Víkend strana 18 z 57

V žádném případě neplatí hloupá jako slepice. Proč naše slepice dělají to, co dělají? A proč často nedělají to, co od nich chceme? Pozorovat slepice uklidňuje a je zábavné – některé způsoby chování zná každý chovatel slepic, jiné překvapují a zarážejí. Jisté jsou dvě věci: chování slepic docela jistě není nudné. A slepice jsou všechno jiné než hloupé. Mnoho výjimečných a okouzlujících fotografií zachycuje mnohé, ale ne všechno - slepice jsou prostě příliš rychlé… Zaručeně ale každému vykouzlí úsměv na tváři. Antje Krause a Wilhelm Bauer s humorem popisují a vysvětlují to, co naše slepice po celý dlouhý den dělají: hrabou a zobou, jedí a pijí, popelí se a sluní, čistí se a podřimují, dorůstají a učí se, povídají si…

Charles Liblau znal dobře nacistické tábory - Osvětim, Březinku, Mauthausen, Melk, Ebensee, protože v nich strávil déle než tři roky, až do osvobození. Popisuje to, co prožil, viděl, zaslechl, zapamatoval si, co ho citelně zasáhlo a utkvělo v jeho srdci a mysli. V jeho slovech není nenávist, touha po pomstě a odvetě, jen obyčejná lidská bolest a rozhořčení nad ponižováním člověka. „Tyto vzpomínky ve mně vzbuzují odpor – vyznává – sepsal jsem je, abych ukázal, jak se člověk choval k člověku.“ Bez emocí popisuje události, při nichž tuhne krev v žilách, jako kdyby byl jejich komentátorem a ne přímým účastníkem. Má velké štěstí. Dostává se z téměř bezvýchodných situací. Hladový, špinavý, vystrašený a otrhaný, přesto dokáže vnímat bídu a utrpení druhých. Jeho vyprávění o táborovém životě prostřednictvím postojů a chování těch, kteří vězňům přímo veleli, ukazuje v jasném světle mechanismus nacistického stroje. Představuje kápa z Osvětimi co možná nejobjektivněji, s některými se dokonce snaží soucítit, protože byli chyceni do hrozivé pasti. Tato autorova hluboká humanistická citlivost dokazuje, že člověk si i v nelidských podmínkách Osvětimi a Březinky mohl zachovat vlastní tvář, důstojnost a zůstat člověkem až do tragického konce, který mu připravil nelítostný osud.

Skutečné kriminální případy.

Krok za krokem k prvnímu úlovku Chytání ryb fascinuje člověka a není to žádný div: lov štiky, candáta, kapra a další nabízí napětí i uvolnění současně, fascinující zážitky z přírody přinášejí radost. Rybaření nejsou žádné čáry, ale ideální koníček pro každého. Tato kniha ukazuje, jak jednoduchá je cesta stát se úspěšným rybářem. - MÍSTA KDE CHYTAT Kde ryby žijí a co tvoří jejich potravu - VYBAVENÍ Co začátečník opravdu potřebuje - CÍLENĚ NA RYBY Nedravé ryby, kapři, dravé ryby, rybolov na moři a muškaření - DOBRODRUŽSTVÍ Chytání ryb po celém světě

Písecko je vyhledávaným a malebným koutem jižních Čech. Místem plným historických památek, kouzelné přírody i technických pamětihodností. Tak známe tato místa my, současníci. Ale co všechno se změnilo v průběh uplynulých staletí? Na to se vám pokusí odpovědět tato kniha. Dozvíte se o zmizelém zámku ve Slavoňově, o vltavských bunkrech, které roku 1938 nesměly být využity, nebo o historických mostech na Vltavě. Budeme si vyprávět o záchraně hradu Zvíkov, o přestěhování kostelíka v Červené nad Vltavou nebo o varvažovském panství maltézských rytířů. Připomeneme si, jak se změnila tvář milevské klášterní baziliky, jak kdysi vypadala písecká katovna a co objevil průzkum kostelní hrobky v Mirovicích. V průběhu staletí se kolem nás mnohé změnilo, pohledy do minulosti jsou ale vždycky zajímavé.

