Větrné mlýny strana 23 z 26

93 svazek z edice Současná česká hra.

Steve Thompson Kdo s koho / David Mamet Listopad / Richard Bean Boží bojovníci / Robin Soans Rozhovory s teroristy / Heather Raff o Devět dílů touhy. Svět politických machinací v britském parlamentu či americkém prezidentském úřadu v černých komediích Brita Steva Thompsona Kdo s koho a Američana Davida Mameta Listopad až neuvěřitelně připomíná současné české prostředí. Idealismus neziskových organizací a problematická snaha spasit svět je terčem jedovaté satiry Boží bojovníci od rebela britského divadla Richarda Beana. Dokumentární drama založené na výpovědích skutečných teroristů a jejich obětí Rozhovory s teroristy od Robina Soanse a subjektivní válečná zkušenost devíti iráckých žen v básnickém podání Heather Raffo Devět dílů touhy jsou důkazem rozmanitosti a popularity současného politického dramatu v Británii a Spojených státech. Pět nových překladů v této antologii má ambice dostat politiku na jeviště i v Česku a dokázat, že politické drama nemusí být propagandistická nuda.

Jsou periferní příběhy důležité? Martin chce psát, touží napsat velký román, ale zatím je jen obyčejným redaktorem Prague Postu. Jeho žena Katka, učitelka fyziky, za ním stojí, věří, že dokáže něco velkého, i když jí něco vzadu napovídá, že se to vymyká fyzikálním zákonům. Aby mu pomohla, pozve na večeři známého literárního kritika, profesora Schwarze. Zdá se, že Martinova tvorba má opravdu úspěch, i když ne na poli literární. Profesor považuje jeho román za přírodní úkaz, po přečtení několika stránek každý čtenář usne. Racionální Katka vidí, že se její muž pouští na tenký led touhy po literárním úspěchu, ale nedokáže ho zastavit. Martinova fantazie zaplňuje prostor – po scéně přechází Vladimír Iljič Lenin, finští dřevorubci a schizofrenický vědec s dlouhým vousem. Každou ze svých postav strčí do jedné zásuvky nové finské komody, kterou se snaží podle intuice sestavit, aby nakonec pohltila i jeho samotného.

Básnická sbírka.

Je podzim, přelom října a listopadu. Majitel vegetariánské restaurace slibuje svým hostům nový a jedinečný kulinární i umělecký zážitek. Jídlo se v jeho slovech stává říší dokonale estetickou. Jeho pragmatická žena, Majitelová, ztrácí s manželem trpělivost a oba se pohádají. Majitelová uražena odchází. Puristický číšník Pinkl Majiteli vyčítá nesváry a nevrlý Majitel ho ze své restaurace vykáže. Ocitne se s hosty a s kuchyňským personálem sám a na dně. V tu chvíli přemožen patrně usíná a zřejmě ve snu se mu zjevuje mladá dívka přicházející z venkova. Zjeví se mu jako démon čerstvě zaříznuté Dýně, která je právě vařena v jeho kuchyni. Svou letní krásou a mládím mu učaruje, on jí propadá a ona se zmocňuje celé restaurace i personálu. Vrací se Pinkl přestrojen za Vymítače démonů z Bayreuthu a snaží se ji přemoci. Sám je však poražen. V přestrojení za démona dýňového nákypu vstoupí Majitelová a Dýni přemáhá v souboji (Dýně jako surovina musí ustoupit hotovému pokrmu). Majitelová přináší hotový pokrm, její manžel Majitel se probouzí ze svého snu a poblouznění a Majitelová pokrm rozdává teplý pokrm hostům a ohlašuje příchod zimy.

Hra o čtyřech dějstvích.

Hra o čtyřech dějstvích.

