Volvox Globator strana 29 z 91

"Říkají mi, že napsat tak otevřenou knihu chtělo hodně odvahy, jenže já ji psal, protože jsem se potřeboval zamyslet nad svým životem. Vím, že každý někde v mé knížce zahlédne sám sebe, a to, kam ho můj příběh může zavést, je důvod, proč se o něj dělím." Paul Stanley Inspirativní biografie jedné z nejtrvalejších rockových ikon začíná v již 50. a 60. letech minulého století, v době, která byla pro Paula Stanleyho traumatizující a bolestná i kvůli vrozené vadě zvané mikrotie - budoucí frontman skupiny KISS vyrůstal pouze s jedním uchem, byl tedy zčásti neslyšící. Nelehké okolnosti v něm však vzbudily vnitřní touhu uspět v tom nejnepravděpodobnějším oboru: v hudbě. Stanleyho vzpomínky, doplněné dosud nepublikovanými fotografiemi, jsou plnohodnotným a neúprosným portrétem rockové hvězdy. Kytarista a zpěvák zde odhaluje neuvěřitelné vzestupy a stejně neuvěřitelné pády ve svém životě i v kapele. Syrově popisuje bouřlivou dynamiku svých osobních vztahů v uplynulých čtyřech desetiletích. Kronika příběhů skrývajících se za slavnými skladbami je v českém vydání knihy rozšířena o barevnou fotografickou přílohu z koncertů, které skupina KISS odehrála v Čechách v letech 2008-2023.

Balada o Jethro Tull oslavuje prvních 50 let této kapely. Zároveň odráží příběh britského rock´n´rollu počínaje jeho dětskými krůčky na konci šedesátých let se slávou blues přes neskutečný artrock let sedmdesátých, technologické výboje osmdesátek a devadesátek až po dosud neprobádané vody současnosti. Z knihy se také dozvíte, že kapelník Ian Anderson si na své karí sype doma vypěstovaná semínka chilli z lahvičky, kterou u sebe tajně nosí; že vytyčování hranic jeho někdejším souputníkům občas představovalo něco jako krocení toulavých koček. Ale dočtete se i verze jeho spoluhráčů. V knize hovoří mimo jiné bývalý klávesista John Evan, varhanice Dee Palmerová nebo někdejší basový kytarista Dave Pegg.

Výbor z literárního díla Radomila Uhlíře (10. 4. 1957 - 15. 4. 2019), herce, režiséra, hudebníka, malíře, dramatika a také bohéma a spisovatele. Překvapivě rozsáhlá a originální literární pozůstalost, která se objevila po Radomilově úmrtí, a o jejíž existenci měl tušení jen velmi úzký okruh jeho přátel, zahrnuje dosud nezveřejněné povídky, básně, dopisy, scénáře a další literární útvary. Kniha přináší výbor z textů především z 90. let 20. století a je doplněn rozsáhlou fotografickou přílohou. Radomil Uhlíř byl od druhé půle 80. let svéráznou a nepřehlédnutelnou postavou české nonkonformní kultury. Jeho talent se realizoval nejprve především v divadelním prostředí v okruhu tzv. Pražské 5 (Divadlo Sklep, Recitační skupina Vpřed atd.), dále v Divadle Dr. Nutta nebo ve společných improvizacích s Jaroslavem Duškem v Divadle Vizita. Souběžně s divadelními aktivitami se Radomil Uhlíř věnuje hudbě na pomezí rockové alternativy – vystupuje s kapelami Dvouletá fáma a Ženy. V půli 90. let zakládá Kvartet Dr. Konopného, na tuzemské hudební scéně zcela originální improvizační těleso, jehož je frontmanem a hlavním tvůrčím motorem prakticky až do konce svého života. Vedle hudebních a divadelních aktivit však Radomil Uhlíř proslul i jako naprosto nenapodobitelný rozhlasový a hudební moderátor, autor zenových vtipů a v posledních zhruba deseti letech také překvapivě i jako malíř (obrazy na pomezí l'art brut, expresionismu a nelineární abstrakce).

