Větrné mlýny strana 22 z 26

Dějiny českých překladů Shakespeara doplněné antologií neznámých a vzácných textů z let 1782–1922.

Obsazení: 3 ženy, 13 mužů. Dějovým pojítkem hry je leitmotiv osudového políbení. Příběh ústřední postavy, studentky Jaruny, začíná, když se několik let před pražským jarem seznámí v poetické vinárně Viola s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, kterého políbí, protože miluje poezii. Posléze políbí Alexandra Dubčeka, někde v továrně, kde pracuje poté, co byla režimem vyhozena z vysoké školy. A nakonec by měla políbit i Brežněva… Josef Mlejnek v recenzi hry uvádí: „To jsou malé dějiny, ty velké jsou co do provádění na jiných, jen se občas nahodile promítají do těch malých.“ Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Políbila Dubčeka udílí autor.

Obsazení: 3 ženy, 13 mužů. Dějovým pojítkem hry je leitmotiv osudového políbení. Příběh ústřední postavy, studentky Jaruny, začíná, když se několik let před pražským jarem seznámí v poetické vinárně Viola s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, kterého políbí, protože miluje poezii. Posléze políbí Alexandra Dubčeka, někde v továrně, kde pracuje poté, co byla režimem vyhozena z vysoké školy. A nakonec by měla políbit i Brežněva… Josef Mlejnek v recenzi hry uvádí: „To jsou malé dějiny, ty velké jsou co do provádění na jiných, jen se občas nahodile promítají do těch malých.“ Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Políbila Dubčeka udílí autor.

Křehká výpověď o světě dospělých viděném očima dětí, stejnou měrou však i drsný obraz nazírání dospělých na dětský svět. Citlivě (v ich-formě) napsaná kniha o životě dívky na pomezí dětství a dospívání. Svou matku smí oslovovat jen křestním jménem, aby jí nepřipomínala předčasné mateřství. Žije na ulici a v bytě plném podezřelých návštěv a večírků, kde své místo nemá ani ve vlastní posteli. Hledá lásku mezi Luciiným (matčiným) nezájmem, závislostí a depresemi a nezdá se jí zvláštní, když se nešťastnou náhodou sama na krátkou chvíli stane matkou dvěma kojencům. Dojemný a do masa se zařezávající text mrazí přirozeností, s jakou Jarka svůj příběh vypráví. Příběh provázený nevykalkulovanou, čistou potřebou přilnout k druhému. Aby se člověk nestal jediným plavcem mezi loděmi, ke kterým se nechce nebo nemůže přiblížit. Čekaní na tu svoji, pro naši hrdinku pátou loď může být dlouhé. Do té doby se snažíme především udržet nad vodou.

Kniha popisuje životní osudy a literární činnost Oty Filipa (1930), ostravského rodáka, který byl v roce 1974 donucen státní mocí k vystěhování do SRN. Tento autor začínal v polovině 50. let jako publicista a zpracovává ve svých románech především vlastní životní zkušenost, ovlivněnou v dětství česko-německo-polským jazykovým prostředím předválečné a válečné Ostravy. Ve Filipových prózách také nalezneme reflexi poválečných poměrů v Československu, hlavně perzekuci a divoký odsun československých Němců a nástup komunistů k moci. Většina z Filipových dvanácti románů vykazuje autobiografické rysy, jeho literární hrdinové se dostávají do konfliktu s nacistickým nebo komunistickým totalitním režimem a nachází se v podobných situacích jako autor sám. K nejvýraznějším Filipovým traumatickým životním zkušenostem patří přestup z české do německé školy v důsledku otcova přihlášení k německé národnosti, služba v PTP, osmnáctiměsíční věznění za údajné podvracení republiky a odchod do německého exilu. Ota Filip je autorem českým i německým a v obou jazykových prostředích je uznáván laickou i odbornou veřejností, a to nejen proto, že se jedním z jeho hlavních literárních a publicistických témat staly česko-německé vztahy.

Tato antologie představuje panorama postčernobylské ukrajinské povídky. Duch zařazených textů však neurčují jen pojmy katastrofa (černobylská jaderná havárie) nebo katarze (současnost), které editoři použili jako klíč k vymezení časového pásma, v němž hledali texty pro tuto knihu. Ačkoli v některých povídkách se motivy katastrofy nebo katarzní proměny objevují, odkazuje pojetí této antologie spíše na specifické postavení ukrajinské kultury a týká se kolektivního vědomí Ukrajinců na přelomu 20. a 21. století - tedy v epoše, za jejíž přibližný počátek považují mnozí černobylskou katastrofu v roce 1986.

