Volvox Globator

V knize Váha ticha představuje Stanislav Struhar intimní a současně dramatický román, který je nejen zamyšlením nad vztahy mezi rodiči a dětmi, ale i empatickým pohledem na osudy lidí v dnešní společnosti. Svébytně lyrickým ztvárněním a nadčasovým námětem vytváří jedinečný a mimořádně působivý portrét současného Lisabonu a Toulonu. Tento impozantní Román, jenž upoutal pozornost i za hranicemi Rakouska, je zde předložen českým čtenářům ve výtečném překladu Markéty Klikové, která za překlady jeho děl byla dvakrát oceněna Překladatelskou prémií udílenou rakouským Spolkovým ministerstvem pro bydlení, umění, kulturu, média a sport. Když Oliver přijíždí do Lisabonu navštívit svou babičku, je už dospělý muž. Ovšem jako by to bylo snad včera, kdy tu v dětství trávil dny. Vzpomíná na svého dědečka, který kdysi v Lisabonu znovu našel štěstí. S dědečkem, kterého vídeňská rodina zavrhla, Olivera spojuje nejen původ, ale také láska k literatuře, a i jemu se město otevírá se všemi svými barvami a jazyky, i on se v Lisabonu cítí jako doma. Jednoho dne potká mladou ženu, které kdysi ublížil, a jeho život nabere nečekaný zvrat.

Dvacet krátkých povídek. V knize se můžete začíst do příběhu sošky madony nalezené ve vypleněném hřbitovním kostelíku nebo do peripetií, které může prožít biedermeierovský skleník s dlouhým rodokmenem. Jiné historie sám o sobě vypráví starý rezavý připínáček nebo secesní cínová váza. Příběhy prochází krásné ženy, pije se v nich lahodné víno, jídá dobré jídlo. Soubor povídek Karla Žižkovského provází deset krásných ilustrací Borise Jirků, jedenáctou kresbou je portrét autora, který sám sebe představuje slovy: „Jsem geolog se zájmem o všechno krásné, a k tomu sběratel.“

Autobiografie Martina Barreho nabízí otevřený a osobní pohled na život jednoho z nejvýraznějších kytaristů britské rockové scény. Autor mapuje svou hudební cestu od skromných začátků až po dlouholeté působení ve skupině Jethro Tull, kde se podílel na vzniku ikonických skladeb a alb. Barre čtenáře provází zákulisím koncertních turné, nahrávacích studií i proměn hudebního průmyslu. Svůj osobní život vykresluje jako cestu plnou hledání rovnováhy mezi hudební kariérou a soukromím. Otevřeně popisuje, jak bylo náročné skloubit intenzivní koncertování s rodinným životem a jak dlouhé odloučení ovlivňovalo jeho vztahy. Nevynechává ani období nejistoty, tlaku a pochybností, které přicházely ruku v ruce s úspěchem. Držitel ceny Grammy nám upřímně a se skromností odkrývá svou životní cestu nedílně spjatou s hudbou, ve které dosahuje technické preciznosti a citlivého, melodického projevu přecházejícího od jemných akustických pasáží až po výrazná kytarová sóla.

Sbírka povídek a novel Marii Judite de Carvalho (1921–1998) s názvem Tolik lidí, Mariano / Nevyřčená slova je první částí čtyřsvazkového souborného vydání (Obras completas). Autorčin debut, novela Tolik lidí, Mariano z roku 1959, byl kritikou vysoce ceněn. Prozaička a novinářka Maria Judite de Carvalho začala psát v době nesvobody, kdy v Portugalsku vládl ultrapravicový autoritářský režim Antónia de Oliveiry Salazara, a patří dodnes k výjimečným hlasům portugalské prózy, do tzv. Karafiátové revoluce v roce 1974 byly ženské kulturní projevy v této zemi sporadické. Jako manželka vlivného disidenta a rovněž významného literáta Urbana Tavarese Rodriguese byla často pod tlakem tajné policie, pár pobýval několik let v emigraci ve Francii a v Belgii. Hlavním jmenovatelem próz Marii Judite de Carvalho by mohlo být hutné dusivé ticho, které je důsledkem neporozumění mezi mužem a ženou, stejně jako mezigeneračních nepochopení. Protagonistkami jsou především ženy, ze kterých vyzařuje neklid, deprese, negativita a sebezapření. Touha pohnout nepohodlným světem se projevuje zejména v novele Tolik lidí, Mariano. Skutečným skvostem je velmi úsporným jazykem psaná novela Nevyřčená slova z roku 1961 oceněná ve stejném roce portugalskou Velkou cenou Camila Castela Branca za povídku (Grande Prémio do Conto Camilo Castelo Branco).

