Víkend strana 17 z 57

Skutečné případy.

Kniha o starých šumavských zločinech je už šestým pokračováním oblíbené řady. Najdete zde historické, dnes už dávno zapomenuté případy, které se udály v letech 1746 – 1935. Jak už to u zločinů bývá, všechny měly špatný konec. Dnes už je zavál čas. Dozvíte se o nich jen ve starých kronikách či archivních fondech. Tyto příběhy dokládají, že ačkoli je Šumava romantickou krajinou s mnoha přírodními krásami, občas se tu lidé setkávali i s nelítostnými kriminálními činy. Některé jsou popsány v této knize. Prozradí vám, co se stalo v Rumpálovském mlýně u Prachatic, proč zemřel v Kašperských Horách čeledín Jan Maršák krutou smrtí na hořící hranici a kvůli čemu zavraždila svého malého synka děvečka Marie Adamcová ve Vítni u Klatov. Přečtete si, proč roku 1897 skončil klatovský švec na plzeňské šibenici, o tragickém případu vraždy mladé dívky v Loučimi, nebo k jaké rodinné tragédii došlo roku 1921 v Buršicích po návratu pěšáka Ondřeje Pytla z války a proč slavná volyňská pouť v létě 1935 měla smutný konec. Všechny tyto případy jsou skutečné a ukazují nám, jak drsný život někdy býval na staré Šumavě a v Pošumaví.

Strhující a nezapomenutelné deníky důstojníka jedné z nejlepších tankových divizí wehrmachtu patří k nejlepším svědectvím o válce na východní frontě Válka na východní frontě v letech 1941 až 1945 byla nejkrutějším bojištěm nejkrvavější války v dějinách. Oberleutnant Friedrich Wilhelm Sander zažil toto krveprolití na vlastní kůži, když sloužil u 11. tankového pluku. Tento pluk tvořil jádro 6. tankové divize, jedné z nejlepších Hitlerových obrněných formací, která se účastnila většiny významných tažení na východní frontě; válečných kampaní, k nimž patřily operace Barbarossa a operace Zimní bouře. Své zkušenosti z těchto kampaní Sander zaznamenal s ohromujícími detaily v nedávno objevených denících z období od dubna 1938 do prosince 1943, které poprvé přeložil historik Robin Schäfer. Tyto deníky, psané v průběhu bojů, nejenže poskytují nepřibarvené hodnocení války na východní frontě, ale také umožňují nahlédnout do mysli mladého a silně zpolitizovaného důstojníka, a nabízejí tak detailní pohled na úzkou komunitu německé tankové posádky. Sanderovy přeložené deníky jsou syrovou, upřímnou, bezprostřední a nefiltrovanou osobní výpovědí a představují fascinující záznam o jednom z nejdůležitějších tažení druhé světové války. Kniha doprovozená více než 150 dobovými fotografiemi a mapami, představuje zásadní literaturu nejen pro čtenáře bádající o válce na východní frontě, ale i pro všechny historiky zkoumající druhou světovou válku.

Skutečné případy.

Hledáte rychlé odpovědi na vaše problémy? Pak jste tady správně – přes 500 jednoduchých a těžkých, známých a neznámých, důležitých a směšných, ale také kuriózních otázek a krátké, ale precizní odpovědi ke všem tématům kolem chovu slepic, najdete v tomto obsažném rádci. Chov, péče, krmení, kurník a výběh, chování, zdraví, odchov a také otázky, na které se jinak nikdo netroufá zeptat – snášejí slepice vejce i bez kohouta? Kladou zdrobnělé slepice vejce a je možné je jíst? Co se stane, když slepice nedopatřením vlétne do bazénu? Proč slepice milují červenou barvu? Existují zelená vejce? Tady nezůstane (téměř) žádná otázka bez odpovědi… WILHELM BAUER je rozhodčí pro drůbež všeho druhu, zkušený autor, novinář na volné noze a stálý spolupracovník odborného tisku, vycházejícího v němčině doma i v zahraničí. YVONNE BAUER se zajímá především o chov s důrazem na potřeby druhu, krmení a chování drůbeže.