Události, které pojednává tento sborník, se odehrály před bezmála sedmdesáti lety. Odsun Němců z Brna, známý i jako "brněnský pochod smrti", předznamenal poválečné vysídlení německého obyvatelstva z celého Československa a stal se tragédií pro dvacet tisíc lidí, převážně dětí, žen a starců, kteří na sklonku května 1945 museli opustit své domovy a vydat se na cestu do neznáma. Mnozí z nich leží v hromadných hrobech u Pohořelic. Spravedlnost vzal zase jednou v dějinách do rukou "lid" a vina se svezla na bedra těch, kdo byli právě po ruce a nejzranitelnější, vinni však v drtivé většině pouze tím, že mluvili jazykem teprve před pár dny poražených okupantů. Více než čtyřicet totalitních let o osudech těchto lidí neměl nikdo vědět, pohůnci režimu srdnatě zametali stopy a snažili se o nemožné: změnit historii, vymazat z paměti to nevhodné a zbavit se (zbavit nás?) tak černého svědomí. Dnes všechny oběti připomíná pamětní kámen v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí v Brně, kde tragický pochod začal, a černý kříž u Pohořelic, kde pro mnohé skončil. Sborník, který držíte v rukou, shrnuje esejistická zamyšlení čtyř spisovatelů, jejichž života se takzvaný brněnský pochod smrti různými způsoby dotknul. Spíše než odpovědi by zde však čtenář měl očekávat otázky. Takové, které zůstávají a zřejmě už zůstanou. Tato kniha má být zejména uctěním památky všech obětí poválečného vyhnání Němců (nejen) z Brna. Svým obsahem se dotýká křehkého tématu viny, odpuštění a paměti, která se - naštěstí! - nedá vymazat.

Hra Nevěsta vznikla na základě deníků ženy, zachycujících její vztah a soužití s vlastní matkou. V horské obci na Valašsku žila před mnoha lety v malém domku ovdovělá matka s dcerou, kterým místní říkali nevěsty – což ovšem znamenalo nevěstky. Základní linii příběhu tvoří smutná výpověď o osudu obou žen, přivandrovalkyň, které se kvůli živobytí prodávají místním mužům, přičemž matka svoji dceru k prostituci nutí. Na pozadí jejich života jsou rozkresleny komplikované vztahy v obci a snaha starousedlíků bránit svůj domov před nově příchozími. V kontrastu s idylickým obrazem venkova se zde ocitá motiv lovu, atmosféra plná chladu a zla. Hru otevírá scéna, v níž si místní rozebírají majetek, který po nevěstách zbyl. Silný dramatický náboj vnáší do hry příchod neznámé ženy do vsi, jak se později ukáže, dcery mladší nevěsty. Hra nabývá rozměrů antické tragédie.

Spirituálně-groteskní drama je intimním vhledem do fanatického světa jedné rodiny, jež vnitřní prázdnotu nahrazuje oparem mystiky a patosu. Pro Rudova otce je rodina nejvyšším božím darem, ctí odhodlání a má vlastní smysl pro právo, z nějž prosakuje krev. Jeho ženu pohlcuje horlivá ezoterika. A jejich syn Rudko může být indigové dítě, nebo retardovaný kluk… Autor rozehrává drama o posedlosti a víře ve výlučnost „jiných“ dětí, ale také příběh vygradovaný v úzkostné podobenství o světě bez pochybností. Hra je zároveň historií jedné oběti a božího odpuštění. Hra získala 2. místo v literární soutěži Divadla Husa na provázku o Cenu Konstantina Trepleva.

Kniha vedle úvodní studie Josefa Kovalčuka přináší velké množství materiálů i fotografií, které dokumentují všechny inscenace HaDivadla z let 1990–2003, tedy z období, kdy působilo v Kabinetu múz v Sukově ulici v Brně. V těchto prostorách vznikly inscenace, které vyvolaly mimořádný ohlas u diváků i odborné kritiky a vstoupily do historie českého divadla. Byla to například Goldflamova inscenace hry Ladislava Klímy Lidská tragikomedie, „bigbítový retromuzikál v duchu 60. let“ Karla Davida a kolektivu souboru Hvězdy na vrbě, inscenace Jób Jana Antonína Pitínského, Milana Czerného a Martina Dohnala, Top Dogs v režii Jiřího Pokorného a mnoho dalších. V publikaci jsou obsaženy i charakteristiky činnosti souboru během jednotlivých let, včetně ukázek z většinou doposud nepublikovaných textů scénářů a úprav her. Je zde například poprvé otištěný textový záznam inscenace Jób nebo scénář Jána Sedala Zpátky a zase tam, obsáhlá je i ukázka ze scénáře Hvězd na vrbě. Kniha dále zahrnuje studie významných odborníků, kteří se tvorbou HaDivadla soustavněji zabývali, například Zdeňka Hořínka, Milana Uhdeho, Pavla Švandy, Jana Roubala, Karla Krále, Jiřího Voráče, Pavla Abrháma, Jiřího Černého, Martina Porubjaka a dalších, včetně textů dosud nepublikovaných. Dále jsou v ní otištěné rozhovory s tvůrci, jejich poznámky k inscenacím, stejně tak i výběr z recenzních ohlasů.

