Větrné mlýny strana 21 z 26

Cynický, břitký, subtilní: brutálně otevřený román,“ poznamenal ke knize Muž spí kritik ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Autorka vypráví milostný příběh hrdinů, kterým nedává jména, „protože většina toho, co člověk nějak pojmenuje, se začne vzdalovat“. Hlavní postava, žena středního věku s minulostí plnou krátkých citových vzplanutí, potká muže a pochopí, že Ta láska, o které se mluví, píše a zpívá, skutečně existuje. Po čtyřech šťastně strávených letech však pár vyrazí na malý čínský ostrov nedaleko Hongkongu, kde muž beze stopy zmizí. Celý příběh kolísá mezi „tehdy“ a „teď“, mezi životem s ním a životem bez něj — naplnění střídá ztrátu a naopak. V samém závěru této výjimečné lovestory se hrdince zdá, že muže vidí na palubě připlouvajícího přívozu. Happyend se jeví nepravděpodobný, ale přeci jen — snad — možný.

Milostný román v dopisech. Dialog dvou lidí, kteří se nikdy nepotkali. V závěru románu Listář promlouvá k umírajícímu a blouznícímu hrdinovi Voloděnkovi jeho halucinace, skrze niž zcela zřetelně prosvítá obraz autora. Říká mu, aby si nezapomněl sbalit na cestu všechno, co je důležité, a Voloděnka začíná vyjmenovávat některé ze svých vzpomínek. Okamžik uchování paměti prostřednictvím prostého zaznamenávání postřehů, prožitků a zážitků je jak základem románu Listář, tak nosným pilířem celé Šiškinovy tvorby.

Psychologicky laděný román Třetí svět zevrubně zkoumá niterný zápas lesbicky orientované hrdinky – nacházení identity, bludiště vztahů, syrový dobový kontext. Píší se osmdesátá léta minulého století, jedenadvacetiletá punkerka z Jugoslávie poodhrne cíp železné opony a vycestuje do Ženevy. Jako účastnice genderové konference zde poprvé, fascinována, na vlastní kůži zažívá svobodný svět. O to složitější je po návratu do Lublaně konfrontace s reáliemi socialistické nesvobody. Lublaňský příběh je spojený s osobní krizí vypravěčky, jejím rozchodem s dosavadními životními hodnotami, nakonec nejednoznačným poznáním. Mystický prvek v samém závěru románu děj posouvá na pozadí neblahého tušení blížící se bratrovražedné války. Suzana Tratniková v podtextu jednoduchého, poutavého vyprávění čtenáře neodbytně směruje k úvahám o vybočení z účelové všednosti, k prožitkům ztišení, celistvosti a skutečné tolerance.

Čtyři velmi staré dámy v nejlepších letech předvedou, jak se argentinským tangem a vášnivým hraním karet dá čelit samotě, nemocem a strachu ze smrti. Je pokus o vraždu jedné z nich, postižené hlubokou demencí, míněn opravdu vážně? Hra získala 2. místo v soutěži o nejlepší dramatický text roku Cena Konstantina Trepleva 2013. Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Tango demente udílí autor.

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a?jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a?docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A?jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i?horce aktuálním.

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a?jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a?docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A?jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i?horce aktuálním.

Mierne absurdná komédia, ktorá sa odohráva na streche paneláku, kam vyhnali štvorčlennú rodinu práce na ich byte... (RozRazil – Súčasná slovenská hra, svazek 2) Štvorčlenná rodina sa dočasne vysťahuje na strechu paneláku. V jej byte práve prebieha komplexná rekonštrukcia, na ktorú matka čakala a šetrila celých 35 rokov. Majstri byt rozbijú, ale na druhý deň zmiznú aj s peniazmi a už sa neukážu. Matka je zúfalá a pochopenie nemá ani pre svojho neschopného a mierne vyšinutého manžela, ktorý si chce na streche postaviť amatérske divadlo. Morbídny humor s francúzskou noblesou vnáša do rodiny babička, bývalá tenisová hviezda, ktorá sa pripravuje na samovraždu a svoje veľké entrée do nebíčka. Jediná „normálna“ sa zdá byť dcéra, ktorá otcovi nedokáže odpustiť jeho neprítomnosť počas detstva, a ktorá túži nielen po chlapovi, ale predovšetkým po matkinom uznaní. Situáciu na streche vyhrotí aj príchod „strateného“ syna z Austrálie. Každý z hrdinov hry sa snaží — spôsobom sebe vlastným — naplniť svoju predstavu o domove. Vidina čohokoľvek spoločného sa však zdá byť nenaplniteľná. Nad panelákom sa navyše hrozivo vznáša záhadná demolačná guľa…

Brilantní esejistická novela duchem „mladého rozhněvaného muže“ slovenské literatury. Záměrně píšeme o nezvyklém žánrovém vymezení esejistická novela. Autor zde totiž formuluje své úvahy o Slovensku a Slovácích, ale také slovenských spisovatelích, lépe slovenském spisovatelství, a to velmi kriticky, až kacířsky. Leckterý národně orientovaný slovenský čtenář se při domácím vydání mohl oprávněně cítit pobouřen. Nutno dodat, dobře mu tak. Tomu čtenáři, samozřejmě. Vilikovský cílí do slabých míst slovenské národní a kulturní identity s nesmiřitelnou a neúprosnou přesností válečného snajpra. Jeho úvahy inspirované větou slavného rakouského rouhače a hněvivce Thomase Bernharda prolíná příběh náhodného, krátkého, intenzivního a tragického milostného vzplanutí starého muže a stále ještě mladé ženy, s nádherně vypodobněnou milostnou scénou, jednou z nejsugestivnějších v současné literatuře. Ostatně to Vilikovský uměl vždy, ale uměl s tím i exkluzivně šetřit. Jeho cudnost je právě v tom, jako by zastával názor, že jeden otevřeně vylíčený milostný akt je pro jednu knihu tak akorát.

