Větrné mlýny strana 19 z 26

Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem. Nevzdělaným a zoufalým lidem mohou podvodníci namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii a americký císař pán čeká na chudé s otevřenou náručí. Převaděči, agenti a bezohlední kuplíři pohádkově vydělávají na neštěstí a nevědomosti svých bližních. Kniha Americký císař ukazuje nejtemnější stránky vystěhovalectví z Haliče na přelomu 19. a 20. století. Martin Pollack v ní pečlivě až puntičkářsky shrnuje historická fakta, avšak fascinující jsou především příběhy skutečných lidí. Před čtenářem zároveň vyvstane smutná paralela se situací mnoha uprchlíků v dnešní době.

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a?jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a?docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A?jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i?horce aktuálním.

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype… První román Pavla Kohouta napsaný po návratu z vynuceného exilu byl inspirován tehdejší patovou situací při vyšetřování, kdo z nových politiků právě osvobozeného státu byl za totality tajným agentem Státní bezpečnosti. Básnířka Petra Márová, věřící katolička, která si s bývalým režimem nikdy nezadala a musela za to tvrdě zaplatit, stojí náhle mezi dvěma muži, které milovala, a oni se teď navzájem obviňují z vydatné služby právě smetenému režimu. Rozhodne se zjistit, kdo z nich mluví pravdu a kdo ji klame, za každou cenu, až ji hrozí, že se obětí té uvolněné laviny stane sama. Žánr, jemuž se „novočesky“ říká thriller, neochudil autor o napětí, které stupňuje až do posledních stránek, a navíc jej obohatil o souběžné příběhy spojující právě započatou dobu dobrých naději s přízraky ohavné minulosti.

Stella, její muž Jason a čtyřletá dcera Ava působí jako šťastná rodina. Až do okamžiku, kdy stiskne zvonek neznámý muž, Mister Pfister, stalker, který se objevuje a mizí. Zanechává vzkazy ve schránce, je stále neodbytnější, Stellin život a život její rodiny se mění v peklo. Judith Hermannová, hvězda německého literárního nebe, dosud své čtenáře uhranula třemi povídkovými tituly. Počátek veškeré lásky, její první, dlouho a napjatě očekávaný román, je příběhem o stalkingu, zranitelnosti a křehkosti lidského štěstí. Hermannová zde otevírá téma v současné společnosti více než aktuální: strach o vlastní bezpečí.

Tato kniha se rozprostírá někde mezi tradicí rodinné ságy, životopisem, románem o dospívání a nikdy nekončícím rozhovorem. Sledujeme příběh ženy, která v životě měla vždy více rozumu než štěstí. A právě díky tomu bezpečně a relativně klidně prožila nejděsivější století v dějinách Evropy. Perspektiva dospívajícího vnuka, z níž sledujeme minulé i současné osudy hlavní hrdinky, dodává knize specifi cký půvab. „Počátky příběhu se obvykle ovíjejí kolem předmětu, osoby, vůně či veselé historky, jako by to byl napůl úponek a napůl chápavý zvířecí ocas; příběh potom křepčí a skotačí, odnožuje se a množí v celou houštinu slov a point, je nezastavitelný, kypí bez ladu a skladu, kvůli němu chladne čaj, rozvařují se těstoviny a z paměti se vytrácejí důležité věci… Tak ať.“ Jacek Dehnel.

Kniha Bacon 70 vychází u příležitosti básníkových sedmdesátin. Texty jsem vybírala celkem z pěti již knižně vydaných sbírek a z textů dosud nepublikovaných básní z připravované sbírky Konkláve. Jde tedy o knihy: Vnímání (Zvláštní vydání, Brno 1994), Baconovo Brno (Větrné mlýny, Brno 1997), Syn žabího krále (Votobia, Olomouc 2000), Básně roku 6 mezi dvěma papeži (Šimon Ryšavý, Brno 2009). Pečlivě komponovanou sbírku Divoká kočka, divoká myš (Petrov, Brno 2005) jsem nakonec převzala celou beze změn. V básních L. S. došlo jen k minimálním korektorským zásahům. Vzhledem k povaze rukopisu L. S. by se přílišným „normalizováním“ pravopisu narušila specifi ká křehkost básníkova psaní. Báseň L. S. ze sbírky Divoká kočka, divoká myš se jmenuje „Ištenem, Ištenem“. Přeji si, aby to bylo po přečtení této knihy zase o fous zřejmější — totiž že skoro všechny texty brněnského básníka jsou svého druhu budapešťskou modlitbou, posmutnělým milostným dopisem, vášnivým povzdechem. A ve všech je zvláštní, těžko uchopitelná moudrost. Protože je to sbírka narozeninová, jsou básnické texty řazeny proti proudu času, proti směru hodinových ručiček, antichronologicky. Tak, aby měl básník Leoš Slanina stálena všechno „moře moc času“. Anebo snad ještě víc.

Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat. „Při čtení knihy jsem pochopila, že Alena Zemančíková napsala příběh nejen o událostech, ale i úmyslech. Že pro ni, stejně jako pro čtenáře, vyvstává otázka, nakolik zákonité, náhodné nebo prozřetelné jsou jejich důsledky. Já v jejím psaní oceňuji, že se nikdy neuchyluje k zjednodušujícímu hodnocení místa, doby ani děje — natož lidí.“ (Jaroslava Šiktancová)

Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.

Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.

Jak psát, když národní literaturu zakáže režim kolaborantů sloužící okupantům? Kupodivu — pokud autorům nehrozí smrt nebo mučení — svobodně. To zažila část generace českých spisovatelů, umlčená za svou účast na pokusu dát socialismu lidskou tvář. Že šlo o pseudosocialismus sovětské výroby, byl odsouzen ke zmaru dřív, než jej 21. srpna 1968 přejely tanky „bratrských armád“ vyslaných Kremlem. Kupodivu nenastala literární poušť, ale jedna z nejplodnějších dob české literatury psané ze vzdoru, a přesto ne militantní a nenávistné. Trilogie aktovek Pavla Kohouta Život v tichém domě zkoumá v tragikomických příbězích, jak se na situacích, kdy je občan násilnickou mocí nucen jednat, jak nechce, podílí sám svou nemužnou vstřícností. Trilogie aktovek ze života spisovatele Vaňka, jehož vyslal na scény světa Václav Havel, si s jeho dovolením půjčuje hrdinu do groteskních příběhů odhalujících ubohost té místodržitelské moci i naivitu svobodného světa, který ji přesto považuje za věčnou. Hříčka Sex je sebekritickou reflexí jednoho ze šestice literátů, kteří peticí za osvobození zatčených kolegů zahájili občanský odboj — vzdor svým lidským slabostem… Rozebrané vydání Mladé fronty z roku 1998 je doplněno hříčkou Rr, kterou na téma své jazykové vady napsal s Pavlem Kohoutem Václav Havel. Šlo o soukromou soutěž „pro pobavení přátel“, jak byla podobná dílka nazývána, kdy si oba posílali pokračování poštou, nutíce se vzájemně vymýšlet další způsoby, jak zbavit nešťastného adepta herrectví prroblému rráčkování. Hrru sehrráli autoři pod pseudonymem Pavel Havel poprrvé i na závěrr v srrpnu 1974 na Hrrádečku.

Někdy se může zdát, že Baltské moře mořem snad ani není. Není skoro vůbec slané, je spíše mělké než hluboké a jeho hladina se skoro nehýbe. Zdání ale klame. Stačí si přečíst tuhle skvělou knížku. Berlínský spisovatel Gregor Sander, jeden z nejlepších německých povídkářů současnosti, rozesel své příběhy právě kolem břehů Baltu. I jeho povídky se zdají být zprvu klidné, tiché a nenápadné, ale pod hladinou se odehrává drama. A když zafouká vítr a zvednou se vlny, moře se otevře a obnaží staré rány a šrámy. A když je zase klid, čtenáře to nutí číst některé z těch příběhů znovu. Třeba povídku Protisvětlo, odehrávající se v severním Finsku, kde jeden bratr hledá uprostřed zimy toho druhého. Silnější příběh jsem nečetl několik posledních let. Jaroslav Rudiš

Světlinu a světlo je třeba pozorně rozlišovat. Mezi oběma je nicméně možnost věcné souvislosti. Světlo může totiž padat do světliny, do jejího otevřeného pole, a nechat v ní hrát jas s temnem. Avšak světlinu nikdy netvoří až světlo, nýbrž světlo světlinu předpokládá. Leč světlina, ono otevřené pole, je volné nejen pro jas a temno, nýbrž i pro zvuk a jeho ztišení, pro znění a odeznění. Světlina je otevřené pole pro všechno, co je přítomné, i co je nepřítomné. (…) Cesta k neskrytosti se liší od ulice, po níž se musí potloukat domnění smrtelníků. A?????? je právě tak málo něčím smrtelným jako smrt sama.