Prostřednictvím této knížky přijměte pozvání do krajiny, která byla ještě donedávna přístupná pouze armádě, lesníkům, odborníkům a hrstce vyvolených. Od roku 2016 se Brdy otevřely i pro běžné návštěvníky a byla zde zřízena chráněná krajinná oblast, která je v současnosti přístupná pomocí turistických tras a sítí cyklostezek. Naše toulky ale nejsou klasickým průvodcem, jenž by vás detailně touto krajinou provedl. Jsou volnou inspirací, která se nedrží striktně hranic této relativně neznámé krajiny uprostřed Čech. Některá místa, jakými je kupříkladu i Svatá Hora, však představují natolik významný fenomén, že by je bylo škoda nezmínit. Střední Brdy nejsou typickou krajinou hradů a zámků, přesto je zde středověk zpřítomněn zajímavými archeologickými lokalitami, které lze při troše dobré vůle najít. Střední Brdy jsou především přírodní oázou, a to i přesto, že z drtivé většiny jsou tvořeny hospodářským lesem. Najdete zde ale velmi cenná bezlesí, představující typický brdský fenomén. Příroda Brd spojená s pohybem, působí v dnešní uspěchané době na člověka jako balzám. My vám k tomu přinášíme i pár inspirací a několik příběhů pro potěchu duše i těla. Tak neváhejte, a vydejte se s námi na toulky po středních Brdech.

Sportovní rybář často musí spontánně reagovat na výjimečné situace u vody. Je dobré, když má ve svém batohu rádce. Markus Bötefür prozradí svoje nejlepší triky a tipy pro každou situaci u vody. Co dělat za špatného počasí? Jak to udělat, aby můj háček byl zase ostrý? A jak najdu nejlepší nouzovou nástrahu v přírodě? • DRAVÉ RYBY Nástrahy, technika, taktika - triky pro každou situaci • NEDRAVÉ RYBY Těstoviny, bílí červi, kukuřice – domácnost i příroda mají co nabídnout • VŠEOBECNÉ RADY Dovolená, signalizátor záběru, místo rybolovu - pomoc pro všechny případy

Roza Šaninová, jejíž vzpomínky se nyní dostávají do rukou českému čtenáři, patřila k nejznámějším sovětským odstřelovačkám za druhé světové války. V bojích na frontě se proslavila nejen díky mimořádné odvaze, za což byla vyznamenána jako jedna z mála sovětských vojaček Řádem slávy druhého a třetího stupně, ale také díky své nesporné kráse, kterou využila sovětská propaganda ve velkém množství válečných periodik, které zásadním způsobem ovlivňovaly mladou generaci v podpoře válečného úsilí. Autorka byla také vynikající odstřelovačkou, která měla na svém kontě podle neoficiálních záznamů 75 či 76 zabití nepřítele a spolu s dalšími dvěma mladými ženami byla součástí skupiny pojmenované jako Prchající trojka. Roza byla jednou z přibližně dvou tisíc odstřelovaček, které Sověti za války vycvičili ve svých výcvikových střediscích a které měly podle neoficiálních záznamů zastřelit více než jedenáct tisíc Němců. Více než 250 mladých dívek, včetně Rozy, zaplatilo za své hrdinství životem. Vzpomínky Rozy Šaninové, které zachycují její službu od října 1944 do její smrti v lednu 1945, kdy se spolu s dalšími vojáky a vojačkami účastnila mimořádně tvrdých bojů v Bělorusku, v Pobaltí a velké sovětské ofenzívy ve východním Prusku, jsou dokladem nejen o jejím hrdinství, ale také o zoufalství a rozervanosti, kterou prožívala, o poměrech a postavení vojaček v sovětské armádě, o jejích láskách, přátelstvích a zklamáních ze surového života na frontě. Roza byla, jak vysvítá z Deníku, velmi citlivá a talentovaná dívka, projevující velký zájem o literaturu, umění a vzdělání, která zahynula v pouhých jednadvaceti letech v prudkých bojích u města Znamenskij v Kaliningradské oblasti.

Rybáři většinou začínají jako ti, kdo „koupají žížaly“, ale s tímto uceleným rádcem se situace rychle změní. Kniha podává krátký přehled nejlepších taktik a technik pro různé vody i ryby. Mnoho fotografií a krátký text vysvětlí naprosto přesně nejlepší postup. Přináší poučení jak pro začátečníky, tak i pro pokročilé – nabízí celistvý a zhuštěný přehled všech strategií sportovního rybolovu.

