Volvox Globator strana 2 z 91

Není snad nic důležitějšího než poznání, kým jsme a jaký je smysl našeho života. V této knize hledá autorka odpovědi na otázky: Kdo je člověk? Existuje duše? Co je vědomí? O co usilovali staří Egypťané? Snaží se podle svých možností proniknout oblast mýtů, umění, náboženství, magie, filosofie, psychologie, medicíny, fyziky i matematiky – a pokouší se tak o syntézu a originální úhel pohledu na základní otázky. Dívá se z pozice nezaujatého, zvídavého člověka, který se celý život zabývá výtvarným uměním a hermetismem. Abychom pochopili význam symbolu, je třeba zapojit obrazovou představivost, což nám může pomoci porozumět souvztažnostem skrze intuici. Proto se autorka rozhodla svoji knihu postavit z velké části na ilustracích, se kterými strávila mnoho času a mohla proto jejich symboliku do hloubky vstřebat. V bohatě ilustrované knížce představuje staré egyptské symboly zejména v kontextu psychologie C. G. Junga a filosofie A. Schopenhauera. Záměrem je vybídnout čtenáře k přemýšlení o lidské podstatě. Kniha je vhodná pro široké publikum.

Francouzský psychoanalytik Erik Porge si ve své práci klade za cíl navázat na svého předchůdce Jacques Lacana, který do seznamu pudů (orální, anální, skopický) zařadil i pud invokační (poslechový). Pojmem „stadium echa“ nazývá Porge strukturální moment, který leží na pomezí mezi křikem a oslovením, předchází stadiu zrcadla a zároveň je i jeho součástí. Ve snaze o jasnou formulaci invokačního pudu se autor vrací ke klinickým jevům, jako je echolálie u autismu, objasňuje funkci psychoanalytikova mlčení a zabývá se strukturálními otázkami, mezi které je možné zařadit Nadjá [surmoi].

„Člověk není ani svobodným, ani nesvobodným, nýbrž může se toliko cítit svobodným, právě tak jako nesvobodným.“ Úvaha O lidském jednání – věnovaná tématům svobodného rozhodování a svobodné vůle – představuje úvod spisu významného představitele kulturního života třicátých a čtyricátých let Bohuslava Brouka, na němž autor pracoval v letech 1954–1958 v Melbourne a Londýně a který zamýšlel předložit jako habilitační práci. Závěr celého spisu je pro čtenáře k dispozici pod názvem O šalbě svobody a filosofie (Volvox Globator, 2011).

Próza vypráví především o hledání a tápání mladého muže, který v polovině osmdesátých letech dvacátého století přichází do Prahy studovat vysokou školu technického oboru, ale duší je umělcem. V Praze hlavní postava prózy zakládá rockovou kapelu, zajímá se ale i o mnohé jiné v kulturním a duchovním dění té doby. Postupně se hrdina dostává do stále větších problémů, především osobních. Po převratu ve společnosti v osmdesátém devátém roce se situace hlavní postavy spíše ještě zhoršuje, nedokáže se v nové době zorientovat. Posléze je u hlavní postavy diagnostikována schizofrenie a ve třiceti letech hrdina zemře. Próza zachycuje, specifickým způsobem, viděním přes vnímání hlavní postavy knihy, situaci v české společnosti a její proměnu v přelomových letech, zobrazuje tuto dobu prostřednictvím jedinečného, individuálního příběhu, který je ovšem svým způsobem příznačný, vždyť mladého hrdinu přicházejícího do velkoměsta s mnoha ideály a na konci příběhu zcela zničeného známe ve zpracování řady autorů minulosti. Autor vychází ze skutečných postav, jejich osudy jsou ale pozměněné. Vyprávění je ztvárněno poměrně tradičním, přehledným způsobem, autor zdaleka tolik neexperimentuje jako v některých svých předchozích prózách a prakticky nepoužívá pro jeho způsob psaní typických parodických postupů, persifláží a mystifikací.

