Větrné mlýny

Daleko od lidí je daleko od sebe. Jen s nimi jsme ve světě. Vše, co se stalo, a všechny, které jsme potkali, máme ve svém těle zapsané. Slovy, která jsou někdy až moc hluboko. Slovy, která na noc nejdou svléct. Proto když jsi ty tím, kdo je píše, přitlač. Vejdi do psaní celým tělem. Psaní je aktem odporu, ale taky péče, existence, kolektivního soužití. Piš. Tělo musí promluvit. Truchli, tanči, vzpomínej. Vracej se pohybem vpřed. Vypij soudek do dna, jinak se vypaří. Jako i my se nakonec vypaříme.

Kniha shrnuje desetiletou sérii rozhovorů, které vedla básnířka a redaktorka Simona Martinková Racková s českými spisovateli pro literární obtýdeník Tvar.

Toto je autobiografie Břetislava Rychlíka. Mozaika vzpomínek, historek a setkání, v nichž se osobní příběh setkává s dějinami českého divadla.

Kniha o bílé a černé magii, smyslu psaní, životě mouchy a hypnotizérovi, o mariborském zázraku. Stroboskopicky rozostřená milostná novela plná magického realismu. Advokacie mouchy domácí. Hyperrealistický text brojící proti digitálním parazitům světa, oslava lásky, té nejvyšší hypnózy.

Ethan a Kai. Dva kluci ze soupeřících středních škol, kteří se dost možná nikdy neměli potkat. Ethan rád šplhá na místa, odkud je vidět celý svět. V moře nemá důvěru, protože v něm něco důležité­ho ztratil. Kai moře miluje. Když se potápí do temné vody, nemusí předstírat a může být alespoň na chvíli sám sebou… Tihle kluci se navzdory okolnostem sblíží. Najdou smysl v půlnočních debatách, v bezcílném potulování městem a v sobě navzájem. Jenomže pak se úplnou náhodou ocitnou na opačných stranách basketbalového hřiště, kde musí sehrát veledůležitý zápas. Zápas o všechno. A nic už nebude jako dřív.

Toto je román o rodině, paměti a návratu. Mnohovrstevnatý příběh, v němž se prolíná realita s fantaskními prvky a osobní zkušenost s kolektivní pamětí. Intimní a potměšile hravá kniha otevírá témata dospívání, jinakosti, hledání vlastní identity i zkušenosti, která se vymyká očekáváním okolí. Vypravěč se po letech vrací domů, aby se vyrovnal s rodinnou historií i ztrátou. Kevin Chen rozehrává podmanivý příběh o tom, co nás nikdy nepřestává pronásledovat a co si nás nakonec vždycky najde. Mezinárodně úspěšný román zároveň otevírá prostor k nečekaně blízkému setkání s autorovým rodným Tchaj-wanem.

„Je tohle pěkné místo pro život?, ptá se Agáta ve hře Bouřlivé časy a nemá na mysli krajinu nebo architekturu. I já se ptám, jestli jsme si dokázali stvořit pěkné místo pro život — když tisíce lidí umírají ve snaze doplout k našim břehům, když bez přestání krvácí další a další oběti domácího násilí, když občany dělíme do první a druhé kategorie, když radši zachraňujeme banky než lidi a když umělcům běžně upíráme právo na svobodu projevu“, s těmito slovy přebíral Josep Maria Miró i Coromina (1977) španělskou výroční cenu MAX za nejlepší divadelní hru roku 2018. Bouřlivé časy, stejně jako další dvě hry obsažené v tomto svazku, odrážejí autorovu velikou a univerzalistickou lásku k lidem a jejich příběhům. Josep Maria Miró je bezesporu jedním z celosvětově nejúspěšnějších dramatiků současného Španělska. Vedle ceny Max je držitelem nejvyššího španělského ocenění — Národní ceny za dramatickou literaturu — a jako jediný autor v historii si celkem třikrát odnesl prestižní Premi Born, kterou porota uděluje na základě četby anonymizovaných textů. Ve svých hrách se Josep Maria věnuje palčivým otázkám současnosti, přitom ale dramatickou literaturu ani v náznaku neredukuje na mýdlové programní nebo politické kolbiště. Jeho hry jsou plné nevyřčených vět a stokrát zpochybněných odpovědí, tajemství, znepokojivých obrazů, jeho postavy bojují o sebeurčení, o právo na vlastní život. Na malém prostoru jednoho městečka, jednoho obytného bloku nebo dokonce plavecké šatny se ve skutečnosti hraje o společné příběhy nás všech.