Kniha o složitých vztazích v rodině a nejrůznějších způsobech vyrovnávání se s celoživotními traumaty. Autor zde odhaluje skryté příčiny neporozumění otce a syna, na nichž se do značné míry podepsaly tíživé životní okolnosti. Sovětské otrokářství a bída, otřesná atmosféra všudypřítomného strachu, podezíravost a beznaděj, věznění, zákazy, pronásledování a také dlouhý nerovný boj ukrajinského národa za nezávislost. Román, v němž vedle konkrétních vzpomínek nechybí psychologické ponory, filozofické úvahy ani snové výjevy, umně ilustruje absurditu totalitního myšlení a zároveň bez příkras popisuje i tu stranu ukrajinského vlastenectví, která měla být jednou provždy rozdrcena, ale přesto, nebo právě proto zůstala v tamní kultuře hluboce zakořeněna.

Postava plačky, která se vřazuje o tradice pražských poutníků a chodců, jak ji ustanovil Angelo Maria Ripellino v monografii Magická Praha, je představena jako zhmotnění nářku, bolesti a strachu všech osamělých, nuzných, utiskovaných a umučených v pohnutých dějinách středoevropského prostoru. Ve dvanácti zjeveních získávají věci celou plnost svého jména a slova se proměňují vn živé substance. Tato jednota se stává východiskem pro transcendentní vykoupení ze všudypřítomného žalu a zmaru. Plačka kulhající mezi naším světem a nekonečnem je rozkývaným prostorem, v němž se neúnosné lidské neštěstí setkává s nezměrnou boží milostí.

Kniha Pohlednice z Absurdistánu, napsaná britsko-kanadským bohemistou Derekem Sayerem, představuje jedinečný vhled do českých dějin dvacátého století. Ve své předchozí knize autor nazval Prahu hlavním městem 20. století (Praha, hlavní město dvacátého století, Surrealistická historie Volvox Globator, 2021) a tento pohled zůstává výchozím bodem i pro tuto knihu. Derek Sayer se podrobně zabývá kulturním a společenským děním, odhaluje absurdity, které 20. století provázely, a zároveň poukazuje na křehkost demokratického systému. Podtitul knihy Praha na konci dějin odkazuje ke slavnému dílu, které napsal Francis Fukuyama v devadesátých letech dvacátého století, ale zároveň v sobě nese nadhled, který je Dereku Sayerovi vlastní. V knize se prolínají dějinné, politické události spolu s osobními dějinami českých osobností, kteří si v nehostinných podmínkách velké části dvacátého století vydobývali vlastní svobodu. Velká pozornost je věnována vývoji umění, které bylo nuceno, ať už jakýmkoli způsobem, na danou politickou situaci reagovat. Kniha nese veškeré parametry vědecké práce, autor však není spoutaný akademickým jazykem, naopak, jedná se o velice čtivý text, který je doprovázen více než sedmdesáti dobovými fotografiemi.