Knihou Čistota ticha přináší Stanislav Struhar další sbírku křehkých a průzračných próz, kterými zaujal i čtenáře za hranicemi Rakouska. Tichou poezií a svému stylu vlastní estetikou vypráví o osudech nejen Rakušanů a Čechů v současné Vídni a uchopuje tak téma více než aktuální. Stíny ticha Když Jakub dorazí na babiččin pohřeb, je už dospělý. Sám ve Vídni potkává Vídeňanku, se kterou se kdysi znal, a tentokrát s ní poprvé mluví německy. Jejich matky se znepřátelily, ovšem on se s dívkou setkává znovu, nečekaně však obdrží telefonát. Lehkost ticha Emmerich je nejlepší zahradník na Ústředním hřbitově, už odmala miluje květiny, ovšem trpí pocitem osamělosti. Jednoho dne stane u nemocničního lůžka kamarádky z dětství, která se kdysi přikláněla k radikálním názorům. Všechny milované stíny Herwig se vrací domů poté, co se jeho máma rozešla s přítelem. Vídeňské parky neztratily své kouzlo a literatura i hudba jeho mládí ho provází na každém kroku. Konečně se jeho máma zase usmívá, ovšem z hlasu jí zaznívá starost, kterou občas cítil v době, kdy umřel táta. Nebe ciziny Jen co se Viktor nastěhuje do vídeňského bytu svého bratra, potkává jeho nevlídnou sousedku. Jeho krajané ho před ní varují, ovšem netrvá dlouho a Viktor se s ní setkává znovu.

Dlouho očekávané paměti Wernera Herzoga líčí v 36 krátkých pasážích scény a obrazy z neuvěřitelně bohatého autorova života, doplněné jeho krátkými úvahami. Zachycují život v rozpětí jednoho století, který by se nevešel ani do jednoho z jeho slavných filmů. Mladý, věčně hladový Herzog, s nímž matka uprchla z rozbombardovaného Mnichova do chudičké vsi v Alpách, vyroste v mladíka toulajícího se osaměle světem, na něhož záhy číhá v nejzazších končinách Egypta v horečkách smrt. Je to nadšenec a ctižádostí poháněný individualista, který uprostřed džungle tiše rozmlouvá s rozběsněným Klausem Kinským a rozpláče se u smrtelného lože přítele Bruce Chatwina. Ať už mluví o situacích během natáčení, jež občas ohrožují i životy ostatních, nebo o svém vztahu s Kinským, vždy jsou ve hře riziko a silné emoce. Tato kniha plná nespoutané touhy po životě a údivu nad naším nádherným světem je skutečnou literární událostí.

Richard Brautigan, americký spisovatel označovaný jako poslední a nejliterárnější z beatniků, je českým čtenářům dobře znám. Již v roce 1986 Olga Špilarová přeložila jeho knížku V melounovém cukru, která se stala v tehdejším Československu kultovní. Brilantní próza Detektivem v Babylónu byla poprvé vydána v roce 1977 s podtitulem Román soukromého očka roku 1942. Už obálka prvního vydání napovídá, že se nebude jednat o klasický detektivní příběh, ale o vyprávění, které si tento žánr bere jako odrazový můstek k vytvoření absurdního příběhu, v němž se vedle nespočtu humorných situací obnažuje lidská existence. Ne nadarmo byla novela nazvána metafyzickou detektivkou. Hlavní postava C. Card je vystaven neutěšené životní situaci (nuzné podmínky, dluhy, hlad) a zároveň prožívá blaženost vyvolávanou sněním. Kdykoli je schopen „přepnout“ a ocitnout se ve starověkém Babylónu, kde je vždy úspěšný a vždy po boku krásné přítelkyně Nana-dirat. Ovšem popis dění jednoho odpoledne a večera, ve kterém C. Card po velmi dlouhé době plní zakázku, se může jevit přinejmenším stejně absurdním jako svět snění. Vykreslení všech postav i situací je nesmírně trefné a vtipné.

Strhující, detailní a upřímné vzpomínky heavymetalového hudebníka a zakládajícího člena skupiny Black Sabbath – kapely, kterou časopis Rolling Stone nazval „Beatles heavy metalu“. S více než 70 miliony prodaných desek pomohli Black Sabbath vytvořit samotný žánr, a to díky charakteristickým hutným riffům, podladěným kytarám a apokalyptickým textům. Baskytarista a hlavní textař Geezer Butler při tom sehrál obrovskou roli – od návrhu jména kapely, až po využití své fascinace hororem, náboženstvím a okultismem. Příběh, o kterém vypráví Into the Void, se odvíjí z dob, kdy kapela začínala jako bluesové kvarteto v Birminghamu. Butler otevřeně píše o svém dětství v sedmičlenné dělnické rodině i o tom, jak jeho deziluze z organizovaného náboženství a třídních systémů dala vzniknout textům a uměleckým tématům, které bezesporu dodnes silně rezonují s fanoušky po celém světě. Into the Void odhaluje měkčí stránku heavymetalové legendy a popisuje formování jedné z nejvíce vzrušujících rockových kapel. Stejně jako Geezerovy basové linky je originální, dramatická a v mnohém překvapivá.

