Větrné mlýny strana 20 z 26

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

Co se stane, když útlý mladý muž, zcela nezkušený, protože přísně vychovaný bigotními rodiči, vzbudí nevědomky vášnivou žádost ženy v tak zvaně nejlepších letech poznamenané velmi pestrou minulostí a ovládající v dámské kapele nejrobustnější nástroj – helikón? A co vše se odehraje, když příběh tak nerovného páru probíhá v době pronikavých společenských změn, v níž všechny postavy zažívají výměnu dvou podobně nerovných systémů – vyžilého pseudosocialismu sovětského střihu a divokého kapitalismu v českém vydání? Od první strany vystřeluje hotový ohňostroj groteskních situací, který doslova nebere konce, o čemž se už přesvědčilo několik méně pozorných čtenářů, kteří přišli požádat svého knihkupce, aby jim vyměnil vadný výtisk, a odešli s poučením, že měli lépe číst... Tvůrce dramatických románů jako je Katyně, Hvězdná hodina vrahů a Konec velkých prázdnin, i „memoárománu“ Kde je zakopán pes, se pro jednou proměnil v kabaretiéra, jenž své obvykle silné společenské téma vybavil třeskutou satirou i bláznivým humorem. Pavel Kohout napsal půlku svého jediného „ztřeštěného“ románu v sedmdesátých letech pro pobavení stejně zakázaných přátel, a připojil k ní druhou půli o celé čtvrtstoletí později už pro vlastní potěšení, o čemž svědčí jeho věnování – Autor sobě!

Co se stane, když útlý mladý muž, zcela nezkušený, protože přísně vychovaný bigotními rodiči, vzbudí nevědomky vášnivou žádost ženy v tak zvaně nejlepších letech poznamenané velmi pestrou minulostí a ovládající v dámské kapele nejrobustnější nástroj – helikón? A co vše se odehraje, když příběh tak nerovného páru probíhá v době pronikavých společenských změn, v níž všechny postavy zažívají výměnu dvou podobně nerovných systémů – vyžilého pseudosocialismu sovětského střihu a divokého kapitalismu v českém vydání? Od první strany vystřeluje hotový ohňostroj groteskních situací, který doslova nebere konce, o čemž se už přesvědčilo několik méně pozorných čtenářů, kteří přišli požádat svého knihkupce, aby jim vyměnil vadný výtisk, a odešli s poučením, že měli lépe číst... Tvůrce dramatických románů jako je Katyně, Hvězdná hodina vrahů a Konec velkých prázdnin, i „memoárománu“ Kde je zakopán pes, se pro jednou proměnil v kabaretiéra, jenž své obvykle silné společenské téma vybavil třeskutou satirou i bláznivým humorem. Pavel Kohout napsal půlku svého jediného „ztřeštěného“ románu v sedmdesátých letech pro pobavení stejně zakázaných přátel, a připojil k ní druhou půli o celé čtvrtstoletí později už pro vlastní potěšení, o čemž svědčí jeho věnování – Autor sobě!

Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje jejich tužby, životní očekávání, ale také jejich zaslepenost a strach. Vypráví o zdánlivém klidu, který se stává vězením i o touze po svobodě a hledání cesty. Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata.

Brněnský mamut, ten který bydlí v Moravském zemském muzeu a jehož otcem je slavný geolog profesor Absolon, oslavil osmdesátku. Na Moravě jsou mamuti známi — pomineme-li dobu jejich lovců — od středověku, kdy jejich náhodně nalézané kosti byly zavěšovány pod portály chrámů coby důkazy existence obrů. Dnes zná v Brně mamuta, toho z Anthroposu, každá babička a každé malé dítě. A není nejmenších pochyb: tenhle mamut je opravdovým a jedinečným totemickým zvířetem Brňanů. Kniha Na procházce s mamutem je poetickou antologií, která vznikla brněnskému mamutovi k poctě. Do sborníku svými texty přispělo čtyřicet pět literátů a osobností, mj. Pavel Šrut, Jiří Žáček nebo Jan Vodňanský, z Brňanů například básníci Petr Hrbáč či Norbert Holub. A mamutí básně do knihy zahrnuté v naprosté většině vznikly speciálně pro tuto knihu. Také doprovodné ilustrace mamutů, mamutic a mamuťátek, jejichž tvůrcem je brněnský výtvarník Tomáš Přidal. Krom básní do knihy zahrnujeme literární úvod spisovatele Zena Kaprála, knihu uzavírá odborně-populární text z pera vedoucího pavilonu Anthropos Petra Kostrhuna. Hezky vypravená, v „mamutí srsti“ vázaná kniha je určena dětem i dospělým, každému, kdo má rád mamuty, především toho z Brna.

Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára Zimová? Jako úžasnou náhodu, drzý podvod nebo skutečný zázrak? Zatímco případ čím dál víc zaměstnává nejrůznější činovníky a poltí obyvatele, žije Klára jako normální čtrnáctka v rodině, kde si maminka s otcem posílají vzkazy po kočce a babička plete svetr na jabloň. Další a další předpovědi, které se opět plní, vysvětluje s odzbrojující nevinnosti, že ji prostě napadly. Starší občané už navrhují, aby utlačená církev prohlásila dívku za svatou, a komunistická moc se chystá odhalit ji jako provokatérku v žoldu třídního nepřítele, když ona je vespolek uvrhne do zmatku nápadem, že přijde potopa a zemětřesení. Co je lepší? Vysmát se jí? Potrestat ji? Anebo se připravit na boj s živly? Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí úloha komunistické strany, řízené hospodářství a členství ve Varšavském paktu, jehož smyslem nebyla obrana, nýbrž útok… Pro odpověď vyvinul Pavel Kohout svébytnou metodu, kterou nazval „memoáromán“. Pravdivé příběhy nelíčí reportáž, ale kombinované literární žánry. V díle se splétají tři proudy: Deník občana, líčící zrání mladíka podobného autoru od sovětských tanků, jež mu v roce 1945 přinesly svobodu, k týmž tankům, které v roce 1968 jeho vlast ujařmily. Deník turisty sleduje výlet do Itálie dvou Čechů podobných zmíněné dvojici, jež byla pro odlišné názory na rozchodu, než je právě okupace spojila pro lidské navždy. A Deník spisovatele je autentický záznam autora, mapující slavné roky 1967 a 1968. Čtenář může číst skladbu buď, jak je napsána, anebo její tři složky zvlášť. Tak i onak ho čeká jedinečný vhled do moderních dějin i do dvou soukromých životů – spisovatelů Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové.

Groteskný príbeh o stretnutí mladého Bratislavčana a Viedenčanky sa odohráva v bizarnej kultúrnej ustanovizni, ktorej hrozí zánik. Záhadný riaditeľ, ktorý nevie po nemecky a jeho verná tlmočníčka urobia všetko preto, aby svoje pracovné miesta zachránili. Hra ironicky zobrazuje vzťah dvoch ľudí na pozadí príbehu dvoch najbližších veľkomiest Európy.

Tri mladé ženy. Na prahu života a testu zo ženského magazínu. V ženských priestoroch, v ženských situáciách, v ženských rozhovoroch. O mužoch? Aj. Najmä však o... Klaudia zvádza nevypovedaný boj so svokrou, Patrícia nosí v hlave iba dieťa a Ljuba sa nevie vtesnať do zodpovedného dospeláckeho režimu. Nahliadnutie do tajného sveta ženskej kabelky, hlavy aj duše. Asociatívny prúd prehovorov, ktoré len na prvý pohľad nedávajú zmysel. Každá hudie svoje a predsa si rozumejú. Ako sa preplavia cez more otázok za svojimi snami? Humorný pohľad na veľkú dámsku jazdu.

Sebraný spis všetečného literáta a umělce Eugena Brikciuse, narozeného v roce 1942 v Praze, obsahuje kompletní autorovo slovesné dílo v poezii, próze, jeho studie a eseje věnované výtvarnému umění, literatuře, kultuře i fenoménům mystifikace či gurmetství a rovněž scénáře psané pro televizi a rozhlas. Texty, vznikající od 60. let minulého století po současnost, jsou děleny do oddílů podle žánrů a zahrnují jak věci, které již byly vydány knižně po roce 1989, tak práce otištěné posud jen časopisecky, v různých katalozích, monografiích, sbornících a bibliofilských publikacích i texty ještě nezveřejněné. V Brikciově sebraném spise tedy jsou jednak aktualizovány autorovy dnes už špatně dostupné tituly Vyložení umělci (1991), Sebraný spis (1992) nebo Útěcha z mystifikace (1995) a připomenuty v novém kontextu jeho ceněné knihy prózy a poezie (Spanilá jízda a jiné krásné prózy, 2003; Sny Eugena Brikciuse, 2002; Eugeniální verše, 2000; aj.), jednak prvně uvedeny na světlo četné texty dosud neznámé. Komplexní literární obraz Eugena Brikciuse, specifické a nepominutelné postavy české kultury posledního půlstoletí, doprovází zevrubná úvodní studie Viktora Šlajchrta. Editorem knihy je Radim Kopáč.

