Větrné mlýny strana 2 z 26

Stát se může úplně všechno. Žádná lidská odlišnost není dost podivná na to, aby se kolem ní neděly normální věci. Na svatbě si můžete vzít vlastní matku, na zabijačce sníst řezníky, před smrtkou, která si pro vás přijde do hospody, vás zachrání to, že došli utopenci, a ke zjištění, že jste promarnili svůj život, dospějete až na konci cesty parkem, kudy chodíte denně do práce. A každá z povídek ve vás zažehne něco, co ve vás jen doutná, a přitom stačí jen fouknout a otočit pár stran.

Maminka je jedna z nejkrásnějších knih o naději. O lásce k maminkám. O lásce k Bruntálům. O lásce k Divadlu na provázku. (Totiž: v červenci l. p. 2021 rozvířilo vědecký svět ohromující zjištění — buňky z organismu, které zemřely, nejenže přežívají — dokážou se organizovat do nových mnohobuněčných struktur! Do shluků energie („He!“) — viz Science Alert: Světoví vědci jsou na stopě neznámému fyzikálnímu fenoménu — duše existuje?)

Je tady. Román provokativní vším, počínaje názvem a jménem autora… Čtyřicetiletý syn Jana Balabána, jednoho z nejpodstatnějších spisovatelů české porevoluční literatury, bude ve svém debutu jistě dráždit, zvlášť když je text plný smělých narážek na slavné otcovo dílo. Zvlášť když některé kapitoly explodují ironií a sarkasmem, nesmiřitelnou herezí vůči vytváření falešných mýtů a útěšných božstev. Některým lidem mohou některé reálie něco sakramentsky připomínat a nemusí to být příjemné. Některým lidem tohle psaní patrně přijde drzé, drsné, nespravedlivé a nepatřičné. A jiní se tímto textem vůbec nebudou zabývat, protože ze sebe přece nenechají dělat pitomce. Ale třeba všechna ta srovnávání, pátrání po předobrazech a pohoršování či jízlivá potěšování úplně nepřekryjí vnitřní vůli této knihy, tu odvážnou, těžkou i groteskní vzpouru člověka vůči nastaveným schématům, přiděleným rolím, vnuceným přístupům. I když se víra ve smysl takové vzpoury může jevit jako ta největší pitomost. Petr Hruška

Básnický proud mezi češtinou a polštinou. Jeden břeh, jedna řeka, jedna chvíle. Pro jednou máme jeden druhého. Téma domova, téma míst. Je to něco vzadu. Dávná vzpomínka, která se nezhmotnila. Jazyky a těla smýváme pod vodou, abychom se nepodvedli. Aby nám stačila jen ona, učíme se nedotýkat. Aby nám stačilo, že druhý existuje. Jednou tady, navždy jinde. Falešní přátelé, zrádná slova. Přijdeme, odejdeme. Kniha vznikla na autorově rezidenčním pobytu ve Wrocławi v rámci projektu Second city.

Na planetě Zemi žije (na podzim 2024) 8 199 929 498 lidí. Východoslovenský Prešov má 83 tisíc obyvatel. Někteří z něj utíkají. Prešov je díky nim v celém světě. A celý svět zase v Prešově. Eperies, Preschau, Eperjes či Fragopolis, to je součást osmimiliardové planetární populace, s tím se prostě nedá hnout. Literární reportáž Průvodce Prešovem a zbytkem světa publicisty a básníka Ivana Motýla vypráví o současném Prešově s nejbližším okolím, i když také o Gosportu nebo Tokiu. O setkání s prešovským řeckokatolickým archimandritou či s olašskými Romy z Rožkovan. O kavárně Berger, ve které straší Jozef Tiso, ale i o bezdomovcích z parku u Torysy a (ne)voličích Roberta Fica. A dost možná hlavně o asfaltových chodnících z časů socialismu, které tvoří mnohakilometrovou abstraktní grafiku. Není to ta nejdůležitější věc, kterou je třeba v Prešově spatřit?

Klegova poezie stojí na obou stranách zdi, jak té pomyslné, tak té berlínské. Svět, Evropa, Brno. A nelze vše poznat lépe než zespodu: jak to chodí pro ty, kteří jsou tady doma, a pro ty, kteří jsou doma všude. Za nadhledem cestopisů, trapné poezie, hlášek a příběhů postaviček vězí ale směr jediný – postoj a touha neotáčet se před čímkoliv, co je před námi, i když je to většinou pouze život, a to, jak říkával Seifert, mrazivě holý. A někdy před Klegou nestojí ani sám život, ale jen otázka po důvodu – a odpověď nic. Tehdy zbývá psát o tom, co chceme, ale co zřejmě ani nedostaneme. Budeme o tom mluvit – a pak se to stane. Pak bude už celý svět v undergroundu.

