Větrné mlýny strana 18 z 22

Přes ploty je velmi nezvyklá kniha dialogů. Jejími autory jsou dva lidé, kteří jsou od sebe vzdáleni tak, jak jen je možné si to v dnešní době a společnosti představit. Fedor Gál (nar. 1945), ikona slovenských i českých občanských aktivit, sociolog, politik, publicista, dokumentarista. Bezmála před deseti lety jej emailovou poštou oslovil mladý slovenský národní socialista Matěj (z mnoha důvodů si přeje zůstat v anonymitě). A začal dialog, který doslova a do písmene naplňuje to, co Fedor Gál už dlouho vytýká do záhlaví svých klíčových úvah: možnosti a meze dialogu. Dodat lze snad jen to, že zde jsou možnosti skoro bezbřehé a meze hodně prostupné…

Toto jsou básně, které kombinují civil(ist)ní poetiku se surreálnými obrazy; děje se tak prostřednictvím asociativních jazykových her a „samplování“ textových útržků nejrůznějšího původu. Přítomen je též jakýsi humor, nadlehčující existenciální úzkost ze světa přehlceného všeobecnou skepsí a únavou, zoufale přehlušovanou maniakální aktivitou a pseudokomunikací na sociálních sítích.

Ján Zavarský je nepřehlédnutelnou osobností českého, slovenského, evropského divadla posledních několika desetiletí. Kniha nahlíží jeho monumentální scéhografické dílo. Čtenář se jej zde dotýká skrze odborné studie, svědectví samotného autora a faktografický přehled.

Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem byl sám autor. Básně tu poprvé vycházejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu je až teď prezentována v definitivní podobě; nových – a konečných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edičního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charakterizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést.

Děj Syflárny se odehrává v 70. letech minulého století, v době tuhé normalizace, (jak název napovídá) na dermatologicko-venerologickém oddělení fakultní nemocnice v Praze. Opírá se o autorovy osobní zážitky nebyl zde ovšem léčen z pohlavních chorob, ale z politického názoru – pracoval zde jako pomocný uklízeč. Sen o socialismu s lidskou tváří sní již jen hrstka nepoučitelných utopistů. Doba zlomených charakterů, úspěchů těch nejméně nadaných a ostrakizace nepoddajných je v plném proudu. Je krátce po stranických prověrkách – „pomýlení“ provedli ponižující sebekritiku, nepřátelé socialismu byli odhaleni a potrestáni tím, že jim bylo znemožněno vykonávat práci, kterou měli tak či onak rádi a které rozuměli. Tak jako v celé společnosti, panuje i v nemocnici vedle zoufalé apatie značná nervozita a podrážděnost. A to nejen mezi personálem, ale také v řadách pacientů. Ti ostatně nemají na venerologické klinice mnoho důvodů k bezstarostné uvolněnosti a optimismu. V jejich výjimečném případě dokonce zcela bez ohledu na politickou příslušnost.

Obsazení: 3 ženy, 13 mužů. Dějovým pojítkem hry je leitmotiv osudového políbení. Příběh ústřední postavy, studentky Jaruny, začíná, když se několik let před pražským jarem seznámí v poetické vinárně Viola s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, kterého políbí, protože miluje poezii. Posléze políbí Alexandra Dubčeka, někde v továrně, kde pracuje poté, co byla režimem vyhozena z vysoké školy. A nakonec by měla políbit i Brežněva… Josef Mlejnek v recenzi hry uvádí: „To jsou malé dějiny, ty velké jsou co do provádění na jiných, jen se občas nahodile promítají do těch malých.“ Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Políbila Dubčeka udílí autor.

Dům U Sedmi Švábů na Kopečné ulici čp. 37 byl nejstarším a svého času největším pavlačovým domem v Brně. Sloužil jako klášterní nemocnice, škola pro lazebníky a porodní báby, prováděly se zde veřejné pitvy, později jako nájemný dům pro chudší a ještě později pro umělce, bohémy a studenty. V roce 2006 se majitel rozhodl dům zdemolovat a postavit na jeho místě činžák s luxusními byty. Autorka ve hře vzdala hold Domu U Sedmi švábů, promíchala realitu a sny, mezi živoucí postavy propletla postavy smyšlené a přízračné (kočka Čierná, dvě umrlé mátohy na chůdách). Nájemníci domu jsou milé figurky (zastydlý snílek, kterému nikdo nevysvětlil, že Vinetou tady opravdu nebydlí, zkušený hulič, stará panna a éterická kráska) a mátohy je postupně vtahují do prostoru mimo dům, do nekončící tmy. Voda stoupá, vše spěje k zániku, ale možná ne tak úplně...

Co mají společného záhadné umrtí spisovatelů, hřbitov psacích strojů, ukradené rukopisy a tajemný symbol ?? Strhující román o psaní a síle fantasie. Tichomír Bez pátrá po otci – spisovatel zmizel a stopa vede z tajemné Cerové vrchoviny přes Bratislavu na místo, odkud se nikdo nevrací – na Ostrov...

Ženy i muži v této knize stojí na rozhraní svých životů. Dosavadní jejich část, prožitá v nadějích, usilování a touze po uplatnění, se završila. Ta, která leží před nimi, bude mnohem těžší. Bude třeba ji skutečně prožít, už se nebude možné schovat za péči o děti, za studium, za milníky na cestě za úspěchem, to všechno už je jenom třeba udržovat v pořádku. To ženy umějí, v uspořádávání jsou vycvičené. Příběhy žen jsou vyprávěními o hledání rovnováhy mezi životní praxí a rozkymácenými touhami a city. O potlačeném rozletu srdce, o pádu do role pomocnic za minimální odměnu. Někdy je posledním pevným bodem v každodenním chaosu kočka, někdy dávná sportovní zdatnost, někdy přívěsek, kterému žena připisuje tajemnou moc, někdy rodinný archiv. V povídkách o ženách se samozřejmě vyskytují muži. V povídkách o mužích jdou jejich protagonisté za štěstím druhé poloviny života, jako by se v ní chtěli obejít bez lásky. Jako by hledali místo, které bude nade vším a odkud uvidí svět přehledně jako z věže meteorologické stanice nebo od režijního pultu v divadle či z tajného stanoviště za komínem. V povídkách o mužích se samozřejmě vyskytují ženy. Příběhy o „nějakých ženách a jakýchsi mužích“ jsou proloženy kratšími situacemi, zastaveními v čase, kdy si člověk něco naléhavě uvědomí, ale v kolotoči každodenního provozu myšlenku zaplaší a zůstane stát, kde je. Někdy to je to nejlepší, co může udělat, a někdy to nejhorší.