Větrné mlýny strana 8 z 27

Iniciační román odehrávající se v první polovině devadesátých let. Realita viděná pohledem teenagerů, nekompromisně hodnotících společenské změny, kterým sami příliš nerozumí. Devadesátá léta na malomestě, plném extravagantních figur, nově vznikajících podniků, politické všehochuti, podnikatelských dravců a jejich obětí, nové možnosti realizace čehokoliv. Projevy pravicového i levicového extremismu, kapitalistická transformace, společenské události, kdy se v publiku může potkat bývalý príslušník StB s disidentem, starosta města se schizofrenikem, a pít při tom z jedné láhve. Román, který je věrným portrétem devadesátek, doby, jejíž lesk a bída nám dodnes dýchá na zátylek.

Kniha přináší tematicky utříděné úryvky vzpomínek pamětníků z původních skupin českých a moravských Romů a Sintů. Ti se v českých zemích usazovali od konce 17. století a postupně zde nalézali svůj skutečný domov, a to až do doby, než byli v průběhu druhé světové války z rasových důvodů ve své většině vyvražděni. Jde o vzpomínky na dobu předválečnou a dobu protektorátu. Dvě teoretické kapitoly uvádějí do historických souvislostí kapitoly následující, které obsahují jádro knihy narativy k daným epochám. Publikace je prvním svazkem plánovaného dvousvazkového díla, který z původních, jen velmi málo redakčně upravovaných výpovědí skládá obraz téměř nepostřehnutelných počátků pozdější genocidy. Ty se odvíjely ještě v době mírové, tedy na půdě první Československé republiky, kdy byl vztah většinové společnosti k romské menšině poznamenán hluboce zakořeněnými předsudky a úřady prohlubovaly staleté stereotypy kriminalizací osob označovaných za cikány. Tento přístup usnadnil bezproblémový nástup rasové diskriminace v protektorátu, zprvu poněkud zamlžené, a později i realizaci již nepokryté a důsledné rasistické perzekuce Romů a Sintů. Kniha se omezuje jen na území protektorátu, poskytuje tak významný prostor i pro vzpomínky na věznění v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, odkud pak byli zde věznění lidé odesíláni do Auschwitz. Plánovaný druhý svazek dokončí téma genocidy Romů a Sintů z protektorátu už mimo jeho území, zejména v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz II-Birkenau, ale i na dalších místech.

Kyjev, doba předhipsterská, v čele Ukrajiny stojí Viktor Janukovyč, zemi teprve čeká Euromajdan, krymský poloostrov i východní regiony jsou stále její nedílnou součástí. Miroslav Schäfer, potomek ukrajinských Němců, je úspešný a mediálně známý ekonom korporátní firmy. Na druhé straně je to intelektuál s literárními ambicemi, který hodlá své sociální jistoty opustit a soustředit se výhradně na psaní divadelních her. Svižný a zábavný román úspešného ukrajinského autora, který možná poodhaluje tajemství spokojeného života.

Kniha představuje tři Handkeho divadelní texty z různých období tvorby, jejichž spojníkem je svět mezi samotou a láskou, ostychem z lidí a slávychtivostí, jazykem, filozofií a politikou, mezi snem a světem.

Údělem umělce vždycky je samota. K samotě patří pes a kůň. Zvíře vedle tebe samotu podtrhne. Mráz, cigareta a kafe. Až když se vysereš ráno v mrazu na latríně, teprve potom opravdu se rozední. Pravá tvář se skrývá v každodennosti: Každá vesnice má svou metalovou kapelu, která každý víkend obráží zábavy v okolí… Na vesnici vyrábějí z motorek a trabantů traktory… Vesnice vyčkává, na obzoru žádná kosmická loď nepřistává. Cestou zpátky vzali jsme paní stopařku. Smrděla. Dalibor se smál mé lidumilnosti. Život je výlet. Rytmus a teprve potom zvuk, zvuk důležitější než hudba. Táhli jsme z nádraží v Moravsky´ch Bránicích nahoru k chatám. Půda zmrzlá, na ní sníh, na bobu ve vleku můj starší syn. Tehdy tak malý. Vedle poskakovala Týna, ještě živá. Chatová osada úplně prázdná. Hlavně být stranou, vůbec ničemu se nedivit, proplout městem bez emocí. Neklid je v těch druhých. V kamnech praskalo, za okny mráz, dítě usnulo a my jsme psali na střídačku. Každej jednu dvě věty, vznikaly manifesty. Když padaly Perseidy, co sis přál? Nic, já jsem to nestihl. Čím míň krámů sebou taháš, tím se ti jde líp. A tvá elektrická kytara o to tvrději zní. Karel Škrabal

