Pavel Kosatik strana 6 z 7

Jedenašedesát portrétů českých intelektuálů dvacátého století, „od Jaroslava Golla po Magora“ vycházelo od dubna 2009 do července 2010 na pokračování v týdeníku Respekt. Cílem bylo přiblížit významné Čechy, kteří získali společenský vliv, ačkoli nedisponovali politickou mocí. Nesloužily jim stranické aparáty, nasazovali sebe sama. Podle mínění autora takových lidí u nás nikdy nebylo tak málo jako dnes – a je otázka, jak společnost do tohoto stavu dospěla, jak krok za krokem tak hluboko sestoupila. Příběh české inteligence chce na tuto otázku najít alespoň část odpovědi.

Životopis Ferdinanda Peroutky, novináře, politika a spisovatele, který patří k předním osobnostem novodobých českých dějin, zachycuje především období jeho „zápasu s dvěma totalitami“, nacistickou a komunistickou, tj. léta 1938–1978. Peroutka bývá často spojován zejména s první republikou, kdy vydával Přítomnost, přátelil se s T. G. Masarykem a Karlem Čapkem, psal Budování státu a byl vnímán jako jeden ze živých symbolů demokratické republiky. Léta protektorátu a druhé světové války prožil v koncentračním táboře, po krátkém poválečném období uprchl do exilu, neboť tušil, že v novém režimu ho čeká stejně krutý osud.

Publicista a historik Pavel Kosatík se věnuje životu nejvýznamnějšího českého bankéře. Jaroslav Preiss (1870–1946) byl spolupracovníkem i bankéřem T. G. Masaryka, přátelil ses význačnými osobnostmi tehdejšího Československa. Kromě toho, že patřil mezi nejmocnější muže českého bankovního sektoru, byl i význačným mecenášem a filantropem. Kosatík sleduje životní dráhu vrchního ředitele Živnostenské banky, přezdívaného „žralok od Prašné brány“, který odmítl stát se ministrem, a jemuž po válce komunisté konfiskovali majetek jako nepříteli státu.

Publicista a historik Pavel Kosatík se věnuje životu nejvýznamnějšího českého bankéře. Jaroslav Preiss (1870–1946) byl spolupracovníkem i bankéřem T. G. Masaryka, přátelil ses význačnými osobnostmi tehdejšího Československa. Kromě toho, že patřil mezi nejmocnější muže českého bankovního sektoru, byl i význačným mecenášem a filantropem. Kosatík sleduje životní dráhu vrchního ředitele Živnostenské banky, přezdívaného „žralok od Prašné brány“, který odmítl stát se ministrem, a jemuž po válce komunisté konfiskovali majetek jako nepříteli státu.

Velká fotografická monografie mladé fotografky Katariny Brunclíkové (1977), jež se ve své vorbě dotýká několika proudů výtvarného umění. Někdy navazuje na minimalistické tendence – umí se vyjádřit prudce osvětlenými tvary vystupujícími z neurčitého temného prostoru. Dospívá k přísné skladbě jednoduchých geometrických prvků, ale přitom ponechává prostor náhodě. Jindy rozehrává proměnlivé struktury, jakoby vycházela z odkazu informelu s jeho zdůrazněním neovladatelného proudění energií. Pozoruhodné jsou rovněž její portréty, ve kterých se lidský obličej prolíná se strukturami, v nichž se tvář rozpadá a dělí či propojuje s přírodními motivy, aniž by fotografie působily sentimentálně.

Publicista a historik Pavel Kosatík se věnuje životu nejvýznamnějšího českého bankéře. Jaroslav Preiss (1870–1946) byl spolupracovníkem i bankéřem T. G. Masaryka, přátelil ses význačnými osobnostmi tehdejšího Československa. Kromě toho, že patřil mezi nejmocnější muže českého bankovního sektoru, byl i význačným mecenášem a filantropem. Kosatík sleduje životní dráhu vrchního ředitele Živnostenské banky, přezdívaného „žralok od Prašné brány“, který odmítl stát se ministrem, a jemuž po válce komunisté konfiskovali majetek jako nepříteli státu.

O Janu Masarykovi už vyšla řada knih, a tak by se mohlo zdát, že k jeho portrétu není co dodat, že pohled na život tohoto muže stojícího uprostřed dění dvou osudových krizí, které v roce 1938 a o deset let později klíčově ovlivnily vývoj našeho státu a národa, je vyčerpávající. Autoři „pravdivého příběhu“, prvního uceleného a dosud zřejmě nejobjektivnějšího životopisu Jana Masaryka, napsaného živým, čtivým stylem, nás přesvědčují o opaku. Na základě dostupné literatury, a především zevrubného prostudování dosud neznámých archivních pramenů, nám podávají nový, překvapivý portrét politika, který vedle své lidové, veřejnosti určené masky, měl ještě jinou tvář, temnější a složitější, a jehož rozporuplný život byl opředen mnoha idealizujícími mýty. Vedle neznámých faktů z jeho soukromého života, stejně jako ze života rodiny TGM, přináší kniha také zasvěcený pohled do zákulisí československé zahraniční politiky, na jejímž utváření se Jan Masaryk ve své době výrazně podílel. Podnětným a objevným líčením vztahů a vývoje meziválečné československé diplomacie, situace v západním odboji za druhé světové války nebo činnosti tzv. Národní fronty po roce 1945 vsazují autoři „pravdivý příběh“ Jana Masaryka do širších souvislostí našich i světových dějin. Po rozebraném prvním i druhém vydání vychází po jedenácti letech kniha znovu, tentokrát doplněná o reflexi dosavadního stavu bádání o smrti Jana Masaryka.