Co zbývá spisovateli, když ho válka vytáhne z pracovny a vynese do vzduchu, do cizí země, do naprostého „nikde“ mezi nebem a zemí, a stopne ho? Paměť. Jazyk. Zásoba neodvyprávěných příběhů. Toto je esej, v níž se Oksana Zabužko zamýšlí nad počátky dnešní rusko-ukrajinské války ve dvou časových dimenzích — třicetileté a třísetleté — a prokládá je vlastními vzpomínkami na to, jak nevyčíslitelná suma lidského snažení může změnit běh dějin.

Není třeba psát, co v knize čtenář najde. Zajímavější je, že její hlavní hrdina, který zažívá doslova vnitřní hrůzu, když má veřejně vystupovat, což dělá velmi zřídka, se takto odvážně otevřel. Vážím si toho, že se otevřel mně, troufám si opovážlivě tvrdit, své dlouholeté kamarádce. Historický kontext Kratochvilova životního příběhu (komunistická represe vůči Kratochvilově rodině po emigraci otce, Jiřího disidentství, strýcovo křivé obvinění ze spolupráce s StB) tvoří jakýsi dobový rám. Nebyly to situace jednoduché, ale se všemi se Jiří Kratochvil vypořádal se ctí. Psaní mu bylo a je oporou, jeho samotným smyslem bytí. Ostatně výrok Milana Kundery „Kratochvilova tvorba je největší událostí české literatury po roce 1989“ mluví za vše. Monika Rychlíková Projekt vznikl za finanční podpory Jihomoravského kraje.

Audiokniha Strach a bída strašidel, kterou napsal Josef Merhaut ml.. Od dětské nemocnice až do Štefánikovy čtvrti běží Merhautova ulice, jedna z nejdelších brněnských ulic. Ale když se zeptáte náhodného chodce, po kom je pojmenována, nejspíš se dozvíte, že po nějakém politikovi. Je to ostudné, ale spisovatel Josef Merhaut, který jako první psal příběhy situované do Brna, upadl pro mnohé Brňany v zapomnění.

Audiokniha Oškvarky vo fľaši, kterou napsal Fedor Malík. Vybrané fejetony o víně od předního slovenského enologa. Fedor Malík, znalec domácích i světových vín, vás prostřednictvím půvabných textů seznámí se svými vinařskými a gurmánskými zážitky a provede vinařskou Evropou. Nechybí ani nezbytné rady, jaké víno při jakých příležitostech konzumovat.

Audiokniha Jazyk ve lví tlamě, kterou napsal Jan Linhart. Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.)

Audiokniha Jů a Hele, kteru napsal David Zábranský. Deník dobře zavedeného spisovatele. Je mu pětačtyřicet, má ženu, dvě děti a bydlí v Athénách. Všechny své trumfy už rozdal, jeho ješitnost je zhrzená, stárne. Kdo je David Zábransky´ a má to nejlepší už za sebou?