Petr Motýl patří k autorům, kterým jakoby „to psalo samo“. Příběh o ohni a popelu se nezkrotně valí a čtenář je neustále osvěžován nádhernými výrazy z ostravského i frýdecko-místeckého nářečí. Motýl nás vede na samotný začátek dvacátého století a v nerozsáhlé próze rozehrává konflikt dvou životů – života spjatého s městem, v němž se mohutně rozvíjí hutní průmysl, a životem zakořeněným v horách, v přírodě. Hlavní hrdina Anton Rechtman je mistrem u martinské pece na Karlově huti, jeho milá, Tereza Foldynová, pochází z hor nad Starými Hamry. Motýl zde navíc umně pracuje s nádhernou baladou Petra Bezruče Maryčka Magdonova. Člověk se rád stane „čtenářem, kterého Petr Bezruč hluboko zaryl do své básně, přehluboko, až čtenář už ani nedýchá.“

Pharmako je aktualizovaná kultovní knižní trilogie pro „rostlinné lidi“, kteří zde najdou nádhernou tapisérii botaniky, odborné chemie, farmakologie a historie, bohatě protkanou básnickou imaginací, sugestivní směsí logiky a mytologickou tradicí. Nebo jinak. Alchymistické pojednání psané člověkem, jenž se sám vydal na „cestu jedů“, a čtenáři tak předkládá prožitý a tajuplný svět rostlin a látek měnících lidské vědomí. Ještě jinak. Postmoderní čtení pro všechny ty, jimž učaroval např. Terence McKenna a kteří pokračují stále dále. Že by… Struktura knihy je třírozměrná a holografická. Začněte odkudkoli. Čtěte ji pozpátku. Knihy jsou od přirozenosti lineární, ale to je pouze jeden z možných pohledů — jiná propojení mohou být mnohem smysluplnější. Hm… „Cesta jedů“ není cesta pro každého, čtenář v knize nabyde „nebezpečné znalosti“, ty jsou však bezpečnější, než „nebezpečná neznalost“. Nakonec vám nezbyde, než se zamyslet nad otázkou propojení stimulantů a kapitalismu. Co? Ale jak říkal kdysi už Paracelsus „Všechno je jed, Nic je jed. Záleží na množství. Dílem alchymisty ale je, oddělit jed od stromu poznání“. V první knize Pharmako/Poeia se dočtete o rostlinných spojencích rozdělených do skupin thanatopatika (Tabák, Jedovatice), inebrianty (Kvasinky, Pivo, Víno, Alkohol, Éter), rapsodika (Pelyněk » Calea), euforika (Mák, Opium, Heroin), pacifika (Kava kava), existenty (Šalvěj), evaestetika (Konopí) a metafyzika (Rajský plyn). Přistup, můj jede… Ve druhé knize Pharmako/Dynamis se dočtete se o stimulantech, resp. excitantech (Káva, Čaj, Kakao, Maté, Kola, Betel, Efedra, Kata, Koka, Amfetamin) a empatogenech (Muškát, Extáze, GHB). Čekal jsem něco jiného… Ve třetí knize Pharmako/Gnosis se dočtete o látkách zvaných fantastika (Povijnice, Lysohlávky, LSD, Jerlín, Peyotl, San Pedro, Ayahuasca, Jurema, Harmala, Ropuchy, Tryptaminy, DMT) a daimonika (Durman, Elementálové, Ketamin, Muchomůrka, Iboga). Je to taková nevyřčená věc… Nakonec vám nezbyde, než se zamyslet nad něčím, co je za slovy: Zdá se, že Realita má nějakou hlubší strukturu, která má něco společného spíš s časem než se slovy.

Tato kniha se zabývá věštěním z hracích karet. Je určena těm, kdo se chtějí seznámit s věštěním z piketových (bridžových, kanastových) a mariášových karet. Uvádí techniky výkladů, jež mohou sloužit nejen k věštění, tj. k odhalování budoucnosti, ale i ke zkoumání minulosti a přítomnosti. Mohou poskytovat i odpovědi na konkrétní otázky, rady a doporučení. Lze je rovněž využít k objasňování či k řešení různých problémů, k orientaci v obtížných životních situacích, k předcházení nepříjemnostem, k rozhodování, k nalezení té správné cesty apod. Kniha obsahuje tradiční i moderní významy hracích karet. Předkládá jejich interpretace v klíčových oblastech života: v záležitostech lásky a vztahů, studia, povolání, podnikání, rodiny, financí a zdraví. Uvádí též kombinace karet, jejich významy ve spojení s ostatními kartami – co znamenají ve dvojicích, v trojicích a ve čtveřicích. Popisuje také řadu výkladových metod: od výkladů z jedné karty přes výklady ze dvou, tří či více karet až po komplexní výklady z celé sady. Probírá i techniku vykládání, jak při ní postupovat, jak používat karty atd.