Almanach básní sestavil Jan Antonín Pitínský.

Autor o knize: Abych se přiznal, slov jsem měl už plné zuby, a tak jsem udělal obrázkovou knížku. Tři příběhy v daném pořádku… První je příběh unaveného člověka, který kornatí působením dávného vyprávění, jež není jeho, a mizí pod přílišnou tíhou minulosti: plastická asfyxie daná odkazy směřujícími jinam. Druhý je příběh jiného člověka, anebo možná téhož, který se necítí moc dobře ve svém těle, ve svém životě, a sní o tom, že se stane jiným, odlišným, holohlavým, neboť holohlavým se zjevně vede výborně: holohlavý není bohužel ten, kdo by jím chtěl být. Aneb vyhol se, kdo můžeš. Třetí příběh, kde obraz představuje pouhou stopu bez jakýchkoli odkazů, nic víc než jeden zachovaný okamžik, který se přihodil v životě člověka, který je to, co je. Anebo se o to alespoň snaží. A pěkně sebou řízne. Jisté je jen to, že bez ničeho nemáme nic.

Ráno hráče karet Dobré ráno, oči. Usmějte se. I ve snu ti babky prodávaly kořínky, a ani den není o nic jasnější. Kdo nutí holuba ve dvoře, aby zpíval, nebo se prostě jen snaží říct něco úplně jiného? Čas je nevlídný, protože chrání svou překrásnou mechaniku, ale na jeho kožichu je dostatek záhybů, ve kterých se člověk může ukrýt. Vařím kafe. Připravuju si stůl. Rozděluju si drobné mince na dříve a teď, abych věděl, v jaké měně se dnes vyplatím. Budu se družit s odrazy na jmenovkách. Ty se budou družit s odrazy mé tváře. A všechno bude skutečné, dokud stačí síly. V dálce slyším, jak se přehazují ozubená kolečka. Ze skuliny vyskočí karta. Pro tuhle kartu žiju.

Hra nejen o pozoruhodném a smrtí v koncentráku ukončeném životě Karla Hašlera (RozRazil – Současná česká hra, svazek 102).

Kniha shrnuje stěžejní okruhy autorovy tvorby, kterým věnoval nejvíce úsilí, které pro něj byly nejdůležitější. Tak je plánoval vydat, ale nestihl to. Prozaický cyklus Abeceda – který je v knize nejrozsáhlejší a jemuž autor věnoval nejvíc času – obsahuje krátké bizarní povídky většinou s tragickým koncem. V oddíle Črepy (Střepy) jsou zařazeny aforismy odkrývající mnohé aspekty tohoto světa, které mohly zůstat zraku čtenáře dosud ukryté. Oddíl Miniatury obsahuje krátká filozofická podobenství k zamyšlení. V poslední části, nazvané Fragmenty, najde čtenář krátké básně, hlavně o lásce. . Řazení povídek a aforismů odpovídá pořadí v poslední verzi rukopisu z června 1998. Některé oddíly knihy mají podkapitolu – „ze starších verzí“ –, která obsahuje povídky a aforismy, jež se zachovaly v dřívějších podobách a tvoří součást jeho díla. Tyto jsou uspořádané symbolicky, podobně jako i oddíl Fragmenty.

Poslední kniha odkrývá zvláštní přátelství tří postav – dramatika Montyho, píšícího po hospodách a kavárnách pořád dokola tutéž hru, antikvářky Peričky, pro kterou je stále obtížnější udržet se v realitě, a svářeče Leopolda, jenž vytrvale uniká své ženě Matyldě. Jejich groteskní příběhy se proplétají s bizarními střípky osudů dalších, opakovaně se vynořujících a opět mizejících postav. Jednotlivé kapitoly Poslední knihy se odvíjejí jako antiteze stvoření světa, přičemž vnitřní svět trojice protagonistů se v průběhu šesti dnů zvolna rozpadá a za podivných okolností a apokalyptických předzvěstí se noří z žité reality do světa snů. Jediné, co zůstává, je archetyp města jako magického místa, které je zalidněno současnými obyvateli i mytickými bytostmi. Dějištěm příběhu Poslední knihy jsou brněnská zákoutí a především zdejší divukrásné hospody. Jejich trvání bohužel bývá tak křehké, že některé z nich už v brněnských ulicích nenajdete.

Prožíváme nejblahobytnější éru české kotliny a moravského úvalu. Nikdy jsme nebyli chráněni tolika užitečnými paragrafy, to, čemu se říká sociální stát, stále úspěšněji odstraňuje chudobu, která je u nás jedna z nejmenších v západním světě, žijeme stále déle a jedna generace našich vědců strčí se svými objevy všechny předešlé do náprsní kapsy. A při tom všem valícím se zlepšování a pokroku se cítíme mizerněji a otráveněji než dřív. Proboha proč? Je krize v krizi a je to cirkus? RozRazil 45 / 46 vychází společně se scénickým Rozrazilem Divadla Husa na provázku Rozrazil 5 / o naší nynější krizi.

JD esemeskuje (posílá psaníčko) JAP: hry I — IV Thomase Bernharda vtěsnány vlevo: vedle Tvé veleknihy Všecko napsané s věnováním — Milému liliovému… Modlitba před spaním (á la Vrchlický): Bože, když vidím Bernhardů svých řad, já mohu klidně spát… když vidím Ztroskotance… Rozrušení… Mýcení (Rozčilení)… Vyhlazení (Rozpad)… Básnická sbírka.