Větrné mlýny strana 13 z 26

Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků. „Ke každé věci, kterou si koupíte v obchodě, máte vždy přiložený návod, avšak při výchově dítěte jste takříkajíc hozeni do vody…,“ píše autor v úvodu knížky, která je souborem padesáti humoristicky laděných „momentek“ ze života každého z nás, kdo máme děti. Šinigoj knížku sestavil z textů, jež psal řadu let na pokračování pro slovinský magazín Mama. Vznikl mimořádný průvodce výchovou dětí, který by neměl chybět v knihovně žádných rodičů. Ostatně, jak poznamenává Damijan Šinigoj: „…při výchově vřele doporučuju používat knihy. … Ať vyberete jakoukoliv, neuděláte chybu. Jsou sice dosti drahé, ale mají jednu hezkou společnou vlastnost: neuškodí.“

Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem. Nevzdělaným a zoufalým lidem mohou podvodníci namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii a americký císař pán čeká na chudé s otevřenou náručí. Převaděči, agenti a bezohlední kuplíři pohádkově vydělávají na neštěstí a nevědomosti svých bližních. Kniha Americký císař ukazuje nejtemnější stránky vystěhovalectví z Haliče na přelomu 19. a 20. století. Martin Pollack v ní pečlivě až puntičkářsky shrnuje historická fakta, avšak fascinující jsou především příběhy skutečných lidí. Před čtenářem zároveň vyvstane smutná paralela se situací mnoha uprchlíků v dnešní době.

Džehenem – autor si za název své knihy zvolil turecké slovo pro peklo. V šesti samostatných, a přesto na různý způsob provázaných příbězích ohledává osudy lidí, kteří se rozhodli žít své životy v cizí zemi. Čater, dnes jeden z nejvýznamnějších spisovatelů střední generace v regionu bývalé Jugoslávie, sice tyto své přistěhovalce umisťuje na území rodného Slovinska, v rozhovoru o knize ale jedním dechem dodává: „Být cizincem je univerzální pozice, ani u nás to není jiné. Nezamýšlel jsem právě Slovinsko vykreslit jako peklo pro imigranty. Chtěl jsem psát o kontaktu mezi různými kulturami, ale také o dotyku rurálního a urbánního, anebo zjednodušeně řečeno o setkávání mimozemšťanů s pozemšťany.“ Přitažlivost těchto povídek vězí v magii prolnutí univerzálního s jedinečným. Banální témata, která se mohou dotýkat každého z nás, jsou zčistajasna nasvícena z netušeného úhlu a toho umí Dušan Čater bravurně využít. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Máša suverénně střídá jazyky i kultury. Jako dítě utečenců v Německu rychle pochopila, ‚že jazyky znamenají moc‘, a tuto moc si cílevědomě osvojovala. Po studiu tlumočnictví se touží dostat úplně na vrchol, do OSN, a ví, jak toho může dosáhnout. Minulost vědomě a bez sentimentu odsouvá stranou. Na její současný, vlastními silami vydobytý život už někdejší traumatické prožitky z Ázerbájdžánu ani diskriminace zažívaná během školních let nemají vliv. Avšak před osudovým uvažováním v národních kategoriích nemá šanci uniknout, ať už má podobu absurdně komických všedních situací, či naprosté noční můry,“ píše o prvotině Olgy Grjasnove Rus je ten, který miluje břízy Cornelia Fiedler v Süddeutsche Zeitung. Tato kniha se stala jedním z nejdůležitějších románů mladé německé literatury za uplynulých deset let. Prodaly se desítky tisíc výtisků, následovaly překlady do mnoha světových jazyků. Příběh Máši, autorčina alter ega, hovoří za celou jednu generaci dětí uprchlíků. Pro ni a pro její přátele je původ a národnost něčím nezřetelným, mohou koneckonců přežít všude. Nikde na světě ale není místo, které by mohli nazvat skutečným domovem. Román navíc pro dnešní dobu až děsivě srozumitelným způsobem popisuje, jak, slovy autorky, „vzniká a projevuje se etnicky motivované násilí, jak je možné v průběhu několika týdnů připravit půdu pro pogromy".