Kniha Skrytá hvězda Jelena Mašínová vychází u příležitosti životního jubilea spisovatelky. Nápad dát jako dárek její vlastní knihu měl autorčin muž, spisovatel Pavel Kohout. Nejrůznější narozeninové edice nejsou ničím výjimečným a obvykle jejich trvanlivost odchází s kocovinou z přidružené oslavy. Toto vydání je ovšem jiného druhu. Čtenář s knihou nezíská VIP pozvánku na vybranou garden party k poctě spisovatelky. Dárek k oslavě narozenin se stává rozsáhlou knihou, která až zaráží tím, co Jelena Mašínová napsala a o čem my neměli ani páru. Jistě, její jméno se objevilo po boku Pavla Kohouta pod několika společnými literárními a filmovými projekty, ale k velkému opomenutí tu přesto došlo. Přítomná kniha svojí literární kvalitou, rozpětím a konečně i kvantitou uvádí Jelenu Mašinovou do české literatury. A popravdě, je to uvedení ne za pět dvanáct, ale pořádně nad ránem, autorka k české literatuře náležela a náleží už pěkně dlouho. Tato kniha nejen mapuje a připomíná, ale snad i znovuobjevuje skrytou hvězdu Jelenu Mašínovou čtenářům a literární historii

Souborné třísvazkové vydání dosud napsaných her Václava Havla ve Větrných mlýnech uzavírá šestice jednoaktovek. Dodnes jedinou rozhlasovou hru Anděl strážný, jejíž hlavní postava, spisovatel Vavák, už zřetelně nese rysy pozdějšího Havlova alter ega F erdinanda Vaňka, napsal autor v roce 1968. Ze stejného období pochází i jediná jeho televizní hra, jednoaktová komedie Motýl na anténě. Další zde otištěné jednoaktovky jsou inspirovány zkušeností zakázaného autora ze sedmdesátých let, první dvě "vaňk ovky" Audienci a Vernisáž napsal Václav Havel v roce 1975, o tři roky později pak Protest. Svazek uzavírá Chyba z roku 1983, miniatura napsaná po odmlce, vynucené čtyřletým pobytem autora ve vězení, jímž je tematicky inspirována.

Souborné třísvazkové vydání dosud napsaných her Václava Havla ve Větrných mlýnech uzavírá šestice jednoaktovek. Dodnes jedinou rozhlasovou hru Anděl strážný, jejíž hlavní postava, spisovatel Vavák, už zřetelně nese rysy pozdějšího Havlova alter ega F erdinanda Vaňka, napsal autor v roce 1968. Ze stejného období pochází i jediná jeho televizní hra, jednoaktová komedie Motýl na anténě. Další zde otištěné jednoaktovky jsou inspirovány zkušeností zakázaného autora ze sedmdesátých let, první dvě "vaňk ovky" Audienci a Vernisáž napsal Václav Havel v roce 1975, o tři roky později pak Protest. Svazek uzavírá Chyba z roku 1983, miniatura napsaná po odmlce, vynucené čtyřletým pobytem autora ve vězení, jímž je tematicky inspirována.

Básnická sbírka. Český text

Hra Svatavy Antošové: Neříkej to mámě, napsaná na motivy jejího vlastního románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), pojednává o věčném tématu vztahu rodičů a dětí, kdy na jedné straně rodiče brání svým potomkům dospět v obavě z jejich ztráty, což místy sklouzává k vazbám až pedofilním, zatímco na straně druhé děti dospět odmítají, neboť je to tak pohodlnější. Touto nevyzrálostí, potažmo infantilitou jsou poznamenány i jejich neúspěšné milostné vztahy, odehrávající se stejně snadno a bez hlubšího prožitku jak v rovině heteroerotické, tak v rovině homoerotické. Hlavní čtyři protagonisté jsou zároveň členy nonkonformního divadelního souboru, který nastudovává hru o vztahu rodičů a dětí, v níž si obě skupiny vyměnily role – rodiče hrají své děti, a naopak děti hrají své rodiče – to všechno ve snaze navzájem se lépe pochopit. Avšak realita bez předem napsaného scénáře je nakonec zaskočí nepřipravené a naprosto bezradné. Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Neříkej to mámě udílí autorka.

Druhý díl třísvazkového vydání všech dosud napsaných her Václava Havla, které vydávají Větrné mlýny, pojímá osm kusů autorem sepsaných mezi lety 1960 a 1988, pod jeho jménem však nesměly být oficiálně premiérovány v žádném z českých nebo slovenských divadel. Před rokem 1989 byla u nás ve zkráceném znění a bez autorova jména uvedena (21. 10. 1988) jen „historická meditace“ Zítra to spustíme. Ostatní zde otištěné hry, krom až v roce 2000 inscenované jednoaktové tragédie Rodinný večer a „ineditně“ Andrejem Krobem uvedené Žebrácké opery (1. 11. 1975 v hostinci U Čelikovských), si svá první uvedení odbyly mimo hranice Československa. Spiklenci v západním Německu, Horský hotel v Rakousku, stejně jako první a druhá ze série tří „velkých her“ osmdesátých let Largo desolato a Pokoušení, poslední z této trojice celovečerních her Asanace pak ve Švýcarsku, 54 dní před sametovým listopadem 1989.