V knize Oddělená skutečnost Carlos Castaneda překonal hrůzu ze světa čarodějů a vrátil se k donu Juanovi. Učení s ním je náročné, nebezpečné, ale občas i veselé. Castanedovi se sice nedaří proniknout do skutečnosti, z níž bojovníci čerpají sílu, ale vynaložená námaha nebyla marná, protože na této cestě dostává i obyčejný svět zcela nové, netušené dimenze.

Cesta do Ixtlanu je třetí částí dnes již legendárního svědectví o soudobém čarodějnictví v Mexiku. Pod vedením dona Juana a dona Genara se Castaneda již desátý rok učí dívat tak, aby „viděl“. Učí se „zastavit svět“ kolem sebe, prolomit ono všeobecné skálopevné přesvědčení, že to, co vnímáme, skutečně je, protože cesta bojovníka vede trhlinou v této jistotě.

První z devíti knih, Učení dona Juana, inspirovaných setkáním Carlose Castanedy s donem Juanem; první svazek „fenoménu Castaneda“, který se rázem stal kultovní knihou své generace a mezi filosofickými bestsellery světa se drží už čtyřicet let.Tato jedinečná zpráva o setkání s yaquijským čarodějem nás zavádí do světů, v nichž platí jiné časoprostorové zákony, které jsou však stejně skutečné jako ten, na nějž jsme zvyklí

Ilustrovaná Modlitba Páně Alfonse Muchy je duchovním dílem, které se svojí ornamentikou řadí k vrcholům české secese. Otčenáš vyšel poprvé v Paříži v roce 1899 a Mucha si přál jeho prostřednictvím představit způsob, jak lze skrze archetypální křesťanskou modlidbu dojít k božskému ideálu, nejvyššímu stavu duchovního bytí. Vychází ze zednářské symboliky a z pokusů s mimosmyslovým vnímáním, kterým se zabýval v kruhu zájemců o vyšší světy spolu se svým přítelem C. Flammarionem. Na své duchovní cestě si Mucha uvědomil, že základními kameny lidskosti jsou tři ctnosti – krása, pravda a láska. Šířením této myšlenky chtěl přispět k povznesení lidského bytí a v konečném důsledku k rozvoji lidstva. Grafické listy symbolizující putování člověka za božstvím i průvodní slovo dokazují autorovu jedinečnou schopnost propojit krásu obrazu s hlubokým duchovním prožitkem. Filozoficky laděný litografovaný text je zdobený ornamentem a doplněný vlastními kaligrafiemi. Otčenáš byl Muchovým prvním uměleckým a filozofickým manifestem a Mucha sám toto dílo považoval za své nejlepší. V roce 1900 vystavil knihu a přípravné črty na Světové výstavě v Paříži a byl hluboce poctěn, když se jeho ilustracím dostalo pozornosti císaře Františka Josefa I.

Melancholie, děs a morbidnost. Od snů a nočních můr k otázkám smrtelnosti, zkaženosti i zkázy, k bohům a příšerám. Tato kniha znepokojuje, staví nás tváří v tvář obavám, strachu a přízračné skutečnosti. Nalezneme v ní více než 200 pečlivě vybraných uměleckých děl, mezi jejichž autory patří Pablo Picasso, Georgia O'Keeffe, Francisco de Goya, Hieronymus Bosch, Leonora Carrington, John Everett Millais, Tracey Emin, Damien Hirst, Vincent van Gogh, Barbara Hepworth nebo Edvard Munch. S. Elizabeth, autorka této vizuálně bohaté knihy, zkoumá umělecká díla prostřednictvím promyšleného, sugestivního textu. Nepřestává se ptát, jakým způsobem se k temným stránkám vztahovat, zkoumá spojitosti mezi vysokou citlivostí, kreativitou, úzkostmi, duševními chorobami, šílenstvím. Zabývá se tajemnými a zpustlými krajinami, které po staletí lákají k osamělému přemýšlení či snění. Dozvíme se, jakým způsobem se proměňoval způsob zobrazování duchů a jiných nadpřirozených bytostí. Můžeme sledovat vlivy evropského romantismu až do počátku jednadvacátého století, zamýšlet se nad estetikou ošklivého či zlého a nově výtvarná díla nazírat z úhlu pohledu, který nabídl Georges Braque, když prohlásil: „Umění je zranění proměněné ve světlo.“

