Větrné mlýny strana 18 z 26

Tvorba Petra Krále, pokrývající dnes už časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnoro- dém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a uči- nit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem je sám autor. Básně tu poprvé vychá- zejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu až teď je prezentována v definitivní podobě; nových – a koneč- ných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edič- ního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charak-terizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést.

Groteska Bakšiš se původně měla jmenovat Báj. Jakoby spisovatel chtěl naznačit čtenáři, že příběh, který nám vypráví, je dílem anonymního vypravěče. Toho, který si vybájil jejich život a vypráví nám ho. Dokonce ho vsadil přímo do děje jako manipulátora osudy svých hrdinů, čubky Daniely nesmírné krásy a mladičkého panice Jakoubka. Tím snovačem je skřet, který bydlí v dutině křemeláku, odkud vystrnadil sýčka, a žije ve vesnických báchorkách a povídačkách jako ratej anebo jinde zas kres, a kdoví, jak jinak. „Ti, kdo mě někdy potkali, anebo co jsem se jim přichomejtl do snu, považují mě omylem za zlou bytost. Ale já jsem ve skutečnosti mimo dobro a zlo. Jsem jediný skřet, který vám nikdy neublíží, ale taky nikdy neprospěje.“ Skřet si své vyprávění rozmarně užívá. Obrací osudy hrdinů jako krejčí svatební oblek panice Jakoubka, bere míru, stehuje, poopravuje, rozpáře a zase sešívá, vycpává ramena, zabírá a ubírá, občas přidá krajku, jindy trhne látkou, prodlužuje nohavice, šacuje kapsy nebo do nich vkládá další osudy a jiné příběhy, podšívá podšívku. A ona podšívka podšitá je sám Jiří Kratochvil. On je ten skřet v dutině stromu fascinován lidským pohlavím. Ústy skřetovými nám přiznává:„A mou největší žádostivostí je uvést do chodu nějaký rozmarný příběh. A s chutí si ho potom odvyprávět. Vždyť strojím příběhy jen proto, abych je pak mohl vyprávět.“ Slovo bakshish znamená v perštině dar. Jiří Kratochvil nám prostřednictvím svého skřeta vypravěče daroval originální variantu věčného příběhu muže a ženy.

Bestiář je kniha o lidech z vedlejšího domovního vchodu. Taňa Maljarčuk tu v bravurně komponovaných povídkách čtenáře vtahuje do světa obyčejnosti. A to velmi neobyčejným způsobem: jedním dechem mu totiž do rukou svěřuje i schopnost dotknout se samotné její magie. Každodennost, všednost a jednotvárnost ohledává autorka mistrně, její povídky se ale především výborně čtou, zcela právem patří mezi nejčtenější vypravěče současné ukrajinské prózy.

Píše se rok 1968 a Forrest Gump východního bloku je u toho. Politicky uvědomělý prosťáček s hodností nadporučíka Maďarské lidové armády překvapivě asistuje u všech důležitých momentů, ve kterých se rodil plán invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na tajných státnických schůzkách tlumočí praotci Kádárovi a velkému bratru Brežněvovi, na lovu v Topoľčiankách žertuje s tátou Dubčekem, od německého děduly Ulbrichta obdrží v Moskvě maličký plastový tank. Na tom pravém, pancéřovém, pak za úsvitu 21. srpna vjíždí do slovenského města Levice, aby tam osvobodil svoji dívku Juliku a všechny pomýlené československé soudruhy.

Jak naložit s válkou, která už patří dějinám, ale neskončila pro ty, kdo ji šťastně přežili, když se k nim zákeřně vrátí tam, kde ji vůbec nečekali? Pod blankytnou oblohou na klidném moři mezi Tahiti a Velikonočním ostrovem brázdí Pacifik luxusní výletní křižník MS Harmonie. Stovky pasažérů se kochají přírodou, počasím a programem plavby. Až na čtyři! Německá vdova po průmyslovém magnátu a český lékař ve švýcarském důchodu, kteří ani ve vysokém věku na sebe nepřestali vzpomínat s nenávistí, neboť si v moravských Sudetech před válkou a po ní těžce ublížili, se zlou náhodou potkají po vice než půl století na téže palubě, odkud není na této dlouhé trase úniku. Se starou dámou cestuje studující vnuk, jenž se vzpamatovává z tragické smrti přítele, starý pán doprovází svou snachu, kterou právě opustil jeho syn, a on má o ni strach důvodný, jelikož těžce otřesená mladá žena je přitahována právě tou nekonečně dlouhou vlnou za kýlem. Neviditelně pro cestující i posádku se v zemském ráji a jiném století schyluje k poslední zuřivé bitvě dávné války. Starší dvojice prožívá situaci tím hůř, že důvody sváru nechápou ani jejich dva nejbližší. Ironií osudu si rozumějí vlastně jenom oba nepřátelé na život a na smrt