Osvětim měla nejen svého Anděla smrti, nebezpečného a nevyzpytatelného lékaře Josefa Mengeleho, ale také Anděla života, porodní asistentku Stanisławu Leszczynskou, která se mu dokázala postavit. Drobná a křehká žena, která i přes jeho rozkaz, aby děti okamžitě po narození usmrcovala, jednala podle svého svědomí a snažila se pro každého novorozence vykonat maximum na jeho záchranu. Do osvětimského koncentračního tábora se dostala v roce 1943. Nejenže neztratila víru a naději, ale dokázala svoje uvěznění vnímat jako misi. Vedla porody bez jakéhokoliv lékařského vybavení, léků a mnohokrát i bez dostatečného množství vody. Vězeňkyním byla v jejich těžkých chvílích oporou, proto ji mnohé oslovovaly „matičko“. Nelze popsat, čím byla válka, holocaust, Osvětim, Březinka, tábory smrti. Neexistují slova, která by vyjádřila strach, bolest a zoufalství těch, kteří tímto peklem prošli, ztratili své blízké, důstojnost a naději. Osvětim měla mnoho tváří, ale tou nejhorší a nejtragičtější byl osud dětí, které tam přicházely na svět. Nesmíme zapomenout na ty, kteří v táboře přišli na svět a kterým bylo dáno žít pouze chvíli, ani na bolest jejich matek, které pocítily nejhorší ztrátu. Zoufalství je poznamenalo na zbytek jejich života. Kniha Anděl života z Osvětimi je doplněna autentickými svědectvími žen, bývalých vězeňkyň. V Polsku vzbudila velký ohlas a na dvou knižních internetových portálech zvítězila v kategorii nejlepší historický román roku 2020.

Skutečné kriminální případy.

Neobyčejný pohled do soukromí císařské rodiny Skandály, intriky, pikantnosti Arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší bratr císaře Františka Josefa, jistě patřil k nejkurióznějším Habsburkům. Byl inteligentní, duchaplný, šarmantní, veselý na jedné, cynický, intrikánský a moralizující na druhé straně. Vzhledem k jeho rozporné povaze ho lze jen stěží jednoznačně charakterizovat. Nepochybně byl oslnivá osobnost, avšak stejně jako mnozí Habsburkové stojící v druhé řadě, nenašel pro sebe žádný úkol, který by mu alespoň trochu vyhovoval. Ludvík by jistě měl díky své výmluvnosti předpoklady pro to, aby v monarchii sehrával jednu z vedoucích rolí. František Josef však ani u nejmladšího bratra nedokázal využít jeho nadání a umožnit mu tak naplněný život. Vykázal ho do ústraní, nepřátelské útoky vídeňské společnosti vyústily ve výsměch a štvanici. Katrin Unterreiner s použitím nových pramenů vylíčila v této první biografii nejmladšího císařova bratra překvapivý obraz života svérázného prince. Umožňuje tak zajímavý pohled za kulisy císařské rodiny.

Čarodějnické procesy na Jesenicku v 17. století byly vlivem mnoha nepříznivých okolností natolik rozsáhlé, že je dnes považujeme za největší masový hon na čarodějnice v celém slezském teritoriu a svým rozsahem a počtem obětí přesahují i známější procesy na Losinsku a Šumpersku. Autorka vychází z dobových písemných pramenů uložených v českých a polských archivech a poprvé je představuje českým čtenářům. Jako první popisuje výjimečný případ Barbory Schmiedové z roku 1622, obviněné svým mužem z čarování, otravy a žhářství, který vyústil v rozsáhlé vyšetřování a pronásledování desítek lidí z jesenického panství. V jiné kapitole se dozvídáme o druhé velmi silné vlně čarodějnických procesů, kdy pro velký počet popravovaných byla postavena takzvaná pec na čarodějnice. Další příběh popisuje udání šesti lidí z údajné účasti na sabatu a čarodějnických praktik pasáčkem dobytka ze Širokého Brodu v roce 1651. Důsledkem následného soudního řízení za použití tortury bylo lavinovité rozšíření procesů, kdy na popravištích v plamenech skončily během několika hrůzných měsíců desítky lidí z Jesenicka. Třicetiletá válka, pustošení, ničení a drancování oblasti, neúroda, epidemie moru a hladomoru - to vše vyústilo v hledání obětního beránka, personifikovaného zla a nepřítele společnosti – čarodějnic. Když pronásledování překročilo určité hranice, zvedl se odpor měšťanstva i samotné vrchnosti a vlna pronásledování byla zásahem biskupa z královské rodiny zastavena.