"Detektivní román a současně vědecký tour de force. Vrahem ale není majordomus a oběť není bohatý stařík s mnoha dědici. Obětí je samotný Člověk a v roli vrahů jsou četní vědci. Kniha žaluje a o rozhodnutí pře žádá čtenáře." (Politiken newspaper) Opracované kosti, kamenné nástroje a anatomicky moderní fragmenty lidské kostry nalezené v geologickém kontextu starém několik milionů let? Takové nálezy si přece vynucují přepsání téměř veškeré literatury týkající se historie lidstva! Probíhající sociální proces filtrace poznání a jeho kumulativní účinek však důkazové materiály tohoto typu úspěšně potlačuje, ignoruje a zapomíná. Rozsáhlé dílo s autorů Crema a Thompsona skýtá omračující popis některých důkazů, které byly kdysi vědě známy, ale které zmizely ze zřetele vlivem „filtru poznání“, který chrání panující paradigma. Detektivní práce, kterou autoři podstoupili při odkrývání těchto důkazů, je ohromující. Detailnost a důkladná analýza zpráv o nálezech a způsobu jejich odhalení nás opravňuje k tomu, abychom autory brali vážně.

Velmi hrůzostrašný život velikého Gargantuy, sepsaný mistrem Alcofribasem, abstraktérem kvintesence. Obr Gargantua, budoucí otec Pantagruela, se po jedenáctiměsíčním těhotenství vynoří z levého ucha své matky a dožaduje se pití. Tato scéna je představena na začátku druhého svazku pětidílného románového cyklu Françoise Rabelaise, který byl poprvé vydán roku 1534. V češtině, v překladu Patrika Ouředníka, dodržujeme pořadí, ve kterém byly jednotlivé knihy psány. Oproti Pantagruelovi se Gargantua vyznačuje větší vyzrálostí a didaktičností. Postava obra Gargantuy je stejně jako Pantagruel obdařena vtipem, posedlostí jídlem a skatologickým humorem. Jedno z nejoriginálnějších děl světové literatury čtenáři ve své nesmírné žánrové rozmanitosti nabízí úvahy o jazyce (jazyk, jenž se nerodí v čase, nýbrž v prostoru), výsměch strnulé těžkopádnosti univezitní vzdělanosti, ale především bezstarostnost a neomalenost, s níž Rabelais porušuje veškerá románová a vypravěčská pravidla. „Rabelais žije v čase, kdy se život rozpadl na dva světy – antikizující vzdělanostní svět a praktický reálný svět. Humanista Rabelais byl doma v obou, aniž se dokázal rozhodnout pro jeden z nich jako pro svět skutečný, a tak lavíruje sem a tam, znejistěn ve svém životním pocitu a nevěda, který svět je nový a který starý, který je skutečný a který neskutečný; a tato nejistota, kde je vlastně v životě jeho pozice, tato relativnost, již s sebou nese prožitek vzdělání, vytvořily jeho tak podivuhhodně měnlivou stylovou formu.“ Leo Spitzer

Sbírka Vrstva je výběrem z dosavadní tvorby Terezy Horváthové (1996) a ačkoli básně nejsou řazeny v časové posloupnosti, pozorný čtenář si může všimnout určitého rozpětí mezi texty jednoznačně inspirovanými surrealismem až po básně sevřené, kompaktní, téměř strohé. Tereza Horváthová je velmi pečlivou pozorovatelkou předmětného světa, její texty s okolním světem navazují vztah vždy nový a neočekávatelný. Soubor čítá 58 textů, miniatur, ve kterých se rozehrávají události, jež dokáží rozčeřit čtenářské vnímání. Některé z nich se hned po prvním přečtení vpisují do paměti.