V knize najdete poutavé příběhy lesáků a myslivců, které autor oslovil ze znalostí lidí žijících na Šumavě. Jsou zde načrtnuty i vztahy autora a vypravěčů ke zdejším lidem. K těm současným i k těm, kteří zde dříve žili na odloučených lokalitách. Pouto lesáků k přírodě i zvířeně je velmi silné a svým povoláním doslova žijí. Nejsilnější dojem v nás zanechají zážitky lesáka Huberta Babora, který kromě lásky k myslivosti dokáže vzít do ruky i svůj fotoaparát a zaznamenat vztah kukačky a rákosníka, o němž mnozí nemají ani tušení. Stejně tak zaujme popis jelení říje, grandiózní jelení svatby, kterou málokdo z lesáků viděl, zajímavá jsou i vyprávění o rysech vysazených na Šumavě či o výskytu vlka. Spousta historek je humorně a úsměvně laděna a mnohé zážitky vás bezesporu upoutají tak, že se od nich neodtrhnete a budete je číst jedním dechem.

Páté pokračování Krkonošských rodáků opět nabízí pestrou mozaiku životních příběhů pamětníků a pamětnic z Krkonoš či blízkého Podkrkonoší. Ke svému rodišti má většina lidí dlouhodobou vazbu, která se s přibývajícími roky zpravidla zintenzivňuje a vytváří velmi hluboký vztah k domovu. Ačkoliv v průběhu dějin dochází ke dramatickým událostem, které přinášejí často ještě dramatičtější změny, pomyslné kořeny v půdě se s jistou nadsázkou zpravidla jeví jako věčné. Má na tom větší podíl příroda, nebo lidé? Nebývá výjimkou, když v pokročilejším věku lidé sepisují své paměti. Zpravidla proto, aby uchovali rodinnou paměť pro své potomky. Libor Dušek se již mnoho let seznamuje s těmito pozoruhodnými lidmi, jejichž životní osudy vám znovu nabízí. První třetina knihy je věnována ústním i písemným vzpomínkám Bohuslava Janouška ze Stromkovic, malé vesničky západních Krkonoš. Jeho podrobné popisování každodenních strastí a slastí krkonošských horáků výtečně zachycuje proměnlivou atmosféru života ve 20.-50. letech 20. století, kterou už dávno odvál čas. Alfred Tippelt zažil poslední fázi skutečného budního hospodářství. Do roku 1944 žil v rodné chalupě na Světlé hoře, pak musel narukovat do wehrmachtu a domů už se natrvalo nevrátil. Marie Lustyková, rozená Finková z Podhůří se narodila do smíšeného česko-německého manželství, a tak ona i její rodina zakusila příkoří z mnoha stran.

Skutečné případy

Skutečné případy

Orlické hory jsou bezesporu krásným koutem naší země. Ale žádná krása není bez vady. Také zde se vyskytují zloději, lupiči, vrazi, zkrátka kriminálníci. O jejich činech, ale i o těch, kteří nás před nimi brání, vypráví tato knížka. Je napsána na základě vzpomínek bývalého šéfa kriminální služby a pozdějšího ředitele územního odboru Policie ČR v Rychnově nad Kněžnou plk. JUDr. Zdeňka Hlaváčka. Kniha přibližuje třináct případů z jeho kriminalistické praxe; loupeže a vraždy, ale i trestné činy hospodářské. Dočtete se například o loupeži obrazů v opočenském zámku, o milionáři, který neměl na svačinu, ale i o vrazích a pachatelích brutálních loupežných přepadeních. Všechny uvedené případy byly kriminalisty úspěšně vyřešeny a pachatelé posláni za mříže. Knížka je tak zároveň poctou zdejším policistům, jejichž zásluhou je kraj pod Orlickými horami jedním z nejbezpečnějších míst české země.

