Víkend strana 19 z 57

Křesťanské a morální hodnoty porodní asistentky Stanisławy Leszczyńské se projevovaly v celém jejím životě, avšak nejviditelněji po jejím zatčení v únoru 1943 a následné deportaci do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Na tomto strašném místě se setkala se zločincem v uniformě Josefem Mengelem. Mimořádně výmluvné je srovnání, v němž na jedné straně stojí Mengele a na druhé Leszczyńská. Mengele vystudoval medicínu a v Osvětimi úředně a formálně plnil funkci táborového lékaře. Ve skutečnosti se však sám hluboce provinil tím, že nevinně zatýkané a násilně uvězněné v koncentračním táboře odsuzoval k smrti. Obzvláště krutý a zavrženíhodný postoj Mengele zaujímal k ženám, které nacisté zatkli a uvěznili v Osvětimi - Březince, přestože byly těhotné. Nařídil, aby děti rodící se těmto ženám byly zabíjeny. Když Mengele Leszczyńské přikázal, aby novorozence zabíjela, jednoznačně a odvážně oponovala: „Ne, nikdy! Děti se nesmějí zabíjet.“ Stanisława Leszczyńská se nebála. Ta hubená a slabá žena se dokázala postavit nacistické moci a zločinným rozkazům. V Osvětimi pomohla na svět třem tisícům dětí, přežilo jich jenom pět set. Těch, které se dožily konce války se svými matkami, bylo třicet.

To zapískání byl dohodnutý signál k zahájení povstání, na jeho zvuk se měl celý dav pohnout z místa. Byl to začátek konce… Právě v tu chvíli začaly z různých stran přibíhat skupiny povstalců, kteří dosud zůstávali v dílnách. Měli sekery, hole a nože. Mezitím všichni, kteří měli palné zbraně po zabitých nacistech, začali střílet do vzduchu. Ženy a muži křičeli a běželi jako splašení… Někteří máchali sekerami, holemi a dalšími předměty, které jim sloužily jako zbraně. Všichni, kteří o povstání předem nevěděli nic, se k nám připojili a nastal takový ruch, že nikdo nemohl zůstat na místě… Nezkrotný, šílený dav se řítil směrem k východu z tábora… Sobibor byl nejtajemnější a nejméně známý ze všech nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů. Nikdo není schopen plně rekonstruovat drama bezmála 300 000 lidí zavražděných v těchto místech během několika měsíců. Po úspěšné vzpouře a útěku vězňů ze Sobiboru 14. října 1943 napsal Odilo Globocnik, velitel SS a policie lublinského distriktu, Heinrichu Himmlerovi, že důkazy spojené s tímto místem je nutné co nejrychleji zničit, a proto byly všechny dokumenty spáleny. Neexistují tudíž materiály, které by umožnily dostatečně vysvětlit okolnosti vzniku vyhlazovacího tábora, jeho fungování a likvidaci. Z toho důvodu má každé svědectví bývalých vězňů jedinečný a velmi důležitý význam. Předáváme slovo osmadvaceti přeživším, kteří prošli branou továrny na smrt, z níž nebylo návratu. Navzdory všemu se vrátili do života. Postavili před nás obraz nebývalého utrpení, smrti a také vzpoury, která je zachránila.

Na Šumavě vzniklo deset ledovcových jezer. Dvě se postupně zanesla usazeninami a zcela zanikla. Zbývajících osm se dochovalo a dodnes ukazují svou krásu a jedinečnost. Na české straně Šumavy se nachází celkem pět ledovcových jezer: Černé a Čertovo jezero, Prášilské jezero, jezero Laka a Plešné jezero. Na německé straně Šumavy jsou tři: Malé a Velké Javorské jezero a Roklanské jezero. O Černém a Čertově jezeře se říká, že jsou nejkrásnějšími. Svědčí o tom i počty návštěvníků, kteří k nim míří. Co nelze jezerům upřít, je jejich tajemnost až mystičnost. Vždyť samo pojmenování Čertova jezera nabízí nekonečný prostor lidské fantazii stejně tak jako jezero Černé. Proč byla takhle pojmenována? Možná nám něco napoví pověsti a pověry, které se o nich dlouhá léta vypráví…