Dlouho předtím, než se roku 1984 objevila píseň „Hallelujah“ na albu „Various Positions“, Leonard Cohen tápal, trápil se a přepisoval bezmála osmdesát veršů této skladby. Když byla konečně vydána, nedostalo se jí téměř žádné pozornosti. Dnes je jednou z nejoblíbenějších a nejhranějších písní v historii pop music. Slavný hudební publicista, přispěvatel The New York Times, Alan Light sleduje prostřednictvím rozsáhlého výzkumu strhující cestu "Hallelujah" do srdce populární kultury. Jak se tato píseň dostala do filmů (Basquiat, Shrek...) a televizních pořadů? Proč se hraje na benefičních akcích na pomoc obětem katastrof? Proč je tak často volena v hudebních talentových soutěžích? Proč se texty různých verzí tolik liší? Jak tato píseň dosáhla na kanálu YouTube stovek milionů shlédnutí? Leonard Cohen i jeho píseň jsou fascinujícím způsobem proměnliví a mají moc dojmout své obdivovatele záhadným způsobem. „Hallelujah“ jako náboženský zážitek, „Hallelujah“ jako oslava orgasmu. Píseň tolikrát proměněná v podání umělců jako je John Cale, Jeff Buckley, John Bon Jovi, Celine Dion, Willie Nelson, U2 nebo Justin Timberlak. Píseň, které je věnována celá kniha – Svaté nebo zničené. Hallelujah.

Po svém díle Váha světla, vysoce ceněném literární kritikou i čtenáři, představuje Stanislav Struhar v knize Váha stínu další subtilně komponovaný román plný impresionistických nuancí a autentických dialogů, jenž nepostrádá napětí ani podmanivé drama. Kniha, která získala nemalou pozornost nejen v Rakousku, je nyní předložena českým čtenářům v suverénním, citlivém a kompaktním překladu Markéty Klikové, která za překlad jeho knihy Barvy budoucnosti obdržela Překladatelskou prémii udílenou rakouským Spolkovým ministerstvem umění, kultury, veřejné služby a sportu. Když Elias přijede do Lisabonu převzít byt po zesnulých prarodičích, otevře se mu před očima minulost, o níž matka nikdy nemluvila. Na fotografiích poprvé spatřuje své prarodiče, ovšem zanedlouho se o jejich životě, obestřeném temným stínem, dozvídá víc. Cítí, že ho jejich domov přijímá, a krása Lisabonu ho uchvacuje, přesto si neumí představit žít v cizí zemi. Dny před návratem do Vídně ho provází literatura a písně fado mladé knihkupkyně. Stanislav Struhar (1964) je jedním z výrazných rakouských spisovatelů. Narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku poezií, v České republice vyšly jeho rané romány a po nich následovaly české překlady již německy psaných děl. Náleží k nejvýznamnějším německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho obsáhlá literární tvorba získala řadu uznání. Žije s rodinou ve Vídni.

Nakladatelství Volvox Globator představuje reprint zásadního díla české literární a výtvarné avantgardy. Bezmála před sto lety, roku 1924 byl poprvé publikován soubor čtyřverší Vítězslava Nezvala – Abeceda, a to v rámci sbírky Pantomima, která byla koncipována jako básnický manifest poetismu. O dva roky později vyšla Abeceda samostatně s podtitulem: „taneční kompozice Milči Majerové“ v typografické úpravě Karla Teigeho. Jedná se o koncept setkání samostatných umění, tedy prolnutí slova, pohybu a obrazu. Zatímco tanečnice, zachycená na fotografiích Karla Paspy, je jednotlivými písmeny přímo inspirována a pantomimicky je ztvárňuje, básník v úvodu knihy píše: „Nešlo mi […] o fysiologické vystižení barvy hlásek a o jejich básnickou rekonstrukci. Písmeno mi bylo spíše motivem nežli námětem, kaménkem, jenž měl rozvířiti hladinu, záminkou k básni“. Pracuje asociativně a často ponechává své krátké lyrické texty jako nezodpovězenou hádanku. Nebo jako pozvánku do barevného světa indiánů, faraonů, tanečnic, klaunů, krotitelů hadů i dudáků z Chodska, do světa, kde je setřena hranice mezi blízkým a exotickým, do světa, který je třeba schovaný pod střechou písmene A. A nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu! Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí a člověk neví kam by složil hlavu