Pavel Kosatik strana 3 z 5

Než se stal Václav Havel prezidentem, znal Olgu Havlovou jen málokdo. Stačilo pár let, a získala si úctu tisíců spoluobčanů. Dodnes se hovoří o její noblese a aristokratičnosti ducha, o síle její osobnosti. Lze říci o Olze Havlové ještě něco nového, hlubšího a zajímavějšího? Pokouší se o to tento životopis, který vznikl na podkladě desítek rozhovorů s jejími nejbližšími přáteli, rodinnými příslušníky, kamarády z dětství a mládí, prominentními i „obyčejnými“ chartisty a spolupracovníky z Hradu nebo Výboru dobré vůle. Autor v něm přináší množství širší veřejnosti dosud neznámých informací ze soukromého života Olgy Havlové a charakterizuje ji jako ženu, mezi jejíž základní vlastnosti vždy patřily věcnost, odpovědnost a pevnost v názorech. Nemalá část knihy pojednává také o působení v roli „první dámy“, ale autor směřuje především mimo sféru oficialit a tradovaných mýtů k zachycení otevřenosti a konkrétnosti životního dramatu.

O Janu Masarykovi už vyšla řada knih, a tak by se mohlo zdát, že k jeho portrétu není co dodat, že pohled na život tohoto muže stojícího uprostřed dění dvou osudových krizí, které v roce 1938 a o deset let později klíčově ovlivnily vývoj našeho státu a národa, je vyčerpávající. Autoři „pravdivého příběhu“, prvního uceleného a dosud zřejmě nejobjektivnějšího životopisu Jana Masaryka, napsaného živým, čtivým stylem, nás přesvědčují o opaku. Na základě dostupné literatury, a především zevrubného prostudování dosud neznámých archivních pramenů, nám podávají nový, překvapivý portrét politika, který vedle své lidové, veřejnosti určené masky, měl ještě jinou tvář, temnější a složitější, a jehož rozporuplný život byl opředen mnoha idealizujícími mýty. Vedle neznámých faktů z jeho soukromého života, stejně jako ze života rodiny TGM, přináší kniha také zasvěcený pohled do zákulisí československé zahraniční politiky, na jejímž utváření se Jan Masaryk ve své době výrazně podílel. Podnětným a objevným líčením vztahů a vývoje meziválečné československé diplomacie, situace v západním odboji za druhé světové války nebo činnosti tzv. Národní fronty po roce 1945 vsazují autoři „pravdivý příběh“ Jana Masaryka do širších souvislostí našich i světových dějin. Po rozebraném prvním i druhém vydání vychází po jedenácti letech kniha znovu, tentokrát doplněná o reflexi dosavadního stavu bádání o smrti Jana Masaryka.

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná podle letopočtu narození většiny členů). Skupina sdružovala mladé muže a ženy, kteří věřili ve vlastní literární talent a zároveň neměli v úmyslu zadat si svým psaním s panujícím režimem. Od samého počátku šlo o aktivity paralelní s oficiálními kulturními „strukturami“, jejichž cílem ovšem bylo uplatnit se publikačně na veřejnosti, až to poměry dovolí. To se mnohým členům nakrátko podařilo v průběhu šedesátých let; v následujících dvou dekádách odešli buď do vnitřního, nebo do zahraničního exilu — aby se v průběhu let devadesátých ukázala podivuhodná věc: v podstatě všichni členové skupiny (vedle zmíněných dvou mužů třeba Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další) vlastní biografií potvrdili, že i v nejobtížnějších dobách tvůrčí princip v člověku v konečném důsledku může zvítězit nad tlaky okolí. Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku padesátých let přes „slavná léta“ jejích členů v letech padesátých a šedesátých až po (nyní už jen individuální, neboť skupina jako kolektiv zanikla) biografie členů v letech pozdějších. Na počátku skoro žádný z Šestatřicátníků neměl naději na zajímavou budoucnost; ta se však přesto dostavila, u každého v jiné, vždycky však ve vyhraněně tvůrčí podobě. Co to v člověku je, co mu ve šťastných případech dovolí „zvítězit“ nad poměry? Faktograficky bohatá kniha je příběhem mládí, příběhem tvorby a uceleným obrazem jedné významné a dosud nepříliš známé výseče našeho kulturního života v rozmezí padesáti poválečných let.

Životopis Přemysla Pittera (1895-1976) je příběhem českého protestantského myslitele a charitativního a sociálního pracovníka, který většinu života prožil ve sporu s určujícími dějinnými proudy minulého věku. Traumatické zážitky na frontě 1. světové války z něj učinily radikálního pacifistu a nonkonformního náboženského praktika. Pracoval v YMCA, v abstinentním a vegetariánském hnutí. V roce 1933 otevřel v Praze na Žižkově Milíčův dům, útulek pro trpící a opuštěné děti. Za nacistické okupace pomáhal židovským dětem a v letech 1945-1947, během tzv. „akce zámky“, zorganizoval humanitární pomoc pro víc než osm set židovských, českých a německých dětí, které zachránil z koncentračních nebo sběrných (odsunových) táborů. Po roce 1951, kdy byl nucen odejít do exilu, působil deset let v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, vydával vlastní časopis Hovory s pisateli. Jeho život, naplněný podivuhodnými činy, si zaslouží pozornost i vzhledem k vnitřní opravdovosti, s níž Pitter v „bezbožném“ dvacátém století nepřestával hledat víru, která by člověku umožnila prožít život vnitřně opravdový i prospěšný zároveň.