloise Nebela. V zastupitelstvu města Šumperk byla ovšem už několik týdnů zformovaná bizarní skupina komunistů, sociálních demokratů a politiků z ODS a Solidarity Jany Bobošíkové, kteří se rozhodli, že je třeba vyměnit vedení divadla. Měsíc před koncem sezony se podařilo dosáhnout odvolání ředitele Reného Sviderského a nový jednatel spolu s novým ředitelem divadla následně zrušili mou pracovní pozici jako nadbytečnou. Julek byl stažen z připravovaného repertoáru. Scénář jsem přesto dopsal a několikrát uvedl formou scénického čtení. O prázdninách roku 2014 jsem se rozhodl použít hru o Juliu Vargovi jako základ ke komiksovému scénáři. Od začátku jsem věděl, že příběhu budou nejlépe sedět ilustrace Martina Jabůrka. Na podzim jsme připravili prvních pár stran a měli se do práce pustit naplno od března následujícího roku. V únoru 2015 ale Martin tragicky zemřel. Aby jedna z jeho posledních prací neskončila pouze jako jedna ze složek v počítači, rozhodl jsem se oslovit několik našich společných přátel, vynikajících výtvarníků, a každý z nich po svém dodělal to, co Martin nestihl. Tato kniha má tedy být poctou dvěma výjimečným osobnostem, které zažily podobně krátký, podobně těžký, a přesto podobně úžasný život Juliu Vargovi a Martinu Jabůrkovi. Ondřej Elbel

Jak naložit s válkou, která už patří dějinám, ale neskončila pro ty, kdo ji šťastně přežili, když se k nim zákeřně vrátí tam, kde ji vůbec nečekali? Pod blankytnou oblohou na klidném moři mezi Tahiti a Velikonočním ostrovem brázdí Pacifik luxusní výletní křižník MS Harmonie. Stovky pasažérů se kochají přírodou, počasím a programem plavby. Až na čtyři! Německá vdova po průmyslovém magnátu a český lékař ve švýcarském důchodu, kteří ani ve vysokém věku na sebe nepřestali vzpomínat s nenávistí, neboť si v moravských Sudetech před válkou a po ní těžce ublížili, se zlou náhodou potkají po vice než půl století na téže palubě, odkud není na této dlouhé trase úniku. Se starou dámou cestuje studující vnuk, jenž se vzpamatovává z tragické smrti přítele, starý pán doprovází svou snachu, kterou právě opustil jeho syn, a on má o ni strach… důvodný, jelikož těžce otřesená mladá žena je přitahována právě tou nekonečně dlouhou vlnou za kýlem. Neviditelně pro cestující i posádku se v zemském ráji a jiném století schyluje k poslední zuřivé bitvě dávné války. Starší dvojice prožívá situaci tím hůř, že důvody sváru nechápou ani jejich dva nejbližší. Ironií osudu si rozumějí vlastně jenom oba nepřátelé na život a na smrt…

Přijde Mordor a sežere nás je knihou on the road na východoevropský způsob. Stále zářivější hvězda polské literatury Ziemowit Szczerek projel zemi v potížích: Ukrajinu. Obešel se bez povinného sentimentu, kapesník nevytáhl ani jednou. Naopak, jako znamenitý pozorovatel a talentovaný stylista líčí ukrajinské reálie s břitkým humorem a nadsázkou. Nečekejte postsovětskou uniformitu a nudu, Ukrajina Szczerekovýma očima je nečekaně barvitá a exotická. A co víc, autor píše i o nás: ukrajinské komplexy a historické nesebevědomí téměř ve všem se podobají českému DNA více, než bychom si kdy byli ochotni přiznat. Kniha tě, laskavý čtenáři, vtáhne do dobrodružného a trošku divokého světa kdesi na Východě, přitom nevytáhneš paty z domova.

Toto je soubor šesti próz, přesněji hodně divokých, syrových až šílených příběhů, jejichž hrdinům se tak snad ani nehodí říkat a přesto jimi jsou. Ve světě, který je punkově balkánsky postkomunistický (už takto navrstvená charakteristika může odrazovat, ale spíše lákat. Především čtenáře možná už trochu unaveného jistou spořádaností současné prózy, jak české, tak slovenské), trpí tito hrdinové, tyto figury extrémně silnou sebereflexí. Nikoliv ovšem existenciálně trýznivou a sebezpytnou, ale sebevědomou v touze žít si to svoje, byť i jim samotným se to občas nelíbí. A do toho autorův jazyk, který si nebere servítky. Není ovšem drsný po „bukowsku“, neodstrkuje skutečnost od sebe, ale činí v těchto výrazech, větách, myšlení jejich svět, byť s obtížemi, obyvatelný.

Enikő je socioložka, právě opustila manžela a vrací se z New Yorku do Budapešti. Je jí třicet, má ambice a pozici na univerzitě. Chce napsat knihu, která se bude jmenovat Mizérie Maďarů. Tamás Bogdán platí v akademickém světě za celebritu. Předmětem jeho sociologického výzkumu je Békásmegyer, obrovské sídliště socialistického střihu na periferii Budapešti, v jehož centru jako symbol stojí Magnetický vrch. Shodou okolností tu vyrůstala i jeho studentka Réka. Dějovými úrovněmi tohoto chytře napsaného románu se vine milostný vztah Tamáse s Enikő a později s Rékou. Spisovatelka Réka Mán-Várhegyi však zároveň vytvořila sugestivní portrét současné maďarské společnosti. Toto je čtivá a vtipná lovestory, ale též hluboký esej, který nezapře sociologický zájem autorky a může pozměnit, či úplně změnit náš pohled na Maďarsko a Maďary.

Sbírka poezie Jany Orlové.

Michal Šanda sesbíral v posledních letech řadu ocenění, byl nominován na Magnesii Literu, získal komiksovou cenu Muriel nebo mezinárodní Bologna Ragazzi Award. Seřazením do kompaktního více než tisícistránkového svazku Generál v umyvadle plném blues se vyjevují skryté souvislosti a vazby mezi jednotlivými autorovými počiny básnickými, prozaickými, dramatickými a publicistickými. Jeho tvorba je kontinuálním experimentem, jaký pravděpodobně nemá v naší literatuře obdoby. Bonusem na přidanou bude pro čtenáře doposud nepublikovaná divadelní hra Boyer a rozsáhlá výtvarná příloha.