O Janu Masarykovi už vyšla řada knih, a tak by se mohlo zdát, že k jeho portrétu není co dodat, že pohled na život tohoto muže stojícího uprostřed dění dvou osudových krizí, které v roce 1938 a o deset let později klíčově ovlivnily vývoj našeho státu a národa, je vyčerpávající. Autoři „pravdivého příběhu“, prvního uceleného a dosud zřejmě nejobjektivnějšího životopisu Jana Masaryka, napsaného živým, čtivým stylem, nás přesvědčují o opaku. Na základě dostupné literatury, a především zevrubného prostudování dosud neznámých archivních pramenů, nám podávají nový, překvapivý portrét politika, který vedle své lidové, veřejnosti určené masky, měl ještě jinou tvář, temnější a složitější, a jehož rozporuplný život byl opředen mnoha idealizujícími mýty. Vedle neznámých faktů z jeho soukromého života, stejně jako ze života rodiny TGM, přináší kniha také zasvěcený pohled do zákulisí československé zahraniční politiky, na jejímž utváření se Jan Masaryk ve své době výrazně podílel. Podnětným a objevným líčením vztahů a vývoje meziválečné československé diplomacie, situace v západním odboji za druhé světové války nebo činnosti tzv. Národní fronty po roce 1945 vsazují autoři „pravdivý příběh“ Jana Masaryka do širších souvislostí našich i světových dějin. Po rozebraném prvním i druhém vydání vychází po jedenácti letech kniha znovu, tentokrát doplněná o reflexi dosavadního stavu bádání o smrti Jana Masaryka.

Životopis Přemysla Pittera (1895-1976) je příběhem českého protestantského myslitele a charitativního a sociálního pracovníka, který většinu života prožil ve sporu s určujícími dějinnými proudy minulého věku. Traumatické zážitky na frontě 1. světové války z něj učinily radikálního pacifistu a nonkonformního náboženského praktika. Pracoval v YMCA, v abstinentním a vegetariánském hnutí. V roce 1933 otevřel v Praze na Žižkově Milíčův dům, útulek pro trpící a opuštěné děti. Za nacistické okupace pomáhal židovským dětem a v letech 1945-1947, během tzv. „akce zámky“, zorganizoval humanitární pomoc pro víc než osm set židovských, českých a německých dětí, které zachránil z koncentračních nebo sběrných (odsunových) táborů. Po roce 1951, kdy byl nucen odejít do exilu, působil deset let v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, vydával vlastní časopis Hovory s pisateli. Jeho život, naplněný podivuhodnými činy, si zaslouží pozornost i vzhledem k vnitřní opravdovosti, s níž Pitter v „bezbožném“ dvacátém století nepřestával hledat víru, která by člověku umožnila prožít život vnitřně opravdový i prospěšný zároveň.

V první polovině padesátých let se z přátelství dvou tehdy začínajících básníků Jiřího Paukerta-Kuběny a Václava Havla zrodila literární skupina Šestatřicátníků (nazvaná podle letopočtu narození většiny členů). Skupina sdružovala mladé muže a ženy, kteří věřili ve vlastní literární talent a zároveň neměli v úmyslu zadat si svým psaním s panujícím režimem. Od samého počátku šlo o aktivity paralelní s oficiálními kulturními „strukturami“, jejichž cílem ovšem bylo uplatnit se publikačně na veřejnosti, až to poměry dovolí. To se mnohým členům nakrátko podařilo v průběhu šedesátých let; v následujících dvou dekádách odešli buď do vnitřního, nebo do zahraničního exilu — aby se v průběhu let devadesátých ukázala podivuhodná věc: v podstatě všichni členové skupiny (vedle zmíněných dvou mužů třeba Josef Topol, Pavel Švanda, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Alena Wagnerová a další) vlastní biografií potvrdili, že i v nejobtížnějších dobách tvůrčí princip v člověku v konečném důsledku může zvítězit nad tlaky okolí. Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku padesátých let přes „slavná léta“ jejích členů v letech padesátých a šedesátých až po (nyní už jen individuální, neboť skupina jako kolektiv zanikla) biografie členů v letech pozdějších. Na počátku skoro žádný z Šestatřicátníků neměl naději na zajímavou budoucnost; ta se však přesto dostavila, u každého v jiné, vždycky však ve vyhraněně tvůrčí podobě. Co to v člověku je, co mu ve šťastných případech dovolí „zvítězit“ nad poměry? Faktograficky bohatá kniha je příběhem mládí, příběhem tvorby a uceleným obrazem jedné významné a dosud nepříliš známé výseče našeho kulturního života v rozmezí padesáti poválečných let.