Na tento příběh jsem narazil náhodou V první polovině roku 2013 jsem byl pátou sezonu režisérem, dramaturgem a uměleckým šéfem v Divadle Šumperk. Dramaturgickým refrénem mé koncepce bylo uvádění inscenací s lokálními náměty. Po Zániku samoty Berhof, Eskymo Welzlovi nebo třeba hře Voda není víno a Priessnitz není Schroth jsme s Jaroslavem Rudišem naplánovali na sezonu 2013/14 nový příběh o Aloisi Nebelovi. Bylo asi deset dní do uzávěrky dramaturgického plánu a najednou na mě z úvodní stránky zpravodajského portálu vyskočil titulek Choroba mu zkroutila tělo, StB se však nebál. Pod ním byl popsán neuvěřitelný příběh neobyčejně silného ducha v naprosto bezmocném těle. Začal jsem shánět Julkovu maminku a přitom zjišťoval, že tato výjimečná postava je v malém severomoravském městečku téměř neznámá. Přesto jsem díky Daně Vargové, dalším pamětníkům a archivním materiálům sehnal dost informací, které slibovaly vzrušující, silnou, tragikomickou inscenaci. Hra Julek tedy mezi plánovanými premiérami nahradila Aloise Nebela. V zastupitelstvu města Šumperk byla ovšem už několik týdnů zformovaná bizarní skupina komunistů, sociálních demokratů a politiků z ODS a Solidarity Jany Bobošíkové, kteří se rozhodli, že je třeba vyměnit vedení divadla. Měsíc před koncem sezony se podařilo dosáhnout odvolání ředitele Reného Sviderského a nový jednatel spolu s novým ředitelem divadla následně zrušili mou pracovní pozici jako nadbytečnou. Julek byl stažen z připravovaného repertoáru. Scénář jsem přesto dopsal a několikrát uvedl formou scénického čtení. O prázdninách roku 2014 jsem se rozhodl použít hru o Juliu Vargovi jako základ ke komiksovému scénáři. Od začátku jsem věděl, že příběhu budou nejlépe sedět ilustrace Martina Jabůrka. Na podzim jsme připravili prvních pár stran a měli se do práce pustit naplno od března následujícího roku. V únoru 2015 ale Martin tragicky zemřel. Aby jedna z jeho posledních prací neskončila pouze jako jedna ze složek v počítači, rozhodl jsem se oslovit několik našich společných přátel, vynikajících výtvarníků, a každý z nich po svém dodělal to, co Martin nestihl. Tato kniha má tedy být poctou dvěma výjimečným osobnostem, které zažily podobně krátký, podobně těžký, a přesto podobně úžasný život Juliu Vargovi a Martinu Jabůrkovi. Ondřej Elbel

Přijde Mordor a sežere nás je knihou on the road na východoevropský způsob. Stále zářivější hvězda polské literatury Ziemowit Szczerek projel zemi v potížích: Ukrajinu. Obešel se bez povinného sentimentu, kapesník nevytáhl ani jednou. Naopak, jako znamenitý pozorovatel a talentovaný stylista líčí ukrajinské reálie s břitkým humorem a nadsázkou. Nečekejte postsovětskou uniformitu a nudu, Ukrajina Szczerekovýma očima je nečekaně barvitá a exotická. A co víc, autor píše i o nás: ukrajinské komplexy a historické nesebevědomí téměř ve všem se podobají českému DNA více, než bychom si kdy byli ochotni přiznat. Kniha tě, laskavý čtenáři, vtáhne do dobrodružného a trošku divokého světa kdesi na Východě, přitom nevytáhneš paty z domova.

První ze tří svazků tragédií nesmrtelného Římana: Oidipus, Thyestes a Octavia

Balla je autorem 10 knih a patří k nejoblíbenějším múzickým autorům na Slovensku. Novela Ve jménu otce získala nejprestižnější literární cenu Anasoft litera a dosud vyšla v anglickém, holandském a maďarském překladu. Do češtiny přeložil Michal Šanda.

Václav A. Černý, kaukazolog, lingvista, překladatel. Vášeň pro rozmanité a málo obvyklé jazyky se stala základem jeho široké lingvistické erudice, kterou uplatnil také ve výuce i při přípravě učebnic a slovníků, mezi jinými i Základů gruzínštiny, jediné učebnice gruzínského jazyka na českém trhu.

Básnická sbírka.

Jak napsat román o nejdramatičtější době života, kterou byly pro mne, sedmnáctiletého gymnasistu, poslední měsíce druhé světové války, únor až květen 1945? Oba moji rodiče, kteří pomáhali příteli Vladimíru Petřekovi, kaplanu chrámu Karla Boromejského v pražské Reslově ulici, zásobovat po atentátu na Heydricha v kryptě ukryté parašutisty, mohli žít od června 1942 jen dík tomu, že vydržel mučení gestapa a neprozradil svou síť. Celých třicet měsíců jsem vnímal, že každý náš den může být poslední. Němci chystali krvavé finále, Češi krutou odplatu. Hledal jsem pro obě strany dvě hlavní postavy, které se tehdy ještě mohly stýkat, a našel jsem je v českém a německém kriminalistovi, úředně přinuceným ke spolupráci. Tak mohl vzniknout příběh o zrůdném mučiteli, jaký by i v té nenormální době normálně skončil na šibenici, ale že v čase konečného běsnění začne místo opuštěných žen krutě vraždit Němce, stává se pro mnohé hrdinou pražského povstání — jev, jenž se v dějinách opakuje: osudové chvíle lidstva jsou i hvězdnými hodinami vrahů. Zdánlivě kriminální román chce tedy zkoumat cítění, myšlení a jednání lidí, kteří se stanou ořechem v louskáčku děsivě vyšinuté doby, a přece v sobě najdou dost síly, aby ubránili před rozdrcením alespoň duši.