Je známe, že každú formu, po ktorej Ľubomír Feldek siahol, doviedol k formálnej dokonalosti a priblížil ju zároveň širokým vrstvám čitateľov. Dnes mnohí poznajú sonet, rispet či trebárs malajzijský pantun práve v jeho podaní. Feldek je však na rozdiel od podobne vybavených autorov, akých rozhodne nie je veľa, osobitý ešte niečím. Svoj mélický talent uplatňuje nielen vo výsostných sférach básnenia. Využíva ho takisto v prekladoch významných svetových dramatických diel, ako aj v modernej muzikálovej tvorbe alebo dokonca v bežnej publicistike. V predmetnom diele Stalin v našom meste napokon stretávame Feldeka v žánri mnohovrstvovom a nadmieru náročnom. Ťah dejových a dejepisných liniek na ploche dramatického útvaru pretína dvadsiate storočie, v niečom neukončené a stále sa ešte chvíľami končiace v osudoch jednotlivcov. Uprostred marazmu, plného akéhosi humorného zúfalstva, do seba opakovane narážajú žilinský rodák (Feldek) a čestný občan Žiliny (Stalin), dve postavy tej istej rozvetvenej zápletky. Hoci sa v reálnom živote nikdy nestretli, autor vníma, že Stalin do jeho vnímania a snívania zasiahol výraznejšie a podujal sa s ním vyrovnať. Drevenou puškou donkichotsky namieri ako chlapec na oblohu, z ktorej sa znesie Stalin na letiacom monštre a vybombarduje ho v jeho hre. A hra sa môže začať. Napriek Feldekovej silnej autobiografickej rutine to nie je hra o ňom, ale o pamäti, nachádzajúcej sa v akomsi unikátnom stave: autor odovzdáva hraničný úsek svojej celoživotnej práce so slovami a za slovami. Našiel pri nej optimálny pomer medzi spomínaním, zabúdaním a nezabúdaním.

Jak se má zachovat profesor fyziky na pedagogické škole v K., který učí Newtonův gravitační zákon, když jeho kolega Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení, aby zaimponoval své lásce, se po náročné fyzické a psychické přípravě naučí chodit po stropě a předvede to i žákům? Co si má počít ředitel školy, zodpovědný za striktní dodržování osnov? Jak mají reagovat politici města, když jev vejde ve známost, občanstvo jej přijme s nadšením i s odporem a v sázce je veřejný pořádek? A co musí učinit stát, jenž má garantovat dodržování zákonů, když jeden z nejzákladnějších je zpochybněn, což ohrozí všechny ostatní? Situace se vyhrotí, když Juráček hodlá předat svou metódu veřejnosti. Pomůže soudní moc, moderní medicína, anebo? — Druhé próze dramatika Pavla Kohouta z roku 1970, kdy byl na léta umlčen „normalizátory“, čas neuškodil, naopak, pomohl jí dozrát v kultovní dílo se zásadním poselstvím: jak často se geniálním objevitelům stává, že jsou ničeni protivníky i závistníky, pročež se nedočkají doby, kdy jejich objev oblažuje celé lidstvo. Absurdní smyšlenku podpořil autor stejně fiktivními, ale přímo vědecky propracovanými důkazy, které posilují její věrohodnost tak, že se kniha stává pravým požitkem i pro náročného čtenáře.

Potřebujeme pozitivní vzory? A nacházíme je jen v minulosti, nebo žijí tuhle dobu spolu s námi? Není to ani psychologická ani sociologická studie: držíte v rukou antologii současných českých a slovenských her, které se nějakým způsobem vztahují k reálným osobám našich dějin. Výběr zahrnuje dramata o hrdinech, antihrdinech, postavách rozporuplných, osobách skutečných vystavených neskutečným situacím i osobách neskutečných vystavených situacím naprosto skutečným v jedné knize se schází Vlasta Burian, Jaromír Jágr, Milada Horáková, Viktor Kožený a řada dalších. Výběr vypovídá nejen o tom, co může hrdinství znamenat dnes, ale i o tom, jak si stojí současné československé drama, jaké volí vyjadřovací prostředky a ostatně i kudy se ubírá. Mezi autory nechybí představitelé etablované starší generace (Karel Steigerwald), aktivní střední generace (Tomáš Vůjtek, Martin Čičvák) i té docela nejmladší (Petr Kolečko). Pohled na (anti)hrdinství může být mytologický (Miroslav Bambušek), výsměšný (Jiří Janků), komiksový (Jiří Havelka) i metadivadelní (Jan Jirků) – a nebo úplně jiný. Jisté je, že v obrazu těch druhých nejlépe nahlédneme sami sebe.

Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na mladé lidi, i na příbuzné, kteří ještě nejsou na jeho platformě. Pochopí, že jeho vztahy se ženami byly nedorozuměními, a má radost, že sex už ho navždy vysvobodil ze svých ostnů. Přehodnocuje také pracovní stránku svého života. Byl ideologem a nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Komunistický režim považoval za normální, stabilní, nevyvratitelný. Nová doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přeci jen zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že naše kultura je v pořádku, nechápal, k čemu nám revoluce byla. Tyto tíživé úlohy jsou v románu propleteny – aspoň jsem se o to snažil – „lyrickými“ pasážemi, příjemnými sny, vzpomínkami na dětství. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi silného muže. Rudolf Sloboda