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.

Známý autor životopisů Pavel Kosatík si za objekt své nové knihy vybral osobu svérázného malíře Svatopluka Sulka. Narozen v roce 1921, studoval po druhé světové válce na prestižní Akademii Montmartre v Paříži, v ateliéru Fernanda Légera. Doma směl poprvé vystavovat až v roce 1958, na přímluvu profesora Václava Černého. Později maloval především exotická témata: pobýval na Korsice, v Egyptě, Maroku, podnikl malířskou cestu lodí do Indie. Jeho biografie však není jen běžnou knihou „o malíři a jeho obrazech“. Směřuje k mnohem širšímu zamyšlení nad lidským životem, proměněným beze zbytku v tvorbu. „Když jsem ho poznal, zdálo se mi nejdřív, že jsem konfrontován spíš s přírodním úkazem než lidskou bytostí,“ říká autor o svém objektu. „Svému malování Sulek podřizoval doslova všechno. Když začínal práci, nikdy nekalkuloval s výsledkem. Nemyslel dopředu, žil vždy jen tím okamžikem, ve kterém se právě nacházel.“ Tématem této knihy je lidská svoboda.

Než se stal Václav Havel prezidentem, znal Olgu Havlovou jen málokdo. Stačilo pár let, a získala si úctu tisíců spoluobčanů. Dodnes se hovoří o její noblese a aristokratičnosti ducha, o síle její osobnosti. Lze říci o Olze Havlové ještě něco nového, hlubšího a zajímavějšího? Pokouší se o to tento životopis, který vznikl na podkladě desítek rozhovorů s jejími nejbližšími přáteli, rodinnými příslušníky, kamarády z dětství a mládí, prominentními i „obyčejnými“ chartisty a spolupracovníky z Hradu nebo Výboru dobré vůle. Autor v něm přináší množství širší veřejnosti dosud neznámých informací ze soukromého života Olgy Havlové a charakterizuje ji jako ženu, mezi jejíž základní vlastnosti vždy patřily věcnost, odpovědnost a pevnost v názorech. Nemalá část knihy pojednává také o působení v roli „první dámy“, ale autor směřuje především mimo sféru oficialit a tradovaných mýtů k zachycení otevřenosti a konkrétnosti životního dramatu.

Než se stal Václav Havel prezidentem, znal Olgu Havlovou jen málokdo. Stačilo pár let, a získala si úctu tisíců spoluobčanů. Dodnes se hovoří o její noblese a aristokratičnosti ducha, o síle její osobnosti. Lze říci o Olze Havlové ještě něco nového, hlubšího a zajímavějšího? Pokouší se o to tento životopis, který vznikl na podkladě desítek rozhovorů s jejími nejbližšími přáteli, rodinnými příslušníky, kamarády z dětství a mládí, prominentními i „obyčejnými“ chartisty a spolupracovníky z Hradu nebo Výboru dobré vůle. Autor v něm přináší množství širší veřejnosti dosud neznámých informací ze soukromého života Olgy Havlové a charakterizuje ji jako ženu, mezi jejíž základní vlastnosti vždy patřily věcnost, odpovědnost a pevnost v názorech. Nemalá část knihy pojednává také o působení v roli „první dámy“, ale autor směřuje především mimo sféru oficialit a tradovaných mýtů k zachycení otevřenosti a konkrétnosti životního dramatu.

Český esejista a autor literatury faktu Pavel Kosatík se ve svém novém a rozsáhlém projektu věnuje nejvýznamnějším Čechům. První díl nese podtitul Čeští demokraté a autor v něm představuje 50 nejdůležitějších politických osobností od Josefa Palackého po Václava Klause. Co spojuje Josefa Palackého nebo Josefa Hlávku s Janem Patočkou či Alexandrem Dubčekem? Zájem o veřejnost, která se sice projevuje v různých podobách, ale v zásadě se opírá o základní premisu: jde o službu demokracii. Kniha je bohatě ilustrovaná a doplněná rejstříkem i přehlednými grafy a informačními bloky.

Než se stal Václav Havel prezidentem, znal Olgu Havlovou jen málokdo. Stačilo pár let, a získala si úctu tisíců spoluobčanů. Dodnes se hovoří o její noblese a aristokratičnosti ducha, o síle její osobnosti. Lze říci o Olze Havlové ještě něco nového, hlubšího a zajímavějšího? Pokouší se o to tento životopis, který vznikl na podkladě desítek rozhovorů s jejími nejbližšími přáteli, rodinnými příslušníky, kamarády z dětství a mládí, prominentními i „obyčejnými“ chartisty a spolupracovníky z Hradu nebo Výboru dobré vůle. Autor v něm přináší množství širší veřejnosti dosud neznámých informací ze soukromého života Olgy Havlové a charakterizuje ji jako ženu, mezi jejíž základní vlastnosti vždy patřily věcnost, odpovědnost a pevnost v názorech. Nemalá část knihy pojednává také o působení v roli „první dámy“, ale autor směřuje především mimo sféru oficialit a tradovaných mýtů k zachycení otevřenosti a konkrétnosti životního dramatu.