"Jak se má zachovat profesor fyziky na pedagogické škole v K., který učí Newtonův gravitační zákon, když jeho kolega Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení, aby zaimponoval své lásce, se po náročné fyzické a psychické přípravě naučí chodit po stropě a předvede to i žákům? Co si má počít ředitel školy, zodpovědný za striktní dodržování osnov? Jak mají reagovat politici města, když jev vejde ve známost, občanstvo jej přijme s nadšením i s odporem a v sázce je veřejný pořádek? A co musí učinit stát, jenž má garantovat dodržování zákonů, když jeden z nejzákladnějších je zpochybněn, což ohrozí všechny ostatní? Situace se vyhrotí, když Juráček hodlá předat svou metódu veřejnosti. Pomůže soudní moc, moderní medicína, anebo? — Druhé próze dramatika Pavla Kohouta z roku 1970, kdy byl na léta umlčen „normalizátory“, čas neuškodil, naopak, pomohl jí dozrát v kultovní dílo se zásadním poselstvím: jak často se geniálním objevitelům stává, že jsou ničeni protivníky i závistníky, pročež se nedočkají doby, kdy jejich objev oblažuje celé lidstvo. Absurdní smyšlenku podpořil autor stejně fiktivními, ale přímo vědecky propracovanými důkazy, které posilují její věrohodnost tak, že se kniha stává pravým požitkem i pro náročného čtenáře."

Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat.

"Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení. Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích. Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě. Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu. Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění."

Brežany jsou autorem vyfabulované město kdesi na západním Slovensku. V jejich imaginární kronice jsou však popsány dějiny dvacátého století i to, jak se otiskovaly do života jakéhokoli reálného města. Události minulého století od třicátých do devadesátých let, které se v Brežanech odehrávají, se skutečně staly, jen někde jinde. Krištúfek je snáší na jedno místo, aby nemusel podřizovat literární příběh historickým faktům, otrocky sloužit místu a osobám. Sám může být tvůrcem a vyprávět z perspektivy jemu nejbližší, totiž z perspektivy vyzrálého romanopisce. Klíčovou postavou Krištúfkova románu je lékař z malého města, vypravěčův otec. V něm se kumulují všechna možná selhání, osobní i dějinná, která si jen při vzpomínce na minulé století dokážeme představit. Selhal, když vstoupil do Hlinkových gard během fašistického Slovenského státu a zradil svého židovského švagra, a po válce, stejně neslavně, vplul do role agenta Státní bezpečnosti. Selhává profesně jako lékař, je odsouzen do vězení, a neobstojí ani jako manžel a otec. Iluze, které o něm má jeho syn Adam a dobří lidé ze západoslovenských Brežan, se postupně hroutí. Krištúfk ův román vzbudil na Slovensku po svém vydání malou senzaci. Mluvilo se o mistrovsky sepsaných beletrizovaných dějinách dvacátého století. V pořadí třetí román Petra Krištůfk a se doma dočkal několika vydání a vyšel v řadě překladů. Nyní se s Domem hluchého, v překladu prozaičky Petry Hůlové, mají konečně možnost seznámit čeští čtenáři.

"Milostný román v dopisech. Dialog dvou lidí, kteří se nikdy nepotkali. V závěru románu Listář promlouvá k umírajícímu a blouznícímu hrdinovi Voloděnkovi jeho halucinace, skrze niž zcela zřetelně prosvítá obraz autora. Říká mu, aby si nezapomněl sbalit na cestu všechno, co je důležité, a Voloděnka začíná vyjmenovávat některé ze svých vzpomínek. Okamžik uchování paměti prostřednictvím prostého zaznamenávání postřehů, prožitků a zážitků je jak základem románu Listář, tak nosným pilířem celé Šiškinovy tvorby."

Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě.

Někdy se může zdát, že Baltské moře mořem snad ani není. Není skoro vůbec slané, je spíše mělké než hluboké a jeho hladina se skoro nehýbe. Zdání ale klame. Stačí si přečíst tuhle skvělou knížku. Berlínský spisovatel Gregor Sander, jeden z nejlepších německých povídkářů současnosti, rozesel své příběhy právě kolem břehů Baltu. I jeho povídky se zdají být zprvu klidné, tiché a nenápadné, ale pod hladinou se odehrává drama. A když zafouká vítr a zvednou se vlny, moře se otevře a obnaží staré rány a šrámy. A když je zase klid, čtenáře to nutí číst některé z těch příběhů znovu. Třeba povídku Protisvětlo, odehrávající se v severním Finsku, kde jeden bratr hledá uprostřed zimy toho druhého. Silnější příběh jsem nečetl několik posledních let. Jaroslav Rudiš

