Větrné mlýny strana 21 z 22

Toto je příběh geniálního kuchaře s absolutní chutí, který dobude slovutnou kuchyni v sultánově paláci Topkapi a pozmění osudy celé říše. Historický román tureckého mistra fantasy a detektivních příběhů Saygina Ersina se odehrává na sultánově dvoře šestnáctého století, kdy byla Osmanská říše na vrcholu moci. Díky svému mistrovství je sultánův kuchař schopen ovlivňovat mysl, city i zdraví všech, kdo ochutnají jeho umění. Sám přeživší největší masakr, který se kdy po sultánově smrti v paláci udál, stává se ochráncem krásné Kamer, kvůli jejíž záchraně proměňuje svůj dar v neporazitelnou zbraň. Čtivá příběhová linka je v knize využita jako nosný pilíř k úvahám o toleranci a schopnosti žít vedle lidí s jinými názory, a to se záměrem promlouvat o moderním Turecku i k němu.

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

Kultovní rumunský román z roku 1929 poetickým jazykem přibližuje období konce starých časů před první světovou válkou v Bukurešti, tedy „u bran Orientu, kde se vše bere na lehkou váhu“. Králové ze Starého dvora jsou nesourodá čtveřice kumpánů, kteří se scházejí především po nocích a oddávají se imaginárním putováním, tahům po předměstských lokálech a sestupům do nejtemnejších hlubin bukureštské společnosti. Mateiu Ion Caragiale cizeloval svůj jediný román po řadu let a sloučil v něm poetiku evropské dekadence s vlivy levantinsko-balkánské kultury. V roce 2000 byli Králové ze Starého dvora zvoleni za nejvýznamnější rumunský román 20. století v anketě časopisu Observator cultural, jíž se účastnila více než stovka rumunských literárních kritiků.

Píše se rok 2058, svět zdevastovaly přírodní katastrofy. Obyvatelům Helsinek, kde po občanské válce vládne totalitní režim, se už dlouho nerodí děti, život postrádá smysl. Jedinou útěchu poskytuje virtuální realita. Přístup do Nebe je ale jen pro ty, kteří si to můžou dovolit. Mladý vědec Akseli dostane od svého nadřízeného na univerzitě výzkumný úkol. Rázem tak v Nebi může trávit daleko více času. Už už se zdá, že se bude oddávat jen jeho opojnému účinku, pak tu ale potká ženu a zatouží po setkání s ní i v reálném světě. Finská spisovatelka Piia Leino vystřihla napínavou dystopickou vizi, v níž se na pozadí milostného příběhu zabývá sílícím vlivem technologií na lidský život, vzrůstající sociální nerovností, nebezpečím nacionalstických ideologií a dalšími palčivými tématy současného světa. Román Nebe sklízí globální úspěch, kniha byla přeložena do téměř dvacítky jazyků.

Audiokniha Ľudská totalita, ktorú napísal Albert Marenčin. Kniha Ľudská totalita, kterou z pozůstalosti Alberta Marenčina vydalo nakladatelství jeho mladšího syna (Marenčin PT), je jakýmsi pomyslným završením autorovy bohaté tvorby, esencí jeho tvůrčí i společenské zkušenosti. Je výběrem osobních vyznání, postojů, polemik a názorů na témata, jež považoval za nejpodstatnější.

Audiokniha Polrok bez sexu, ktorú napísal Dušan Taragel. Polrok bez sexu je souborem šesti povídek. Situace a postavy jsou nahlíženy z ženské perspektivy a jejich otevřená erotičnost (nikoliv pornografičnost) spolu s vypravěčskou ironickou distancí přinášejí až sžíravě kritický pohled na erotiku, jak nám ji často prezentují nejrůznější tzv. lifestylové časopisy.

Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá. Vrací se k rétorické tradici antiky, potuluje se jako trubadúr. Kniha jen jako odrazový můstek k setkání. Suvenýr. Vzpomínka, kterou předá při odchodu dál... Nesoudit, ale nechat se unášet. Potkávat detaily. Vystihnout mlčení dokonale. A k čemu to všechno? Abychom se nemohli vrátit.