Opravdová láska, to možná zní současnému člověku podivně, alespoň autor naší knihy je však přesvědčen, že právě po ní každý touží a každý ji hledá, ačkoliv nemusí mít vždy tu nejobvyklejší podobu. V tetralogii Šťastný kosočtverec, složené z částí, nazvaných Vzdušné zámky?, Láska , Kouzelné ostrovy a Apothéosa, se potkáme s jejím hledáním i nalézáním, a jelikož, jak praví lidové moudro, nic v životě není zadarmo, nemůže se čtenář divit dojmu, že sedí nad dobrodružným románem, případně detektivkou a chvíli dokonce nad romantickou novelou, svým způsobem prorockou knihou i epickou poezií. Těžko říci, zda jde o román, či popis cesty do velmi hmatatelné skutečnosti, na niž již mnozí z nás téměř zapomněli. Román Šťastný kosočtverec je prvotinou bruntálského spisovatele a pražského antikváře Jiřího Kačura, který zatím publikoval jen na internetu či ve vlastní produkci v malých nákladech.

Kniha zkoumá divokou dobrodružnou hudbu vytvořenou po punku. Renomovaný hudební novinář Simon Reynolds oslavuje futuristického ducha Joy Division, Gang of Four, Talking Heads či Devo a dalších kapel, který vyústil v nekonečné inovace v hudbě, textech, vystoupení a stylu a pokračoval počátkem osmdesátých let videem například důvtipným synth popem Human League, Depeche Mode či Soft Cell, jejichž úspěch se shodoval s nástupem MTV. Celou knihou se jako červená nit vine téma návaznosti na v té době už utichlou punkovou explozi. Nejde ale ani tak o odkaz punku jako hudebního stylu, mnohem důležitější je jeho nastolený étos, snaha vymanit se přístupem DIY z osidel zavedeného hudebního byznysu po hudební stránce šlo spíše o to, kam po odeznění punku dál. V jednu chvíli jsme uvažovali o nahrazení výrazu post punk výrazem nová vlna, českým pamětníkům přece jen důvěrněji známým. Je pravda, že u nás se toto sousloví používalo dlouhou dobu a výraz post punk se ujal později než jinde. Záhy jsme však narazili na dvě významná ale. Zaprvé jen těžko můžeme za novou vlnu označit industriální kapely nebo např. Residents či Birthday Party. A co newyorské kapely, které se výrazem no wave proti new wave přímo vyhrazovaly? Mnohem víc se vžila představa novovlňáků jako fešných mládenců s dlouhými patkami a očními stíny, důležitě se tvářícími za svými synťáky (pravda, v druhé části knihy jich pár najdeme). Zadruhé se dnes běžně hovoří o postpunkovém revivalu jen stěží by někdo použil výraz novovlnný revival. A není tohle všechno koneckonců jedno? Je jen na vás, jestli držíte v ruce knihu, mapující historii post punku, nebo raději nové vlny.

Odhalte tajemství, záhady, skryté významy a příběhy ukryté za slavnými uměleckými díly. Kniha plná překvapení, odhalení, zapomenutých pokladů a ztracených příběhů to jsou Tajemství ve výtvarném umění, která nás vezmou na cestu mezi záhady ukryté v uměleckých dílech, abychom zjistili, že umělecká díla nejsou vždy tím, čím se být zdají. Dlouho ztracené středověké mistrovské dílo, které odkryli v londýnském Toweru. Tajný vzkaz, který je zakódován v malbě a dokáže ho přečíst jen několik vyvolených. Portrét zobrazuje vévodkyni v dlouhých šatech, která svým oděvem reprezentuje politickou a ekonomickou moc svého manžela. Fascinující příběhy těchto děl a mnoho dalšího oživuje autorka, historička a badatelka Debra N. Mancoffová, která odhaluje tajné symboly, jež používali da Vinci, Vermeer a Caravaggio, obnažuje významové vrstvy v malbách van Gogha, Picassa a Dalího a odkrývá význam děl Fridy Kahlo, Kary Walkerové a Mariny Abramovićové. Tajemství ve výtvarném umění vycházejí z objevů pokročilých technologií, nových výzkumů, vědeckých analýz a starosvětské zvědavosti, a odhalují významy skryté pod povrchem slavných mistrovských děl ve sbírce příběhů, které plně vycházejí z faktů, a přesto jsou stejně fascinující jako fikce. Debra N. Mancoffová je historička umění a autorka více než dvaceti knih o evropské a americké kultuře a umění. Pravidelně přednáší v mnoha významných muzeích ve Spojených státech a Velké Británii. Doktorát z historie umění získala na Northwestern University a učila na Uměleckém institutu v Chicagu. Píše pro periodika The Art Quarterly, The Royal Academy Magazine a The Art Newspaper, a je autorkou mnoha knih o evropské a americké kultuře a umění. Žije v Chicagu a účastní se programu Scholar-in-Residence v knihovně Newberry.