Básnická sbírka.

Stanislavov na počátku dvacátého století, městečko na Haliči, v samém srdci nejchudšího a nejzanedbanějšího regionu c. a k. mocnářství. Sofija Andruchovyč, stále zářivější hvězda ukrajinského literárního nebe, svůj magický román Felix Austria zalidnila všedně nevšedními postavami a postavičkami, jejichž životy plynou a rozplývají se na pozadí epochy, která jejich potomkům stále více obrůstá mýtem o šťastném Rakousku. Tajemství ukrytá ve vyřezávaných komodác?h, iluzionisté, šarlatáni, zázraky vědy, láska a smrt. Autorka vystřihla dech beroucí rodinnou ságu klenoucí oblouk mezi minulostí, přítomností i budoucností. Ohledává ulice svého rodného města, dotýká se přitom nejméně poloviny Evropy a těch nejnapjatějších strun naší fantazie. Je dobré zkoumat tu část historie, které se možná bojíme, protože je neprobádaná. Někde tam jsou otázky, na které máme hledat odpovědi, říká autorka.

„Máša suverénně střídá jazyky i kultury. Jako dítě utečenců v Německu rychle pochopila, ‚že jazyky znamenají moc‘, a tuto moc si cílevědomě osvojovala. Po studiu tlumočnictví se touží dostat úplně na vrchol, do OSN, a ví, jak toho může dosáhnout. Minulost vědomě a bez sentimentu odsouvá stranou. Na její současný, vlastními silami vydobytý život už někdejší traumatické prožitky z Ázerbájdžánu ani diskriminace zažívaná během školních let nemají vliv. Avšak před osudovým uvažováním v národních kategoriích nemá šanci uniknout, ať už má podobu absurdně komických všedních situací, či naprosté noční můry,“ píše o prvotině Olgy Grjasnove Rus je ten, který miluje břízy Cornelia Fiedler v Süddeutsche Zeitung. Tato kniha se stala jedním z nejdůležitějších románů mladé německé literatury za uplynulých deset let. Prodaly se desítky tisíc výtisků, následovaly překlady do mnoha světových jazyků. Příběh Máši, autorčina alter ega, hovoří za celou jednu generaci dětí uprchlíků. Pro ni a pro její přátele je původ a národnost něčím nezřetelným, mohou koneckonců přežít všude. Nikde na světě ale není místo, které by mohli nazvat skutečným domovem. Román navíc pro dnešní dobu až děsivě srozumitelným způsobem popisuje, jak, slovy autorky, „vzniká a projevuje se etnicky motivované násilí, jak je možné v průběhu několika týdnů připravit půdu pro pogromy“. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Alexej Sevruk je zcela neznámý autor. Jestli si on myslí, že je známý, tak se plete. Ale já o něm něco vím a vím, že něco umí. Když jsem dělal redakci jeho textu, měl jsem zprvu dojem, že pracuji na knížce velmi nadějného povídkáře z Polska, nadšení mě neopustilo, ani když jsem si řekl: Bělorus, Ukrajinec, Rusín — ve fi nále jsem zjistil, že jsem pracoval s texty básníka, kterému hranice nic neříkají. Pracuji s povídkářem, který rád dává realitě na frak. Umění povídky je velice ošidné — jinými slovy, ačkoli se většina čtenářů shodne v tom, že dobrá povídka je malý zázrak, nejeden z nich mě posléze napadne s tím, že je to lehčí než napsat román. Napsat dobrou povídku je umění. Být chlap a napsat ti „největší morousové a hypochondři zapomněli na své stařecké neduhy a starosti“. Inu, mládí — TO VYŽADUJE NEJEN MLÁDÍ, ale kus ničemnosti v sobě a velkou víru ve své psaní. Sevruk píše miniatury a není divu, že jeho hrdinové často zírají na svět jako žáby z kefíru. Není zde naděje, hlavní figura je rošťák, postavy jsou lhostejné, indolentní, lásky jsou předem odsouzené k zániku. Humor je temný — jen tak na okraj, aby se neřeklo. Hlavní hrdina symbolizuje něco, co nelze přežít, ale i v tom zůstává strach. A jako naděje nad námi stojí přesné povídky, básník miluje v intencích, které si určil sám. Není zde místa pro nicotu: „Jako Chazaři do Kyjeva; tak jsme tady, říkají, tak nás ber, nebo ne.“