Říkat u autorů, co je inspirovalo, je ošemetné. Pak se toho nemůžou zbavit. Jako Karel Šebek života. Jako Ivan Blatný neklidu. Jako básně Kristy Kašpar hranice mezi tím, co se stalo a co se nestalo. Štěstí v neštěstí. Psychedelie, nebo psychóza. Dokument, nebo surrealismus. Fikce, nebo lyrika? Básnická kniha. Nepátrat po důvodech. Procítit se do zenu. Konec otázek i hranic. Konec záměrů. Neslyšet na jejich volání. Nebát se žádné z těch dvou stran.

Diamant a jiné povídky

Autor Fušerů sice je synem významného moravského básníka, vlastní spisovatelskou dráhu ale nikdy, ani potají, neplánoval. Metoděj Holub (vl. jménem Mikuláš Křepelka, nar. 1977) vystudoval právo a sociální politiku, ihned po absolutoriu se však s ryzostí sobě vlastní začal realizovat v jednom z velkých brněnských hobbymarketů jako prodavač v oddělení světel. Během dvaceti let zde na kariérním žebříčku dostoupal až na ředitelskou pozici a svou frustraci ze světa začal důsledně zapíjet ve svém oblíbeném lokálu U Poutníka. Prostřednictvím razantních ironických šlehů přitom začal svoje postřehy a mikropříběhy z práce zveřejňovat pro skupinku přátel na facebooku. Jeho syrový, vtipný a autentický styl mě tehdy okamžitě zaujal, nadchl a trochu vyděsil; výsledkem je tahle knížka. Jako producentka zároveň vnímám výbušný potenciál, který Fušeři mohou mít v kině nebo na televizní obrazovce. Je to drsné, ale je to vtipné. Tenhle příběh je pravda, tohle se stalo, toto se děje, ať už se vám to líbí, nebo ne. Kamila Zlatušková

Toto je soubor jednoho sta dvaceti básnických etud, které autor napsal na rozloze patnácti let.

Měl jsem jednou tu čest doprovázet autora této sbírky do provizorního stánku dopravního podniku na jinak sympaticky vintage hlavním vlakovém nádraží Bratislavy. Šel si vyřídit seniorský průkaz, aby mohl bezplatně cestovat autobusy nebo električkou po svém rodném městě. Navštívit kamarády, postarat se o hrob a tak. Po těžkém úraze si Jáno přesně nepamatuje názvy ulic, někdy se mu vytratí i jména osob, ale pamatuje si všechno, podle obrazů z oken autobusu nebo električek. V průhledné fólii má Jáno fotku pořízenou v pařížském automatu, jenže paní za přepážkou si ho chce vyfotit sama. Má fotoaparát s drátem, který snímek přesune rovnou do počítače. Stačí se tiše postavit ke zdi a chvíli se nehýbat. To ale básník odmítá. Chvíli to vypadá, že je po všem. Bude se muset toulat ulicemi rodného města pěšky, jezdit na černo nebo si kupovat jízdenky pro lidi v produktivním věku. Zabere až úporné Jánovo zvolání na celou provizorní kancelář dopravního podniku: Ale som Slovák, som z Bratislavy. Došlo tedy k odstranění tvrdosti, jak by řekli právníci, a má na legitce fotku ze starých slavných časů. Už víme, že Ján Sedal, nekompromisní herec a alternativní společník vybraných brněnských sezení, čerpá některé benefity na Slovensku. Ale už druhou knihou, Bůh zaplať, se řadí do literatury české. Jeho texty, stejně je tomu kupříkladu u autorů Písma, vznikaly nejprve vyprávěním mezi lidmi, kteří si je ale natolik oblíbili, že si je začali zapisovat, posílat esemeskami či je jinak uchovávat, něco také sám autor rozposlal přes nejrůznější noční sociální sítě. A právě díky tomu tu dnes máme svědky, že nejde o bonmoty či vtipné říkanky, ale o básnění autora, který nejčastěji říká, že nedokáže vůbec mluvit, čemuž se ti kolem smějí a někdy si neuvědomují, že právě z tohoto pnutí a jen z něj vzniká pohnutka psát verše. Petr Minařík