Sborník Moje cesta ke svobodě vyšel u příležitosti 3. ročníku stejnojmenné literární soutěže pro klienty drogových služeb. Obsahuje básně, úvahy, povídky lidí, kteří se potýkali nebo potýkají s následky drogové závislosti. Nejde o nejvyšší patra literatury, ale autentičnost a upřímnost textů přináší čtenáři silný zážitek. Porotce Ivan Martin Jirous o soutěži poznamenal: "Důležité je, že cítí podanou ruku a vědí, že v tom nejsou sami a někdo jim pomůže. Nemyslím tím finančně, ale i morálně. Uvědomují si, že přesto co se z nich skrze narkomanii stalo, jsou také lidi. Na to vždycky zmiňuji citát z jedné básně mého milovaného básníka Bertolta Brechta, že začít znovu můžeš i z posledního dechu."

Sborník Moje cesta ke svobodě vyšel u příležitosti 3. ročníku stejnojmenné literární soutěže pro klienty drogových služeb. Obsahuje básně, úvahy, povídky lidí, kteří se potýkali nebo potýkají s následky drogové závislosti. Nejde o nejvyšší patra literatury, ale autentičnost a upřímnost textů přináší čtenáři silný zážitek. Porotce Ivan Martin Jirous o soutěži poznamenal: "Důležité je, že cítí podanou ruku a vědí, že v tom nejsou sami a někdo jim pomůže. Nemyslím tím finančně, ale i morálně. Uvědomují si, že přesto co se z nich skrze narkomanii stalo, jsou také lidi. Na to vždycky zmiňuji citát z jedné básně mého milovaného básníka Bertolta Brechta, že začít znovu můžeš i z posledního dechu."

Název svazku Prahry není překlep, ale novotvar napodobující slova, jako je třeba "pravěk". Čtyřem původním hrám je přes padesát let, poslední - volné adaptaci slavného románu Karla Čapka - jen o málo méně. Jsou tedy z doby, která je pro drtivou většinu dnešní populace už skoro stejně vzdálená jako Velká francouzská revoluce. Úvodní hra znamenala autorův první konflikt s režimem, druhá už byla přímo zakázána, třetí mu otevřela a čtvrtá s pátou postupně rozšiřovaly průchod z domácích jevišť do světa.

Dům U Sedmi Švábů na Kopečné ulici čp. 37 byl nejstarším a svého času největším pavlačovým domem v Brně. Sloužil jako klášterní nemocnice, škola pro lazebníky a porodní báby, prováděly se zde veřejné pitvy, později jako nájemný dům pro chudší a ještě později pro umělce, bohémy a studenty. V roce 2006 se majitel rozhodl dům zdemolovat a postavit na jeho místě činžák s luxusními byty. Autorka ve hře vzdala hold Domu U Sedmi švábů, promíchala realitu a sny, mezi živoucí postavy propletla postavy smyšlené a přízračné (kočka Čierná, dvě umrlé mátohy na chůdách). Nájemníci domu jsou milé figurky (zastydlý snílek, kterému nikdo nevysvětlil, že Vinetou tady opravdu nebydlí, zkušený hulič, stará panna a éterická kráska) a mátohy je postupně vtahují do prostoru mimo dům, do nekončící tmy. Voda stoupá, vše spěje k zániku, ale možná ne tak úplně...

