Větrné mlýny strana 17 z 26

Sbírka poezie Jany Orlové.

Koutníková leccos ví o undergroundu a Bondym. Její poezie je férová a citlivá. Na jedné straně čistota, sarkazmus, říkadla a nadhled, na druhé temná patologie člověka a jeho příběhy, touhy i porážky. Člověk a svět dennodenně dojíždějí, kam ani původně nechtěli. Dojíždějí sami sebe. Jediné, co pak zby´vá, co nelze zhodnotit, koupit, ironicky odsoudit nebo zbásnit, jsou chvíle dojetí. Ty nikdo nevyčíslí.

Lubor Vyskoč není autorem, ktery´ by za každou cenu experimentoval a usiloval o něco nového. Je si vědom svého básnického hlasu a drží se jej, jeho poetika je pevnou stavbou, bezpečny´m prostorem. Ve svy´ch textech na prvním místě pečlivě mapuje svůj život a úvahy o něm. Některé básně mají charakter deníkovy´ch zápisů nebo vzkazům pro přátele a blízké – z jazyka lyricky´ch obrazů někdy vystoupí zcela civilní prosba, ujištění nebo konstatování. V dialogu s básníkovým jasně deklarovany´m křesťanstvím obsahuje jeho poetika i duchovní tón, ktery´ evokuje klasickou asijskou poezii.

Dva kluci, které spojuje moře. Jeden ho nenávidí a druhý miluje. Dva různé světy, které se prolnou, a je to láska na první... ránu pěstí! Ethan má rád vysoké budovy, lezení na staré balkóny, šplhání na místa, odkud je vidět celý svět. V moře nemá důvěru, protože v něm něco důležitého ztratil. Dost možná by se s tím dokázal vyrovnat snáz, kdyby tu nebyla matka, která volá uprostřed noci, otec, který nemá tušení, jak s ním mluvit, a jedny zavřené dveře, kterým se Ethan obloukem vyhýbá.

Když byl Karel Škrabal součástí nastupující básnické generace, jeho verše četli jen kamarádi. Vyučil se mistrem skvěly´ch sloganů. Jenže pro umělce byl pouhy´ novinář, na literární scénu příliš vulgární, akademikům se jevil jako „zprávař“ a aktivista. Vítrholc musel přijít. Na palubě parníku, ktery´ se měl jmenovat vídrholec (z němčiny, základem druhé části je slovo holz čili dřevo), učinil Karel nejzásadnější manažerská rozhodnutí. Začal číst po klubech, barech a kavárnách. Vydal desku, několik almanachů, několik básnicky´ch sbírek. Hlouběji přilnul k avantgardě a undergroundu. Mezioborovy´ umělecky´ provoz se stal součástí jeho bytosti stejně jako asociace na slova vítr a holy´. Mimochodem podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka byl Vídrholec les na cestě z Českého Brodu do Prahy, ktery´ by´val skry´ší loupežníků. Nechceme by´t ani hezčí, ani lepší. Střežíme tajemství. Obyčejné nezapomenutelné chvíle. Umíme se bavit. Dalibor Maňas Moc se to neví / Vyhrává ten kdo stojí“ utrousí lakonicky Karel Škrabal ve sbírce Nikoho nečekám, protože v předchozím verši „kdekdo běží jako o život“. Trochu to připomíná taoistickou ideu wu-wej: nezasahování, nekonání, nečinnost. Protože „přílišné úsilí brání dosažení cíle“ (Tao-te-ťing). A také to upomíná na epitaf vytesaný na jednom z náhrobků hřbitova v kalifornském San Pedru: „Nesnaž se“ (Don’t try). Pod oním náhrobkem je pochován básník a spisovatel Charles Bukowski. Nejde však o „stání“ ve smyslu odevzdané pasivity. Jde o klid výsostně tvořivý. O odstup od vřavy světa – ale proto, aby ten zběsilý svět bylo možno v básni obejmout. Angažovat se bez angažovanosti, chtělo by se dodat… Rozmáchlá gesta a kosmické fráze u Škrabala nejsou domovem. Protože na psaní básní přeci „stačí trocha úzkosti, zamlžený okno a odstavné parkoviště pro kamiony“. Básník věří výhradně své zkušenosti – a ta je veskrze obyčejná. S ironickou empatií pozoruje a s něžnou břitkostí viděné komentuje. Na nikoho nečeká, ale náruč má doširoka. Jestli mám na Karlových básních něco opravdu rád, pak to, že jim lze věřit. Milan Ohnisko