Uznávaný kynolog, který je autorem této knihy, se výchově psů věnuje desítky let. Fichtlmeierovou psí školou již prošlo a prochází mnoho majitelů čtyřnohých přátel. Ve skvělé knize shrnuje své cenné dlouholeté poznatky a zkušenosti. Zdůrazňuje především skutečné partnerství člověka a psa. Cesta k němu není jednoduchá. Důležité je opravdu vnímat psa jako psa, uznávat jeho odlišnosti a vyvíjející se výkonnost, pociťovat respekt před jeho schopnostmi s vědomím jejich hranic. K tomu patří společná řeč pro zdařilou komunikaci. Nemusíte jít mojí cestou, upozorňuje, ale můžete ji vyzkoušet. Co však vede jistě k cíli, je oboustranná důvěra člověka a psa. * Určení povahy * Správné zacházení se štěnětem * Poznejte binární soustavu * Štěně přichází, co následuje? * Řešitelské úkoly pro vašeho psa * Něco o vodních radostech Text je doplněn 367 fotografiemi.

Skutečné kriminální případy.

Skutečné kriminální případy.

Na svou válečnou stezku jsem se vydal u Kurska, probojoval se skrz Ukrajinu, Moldavsko, Rumunsko, Jugoslávii, Maďarsko a Rakousko. Náš protivník byl zkušený, neobyčejně schopný, odvážný a brutální. Platili jsme vysokou cenu za každý zničený nepřátelský tank, samohybné dělo a houfnici, stejně jako za každý kilometr cesty, který jsme urazili. Ten krvavý boj jsme vyhráli, skončili jsme jej v Rakousku a Německu, ale tolik mých kamarádů ve zbrani položilo na oltář vítězství oběť nejvyšší. Byli to mladí, odvážní, pohlední chlapíci. Každý z nich měl rodinu, každý z nich měl svou naději v lepší budoucnost a vír v život. Je toho tolik, na co můžeme být hrdí. Stáli jsme proti nejlepší armádě na světě, a nakonec jsme ji rozdrtili. V průběhu války jsme já a moje posádka zničili dvacet osm nepřátelských tanků a zabili stovky nepřátelských vojáků. A já přežil. Nic z toho, co se stalo, bych neměnil. Vykonal jsem toho hodně a žil jsem svůj život naplno. Za nic z toho, co jsem vykonal, se nestydím a vždy jsem věci dělal ze všech sil, které jsem měl. Nemám čeho litovat!

Skutečné kriminální případy.

Šokující vzpomínky žen, které prošly peklem německého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Kniha vznikla na základě rozhovorů autorky s každou z hrdinek. Leokadia Rowińská se do tábora dostala v třetím měsíci těhotenství. Vzpomíná na kruté zacházení s ženami, nastávajícími matkami. Ireneusz, tak svého syna pojmenovala, se stal nejmladší obětí pochodu smrti. Pochovala ho v krabici od špaget. Urszula Koperská se do tábora dostala jako osmileté dítě. Vypráví o hladu, stesku a strachu. Její vzpomínky jsou příběhem každého dítěte v Osvětimi. Walentyna Nikodemová byla v Osvětimi svědkem častého bestiálního chování esesmanek. Právě ona se na konci války střetává s jednou z nejkrutějších vražedkyň a zasadila se ojejí popravu. To jsou jen některé z příběhů, ale žádný z nich by neměl být zapomenut. Nezapomínejme na děvčata, která tímto táborem prošla. Spatřila vněm obrazy, za něž by se nestydělo ani peklo. Ty se navždy zapsaly do pamětí obětí nacistických zločinů. Nezmizí, nepominou. Budou v nich sídlit až do konce. Ve vzpomínkách. V nočních můrách.