Krátká novela jednoho z nejvýznamnějších současných slovenských prozaiků (1941 – 2020) představuje lehce ironický příběh pubertálního jinocha za trest přesazeného z vídeňského do prešpurského (bratislavského) gymnázia. Ve Vilikovského vyprávění ožívají již dávno neexistující bratislavská zákoutí plná pokušení a erotických výzev, jako byla vyhlášená Vydrica. Především se ale před námi otevírá svět dospívajícího jinocha, připomínajícího třeba chovance Törlesse ze slavné novely Roberta Musila – ten žije ovšem ve světě nepoměrně nevlídnějším než Vilikovského Andreas Pohl. Pavel Vilikovský ve svých románech otevíral nejen tragické temnoty lidských charakterů, končící v osidlech komunistické tajné policie (Vlastný životopis zla, Príbeh ozajstného člověka), smutek z vytrácející se lásky vinou nemoci (Letmý sneh), ale také ironicky odlehčené průhledy do hříšných lidských duší, jako je právě novela Silberputzen. Délka: 2 hodiny 15 minut

Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s mým tátou, nebo, jak bychom byli bývali tehdy v Brně řekli, s mym tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, ponevadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře. A pak jsem napsal povídky Tata a jeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, ješte jsem ani neměl po maturitě. Ale jak šel čas, chyběla mi maminka pořád stejně a pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky a nedaly se zaplašit. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si přitom hodně vymýšlel. A tak je tedy knížka na světě a moje milovaná maminka v ní ožívá, žije. A já na ni nikdy nezapomenu! Arnošt Goldflam, 2020

Seznamte se s jedním z největších beletristických překvapení aktuální slovenské prozaické tvorby. Spolu s Milem Janáčem se můžete vydat na cestu unikátním, avšak zaručeně skutečným světem ukrytým za barovým pultem a někdy i pod ním Hospoda je tepajícím srdcem každé pořádné vesnice. Místem, které je opravdovým kulturním a osvětovým centrem. Místem, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy. Při poslechu této knihy vás možná přepadne chuť se napít, anebo naopak rozhodnete se s pitím okamžitě přestat. Rozhodně vás ale Milo nemilo nenechá chladnými. Interpret: Gábor Peter Délka nahrávky: 4 hod. 56 min.

Toto je proměna, nádherná a drsná Verwandlung. Co je ti do toho není příběh jakéhosi erotikou nabitého heterosexuálního vztahu či milostného trojúhelníku. Je to obsese. Obsedantní touha porozumět tomu druhému a sobě, a to za každou, možná i nejvyšší cenu. Tabu lásky mezi třináctiletým teenagerem a ženou v Kristových letech ukazuje nejenom na střet osobních hodnot, ale také na střet jazyka, řeči a kultur v rámci jedné pokrytectvím poznamenané společnosti. S každou kapitolou se k sobě dvě bytosti dostávají stále blíž a blíž. Až se setkají na místě, kam za nimi nikdo nemůže a které jim nikdo nedokáže vzít. Možná tam směřujeme všichni, jenom se toho ještě bojíme. Co kdybychom se jednou proměnili v to, co skutečně jsme?! Pozor, kniha způsobuje fyziologické reakce!