V červnu 1944 zahájila Rudá armáda v Bělorusku na východní frontě operaci Bagration, masivní ofenzivu, která rozdrtila Hitlerovu skupinu armád Střed. Němečtí vojáci, kteří nebyli obklíčeni a zajati, se museli probojovat zpět k vlastním liniím přes stovky kilometrů nepřátelského území. Toto je příběh jednoho z nich, Clause Neubera, mladého dělostřeleckého důstojníka, který podrobně popisuje své zážitky během velkého ústupu. Strhující vyprávění provází čtenáře zoufalými obrannými a týlovými boji, které měly zastavit neúprosný sovětský postup a probít se z kotlů mezi Minskem a řekou Berezinou. Po téměř sedmdesáti dnech na útěku, kdy žil pod širým nebem, byl odkázán na laskavost vesničanů, snášel extrémní zimu, mokro a hlad a každý den žil se stále přítomnou hrozbou zrady a uvěznění, našel cestu zpět k německým liniím. Nezapomenutelné osobní svědectví přináší dramatický pohled na dopady sovětské ofenzívy a dezintegraci celé německé armády. Zaznamenává každodenní podrobnosti o tom, jak taková hořká porážka vypadala. Odhaluje, jak jednotliví vojáci přežili díky statečnosti, vynalézavosti a vytrvalosti - a také díky přátelství několika věrných kamarádů. Napínavá, dobře napsaná a strhující kniha. Pozoruhodné vyprávění dvacetiletého německého vojáka o přežití za nepřátelskou linií. ---------------- Dr. Adrian Greaves Každý, kdo se zajímá o druhou světovou válku, by si měl najít čas a tuto knihu si přečíst, protože na rozdíl od knih, které vyprávějí o konfliktu, tato publikace vypráví o mužích. Těch, kteří bojovali a umírali při plnění své povinnosti, jak ji sami chápali. Výsledkem toho všeho je skutečně poutavé čtení, jež vám přiblíží muže, kteří tam byli.

Román Půlnoční růže líčí osudy čtyř generací, jeho děj provádí čtenáře pohádkovými paláci indických mahárádžů i velkolepými panskými sídly anglické šlechty, od idylických časů starosvětských pořádků před první světovou válkou až po hektickou globální společnost moderní doby. Na pozadí dějin sleduje pozoruhodný život krásné a inteligentní Indky Anahity. Anahita pochází z urozené, ale zchudlé indické rodiny. V dobách, kdy Indie bývala britskou kolonií a všechno britské bylo předmětem toužebného obdivu, se Anahita spřátelí s bohatou princeznou Indirou, a jako její společnice ji krátce před vypuknutím první světové války provází do Anglie, kde obě dívky nastoupí na dívčí internátní školu. Tam se Anahita seznámí s mladičkým Donaldem Astburym, jediným dědicem panství... Osmdesát let poté přijíždí na panství Astbury točit historický film mladá americká herečka. Aby na chvíli unikla slídivým očím bulváru, ubytuje se na panském sídle uprostřed odlehlých vřesovišť Dartmooru. Tam se nečekaně objeví i Anahitin pravnuk, který pátrá po minulosti svých předků. Spolu začínají odhalovat temná tajemství rodu Astburyových, která dosud visí jako kletba nad životem jejich jediného žijícího potomka...

Vzpomínky Hanse von Lucka jsou v první řadě vyprávěním o válečných taženích tohoto mladého a schopného důstojníka ve službách německého wehrmachtu. Čtenář se nejprve seznámí s tím, jak se mladý muž v duchu rodinné tradice rozhodl nastoupit do Reichswehru, kde se osudově setkal s později legendárním německým polním maršálem Erwinem Rommelem, jehož schopnosti velmi oceňovali i jeho protivníci. Hans von Luck se během války účastnil jako velitel praporu a později pluku všech klíčových tažení nacistické armády, nejprve bleskového tažení do Polska (1939), pod velením Rommela útoku na Francii (1940), invaze do Sovětského svazu (1941–1942), později se znovu pod velením Rommela účastnil jako velící důstojník Německého afrického sboru (Deutsches Afrikakorps) památných bojů v severní Africe (1942–1943) a na konci války spodílel na obranných bojích německé armády po zahájení úspěšné spojenecké invaze v Normandii (1944–1945). Krátce před skončením války byl zajat v bezvýchodné situaci sovětskou armádou a odvlečen na Kavkaz, kde pracoval skoro až do konce svého zajetí v gruzínském pracovním táboře v městečku Tkibuli. Líčení Hanse von Lucka není jen klasickým vyprávěním vojáka o bojích, ale svědectvím o válečné době očima z druhé strany barikády. O inteligenci a mimořádných schopnostech autora svědčí mimo jiné skutečnost, že se mu nejvyšší představitelé německé armády nebáli svěřit politickou misi, jejímž cílem bylo přesvědčit Adolfa Hitlera o nutnosti stažení německých armád ze severní Afriky. Jeho svědectví je důkazem o rostoucích rozporech mezi generály německé armády a politickým vedením nacistické říše. Vzpomínky na ruské zajetí, ale i na střety s protivníky odhalují hlubokou empatii a uznání von Lucka dokonce i vůči svým protivníkům, které dokázal nejen ocenit, ale projevit jim i svůj soucit.