Milostný dopis, který mohl změnit svět… Když v roce 1995 umírá v Londýně slavný pětadevadesátiletý herec sir James Harrison, jeho smrt nečekaně odstartuje dramatické události, jež osudově změní životy všech, kteří se úmyslně či náhodou dostali na stopu šokujícího tajemství starého pána. Tajemství, které může otřást základy samotné monarchie… Jednou z nich je velice ambiciózní mladá novinářka Joanna Haslamová, vyslaná redakcí na hercův pohřeb jako reportérka. Záhadná stará dáma, s níž se tam náhodou seznámí, ji upozorní na existenci záhadného dopisu, který sir James kamsi ukryl. Joanna začíná pátrat na vlastní pěst a sní o článku, jímž si udělá jméno. Místo toho se ale ocitá ve smrtelném nebezpečí, a spolu s ní i ti, které do svého dobrodružství bezděčně zatáhla: hercova vnučka, herečka Zoe, a Zoein okouzlující bratr Marcus. Dopis se totiž snaží získat a zneškodnit mocní z nejvyšších pater společenské hierarchie, kteří se ve svém úsilí nezastaví před ničím…

To jsem já, na té fotografii - ten malý kluk vpravo vpředu. Jako čtyřletému se mi podařilo uniknout záhubě v továrně na smrt v době, kdy bylo během holocaustu povražděno přes milion Židů. Byl jsem jedním z nejmladších vězňů, kteří se dostali z osvětimského koncentračního tábora živí. Ta fotografie je převzatá z filmů, které natočili sovětští vojáci poté, co 27. ledna 1945 Osvětim osvobodili. Na té fotografii jsem ve skupince dětí, ukazujeme kameramanovi čísla, která nám vytetovali na ruce po příjezdu do tábora. Z dvou tisíc osmi set devatenácti vězňů osvobozených Rusy bylo jen padesát dva ve věku do osmi let. Většinu svého života jsem nedokázal odpovědět ani na tu nejzákladnější otázku: Jak jsem mohl přežít v táboře, kde děti zabíjeli hned po příjezdu? Jak jsem se vyhnul pochodu smrti, který vyčistil tábor, kde bylo šedesát tisíc vězňů, jen pár dní předtím, než se k němu dostala sovětská armáda? Teď už všechno vím. S pomocí své dcery novinářky jsem odhalil svůj příběh a osudy mých příbuzných, které jsem uchovával ve své mysli více než půl století. Michael Bornstein

Zikmund Lucemburský byl druhorozený syn císaře Karla IV., římský král a císař, jehož skráně zdobily také uherská a česká královská koruna. Téměř půlstoletí patřil k největším a nejúspěšnějším vládcům pozdního středověku a především vNěmecku aMaďarsku jej považují za jednoho z nejvýznamnějších panovníků. Vyřešil dlouhé papežské schizma, usiloval o reformu církve, prováděl skutečně evropskou politiku, posílil postavení římské říše i jejího vládce a nakonec dosáhl i usmíření katolické církve s husitskou. V Čechách se naopak vždy těšil pověsti „lišky ryšavé“, která mnohokrát oklamala a podvedla svého bratra Václava IV., vylákala do Kostnice a nechala upálit Jana Husa a vedla proti husitům dlouhé a kruté války, které zcela zdevastovaly zemi. Ani poté, co skutečně usedl v roce 1436 na český královský trůn, neprojevil se jako panovník, jemuž skutečně leží na srdci blaho a prospěch jeho země. Už současníci charakterizovali Zikmunda Lucemburského jako „muže dvou tváří“, který vždy sledoval především vlastní prospěch a neváhal lhát i podvádět, ale byl také schopný kompromisu a po svém otci mistrem diplomacie. Stal se tak v mnoha směrech jeho důstojným pokračovatelem a jako první přišel s ideou vytvoření „podunajské monarchie“ z českých, rakouských a uherských zemí, která se stane účinnou hrází proti osmanským výbojům i proti odstředivým tendencím v německých oblastech. V mnohém tak předběhl svou dobu – možná právě proto byl a je stejně nekriticky obdivován a veleben jako odsuzován a pomlouván…