Melancholická, dojemná, ale i černá komedie o tom, co bylo dřív. Důchodce AG vzpomíná (tentokrát v těle mladé dívky) na to, co všechno jsme prožili, jak jsme se za bývalého režimu naučili létat, stát se neviditelnými, páchat sebevraždy a jak si třeba užít důchod. Děvčátko Veruna nás provází svým životem, svět její fantazie se prolíná se světem reálného socialismu, monology otce a matky se vracejí do minulosti, do časů vzájemné romantické lásky, zatímco další postava, Libor, s Verunou řeší problematiku šulina a kudy různí lidé čurají. Otec musí v práci vysvětlovat, proč na prvomájovém průvodu nemával mávátkem, a končí v blázinci – myslí si totiž, že je neviditelný. Nakonec se zabije skokem z okna – chtěl létat... Postavy se zdvojují, Veruna s matkou se snaží léčit smutek zpěvem a navštěvují socialisticky smýšlející učitelku zpěvu – ona a její písně jsou jakési průvodkyně celým dějem. Čas běží a z Libora a Veruny jsou teenageři a horlivě čtou zakázanou literaturu, Kafku i Rychlé šípy. Četba Kafkova Procesu se prolíná do reality, Matka si najde nového druha a Veruna se schází s kamarády, kteří milují zakázané knížky... Matka se stává ošetřovatelkou v blázinci a stará se o starého blázna považujícího se za Stalina, který ji chce fyzicky zlikvidovat. Po ulicích se šourá bývalý otcův šéf a Libor se v parku rozchází s Verunou... je to konec jejich vztahu, ale i jednoho smutného, ale i krásného bývalého světa...

Dům U Sedmi Švábů na Kopečné ulici čp. 37 byl nejstarším a svého času největším pavlačovým domem v Brně. Sloužil jako klášterní nemocnice, škola pro lazebníky a porodní báby, prováděly se zde veřejné pitvy, později jako nájemný dům pro chudší a ještě později pro umělce, bohémy a studenty. V roce 2006 se majitel rozhodl dům zdemolovat a postavit na jeho místě činžák s luxusními byty. Autorka ve hře vzdala hold Domu U Sedmi švábů, promíchala realitu a sny, mezi živoucí postavy propletla postavy smyšlené a přízračné (kočka Čierná, dvě umrlé mátohy na chůdách). Nájemníci domu jsou milé figurky (zastydlý snílek, kterému nikdo nevysvětlil, že Vinetou tady opravdu nebydlí, zkušený hulič, stará panna a éterická kráska) a mátohy je postupně vtahují do prostoru mimo dům, do nekončící tmy. Voda stoupá, vše spěje k zániku, ale možná ne tak úplně...

Vybrané juvenilie básníka J. H. Krchovského z let 1978-1981.

Lenka Lagronová má velmi zajímavou cestu životem. Po studiích na pedagogické fakultě přešla na pražskou DAMU, kde se setkala se svou budoucí stálou spolupracovnicí, Lucií Trmíkovou. Taky s režisérem Petrem Léblem, který je dnes už bohužel jen legendární postavou českého divadla. Právě s ním přišla jako dramaturgyně do Divadla Na Zábradlí, aby spolu zahájili skvělou etapu českého divadelnictví. Postupně ale tuto zajímavou autorku oslovoval i jiný, duchovnější svět zasvěceného života. Dnes už Lenka Lagronová tvoří jako řádová sestra, což ale přináší zajímavý pohled na život a plodnou dramatickou činnost. Lenka Lagronová patří mezi nejvýzarnější zjevy současné české dramatiky. Přítomný svazek zahrnuje jedenáct autorčiných her, které napsala v rozmezí let 1993-2008. Její hry mají silné spirituální vyznění a Lagronová klade nezvykle silný důraz na slovo, své příběhy koncipuje jako silné duchovní prožitky a do her vkládá křesťanské poselství. Téma bolesti, osamělosti, touhy po naplnění a zároveň jistoty života spojeného s vyšším bytím je přítomno vždy.

Román Svatební přípravy vypráví o prázdnotě, lásce a zákonu akvaplaninku. Mohuč leží na Mississipi. Devatenáctiletý Leon prožívá poprvé naprostou svobodu. Ovšem civilní služba v centrální sterilizaci mohučské nemocnice jeho hledání smyslu života poněkud zkomplikuje. Leon se tedy věnuje jinému projektu: chercher la femme. A tak se tento Anti-Don Juan potácí od jedné amour fou k další a čím dál více se zamotává do lehce předimenzovaného milostného trojúhelníku.