Notoricky nezaměstnaný hrdina tohoto sžíravého románu s ledovým klidem rozebírá a vzápětí zahazuje do škarpy všechno, co se mu připlete do cesty. Neunikne nikdo: jeho partnerka (humanitární pracovnice), její kolega, její rodiče, nejbližší společný přítel (jehož náklonnost hraničí s intimním vztahem, ovšem pouze k ní), Habsburkové, bývalý spolužák (někdejší kriminálník, dnes úspěšný ekopěstitel), dokonce ani knihy, s nimiž se setkává a které pokaždé nějak záhadně souvisí s borovicemi. To vše vetkáno do příběhu odehrávajícího se během jediného dne, v němž se náš hrdina rozchází se svou partnerkou. A důvod? Rozteklý, pronikavě páchnoucí sýr s exotickým názvem: Raclette. Bravurní stylista Golob umí své čtenáře přinutit k bouřlivým výbuchům smíchu, přestože probíraná témata myslí smrtelně vážně. Jeho kousavě zábavná interpretace světa je tak konzistentně politicky nekorektní, až se téměř zdá, že vlastně docela korektní je. Tato publikace byla realizována za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Prosinec 1989, eskaluje konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, napětí v Baku graduje. Do jedné z tamějších nemocnic je v kritickém stavu dopraven přední ázerbájdžánský herec Sadaj Sadygly. Byl do bezvědomí zbit, když se zastal nevinného arménského muže. V duchu se vrací do Ajlisu, krajiny svého dětství, a sní přitom kamenné sny. Román Kamenné sny otevřel téma pronásledování Arménů v Ázerbájdžánu na přelomu 80. a 90. let. V autorově domovině to vyvolalo řadu nenávistných reakcí, jeho knihy byly veřejně páleny a samotný spisovatel byl označen za zrádce a nepřítele národa. Rozhodl se totiž vykreslit Arménce v příznivém světle. Píše o pogromech, které v devadesátých letech Azerové spáchali na Arménech žijících ve městech Baku či Sumgaitu. V knize připomíná, jak byli Arméni žijící v Baku lynčováni a vyháněni. O útocích z druhé strany se však záměrně nezmiňuje. „Snažil jsem se dát najevo, že ještě není pozdě a že spolu stále můžeme vycházet. Že jsme nezapomněli, jaké hrůzy jsme spáchali. Násilí ze strany Arménů a masakr v Chodžaly už ale musí popsat arménský spisovatel, není možné, aby se národ dopustil takové krutosti a neuměl o ní napsat,“ vzkázal Ajlisli.

Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata. Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje jejich tužby, životní očekávání, ale také jejich zaslepenost a strach. Vypráví o zdánlivém klidu, který se stává vězením i o touze po svobodě a hledání cesty. Kniha poukazuje na to, že i v zemi, kde byl už před lety nastolen sociální smír, stále existuje prostor pro osobní i mezilidská dramata.

Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků, bezdomovců a dalších beznadějných existencí. Z milostných prožitků a vnitřních tužeb hlavního hrdiny utkal autor dějovou linku svého uhrančivého románu, posledního, který vyšel ještě za jeho života. O rok později za dosud nevyjasněných okolností Uljanenko zemřel. Cit a láska zároveň tvoří kontrast vůči bezohlednému prostředí, do kterého je příběh zasazen. Dívka, o niž mladý muž usiluje, pochází na první pohled ze spořádaného rodinného zázemí. Později vychází najevo, že zvrhlost a mafiánské praktiky ovlivňují životy lidí ve městě bez výjimky. Uljanenko podává drsný i lyrický portrét doby a místa, které se sobě vlastní ironií nazývá „lidmi inspirovaným peklem“.

Autor s pečlivostí a pomalostí koronera ohmatává historii i současnost prostoru, který je vymezen titulem a kterým se prohnala světová válka, a zásadně tak poznamenala jeho obyvatele. Svět, kde se žitá skutečnost prolíná s tou mytickou i paramytickou, obývají lidé nadaní nadpozemskými vlastnostmi. Vypravěč se s nimi na své existenciální pouti k vlastním kořenům setkává, ale především potkává sám sebe a pokouší se najít své vlastní místo v tomto krásném, ale nelítostném světě.