Větrné mlýny strana 13 z 27

Prosinec 1989, eskaluje konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, napětí v Baku graduje. Do jedné z tamějších nemocnic je v kritickém stavu dopraven přední ázerbájdžánský herec Sadaj Sadygly. Byl do bezvědomí zbit, když se zastal nevinného arménského muže. V duchu se vrací do Ajlisu, krajiny svého dětství, a sní přitom kamenné sny. Román Kamenné sny otevřel téma pronásledování Arménů v Ázerbájdžánu na přelomu 80. a 90. let. V autorově domovině to vyvolalo řadu nenávistných reakcí, jeho knihy byly veřejně páleny a samotný spisovatel byl označen za zrádce a nepřítele národa. Rozhodl se totiž vykreslit Arménce v příznivém světle. Píše o pogromech, které v devadesátých letech Azerové spáchali na Arménech žijících ve městech Baku či Sumgaitu. V knize připomíná, jak byli Arméni žijící v Baku lynčováni a vyháněni. O útocích z druhé strany se však záměrně nezmiňuje. „Snažil jsem se dát najevo, že ještě není pozdě a že spolu stále můžeme vycházet. Že jsme nezapomněli, jaké hrůzy jsme spáchali. Násilí ze strany Arménů a masakr v Chodžaly už ale musí popsat arménský spisovatel, není možné, aby se národ dopustil takové krutosti a neuměl o ní napsat,“ vzkázal Ajlisli.

Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata. Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje jejich tužby, životní očekávání, ale také jejich zaslepenost a strach. Vypráví o zdánlivém klidu, který se stává vězením i o touze po svobodě a hledání cesty. Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata.

Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.

"Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává."

Tato kniha se rozprostírá někde mezi tradicí rodinné ságy, životopisem, románem o dospívání a nikdy nekončícím rozhovorem. Sledujeme příběh ženy, která v životě měla vždy více rozumu než štěstí. A právě díky tomu bezpečně a relativně klidně prožila nejděsivější století v dějinách Evropy. Perspektiva dospívajícího vnuka, z níž sledujeme minulé i současné osudy hlavní hrdinky, dodává knize specifický půvab.

Věta holá o lásce je nejfilmovějším prozaickým dílem Dušana Duška. A to nejen profesním prostředím, ve kterém se odehrávají všechny tři novely do knihy zařazené. Sám autor je známým slovenským scenáristou a scenáristiku také vyučuje na bratislavské Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění. Postavy Duškových próz jsou plné lásky a citu a láskyplný je i přístup samotného autora k nim. Dušek má prostě své postavy rád se všemi jejich chybami a nedostatky. Právě proto jsou tak živé a můžeme s nimi prostřednictvím jejich příběhů mluvit jako se svými dobrými známými.

Co dělat, nasvědčuje-li všechno tomu, že nám cynicky lže jeden ze dvou lidí, kterým jsme nejvíc v životě věřili, a my přitom nevíme, který z nich to je?? Nezbývá než zmobilizovat všechny smysly a pokusit se přijít na to instinktem a inteligencí. Což ovšem může vést k tomu, že se čerstvě zjevená pravda ukáže být opět pouze lží a vyvolá nové podezření nabalující další vinu jako stále hrozivější lavinu, aniž lze odhadnout, koho na konci zasype…

Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára Zimová? Jako úžasnou náhodu, drzý podvod nebo skutečný zázrak? Zatímco případ čím dál víc zaměstnává nejrůznější činovníky a poltí obyvatele, žije Klára jako normální čtrnáctka v rodině, kde si maminka s otcem posílají vzkazy po kočce a babička plete svetr na jabloň. Další a další předpovědi, které se opět plní, vysvětluje s odzbrojující nevinnosti, že ji prostě napadly. Starší občané už navrhují, aby utlačená církev prohlásila dívku za svatou, a komunistická moc se chystá odhalit ji jako provokatérku v žoldu třídního nepřítele, když ona je vespolek uvrhne do zmatku nápadem, že přijde potopa a zemětřesení. Co je lepší? Vysmát se jí? Potrestat ji? Anebo se připravit na boj s živly? Příběh plný ztřeštěných i lyrických situací, který navíc líčí jedinečnou atmosféru šedesátých let minulého století, patří dnes mezi klasické české humoristické romány. Pavel Kohout jej napsal podle scénáře své ženy Jeleny Mašínové, který byl už dvakrát zfilmován.