Někdy se může zdát, že Baltské moře mořem snad ani není. Není skoro vůbec slané, je spíše mělké než hluboké a jeho hladina se skoro nehýbe. Zdání ale klame. Stačí si přečíst tuhle skvělou knížku. Berlínský spisovatel Gregor Sander, jeden z nejlepších německých povídkářů současnosti, rozesel své příběhy právě kolem břehů Baltu. I jeho povídky se zdají být zprvu klidné, tiché a nenápadné, ale pod hladinou se odehrává drama. A když zafouká vítr a zvednou se vlny, moře se otevře a obnaží staré rány a šrámy. A když je zase klid, čtenáře to nutí číst některé z těch příběhů znovu. Třeba povídku Protisvětlo, odehrávající se v severním Finsku, kde jeden bratr hledá uprostřed zimy toho druhého. Silnější příběh jsem nečetl několik posledních let. Jaroslav Rudiš

Největším přáním Bruna Stressmeyera je být sám. S nikým ho nepojí žádné vazby, nemusí pracovat, starat se o bydlení, rodinu nebo přátele, zajímají ho pouze vlastní potřeby. Musí jen žít. Nebo spíše přežívat. To je pro něj ovšem čím dál tím těžší: nesnáší své sousedy v luxusním domě, cizince a imigranty v ulicích „svého“ města, psy a jejich páníčky, politiky a téměř všechno, co vyžaduje kontakt s jinými lidmi. Hlavní hrdina není novodobým poustevníkem, který touží po klidu na odlehlém místě, kde by se oddával kontemplaci, ale nesnesitelným, puntičkářským a egocentrickým mizantropem. Podivný románek na náhodné dovolené u moře jeho soukromý vesmír nečekaně vychýlí z rovnováhy. Postupně se smývá hranice mezi dobrovolnou samotou a patologickou izolací. Brunův ironický, hyperkritický a povýšený vnitřní monolog baví i děsí zároveň.

Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem. Nevzdělaným a zoufalým lidem mohou podvodníci namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii a americký císař pán čeká na chudé s otevřenou náručí. Převaděči, agenti a bezohlední kuplíři pohádkově vydělávají na neštěstí a nevědomosti svých bližních. Kniha Americký císař ukazuje nejtemnější stránky vystěhovalectví z Haliče na přelomu 19. a 20. století. Martin Pollack v ní pečlivě až puntičkářsky shrnuje historická fakta, avšak fascinující jsou především příběhy skutečných lidí. Před čtenářem zároveň vyvstane smutná paralela se situací mnoha uprchlíků v dnešní době.

Kde sehnat v bouři války učitelku tance? Ke všemu 6. 6. 1944, kdy se v Normandii vyloďují Spojenci? Otázku řeší Karl Kleinberger, jeden z prvních pomocníků Adolfa Hitlera a po těžkém zranění na frontě velitel tereziánské pevnosti v Protektorátu Čechy a Morava, v níž čekají na popravu nepřátelé Říše, když k němu a jeho ženě Gertrudě dorazí jediná dcera. Kristina, které bude pozítří osmnáct, přijela z Berlína, kde bylo žactvo internátu pro bombardování předčasně posláno na prázdniny. Matku trápí, že je má trávit ve vojenském prostoru bez přátel a daleko od baletu, který Kristina miluje. Přemluví manžela ztělesňujícího staré vojenské ctností, k nimž tvrdě vede podřízené, aby jí sehnal učitelku tance z blízkého ghetta, jímž procházejí Židé všech profesí. Kristina se mezitím na první pohled zamiluje do krásného muže SS, jemuž v duchu říká Cherubín... Pavel Kohout přepsal do románu scénář, který jako školní práci pro FAMU napsala Jelena Mašínová tak, že jej hodlal natočit Čs. státní film, což zmařila svatbou s jedním z mluvčích „Pražského jara“ 1968. Jedinečnost pohledu spočívá v tom, že zachycuje rodinný život lidí ať přesvědčených, že slouží ideálu, či už chápajících, že slouží ďáblu, ale neschopných z té služby vystoupit. Příběh natočil v roce 2003 Viktor Polesný, roli velitele ztvárnil Boris Rösner.