Větrné mlýny strana 16 z 22

Nový svazek edice Filmový klub vychází k premiéře filmu Bohdana Slámy Štěstí. Původní literární námět a jedna z verzí scénáře nového autorského filmu Bohdana Slámy, které jsou v této knize doplněny fotografiemi z dokončeného filmu a jeho natáčení, dávají nahlédnout do procesů, které vznik celovečerníhofilmu provázejí.

Nový román jednoho z nejvýraznějších slovinských spisovatelů mladé generace. Kniha plná ironie, humoru, napětí, divokosti a lásky.

Prosinec 1989, eskaluje konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, napětí v Baku graduje. Do jedné z tamějších nemocnic je v kritickém stavu dopraven přední ázerbájdžánský herec Sadaj Sadygly. Byl do bezvědomí zbit, když se zastal nevinného arménského muže. V duchu se vrací do Ajlisu, krajiny svého dětství, a sní přitom kamenné sny. Román Kamenné sny otevřel téma pronásledování Arménů v Ázerbájdžánu na přelomu 80. a 90. let. V autorově domovině to vyvolalo řadu nenávistných reakcí, jeho knihy byly veřejně páleny a samotný spisovatel byl označen za zrádce a nepřítele národa. Rozhodl se totiž vykreslit Arménce v příznivém světle. Píše o pogromech, které v devadesátých letech Azerové spáchali na Arménech žijících ve městech Baku či Sumgaitu. V knize připomíná, jak byli Arméni žijící v Baku lynčováni a vyháněni. O útocích z druhé strany se však záměrně nezmiňuje. „Snažil jsem se dát najevo, že ještě není pozdě a že spolu stále můžeme vycházet. Že jsme nezapomněli, jaké hrůzy jsme spáchali. Násilí ze strany Arménů a masakr v Chodžaly už ale musí popsat arménský spisovatel, není možné, aby se národ dopustil takové krutosti a neuměl o ní napsat,“ vzkázal Ajlisli.

Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára Zimová? Jako úžasnou náhodu, drzý podvod nebo skutečný zázrak? Zatímco případ čím dál víc zaměstnává nejrůznější činovníky a poltí obyvatele, žije Klára jako normální čtrnáctka v rodině, kde si maminka s otcem posílají vzkazy po kočce a babička plete svetr na jabloň. Další a další předpovědi, které se opět plní, vysvětluje s odzbrojující nevinnosti, že ji prostě napadly. Starší občané už navrhují, aby utlačená církev prohlásila dívku za svatou, a komunistická moc se chystá odhalit ji jako provokatérku v žoldu třídního nepřítele, když ona je vespolek uvrhne do zmatku nápadem, že přijde potopa a zemětřesení. Co je lepší? Vysmát se jí? Potrestat ji? Anebo se připravit na boj s živly? Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

"Jak se má zachovat profesor fyziky na pedagogické škole v K., který učí Newtonův gravitační zákon, když jeho kolega Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení, aby zaimponoval své lásce, se po náročné fyzické a psychické přípravě naučí chodit po stropě a předvede to i žákům? Co si má počít ředitel školy, zodpovědný za striktní dodržování osnov? Jak mají reagovat politici města, když jev vejde ve známost, občanstvo jej přijme s nadšením i s odporem a v sázce je veřejný pořádek? A co musí učinit stát, jenž má garantovat dodržování zákonů, když jeden z nejzákladnějších je zpochybněn, což ohrozí všechny ostatní? Situace se vyhrotí, když Juráček hodlá předat svou metódu veřejnosti. Pomůže soudní moc, moderní medicína, anebo? — Druhé próze dramatika Pavla Kohouta z roku 1970, kdy byl na léta umlčen „normalizátory“, čas neuškodil, naopak, pomohl jí dozrát v kultovní dílo se zásadním poselstvím: jak často se geniálním objevitelům stává, že jsou ničeni protivníky i závistníky, pročež se nedočkají doby, kdy jejich objev oblažuje celé lidstvo. Absurdní smyšlenku podpořil autor stejně fiktivními, ale přímo vědecky propracovanými důkazy, které posilují její věrohodnost tak, že se kniha stává pravým požitkem i pro náročného čtenáře."

Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata. Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje jejich tužby, životní očekávání, ale také jejich zaslepenost a strach. Vypráví o zdánlivém klidu, který se stává vězením i o touze po svobodě a hledání cesty. Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata.

Hrdina tohoto románu denně prochází podivnou metamorfózou, v závislosti na denní době mění pohlaví. Dopoledne se stává ženou a prodává v květinářství, odpoledne se činí jako muž v opravně deštníků. Před očima užaslého čtenáře se odvíjí život jedince žijícího jedním dechem dva různé životy, dva naprosto odlišné pohledy na svět. Má tento člověk své místo ve společnosti tak prudce definované genderovými rolemi, jako je ta naše? Společně s naším hrdinou hledáme odpověď na tuto dotěrnou otázku napříč humorně-mystickým příběhem, který autoři vyšívají košatou češtinou, protkávají nemilosrdným humorem a koření dravou chutí psát. Do textu jako do kroniky tvůrci uložili zážitky a poznatky načerpané vlastními životy, a jak dokládá poznámkový aparát, drtivá většina popsaných geografických, přírodopisných a situačních bizarností má základ v realitě. Tato kniha je tak krom jiného znovupotvrzením skutečnosti, že lidská fantazie nezřídka selhává v konfrontaci s podivuhodnou pestrostí, kterou překypuje reálný svět kolem nás.

Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat.

Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.

Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí úloha komunistické strany, řízené hospodářství a členství ve Varšavském paktu, jehož smyslem nebyla obrana, nýbrž útok… Pro odpověď vyvinul Pavel Kohout svébytnou metodu, kterou nazval „memoáromán“. Pravdivé příběhy nelíčí reportáž, ale kombinované literární žánry. V díle se splétají tři proudy: Deník občana, líčící zrání mladíka podobného autoru od sovětských tanků, jež mu v roce 1945 přinesly svobodu, k týmž tankům, které v roce 1968 jeho vlast ujařmily. Deník turisty sleduje výlet do Itálie dvou Čechů podobných zmíněné dvojici, jež byla pro odlišné názory na rozchodu, než je právě okupace spojila pro lidské navždy. A Deník spisovatele je autentický záznam autora, mapující slavné roky 1967 a 1968. Čtenář může číst skladbu buď, jak je napsána, anebo její tři složky zvlášť. Tak i onak ho čeká jedinečný vhled do moderních dějin i do dvou soukromých životů – spisovatelů Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové.

"Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení. Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích. Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě. Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu. Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění."

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

"Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu."