Větrné mlýny strana 7 z 27

Dvanáct povídek a jednu novelu spojuje chuť vyprávět, ať již jde o rozmarné příběhy z cest do Španělska a Izraele, dobrodružství úředníka, bezdomovce nebo nálepky na toaletách, bláznivé eskapády přeborníka ve skládání Rubikovy kostky nebo v natáčení pornofilmů. Autorovi hrdinové včetně jeho alter ega míři do neznáma, do míst, která leží tu na okraji společnosti, tu za hranicemi spánku a jindy prostě jen za hranicemi. A ještě něco je společné těmto povídkám – humor, třebaže to na první dojem zní paradoxně, je to pobavený odstup citlivého pozorovatele. Prózy Petra Stejskala nezapřou jeho příslušnost k severočeské „drsné škole“, jak ji kdysi napůl vážně, napůl ironicky definoval kritik Jan Nejedlý. Mnohem podstatnější však je, že povídky – povídky psané za věku kosmomůry – mají sílu vtáhnout čtenáře do proudu vyprávění a zanechat jej na konci možná pobaveného, možná zamyšleného, možná dokonce bohatšího o pár neotřelých metafórů.

Paula syna probudí uprostřed noci. Aby ho objala, aby mu řekla, že ho miluje. Pak Dávidovu fotku zveřejní nafacebooku. Své díte prožívá skrze lajky a komentáře ostatních. Stupňuje se napětí mezi skutečností a očekáváním. Nekompromisně realistický román slovenského copywritera Ondreje Štefánika je výpovědí o době, již právě teď žijeme.

Esejisticky laděná próza, monolog ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata a vcelku slabošského intelektuála. Autor zde, podobně jako v dalších svých knihách, opět klade radikálně skeptické otázky, které znepokojují.

S tvorbou Josefa Holcmana jsem se poprvé seznámil asi před třiceti lety. Už tenkrát mi došlo – to není jen spisovatel, to je živel. Předpoklad se splnil, jeho texty se dají přirovnat k tryskání gejzíru: jsou sdělované jedním dechem a uchopitelné pouze v závratném letu. Polyfonní Holcmanovština. Dobrý čtenář ji vychutná, až když slovotrysk zmlkne a zčeřená hladina nabízí čím dál jasnější pohled kamsi ke dnu. A ode dna opět letem vzhůru. Poslední knížka přináší kromě zmíněné Holcmanovštiny i něco navíc. Josef ji ozvláštnil třemi samorostlými spisovateli: Ludvíkem Vaculíkem, Karlem Pavlištíkem (etnografem) a Miroslavem Zikmundem (cestovatelem). Vydal se s nimi na vyjížďku sledující Vlárskou dráhu a její okolí, přičemž většinu času netráví ve vagonu, ale na voze taženém koňmi. Tak je to i s „mapováním“ oné původní cesty, ta brzy ztrácí na důležitosti. Jsme vtaženi do setkávání s osobnostmi, co mají nebo měly k tomu koutu Moravy popřípadě k Josefovi nějak blízko (Skácel, Komenský, Volavý, Oliva, Pitínský, Polívka, Pivečka atd.). Do dění totiž navíc vstupuje Anděl, který je personifikací autorovy paměti. Vznáší se nad poutníky a umožňuje obohacovat prostý děj a autentické myšlenky jejich přesahem či přímo úlety k fantazii. Třetí cesta. Vyzývavý titul, řádky nabité energií. Antonín Bajaja

Toto je reportáž o zemi sužované hrůzovládou diktátora Envera Hodži, který po roztržce s Jugoslávií, Sovětským svazem a Čínou uvěřil tomu, že se Albánie může stát soběstačnou komunistickou pevností. Autorka zde vypráví o lidech, kteří byli ze dne na den posláni do vyhnanství jen proto, že se narodili do nesprávné rodiny nebo se doma šeptem pokoušeli samostatně myslet. Také o krvavých povstáních v pracovních táborech a tragických útěcích ze země, z níž se stal bunkr. O životech obětovaných na oltář ideologického ráje i o lidech, kteří mučili a týrali ostatní bez ohledu na následky. Příběhy hrdinů této knihy poodhalují nejtemnější období albánských dějin a hovoří o úpadku lidství ve 20. století.

Neodkladnosti, o kterých se mluví nejasně a mlčí přesně. Od sebe přes svět zpátky k sobě. Neustrnout, ale udržet si klid, nejvíce nestabilní věc. Nebýt tu zbytečně, ale nepřevážit se, ať to občas trochu groteskně a ironicky popíchne. A ostatní? To je jedno, to je jejich věc. Tohle je úryvek z člověka.

Norsko své děti chrání. Nedopustí, aby vyrůstaly ve strachu a ponížení. Proto se barnevern dívá. Vidí očima úřednic a učitelek, očima sousedů a kohokoli z náhodných kolemjdoucích. Uzná-li, že nejste dobří rodiče, nahradí vás lepšími. Jana Sýkorová a její dvě malé dcery žijí v Norsku pátý rok. Poté co rodinu opustí její švédský partner, zaměří barnevern i ji.

Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi créme de la créme, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než deset let. Je to široký, rozvodněný proud, který s sebou nekompromisně bere vše, co mu přijde do cesty. Jsou to především lásky, jedna za druhou, mnohdy se bohémsky překrývají, ztrácejí se a zase šťastně (nebo ne tak šťastně) vynořují, avšak kromě žen, včetně té "osudové", jsou tu i muži – zejména básník František Listopad (1921-2017), s nímž Andreu Vatulíkovou pojilo hluboké a inspirativní přátelství. Soubor I když se umíš smát jak dalajláma je plný poezie – nádherně neučesané, někdy dojemné, jindy neurvalé, brutálně upřímné, syrové až k cyničnosti, hladící proti srsti. Je tu ale i stesk, dobře skrývaný žal a osamělost, mnoho touhy – nejen té fyzické – a ano, i ta vysmívaná romantika. Básnířka dává plnými hrstmi, a ty, čtenáři, vyzobávej jednohubky – nebo se nech tím proudem strhnout. Jestli má současná česká poezie nějakou plnokrevnou beatnici, pak je to Andrea Vatulíková.

Jízda Ballovým vlakem stojí za to, krajinou za okny je sice nevábné současné Slovensko, spolucestujícími jsou obskurní postavičky slovenského mikrosvěta potkat tu lze kohokoliv, mafiána, kanibala, sestřičku pracující v cizině, průvodčího i přítele z dětství autorovy sarkastické až hyperbolické komentáře ale dělají i z ubíjející reality zajímavé představení, kterému nechybí humor a spád. O Ballově aktuální knize lze říci, že absurdita, ironie a grotesknost nejsou únikem od skutečnosti, ale jejím zkoncentrováním přes zvětšovací sklo autorova zvídavého pohledu zaměřeného na detaily každodennosti.

Úspěšný a respektovaný autor cestopisů záhadně zmizí. Opustil svoji rodinu dobrovolně nebo je za tím něco jiného? Aby jej našel, vydává se jeho syn na cestu subsaharskou Afrikou, která se pro něj stává čímsi jako iniciačním obřadem dospělosti. Černý kontinent ho nemilosrdně vtáhne do srdce temnoty, rozžvýká a proměněného vyplivne. Dokáže se vůbec vrátit zpět? Navzdory románovému stylu autor čtenáři odhaluje mnoho faktických informací a provází jej několika africkými zeměmi. Román Na Zlatonosném pobřeží byl nominován na prestižní evropskou literární cenu The Dublin International Literary Award. Deník The Irish Times knihu zařadil mezi třináct nejlepších románů o Africe napsaných Evropany. Evald Flisar, nejpřekládanější autor Slovinska a sám neúnavný cestovatel, se tak zařadil po bok takových spisovatelů, jakými jsou např. Joseph Conrad nebo Graham Green.

Toto je kniha rozhovorů se spisovateli, které spojuje německý jazyk. Jsou mezi nimi zástupci několika generací, ženy i muži, Rakušané i Švýcaři, západní i východní Němci. A v neposlední řadě také přistěhovalci – z Bosny a Hercegoviny (Saša Stanišić), Bulharska (Ilija Trojanow), Íránu (Sudabeh Mohafezová) či České republiky (Jaroslav Rudiš). Jejich úspěch svědčí nejen o osobních kvalitách, ale také o otevřenosti, bohatství a pestrosti současné „německé“ literatury. Mezi dvacítkou zpovídaných autorů je pět nositelů prestižní Německé knižní ceny a celá řada dalších laureátů významných mezinárodních ocenění. Výjimku svého druhu tvoří rozhovor s René Böllem, synem nobelisty Heinricha Bölla, který v Praze mimo jiné prožil dramatické okamžiky invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Proč podobné texty číst? Jak již bylo řečeno, spisovatelé zdaleka nejsou jen lidé, kteří píší. Umějí hledat a nacházet souvislosti, propojovat blízké i vzdálené, inspirovat svým záběrem a svojí představivostí. Dokáží porážet klišé a povznést nás nad pěnu dní. Stačí se jen nechat zlákat… Zuzana Lizcová Kniha vyšla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Goethe Institutu.