Hrdina tohoto románu denně prochází podivnou metamorfózou, v závislosti na denní době mění pohlaví. Dopoledne se stává ženou a prodává v květinářství, odpoledne se činí jako muž v opravně deštníků. Před očima užaslého čtenáře se odvíjí život jedince žijícího jedním dechem dva různé životy, dva naprosto odlišné pohledy na svět. Má tento člověk své místo ve společnosti tak prudce definované genderovými rolemi, jako je ta naše? Společně s naším hrdinou hledáme odpověď na tuto dotěrnou otázku napříč humorně-mystickým příběhem, který autoři vyšívají košatou češtinou, protkávají nemilosrdným humorem a koření dravou chutí psát. Do textu jako do kroniky tvůrci uložili zážitky a poznatky načerpané vlastními životy, a jak dokládá poznámkový aparát, drtivá většina popsaných geografických, přírodopisných a situačních bizarností má základ v realitě. Tato kniha je tak krom jiného znovupotvrzením skutečnosti, že lidská fantazie nezřídka selhává v konfrontaci s podivuhodnou pestrostí, kterou překypuje reálný svět kolem nás.

Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí úloha komunistické strany, řízené hospodářství a členství ve Varšavském paktu, jehož smyslem nebyla obrana, nýbrž útok… Pro odpověď vyvinul Pavel Kohout svébytnou metodu, kterou nazval „memoáromán“. Pravdivé příběhy nelíčí reportáž, ale kombinované literární žánry. V díle se splétají tři proudy: Deník občana, líčící zrání mladíka podobného autoru od sovětských tanků, jež mu v roce 1945 přinesly svobodu, k týmž tankům, které v roce 1968 jeho vlast ujařmily. Deník turisty sleduje výlet do Itálie dvou Čechů podobných zmíněné dvojici, jež byla pro odlišné názory na rozchodu, než je právě okupace spojila pro lidské navždy. A Deník spisovatele je autentický záznam autora, mapující slavné roky 1967 a 1968. Čtenář může číst skladbu buď, jak je napsána, anebo její tři složky zvlášť. Tak i onak ho čeká jedinečný vhled do moderních dějin i do dvou soukromých životů – spisovatelů Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové.

"Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu."

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“

Sešlý luxus hotelu v Budapešti. Ke čtyřiačtyřicátým narozeninám dostává Astrid od svého nového přítele dovolenou. Pár dnů jen oni dva, bez dětí, práce, shonu kolem. Zamilovaný Paul bezděčně nahlédne její minulost. Pozná víc, než si dokázal představit. Strhující příběh románu Co by bylo začíná v NDR, na divokém mejdanu se Astrid bezhlavě zamiluje. Čtvrt století poté se její cesta mění na pouť proti proudu času a křísí minulost: láska, přátelství, emigrace, zrada a nostalgie v mistrně komponované, napínavé knize německého literárního mága. Ani tentokrát nezůstává Gregor Sander nic dlužen své pověsti mistra melancholického minimalismu, jenž výjevy ve svých knihách popisuje natolik plasticky, až je možné se v nich procházet.

Náhradní život je dokonale komponovaným příběhem siamských dvojčat a současně alegorií dramatických změn, které se na sklonku devadesátých let odehrály na Balkánském poloostrově. Zlata a Srebra, jejichž jména odkazují na zlato a stříbro, žijí ve Skopji, dnes hlavním městě Makedonie, která je ještě součástí někdejší Jugoslávie. Sledujeme příběh dvojčat, jež si nepřejí víc, než žít jako ostatní. Bude chirurgický zákrok, který podstoupí, osvobozením, nebo obě sestry sváže ještě těsněji než dosavadní fyzické spojení? Zároveň se děj odehrává na pozadí společenských změn, Zlata i Srebra patří k první generaci, která zažívá proměnu poměrů ve své zemi a její rozpad. Cenami ověnčená kniha makedonské literární hvězdy Lidije Dimkovske je kronikou jednoho života a jedním dechem historickou freskou zobrazující dobu, již jsme nedávno žili. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Notoricky nezaměstnaný hrdina tohoto sžíravého románu s ledovým klidem rozebírá a vzápětí zahazuje do škarpy všechno, co se mu připlete do cesty. Neunikne nikdo: jeho partnerka (humanitární pracovnice), její kolega, její rodiče, nejbližší společný přítel (jehož náklonnost hraničí s intimním vztahem, ovšem pouze k ní), Habsburkové, bývalý spolužák (někdejší kriminálník, dnes úspěšný ekopěstitel), dokonce ani knihy, s nimiž se setkává a které pokaždé nějak záhadně souvisí s borovicemi. To vše vetkáno do příběhu odehrávajícího se během jediného dne, v němž se náš hrdina rozchází se svou partnerkou. A důvod? Rozteklý, pronikavě páchnoucí sýr s exotickým názvem: Raclette. Bravurní stylista Golob umí své čtenáře přinutit k bouřlivým výbuchům smíchu, přestože probíraná témata myslí smrtelně vážně. Jeho kousavě zábavná interpretace světa je tak konzistentně politicky nekorektní, až se téměř zdá, že vlastně docela korektní je. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.