Dva kluci, které spojuje moře. Jeden ho nenávidí a druhý miluje. Dva různé světy, které se prolnou, a je to láska na první ránu pěstí! Ethan má rád vysoké budovy, lezení na staré balkóny, šplhání na místa, odkud je vidět celý svět. V moře nemá důvěru, protože v něm něco důležitého ztratil. Dost možná by se s tím dokázal vyrovnat snáz, kdyby tu nebyla matka, která volá uprostřed noci, otec, který nemá tušení, jak s ním mluvit, a jedny zavřené dveře, kterým se Ethan obloukem vyhýbá.

Radimem Kopáčem uspořádaný výbor z rozsáhlého díla Vikiho Shocka (1975), všetečného autora (básníka, prozaika, kreslíře a kolážisty), nadšeného dědice domácích i světových avantgard, potažmo všech „moderních básnických směrů“, představuje mistrovu poezii (výjimečně i v próze) od juvenilií po senilie. Zahrnuje verše z oficiálně vydaných sbírek (například Dvakrát opakované ňadro, 1999; Poddůstojníky, 2003; Tiché odpoledne na zaprášené půdě, 2006) i ze sbírek nevydaných, práce publikované časopisecky a ve sbornících i texty dosud netištěné.

Sedmadvacetiletý Antti Hrdina přijíždí do konzumního KoroNova ze severní země zvané Utopie, která je založená na ideologických heslech a obrovských obětech, díky nimž mohou lidé, zvířata i rostliny žít v náručí Matky přírody. Tato země stojí jako pevnost v první linii boje proti dravému globálnímu kapitalismu. Místní legendy pateticky opěvují statečnou zakladatelku Směrodárkyni, hrdinku, díky níž se utopie stala skutečností. Ale nechová se tato společnost spíš jako diktatura? A nakolik jsou legendy pravdivé? Antihrdina je kniha o cynismu i naději, o ztrátě ideálů i slepé důvěře, o zvrácené mateřské lásce a hledání ztraceného syna, o cestě, stromech, ale zejména o hrdinech. Existuje ještě hrdinství a má vůbec nějaký smysl? Události viděné pohledem několika vypravěčů se v experimentální textové koláži překypující brilantním jazykovým humorem postupně splétají do podobně strhujícího proudu jako koroNovské řeky Véna a Aorta a vytvářejí temně děsivou vizi světa, možná ne tak vzdáleného tomu našemu.

Román Město, přelomové dílo význačného ukrajinského prozaika Valerjana Pidmohylného (1901-1937), se odehrává v Kyjevě poloviny dvacátých let, má však nadčasový námět je to věčný příběh mladého muže hledajícího si své místo v životě. Do Kyjeva přijíždí studovat Stepan Radčenko, účastník revolučních bojů a činorodý venkovský ekonom. Ač jeho první setkání s městskou kulturou poznamenává neporozumění, brzy se v něm probudí vášeň pro literaturu, jež se mu stane posláním, ale i výnosnou profesí. Město už nechce změnit, naopak, sám se mu přizpůsobuje. Jeho přerod z idealistického venkovana v úspěšného spisovatele a snad poněkud cynického městského intelektuála provázejí také vztahy se ženami. Ty pro něj spíše než rovnocennými partnerkami jsou zdrojem uspokojení a pomyslnými příčkami, umožňujícími mu lépe zapadnout do městského života. Pidmohylnyj byl v roce 1934 uvězněn a o tři roky později popraven. Stal se jednou z mnoha obětí represí, jimž byla v SSSR během třicátých let ukrajinská kultura vystavena. Jeho Město, které až do konce osmdesátých let nemohlo znovu vyjít, se stalo jedním z nejdůležitějších ukrajinských románů dvacátého století. Napsáno je svěžím, čtivým stylem, neschází mu ale ani propracovaná kompozice, v níž autor zúročil své zkušenosti překladatele stěžejních děl francouzské literatury. Díky tomu si jeho román dodnes zachoval čtenářskou přitažlivost a na Ukrajině vychází ve stále nových vydáních.