Vydejte se na cestu po zmizelých Orlických horách a jejich podhůří. Je krásná, plná zajímavostí a dobrodružství poznání. Kniha přináší příběhy z dávno minulých časů, zejména co zajímavého v tomto krásném kraji bylo a v průběhu věků, zejména v posledním století, zmizelo. Líčí osudy zaniklých skláren, hamrů, mlýnů, tkalcoven, důlních děl, či zaniklou slávu orlickohorského skla. Najdete zde příběhy starých hradů, dozvíte se i o zmizelých cestách a přeměnách krajiny, ale také o bývalých vesnických hospodách, lidové architektuře nebo drobných sakrálních památkách. Přibližuje lidové zvyky, posvícenské slavnosti i lidové slovesnosti kraje pod Orlickými horami. Bylo by dobře, kdyby přispěla alespoň trochu k tomu, abyste si tento kraj zamilovali, seznámili se s jeho minulostí a pochopili, z čeho vyrůstala jeho současná krása.

Moje jméno je Liliana Bucci, ale všichni mi říkají Tatiana. Narodila jsem se v Rijece 19. září 1937 a jsem jedním z mála dětí, které přežily vyhlazovací tábor v Osvětimi. Já jsem Alessandra Bucci, ale odjakživa mi všichni říkají Andra. Narodila jsem se v Rijece 1. července 1939 a stejně jako moje sestra Tati jsem jedním z mála dětí, které přežily vyhlazovací tábor v Osvětimi. *** Více než rok před koncem války se dostávají do koncentračního tábora Osvětim, bezbranné a nevědomé jsou vrženy do toho nejodpornějšího mechanismu nacistické vyhlazovací mašinerie. Obě sestry přežily možná proto, že je považovali za dvojčata a zařadili je do bloku dětí určených k otřesným lékařským pokusům. Vzpomínají na hrůzy, které zažily: zimu, hlad, strašidelné hromady mrtvol, letmé návštěvy mámy, vyhublé tak, že ji nemohly poznat. A vždy v pozadí komín, který chrlí kouř a plameny, jediný způsob, jak se „dostat ven“, pokud jste Židé, jak říkali strážci… Při vyprávění svého příběhu s obtížemi hledají slova a kladou si mimo jiné i otázku: Jak to, že jsme přežily, proč zrovna my? Podle nejnovějších odhadů bylo do Osvětimi deportováno přes 230 000 chlapců a dívek z celé Evropy, pouze několik desítek přežilo. Toto je příběh dvou z nich.

Rybaření je výsada. Výsada, kterou si musíte zasloužit a můžete jí užívat už od útlého věku. Proč se z nás stávají rybáři? Stojí za tím dávný pud lovců, nebo je to prostě jen vášeň? Snad obojí. Ale ať je za tím cokoli, lov ryb nikdy není jen o rybách. Je i o přírodě a pobytu v ní. Rybaření je o mnohých příhodách a překvapeních, náhodách, neuvěřitelných scenériích a nezapomenutelných zážitcích. Rybář je lovec. Lovec s právem rozhodovat o životě a smrti ryby, kterou uloví. Ano, ryby vždy budou součástí našeho jídelníčku, ale správný rybář ví, že není žádným hrdinstvím rybu ulovit a zabít, nýbrž jí darovat život, a zvláště pak velkým rybám, které žily v našich vodách mnoho let. Rybář musí být i hospodář a myslet do budoucna. V minulosti jsme udělali mnoho chyb. Ryby už se v mnohých řekách nemohou dostat na svá trdliště a bez pravidelného vysazování by byly řeky takřka prázdné. Je načase začít si vážit toho co máme a snažme se zachovat tohle bohatství i pro naše děti a vnoučata. Ukažte jim svítání u vody i západ slunce, teplou noc i větrný den u jezera a ulovenou rybu, která pomalu odplouvá, aby žila dál. Dostanete za to odměnu největší – šťastný pohled očí dítěte, ze kterého se stává opravdový rybář…