Pro většinu lidí znamená samotné slovo kabala mystickou zkušenost par excellence, avšak většina moderních knih vrhá jen slabé světlo na tyto starověké, mystické a magické aspekty. Rabi A. Kaplan proto přeložil Sefer Jeciru, nejstarší a nejmysterióznější z kabalistických textů a nyní osvětluje teoretické, meditativní a magické souvislosti těchto textů..

Jeden z předních hudebních kritiků světa přináší svěží pohled na den, kdy se Dylan dal na elektriku na Newportském Folkovém Festivalu. 25. července 1965 vystoupil Bob Dylan na newportském folkovém festivalu s elektrickou kapelou a zakřičel: Nebudu už dál na Maggiině farmě dřít! Publikum angažovaných folkových puristů a politických aktivistů bylo v šoku, na svého proroka bučelo, ale ozval se i občasný jásot. Byl to výstřel slyšitelný po celém světě - Dylanova deklarace hudební nezávislosti, konec folkového obrození a zrození rocku jako hlasu celé generace. V knize! Elijah Wald zkoumá kulturní, politický a historický kontext této klíčové události, která ztělesňuje transformační desetiletí, tedy šedesátá léta. Přišel s novým pohledem na Dylanův umělecký vývoj, jeho zvláštní afinitu k blues, jeho komplexní vztah k folkovému hnutí, na jeho někdejšího mentora Pete Seegera a na způsob, jimž navždy změnil populární hudbu. V současné době podle knihy vzniká film, na němž se podílí i Dylanův dlouholetý manažer Jeff Rosen a v němž Boba Dylana hraje vycházející hvězda Timothée Chalamet.

Derek Sayer ve své monumentální knize Praha, hlavní město dvacátého století skládá střípky kulturních dějin Prahy a Československa mezi dvěma světovými válkami, aby ukázal, jak zapadají do mozaiky evropských dějin. Autor si všímá kontaktů Guillaumea Apollinaira, André Bretona, Paula Eluarda a dalších světových surrealistů s Vítězslavem Nezvalem, Karlem Teigem, Toyen, Jindřichem Štýrským, ale i Prahou obecně. V jednom fragmentu dějin umění se často zrcadlí celá meziválečná situace. Události v Sayerově Praze se jeví jako úryvky z prorockých snů předznamenávajících události evropského či světového významu. Sny avantgardy se v tomto prostoru snadno překlápějí do těch nejhorších nočních můr dvacátého století, a naopak, kruté žerty dějin se z odstupu jeví jako příklady černého humoru doprovázené osvobozujícím smíchem. V Sayerově knize čtenář prochází tkanivem meziválečné Prahy, tak jako spáč ve snu prochází noční krajinou, v níž se mu objevují fragmenty jeho vlastních dějin, jeho zklamání i touhy. Praha byla ve dvacátém století svědkem revolucí a invazí, národního osvobození a etnických čistek, holocaustu, soudních procesů a snů o socialismu s lidská tvář. V době, kdy Praha byla hlavním městem nejvýchodnější parlamentní demokracie v Evropě, byla také ohniskem umělecké a architektonické moderny a centrem surrealismu hned za Paříží. Se zaměřením na tyto roky zkoumá Sayer pražské velkolepé moderní budovy, památky, obrazy, knihy, filmy, opery, výstavy a mnoho dalšího. Praha byla místem, kde se utopické fantazie století opakovaně rozplývaly, a jako taková byla šitá na míru surrealistickému černému humoru André Bretona. Sayer hovoří o tom, jak město produkovalo bezkonkurenční znalce ponuré komedie, od Franze Kafky a Jaroslava Haška po Milana Kunderu a Václava Havla.

I piva, stejně jako ostatní alkoholické nápoje, započala na úsvitu dějin své společné putování s člověkem jako spojenci, kteří pomáhali otevírat brány podsvětí a léčili neustále ohroženou smrtelnou tělesnou schránku. Podávání bylin – fermentovaných do podoby piva – patřilo už před tisíciletími do repertoáru bylinných léčitelů. Nejinak tomu bylo i v keltské Anglii, odkud pochází většina receptů obsažených v této knize. Publikace je určena i těm, kteří se o vztah mezi člověkem a kvašením zajímají, poslouží však především lidem, které zvědavost, směřující k oblasti piva, dovede až k realizaci tohoto prastarého nápoje. V knize je přes sto receptů na výrobu historických druhů bylinných piv a medoviny.