Struska, krom Erbenovy Kytice jediná česká básnická sbírka komiksem. „Rytmus Majakovského pochodů, levá, pravá. Slovo zahalené do komiksové podoby ostravského sochaře Petra Szyrokého, který uhelnou šlamovou přízí splétá entuziastický svět Ivana Motýla.“ Píše v doslovu ke sbírce básník Petr Čichoň.

MICHAL VIEWEGH – Er gehört zu den beliebtesten tschechischen Prosaautoren nach 1989. Als Meister des Dialogs und schwungvoller psychologischer Charakterisierungen balanciert er geschickt zwischen Unterhaltungs- und Hochliteratur. Seine stark handlungsorientierten Geschichten sind thematisch in den gesellschaftlichen, politischen und kulturellen Entwicklungen und Veränderungen des letzten halben Jahrhunderts verankert. Seine Motive schöpft der Autor oft direkt aus dem eigenen Leben. Manchmal ironisch und sarkastisch, häufiger humorvoll. „Es gibt vermutlich unendlich viele Konstellationen, die zwischen Männern und Frauen denkbar sind – und Viewegh scheint in allen zu Hause zu sein. Bei Michal Viewegh kann ich nachlesen, was ich wirklich erlebt habe und was sich eigentlich abgespielt hat. Oft macht er ein überzeugendes Angebot, was ich vom Erlebten zu halten habe.“ THOMAS BRUSSIG

Básnický debut Andrei Slovákové (1981) používá dokumentaristickou metodu sběru materiálu i filmový střih. Krajiny autorčiny poezie jsou znepokojivě přitažlivé, připomínají obrazy experimentálních filmových snímků s jejich posunutou barevností. Andrea Slováková sugestivně a bez frází hledá odpověď na otázku po tom, jak blízko můžeme být lidem, ktetré milujeme. Autentické prožitky dodávají básním přesvědčivosti: „Tvoje obrovské tělo drtí to mé, / nemám přání, / vede mě jen zuřivá snaha / dostat se k tobě hlouběji. / Nemůžu polapit dech, když se mě dotýkáš, / těmi tlapami mě nadzvedáváš / a přitiskuješ.“

Druhý ze tří svazků tragédií nesmrtelného Římana. Svazek obsahuje tři tragédie: Foiničanky aneb thebais, Faidra a Šílený Herkules.

Kniha Pavla Zajíce je svérázným příspěvkem k poetizaci toho nejvšednějšího a současně nejzajímavějšího, co vůbec máme: života. Toho, který už nelze vést bez firemní politiky, hromadných mailů, teambuildingu a hlavně bez Peněz.

Směsice surovosti a něhy, fantazie a kruté skutečnosti, historických i rodinných událostí, které spojuje magické jméno města Lučenec - Lošonc, v němž se prolínají národy, kultury, osudy, vztahy: minulost a přítomnost. První próza talentovaného "zapisovače" do sešitků je zkrátka skvělá. Celá je napsaná kouzelným rukopisem jakoby ještě chlapeckým, ale reflexe a vnímání je už dospělé, mužské. Tato ostrá dvojpólovost vytváří napětí, které nedovolí odložit knihu, dokud ji nedočtete. Všechno je to přesné, zářivé, a přece tajemné. Jako sám život. (Mila Haugová) Autor získal Cenu čtenárů Anasoft litera, Cenu Jána Johanidese, Cenu Nadace Tatra Banky, připravuje se překlad do němčiny v nakladatelství Zsolnay Verlag. Do češtiny přeložil Ondřej Mrázek.

Román slovenského spisovatele Stanislava Rakúse (*1940) zachycuje hodnotovou stratifikaci zvráceného systému normalizace, který vytláčí na periférii schopné a favorizuje neschopné nebo bezcharakterní lidi. Hlavní postava, prozaik a teoretik literatury Adam Zachariáš, se pokouší přes „poetiku nenapsanosti“ zobrazit pravou tvář tohoto období. Vzniká tak text v textu - román v románě. Kniha získala Cenu Dominika Tatarky, Cenu Asociace organizací spisovatelů Slovenska a Cenu rektora Prešovské univerzity.