Mnohovrstevný básnický text volně odkazující ke klasickému dílu Dante Alighieriho, ve kterém se mísí moderní až experimentální poetika textu ve volném verši s tradičními formálně-literárními postupy klasické stavby verše. Text využívá bohaté výrazové prostředky s často překvapivou tematickou i jazykovou interakcí a paralelami mezi minulostí a současností. Vyznačuje se vyzrálým filozofickým pohledem, přičemž ladění textu se pohybuje v poloze imaginárně surreálné (surrealistické), do níž pronikají realistické motivy a obrazy podstatných problémů současného světa. Pro celý text je příznačné prolínání osobně-intimního a univerzálního: od intenzívně prožívané lásky k věčným tématům krásy, neukotvenosti moderního života, omezenosti lidských možností, války a utrpení, k relativizaci hodnot na pozadí rozvoje vědy a techniky. Právě tak jako u Danta se téma ryzí, věčné a nenaplnitelné lásky prolíná celým textem a jím také vrcholí.

Hugleikur Dagsson je islandský karikaturista, spisovatel a komik, který se narodil v roce 1977 a od té doby dýchá vzduch a dělá vtipy. . https://volvox.cz/images/dot.gif V zimě svítí na Islandu slunce jen tři hodiny denně. V létě na Islandu slunce vůbec nezapadá. Islandský národní nápoj se jmenuje „Černá smrt“. Islandské národní jídlo je shnile žraločí maso. Na Islandu jsou jeho knihy kultovním bestsellerem. Je známý svým jednoduchým stylem a opravdu hodně černým humorem. V češtině mu vyšlo už pět knih, jejichž názvy A tomu se mám smát?, To má být legrační?, A to je nějaký vtip? , Lidové fláky a Jste nuly, které jeho dílo trefně vystihují – buďto se budete válet po zemi smíchy, nebo vás Dagssonovy kresby okamžitě pohorší a odpudí. Tématu smrti se rozhodně nevyhýbá a během let 2017 – 2021 nám umíchal koktejl nasycený černočerným humorem. V pořadí již šestý soubor brutálních vtipů kreslených nejjednodušším možným, a přesto nezaměnitelným způsobem, si buď okamžitě oblíbíte, nebo pohoršeně odložíte stranou. Nevhodné pro děti a mládež a citlivější jedince. Jste-li opravdový loser, toto je kniha pro vás! Hugleikur Dagsson: „Doufám, že nemám žádné prorocké schopnosti, protože spoustu věcí, co jsem nakreslil, bych nechtěl zažít.“

Alegorický román Kamenná orgie Jevhenije Kononenko v sobě spojuje dva symbolické, vzájemně se prolínající příběhy. Každý z nich se odehrává v jiném časovém období: jeden vypráví o životě společenství prvních křesťanů ještě před tím, než Římská říše přijala křesťanství. Druhý děj probíhá v současnosti, v blíže neurčeném místě, má mírně fantaskní nádech a zároveň odkazuje na onen příběh z dávné minulosti. Autorka s ironickým nadhledem líčí manželské drama spisovatelky a programátora, kteří docházejí k poznání, že rozluštit tajemství jejich životů není vůbec snadné – nevyjasněné vztahy je nechrání, nýbrž jim ubližují. Román se ptá na řadu důležitých otázek. Dá se vůbec změnit osud, dá se ovlivnit skutečnost? Je všechno, co se s člověkem děje, nevyhnutelné? Byly pocity lidí v dávných časech stejné jako dnes? A kdy si muž skutečně začíná vážit ženy? A odpovídá si, že porozumění mezi pohlavími už nenapomáhají zaběhlé šablony chování, ale vytváření hodnot a seberealizace.