Barbara vyrůstala v relativně zámožné rodině, otec zastával vysoké postavení v SS. V roce 1943 se stal velitelem snad nejznámějšího koncentračního tábora Osvětim. Autorka popisuje otcův příběh nezaujatě, líčí jeho vztahy s rodinou, neuhasitelnou lásku k milence i odlišný život, který vedl jako vyšší důstojník SS. Na konci války byl zajat americkou armádou a uvězněn v Dachau a v Norimberku, než ho vydali do Polska. V Krakově byl odsouzen v rámci „osvětimského procesu“. Podle verdiktu poroty se dopustil válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, a proto byl v lednu 1948 popraven. Ačkoli kniha představuje jedinečný náhled do srdce Třetí říše, jde také o poutavý příběh rozvrácené rodiny, který otevře oči i nejsečtělejším historikům. Příběh autorčina otce, velitele koncentračních táborů Osvětim a Majdanek. Jedinečný náhled do soukolí mašinérie NSDAP a Třetí říše.

Od rybáře - pro rybáře Matze Koch je díky svému hodnověrnému způsobu, ne od stolu, ale z praxe, jedním z nejoblíbenějších sportovních rybářů v Německu. V časopise Fisch & Fang pravidelně prozrazuje svá nevšední řešení. V této knize je sbírka snad až ztřeštěných triků pro každé roční období a také pro jakoukoliv techniku. Kdo chce chytat ryby jako Matze, ten potřebuje tuto knihu, protože pomáhá začátečníkům i profesionálům, stejně jako příležitostným sportovním rybářům a nadšencům. Jejím cílem je mimo jiné představit sportovní rybolov jako nejkrásnějšího koníčka, aniž by si dělala nároky na úplnost. Rovněž vyvrací předsudek, že chytání ryb je sezonní záležitost. Hvězda časopisu Fisch & Fang prozrazuje své úspěšné tipy a triky – od jara přes léto až do zimy, od položené po přívlač, vysvětluje své nejlepší způsoby, jak ulovit ryby. Kdo chce chytat jako Matze, s touto knihou je na dobré cestě. ZAČÁTEK ROKU Rybolov v mrazu LETNÍ DRAVCI Rybolov pro krásné počasí KONEC ROKU Poplach – velcí dravci AKTIVNÍ RYBOLOV Na cestě s vláčecím prutem ČEKANÁ Odpočinkový rybolov na dravé i nedravé ryby

Muž, který zachránil život arcivévody Františka Ferdinanda, budoucího následníka trůnu, byl skromný vědec a doktor medicíny Victor Eisenmenger. Do arcivévodových služeb vstoupil jako jeho osobní lékař v době, kdy hrozilo, že tuberkulóza Františka Ferdinanda zabije stejně jako kdysi jeho matku. Doktor Eisenmenger musel bojovat nejen s nemocí, ale i s arcivévodovou nezlomnou vůlí, netrpělivostí a prudkostí. Více než dva roky žili na cestách v ustavičné honbě za příznivým klimatem, doktor poznal následníka trůnu jako málokdo a zůstal v jeho službách i později. O letech strávených v denním kontaktu s těžce nemocným, o zážitcích z cest, ale i o době po uzdravení, kdy mohl sledovat arcivévodův soukromý rodinný i veřejný život, napsal paměti. V době prvního vydání vyvolala knížka spory o tom, zda a do jaké míry autor porušil diskrétnost. Avšak ze vzpomínek jasně vyplývá lékařův srdečný vztah k Františku Ferdinandovi i znalost poměrů u dvora, které popisuje s odstupem pozorovatele.

Krkonoše a jejich podhůří jsou plné pozůstatků lidské činnosti, za kterými se ukrývají osudy konkrétních lidí. Jejich příběhy souvisí se specifickým vývojem oblasti. Stejně tak i osud památek na lidskou přítomnost je silně spojen s vývojem společnosti a hospodářstvím v nejvyšších českých horách. Tato kniha je věnována objektům, které v důsledku různých událostí již zanikly, chátrají nebo jim zánik hrozí. Seznámíte se mimo jiné s osudem několika zaniklých či zcela přestavěných krkonošských bud, které úzce souvisí s horským hospodařením i rozvojem turistického ruchu. Následuje několik památek lidové architektury a zaniklých či chátrajících šlechtických sídel i církevních památek. Výrazné zastoupení pak mají památky technické - mlýny, papírny, textilky, sklárny a zaniklá důlní díla.