Rozkročení mezi Jizerkami, Prahou a Blízkým východem. Zvenku tak rozdílné, uvnitř tak podobné. Na oběd znojemská a kolínka. Noc prosedět s pepsi v ruce na obrubníku a myslet takbir. Domov je místo? Lidé? Historie? Víra? Hlavně naslouchat času, úctě na cestě do neznáma. Novost objevovat v události svého návratu. Kořeny se do sebe pouze proplétají. Pohyb je svatý. Jediný čas, který nám chybí, je ten k hledání společné řeči. Čas jít.

Z buddhistického hlediska byl Milan Munclinger (1923—1986) osvícený člověk. O jeho schopnostech hudebních je mnohé v předchozích textech. O jeho extrémní pracovitosti a obrovské škále humoru tam mnoho není; pražští „znalci umění“ mají v téhle oblasti poněkud temno. Ve sklepech Supraphonu a v archivech rozhlasu jsou Munclingerovy snímky, jež by mohly — s trochou dobré vule — vyjít na světlo dne. Texty v této knížce měly by být inspirací pro hudebníky, radostí pro hudební laiky a povzbuzením k iniciativě skutečným odborníkum. Hubert Krejčí

Pro většinu Poláků leží Morava ve stínu Prahy a snadno na ni zapomínají. Ne tak básník, esejista a překladatel Michał Tabaczyński, který si tuhle část naší země vybral pro své toulky v dobách pandemie. Pomalu se prochází ulicemi moravských měst i po venkově a diskrétně ohledává moravskou duši. Nachází tu vlast velkých básníků — Jana Skácela, Otokara Březiny, Jakuba Demla, Ivana Blatného —, ale i líheň prozaiků, vždyť právě odtud se do hlavního města vydali Bohumil Hrabal i Milan Kundera. Žili tu vizionáři, tady pracovala Helena Bochořáková-Dittrichová, první autorka grafického románu na světě, otec genetiky Gregor Mendel, tady Tomáš Baťa postavil své utopické město. Toto není jen reportáž o Moravě, ale také literární esej o putování, v podstatě sebaldovská meditace, apokalyptická i melancholická zároveň.

Příběhy z městečka malého, rychle se ukryj do něho! Příběh tě smutný rozveselí, veselý rozesmutní zas. Nakonec všichni se stmelí, ulice jejich jsou jich vlasť. Příběhu půvabný, začni svou písničku, nechť roste láska na tvém políčku.

Hrdina románu zázračně přežije zranění, avšak s následkem ztráty paměti: neví, jak se jmenuje, odkud pochází, nepamatuje si ani zlomek ze svého předchozího života. Opatruje jej žena a spolu se dotknou nejhlubších vrstev vzpomínek, spojí rozptýlené kousky podvědomí a odkryjí společnou historii. Název Amadoka označuje největší jezero v Evropě, které se nacházelo na území dnešní Ukrajiny. Zmiňuje se o něm už Herodotos a po několik století jej starověcí a středověcí kartografové zaznačovali do map. Až do okamžiku, kdy jezero zmizelo beze stopy. A to jsou další poschodí této knížky. Jak ale mizí jezera, světy, kultury a co po nich zůstává?

Reportážní povídky z válečného Charkova. Toto je syrová, osobní a naléhavá kniha, v níž spisovatelka a novinářka Adéla Knapová podává autentické svědectví o zemi, která se odmítá vzdát, o městě, které stojí navzdory, a o lidech, kteří drží svou budoucnost ve vlastních rukou.

Audiokniha Každý chce domu, nikdo zpátky, kterou napsala Helga Flatlandová. Jak se dá žít se ztrátou blízkého člověka? Toto je příběh o ztrátě a bolesti. Tarjei padl na misi v Afghánistánu, stejně jako další dva jeho kamarádi z rodné vesnice.

Toto je psychologický román. Analýza rozkladu jedné dysfunkční rodiny, pokus dekódovat vznik a podstatu násilného činu. Měsíce běží. Nikdo nic neřeší. Každý má co dělat sám se sebou. Jenom se všem nějak hůř a hůř dýchá...

Audiokniha Formalita v Kyjevě, kterou napsal Dmitrij Kapitelman. Toto je dojemný příběh rodiny, která kdysi opustila svou zemi v naději, že začne nový život. S hořkosladkým humorem jej vypráví syn, který se snaží stát Němcem. Řeč umí lépe než úředník, u nějž žádá o německý pas, žije tu přeci pětadvacet let, což je většina jeho života... Žádná formalita však není bezvýznamná, když jde o přistěhovalce.

Audiokniha Nějaké ženy a jacísi muži, kterou napsala Alena Zemančíková. Příběhy o „nějakých ženách a jakýchsi mužích“ jsou proloženy kratšími situacemi, zastaveními v čase, kdy si člověk něco naléhavě uvědomí, ale v kolotoči každodenního provozu myšlenku zaplaší a zůstane stát, kde je. Někdy to je to nejlepší, co může udělat, a někdy to nejhorší.