Osmnáctiletý Fritz z hospodářství v porýnské vesnici musí jako většina jeho vrstevníků nastoupit do Říšské pracovní služby. Po ní následuje odvod k wehrmachtu a odjezd na východní frontu. S pěší divizí, ke které byl zařazen, absolvuje cestu z Krymu ke Skupině armád Sever a tam poprvé poznává a prožívá hrůzy bojů v první linii. Před jeho očima umírají při krvavých útocích vojáci na obou stranách fronty, ztrácí kamarády, žije v zákopech ve špíně a hladu. Pak se stalo, co se stát muselo, a Fritz byl těžce zraněný. Ale to zdaleka nebyl konec jeho válečné cesty. Po rekonvalescenci se na frontu musel vrátit a setrvat tam do posledních dnů… Ty už strávil na nebezpečném útěku domů a podařilo se mu dostat se, většinou pěšky, z Ruska přes Východní Prusko a několik okupačních zón v Německu do rodného Porýní. Arno Sauer vypráví příběh svého otce, řadového vojáka, který nechtěl být hrdinou, ale stejně jako mnoho ostatních si toužebně přál přežít válku a žít. Podařilo se mu to, ale celý život zůstal poznamenaný na těle i duchu, nikdy nedokázal úplně zapomenout na všechno utrpení, které viděl i zažil na vlastní kůži, na smrtelný strach, který nejednou pociťoval. Své očité svědectví vyprávěl synovi a ten jeho poselství předává dál dnešním čtenářům.

V žádném případě neplatí hloupá jako slepice. Proč naše slepice dělají to, co dělají? A proč často nedělají to, co od nich chceme? Pozorovat slepice uklidňuje a je zábavné – některé způsoby chování zná každý chovatel slepic, jiné překvapují a zarážejí. Jisté jsou dvě věci: chování slepic docela jistě není nudné. A slepice jsou všechno jiné než hloupé. Mnoho výjimečných a okouzlujících fotografií zachycuje mnohé, ale ne všechno - slepice jsou prostě příliš rychlé… Zaručeně ale každému vykouzlí úsměv na tváři. Antje Krause a Wilhelm Bauer s humorem popisují a vysvětlují to, co naše slepice po celý dlouhý den dělají: hrabou a zobou, jedí a pijí, popelí se a sluní, čistí se a podřimují, dorůstají a učí se, povídají si…

Charles Liblau znal dobře nacistické tábory - Osvětim, Březinku, Mauthausen, Melk, Ebensee, protože v nich strávil déle než tři roky, až do osvobození. Popisuje to, co prožil, viděl, zaslechl, zapamatoval si, co ho citelně zasáhlo a utkvělo v jeho srdci a mysli. V jeho slovech není nenávist, touha po pomstě a odvetě, jen obyčejná lidská bolest a rozhořčení nad ponižováním člověka. „Tyto vzpomínky ve mně vzbuzují odpor – vyznává – sepsal jsem je, abych ukázal, jak se člověk choval k člověku.“ Bez emocí popisuje události, při nichž tuhne krev v žilách, jako kdyby byl jejich komentátorem a ne přímým účastníkem. Má velké štěstí. Dostává se z téměř bezvýchodných situací. Hladový, špinavý, vystrašený a otrhaný, přesto dokáže vnímat bídu a utrpení druhých. Jeho vyprávění o táborovém životě prostřednictvím postojů a chování těch, kteří vězňům přímo veleli, ukazuje v jasném světle mechanismus nacistického stroje. Představuje kápa z Osvětimi co možná nejobjektivněji, s některými se dokonce snaží soucítit, protože byli chyceni do hrozivé pasti. Tato autorova hluboká humanistická citlivost dokazuje, že člověk si i v nelidských podmínkách Osvětimi a Březinky mohl zachovat vlastní tvář, důstojnost a zůstat člověkem až do tragického konce, který mu připravil nelítostný osud.