Dějiny evropské architektury V.

---

Kniha začíná ve Florencii analýzou staveb Filippa Bruneleschiho, dále hodnotí tvorbu Michelloza a dalších, zejména Albertiho, jenž jako první pochopil velikost římské imperiální architektury. Kolem 1500 se ohnisko dění přeneslo do Říma, kde působili architekti Bramante, Raffael, Peruzzi, Sangallo a Julio Romano, zatímco na severu Itálie pracovali Serlio, Sanmicheli, Sansovino a další. Proud započatý Albertim uzavírá Andrea Palladio. V Čechách se renesance prosadila na několika zámcích (Kacéřov, Nelahozeves), a později se stala obecnou kulturou doby (Slavonice, Telč).

Kapitola o barokním umění začíná tvorbou Michelangela a jeho činností ve Florencii a zejména v Římě. V duchu tridentské reformy pracovali umělci Vignola, Porta a Maderna. Autor věnuje pozornost velkým astronomickým objevům doby, na něž reagovali architekti Bernini, Borromini a Quarini. Ti otevřeli cestu dalšímu vývoji, který na konci 17. století kulminoval v Podunají. V císařské Vídni na ně navázali architekti Fischer z Erlachu a Lukas Hildebrandt. Vývoj barokní architektury se uzavřel v Čechách v díle třech slavných architektů – Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhofera, jejichž současníkem a protipólem byl Giovanni Santini.

Architektura 19. a 20. století začíná v Anglii barokním palladianismem, na nějž navázali tvůrci neopalladianismu a romantismu, jež vrcholí v neogotice. S rozvojem techniky se přistupuje k urbanistickým úpravám měst, v Mnichově a ve Vídni vzniká nový secesní sloh. Po první světové válce dochází k oproštění od historismů, oceňuje se věcnost a pravda, rodí se funkcionalismus. Mencl stručně zmiňuje hlavní tendence a nejvýznamnější architekty 20. století připomíná výmarský Bauhaus a ideál nové věcnosti i tendence konstruktivistů.

Knihu uzavírá přehled Menclových životopisných dat včetně dobových fotografií a jeho kompletní bibliografie.
menej