Paula syna probudí uprostřed noci. Aby ho objala, aby mu řekla, že ho miluje. Pak Dávidovu fotku zveřejní nafacebooku. Své díte prožívá skrze lajky a komentáře ostatních. Stupňuje se napětí mezi skutečností a očekáváním. Nekompromisně realistický román slovenského copywritera Ondreje Štefánika je výpovědí o době, již právě teď žijeme. Její chorobné symptomy popisuje autor nemilosrdně, skepticky a s jistou dávkou cynismu. Přesto, nebo právě proto je román Jsem Paula po okraj plný humoru a chytrých i překvapivých postřehů. Autor s bravurní lehkostí popisuje rozklad starého světa, kterého si stále nechceme všimnout. „Ale tvůj syn posílá dopisy Hitlerovi! Do prdele, vždyť je děcko! Ať si pro mě za mě myslí, že vítr je prd jednorožce, ale nemůže si přece dopisovat s Hitlerem jen proto, že mu to tvůj nemocný fotr přikázal. Jasně že se pak budí kvůli zlým snům. Dochází ti, co mu namluvil? Hitler je podle tebe v pohodě na rozvíjení fantazie?“ „Dětský svět je takový. Plný hobitů,“ reagovala Paula tichým hlasem, ignorujíc manželův nával zuřivost. A hlavně kauzu Hitler považovala za dávno uzavřenou. Stalo se to už dávno. (Ondrej Štefáník, Jsem Paula)

Kniha mapuje a zhodnocuje dílo konceptuálního umělce a spisovatele Milana Kozelky (1948–2014). Konceptuální umělec a literát Kozelka zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění především osmdesátých a devadesátých let. Od šedesátých let se věnoval poezii a jeho básně jsou dnes zařazovány do kontextu českého beatnického hnutí. Od sedmdesátých let se pak Kozelka věnoval akčnímu umění. Upozornil na sebe především sérií Kontakty, kterou vytvořil na začátku 80. let na Šumavě. Jeho extrémní tělové akce, v nichž se například zavěsil do divokého proudu Hamerského potoka, jsou významným příspěvkem k dějinám českého body artu. V sedmdesátých a osmdesátých letech paralelně rozvíjel svou výtvarnou tvorbu, ať už měla podobu konceptuální kresby nebo land-artových instalací. Kozelka vždy sledoval aktuální dění a jeho neklidná povaha ho hnala k dalším akcím. V osmdesátých letech se stal významným organizátorem kulturního dění na neoficiální scéně. Na přelomu 70. a 80. let se v jeho bytě v Templové ulici v Praze konala neoficiální setkání, performance a diskuze. V 80. letech vystavoval na řadě alternativních výstav nezávislé scény, např. Chmelnice – Mutějovice (1983) nebo Setkání na tenisových dvorcích Sparta (1982). V devadesátých letech založil v Karlových Varech pobočku pražské alternativní organizace Artforum a organizoval zde výstavy, filozofické přednášky, literární festivaly a koncerty. Podílel se na řadě regionálních aktivit, např. v Brně a Olomouci, vedle vlastní prozaické tvorby koncipoval několik antologií literárních textů a aktivně performoval.

Skutečný kulturní šok člověk zažije, až když se vrátí domů. Studentka nepraktického humanitního oboru se vrací z nedůležité americké univerzity v kukuřičném poli do malého města na Slovensku. Někdo cizí je v domě.

Komorní próza z učitelského prostředí v období socialistické normalizace zobrazuje pokřivené mezilidské vztahy v společnosti. Hrdina jde od neúspěchu k neúspěchu, ale zato s neodolatelným půvabem.

Iniciační román odehrávající se v první polovině devadesátých let. Realita viděná pohledem teenagerů, nekompromisně hodnotících společenské změny, kterým sami příliš nerozumí. Devadesátá léta na malomestě, plném extravagantních figur, nově vznikajících podniků, politické všehochuti, podnikatelských dravců a jejich obětí, nové možnosti realizace čehokoliv. Projevy pravicového i levicového extremismu, kapitalistická transformace, společenské události, kdy se v publiku může potkat bývalý príslušník StB s disidentem, starosta města se schizofrenikem, a pít při tom z jedné láhve. Román, který je věrným portrétem devadesátek, doby, jejíž lesk a bída nám dodnes dýchá na zátylek.