Krátká novela jednoho z nejvýznamnějších současných slovenských prozaiků (1941 – 2020) představuje lehce ironický příběh pubertálního jinocha za trest přesazeného z vídeňského do prešpurského (bratislavského) gymnázia. Ve Vilikovského vyprávění ožívají již dávno neexistující bratislavská zákoutí plná pokušení a erotických výzev, jako byla vyhlášená Vydrica.

Pokud jste si mysleli, že Slovensko nemá svého Hrabala, změníte názor. Seznamte se s jedním z největších beletristických překvapení aktuální slovenské prozaické tvorby. Spolu s Milem Janáčem se můžete vydat na cestu unikátním, avšak zaručeně skutečným světem ukrytým za barovým pultem – a někdy i pod ním… Hospoda je tepajícím srdcem každé pořádné vesnice.

Roman Ráž – to jsou básně, povídky, novely, romány, a možná hlavně divadelní a rozhlasové hry. Autor, jehož poetika koření v novátorské dynamice šedesátých let a dozrává v otevřeném prostoru porevolučních dekád, nepíše, aby psal, ale aby podal zprávu. O základní situaci člověka dvacátého století: o jeho slastech i strastech, o jeho slabosti i síle, o jeho minulosti, přítomnosti a možná i budoucnosti. Tragédii tu vyvažuje groteska a existenciální se stává nakonec esenciálním. U velkého spisovatele nelze jinak.

Dokonale propracovaný příběh, skvostná psychologická studie. Úspěšné hudební producentce vyhoří byt, přežije jenom zázrakem. Ještě měsíce po požáru slyší podivné zvuky a vede nekonečné hovory s Larsem a Piou, kteří neexistují – jsou to jen hlasy v její hlavě. Mluví o Hjartanovi, o tom, že to ona může za jeho smrt.

„Cynický, břitký, subtilní: brutálně otevřený román,“ poznamenal ke knize Muž spí kritik ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Autorka vypráví milostný příběh hrdinů, kterým nedává jména, „protože většina toho, co člověk nějak pojmenuje, se začne vzdalovat“. Hlavní postava, žena středního věku s minulostí plnou krátkých citových vzplanutí, potká muže a pochopí, že Ta láska, o které se mluví, píše a zpívá, skutečně existuje.

Stella, její muž Jason a čtyřletá dcera Ava působí jako šťastná rodina. Až do okamžiku, kdy stiskne zvonek neznámý muž, Mister Pfister, stalker, který se objevuje a mizí. Zanechává vzkazy ve schránce, je stále neodbytnější, Stellin život a život její rodiny se mění v peklo. Judith Hermannová, hvězda německého literárního nebe, dosud své čtenáře uhranula třemi povídkovými tituly.

Knižní rozhovor s Evou Salzmannovou s přestávkami vznikal od roku 2015 a komentuje uzlové body hereččiny dosavadní profesní dráhy i osobního života. Dialog doplňuje portrét Evy Salzmannové, která je na domácí scéně výjimečná tím, že se takřka bezvýhradně věnuje divadlu a byla také vždy rozkročená mezi tradičním kamenným divadlem a studiovými, experimentálními aktivitami. Po absolvování DAMU strávila několik intenzivních let v Divadle Na okraji, což jí silně ovlivnilo a po rozpadu souboru složitě hledala nové ukotvení, jak sama říká stala se útěkářkou a střídavě opouštěla různá angažmá a vracela se do nich. Až na podruhé zakotvila v činohře Národního divadla, kde strávila téměř čtvrtstoletí a zejména v devadesátých letech a následujícím desetiletí zde vytvořila řadu důležitých rolí klasického i současného repertoáru. Zároveň se podílela na nejrůznějších studiových a často i novátorských divadelních projektech, od počátku například spolupracovala s Divadlem Letí zaměřeným na současnou dramatiku, s Viktorií Čermákovou založila Studio Továrna. Řadu let se také intenzivně věnuje pedagogické práci na DAMU. Eva Salzmannová se nikdy nebála riskovat a odbočit ze zajetých kolejí a tak v roce 2018 odešla z Národního divadla, aby se připojila k novému tvůrčím týmu Městských divadel pražských.