Ponořte se do života a díla Johna Deea, renesančního matematika a „kouzelníka královny Alžběty“! György E. Szőnyi přináší analýzu renesančního okultismu a jeho místa v evropských kulturních dějinách. Zabývá se vědeckými a duchovními spisy Johna Dee jako reflexními zdroji tradiční mystiky. Szőnyi zkoumá intelektuální základy magie a zaměřuje se na ideologii exaltatio , oslavování nebo zbožštění člověka. Tvrdí, že to byla touha po exaltatio, která formovala a spojovala dohromady i jinak rozmanité myšlenky a činnosti Johna Dee.

Nebesa zmizela, jako když se zavře kniha. Díky grafické podobě se sugestivní vize svatého Jana stává hmatatelnou a konkrétní. Komiks polských autorů si klade otázku, zda stojí za to číst apokalypsu sv. Jana dnes. Stojí? Ano, stojí, protože je to kniha, která pulzuje životem. Její obsah děsí nebo baví jen ty, kteří ji znají krátce. Ambiciózní čtenář zažije symfonii slávy, která nepřetržitě zaznívá nad hektickou válkou a lží démonů, protože síla, která proudí z apokalypsy, nepřináší sentimentální útěchu. Život věřícího není idyla. Bůh však spolehlivě zasahuje do nejkritičtějšího a rozhodujícího momentu dějin a reaguje na výkřiky mučedníků. Opomenutí příběhu konečného vítězství Krista může vést ke ztrátě smyslu všeho. Poselství k poslední knize Bible obdržel svatý Jan autor čtvrtého evangelia a současně poslední žijící Ježíšův apoštol během svého vyhnanství na ostrově Patmos. Jaký paradox! Hněv pronásledovatelů rané církve vedl ke vzniku mimořádně fascinujícího, nesmrtelného díla, které je završením Starého a Nového zákona. Ostrov vyhnanství a strachu se stal ostrovem štěstí a hlas pouště se stal posledním slovem, hlasem otevřeného nebe.

Cesta nikam je první částí válečné dilogie o osudech pohraničních polsko-litevských území. Její význam značně překračuje rámec žánru historického románu, faktografický obsah a psychologická propracovanost postav ji vyvyšuje nad ostatní díla, jež se snaží popsat sovětizaci Polska a Litvy. Hlavní postava Paweł je novinář žijící nedaleko Vilniusu, jenž se snaží vyhnout kontaktu se sovětskou ideologií všemožnými způsoby, například pohroužením do práce při kácení lesa či povozníka. Svůj život odmítá přizpůsobit požadavkům komunismu. Proto opovrhuje bývalým přítelem Karolem, jenž přijal úlohu vykladače marxismu-leninismu. Proto byl vyslýchán NKVD a i přes pohrůžku deportace do pracovního tábora odmítl podepsat spolupráci s režimem. V Cestě nikam Mackiewicz zobrazuje zrod homo sovieticus, jenž je způsoben všudypřítomným strachem.

Další kniha slovinského etnologa Božidara Jezernika Goli otok - Titův gulag systematicky a uceleně popisuje jugoslávský vězeňský tábor v Kvarnerském zálivu, kam byli společně s kriminálními delikventy posíláni odpůrci politického režimu (ať už šlo o sympatizanty stalinismu, odpůrce demokratických změn či další skupiny obyvatel). Místo, kam byli často bez řádného rozsudku lodí přepravováni, aniž by sami tušili, kam za účelem výkonu trestu směřují, v autorově podání vykazuje podobnosti se stalinskými gulagy a metody zastrašování a stíhání nepohodlných občanů ve společnosti obecně se jeví jako podobné způsobům, k nimž se uchylovali fašisté. Jezernik přibližuje vysilující fyzickou práci v kamenolomu, k níž byli odsouzení nuceni, aniž by k ní měli dostatečné nástroje, i každodenní aspekty života ve vězeňských barácích - od stravování a vykonávání denní hygieny až po způsoby psychologického nátlaku, ponižování a mučení, jemuž byli pravidelně vystaveni. Na osudech jak vězňů, tak jejich věznitelů a v neposlední řadě samotných stranických funkcionářů přibližuje padesátá léta v Jugoslávii jako dobu plnou nenávisti a strachu, kdy se jakákoliv věta či pouhé slovo mohly stát člověku osudným a kdy jedinou racionální reakcí na veškeré dění bylo mlčení. Autor ve své knize s bohatým citačním aparátem expresivně přiblížil temné obrazy z jedné epochy jugoslávských dějin, o níž se zahraniční veřejnost začala dozvídat až koncem dvacátého století.