Co je pavilon kůstek? Snad výstavní budova, která předvádí kosterní pozůstatky. Nabízená podívaná je groteskní i tajuplná. To jsou nakonec tóny, jež lyrik Ewald Murrer orchestruje nejlépe. Život je nádherný i krutý, vždyť i krásné jablko, které obřadně spočívá na míse, je určeno k rozřezání nebo ku dravé hostině, v horším případě k rozkladu a hnití. Murrer je básník produktivní, umí básně vážné i hravé. Pavilon kůstek se ukazuje jako sbírka hluboce vážná, v autorově díle drévní, silně osobní. V jádru knihy se básnický subjekt transponuje na místa, která v něm zanechala otisk, avšak s pamětí vyvstávají jako omamně neurčité a mizející obrazy… JIŘÍ KOTEN

Tchaj-wan se dlouho ocital na cizích mapách, nejprve jako periferie impérií, později jako geopolitická poznámka pod čarou. Teprve literatura mu umožnila vyprávět vlastní příběhy: příběhy lidí žijících mezi minulostí, která nebyla uzavřena, a budoucností, která zůstává nejistá. Eseje v této knize nabízejí orientační body, přibližují témata, která formují tchajwanskou společnost: paměť kolonialismu, zkušenost diktatury, návrat k původním jazykům, napětí mezi globalizací a lokální tradicí či neustálé hledání domova. Literární ukázky tyto mapy doplňují, dávají hlas těm, kdo dějiny prožívají zevnitř, v intimních jednotlivostech života. Ostrov na rozcestí není turistickým průvodcem, ale pozváním k pozornému čtení. Je to mozaika hlasů, které svou rozmanitostí popírají jednoduché nálepky a ukazují Tchaj-wan jako místo, kde literatura stále ještě dokáže pojmenovat skutečnost přesněji než politika. Toto je mapa Tchaj-wanu, ostrova, který nelze vyjádřit jedním příběhem.

První svazek Díla Pavla Petra s názvem Ganymedovo ovoce shrnuje juveniilní verše psané v rozmezí let 1982–1991 (v jednotlivých případech ještě s autorovým zásahem a úpravou na samém začátku devadesátých let, nejpozději potom u jednoho textu v roce 1994). Kniha je rozdělena do oddílů: rok 1982 zastupuje jedna báseň, stejně tak rok 1983 je zastoupený jednou básní (napsanou v Otrokovicích-Štěrkovišti) a roky 1984–1986 obsahují jedenáct básní. Dále je kniha řazena do oddílů – Juvenilia I. (Zrcadla) zahrnující roky 1987–1988, Juvenilia II (Věštby pro chudé, Kořeny skácených stromů, Cesta jižních měst, Velká Morava, Králi, Pastýřův zvonek znící v katedrále) zahrnující roky 1988–1991, Juvenilia III. (Pašije, Moravské ohlasy, Tratě, Okluky, Po paměti, Zmizelé verše) zahrnující roky 1990–1991, v posledním oddíle tiskneme dvě básně z roku 1991 pod názvem Origines. Do roku 1990 autor publikoval pouze samizdatově. Vydal pět autorských samizdatových tisků – Poutník a blázen, 1986, Věštby pro chudé – Déšť ve vězení řeky, 1987 / s dvěma autorovými fotografiemi /, sešitek – bez názvů s básněmi – Padá strom, Vonící země, Přiblížené třesoucí se ruce, 1988 / s jednou autorovou frotáží /, sešitek – bez názvu s básněmi – Zrcadla, Paseka je plná milodarů / s dvěma autorovými kresbami /, Králi, 1989–1990, strojopisné samizdaty Poutník a blázen, Věštby pro chudé, Déšť ve vězení řeky a Králi jako autorské soukromé vydání svázal a upravil zlínský knihař Bohumil Siegel. Pastýřův zvonek znící v katedrále (deníkové záznamy ve verších) vyšel jako samostatný autorský tisk v roce 1991 (grafická značka, tisk a úprava Lubomír Jarcovják, Šarovy), básně (cestovní záznamy ve verších) Cesta jižních měst z roku 1990 vydal v jedné originální autorské knize se svými fotografiemi Libor Stavjaník (knižní vazba Lubomír Jarcovják).