Roman Cílek strana 7 z 14

Po velkém čtenářském úspěchu knih Umírání na splátky (2018) a Láska voněla smrtí (2020) předkládá autor Roman Cílek další čtyři dramatické příběhy, jejichž ústřední postavou je pátrací kriminální reportér Jakub Kramář. Mnohé naznačují již samotné názvy kapitol: Čas smrti, čas vzkříšení, Krajina po bitvě, Vzpomínky na deštný prales, Smrtící dávka nenávisti. Spojovacím motivem je zde i tentokrát Kramářova leckdy až posedlá snaha za každou cenu a často i s velkým osobním nasazením se dobrat objektivní, byť někdy i nepříjemné pravdy. Autor svým dramatickým stylem vyprávění účinně zatahuje čtenáře do děje, od kterého se nedokáže odtrhnout.

Vyrazila mu dech, když vyšla ze dveří koupelny. Ani róba, ani košilka, ani nahota. Věru podivný ústroj měla Kateřina Hybnerová na sobě, předpokládalo-li se, že půjde o vyvrcholení romantického večera. Šedozelená polovojenská kombinéza. Kostkovaná košile. Na nohou holínky. Na rukou zahradnické rukavice. „Co – co to má...,“ vydechl. „Mlčte!" okřikla ho. „Už jsem toho od vás slyšela dost. Jste hlupák, jestli jste mě považoval za nadrženou paničku, která si vás vybrala pro milostné dobrodružství. Asi jsem přece jen nebyla v mládí tak špatnou herečkou, jak o sobě říkám. No nic, to už je pryč. A vy už máte své hodiny tak jako tak spočítány.“ Nová sbírka krimipovídek Romana Cílka překvapí čtenáře originálními zápletkami, dramatickými situacemi i mistrnou psychologickou kresbou postav.

Moc. Pozoruhodné slovo. Geniální věrozvěst zlých časů Stefan Zweig napsal: Moc má uhrančivý pohled Medúzy. Kdo pohlédne do její tváře, už se ve snaze o její získání nedokáže zastavit a lhostejné mu začnou být jakékoli zábrany. Přesně tím Zweig pojmenoval dobu, o níž v sedmi dramatických a čtivě napsaných kapitolách pojednává tato kniha. Krok za krokem je zde popsán čas, kdy se nacistické hnutí pomocí intrik a násilí dralo k moci, načež po jejím formálním získání likvidovalo své protivníky, omezovalo lidská práva a začalo Německo chystat k zápasu o světovládu. Současně však, jak to tak u tyranských režimů vždy bývá, narůstal mocenský svár ve vnitřních řadách, který nakonec vyvrcholil krvavou čistkou. Osvícenecký filozof Voltaire kdysi vyslovil nadčasovou myšlenku, že moc vždy zotročí ty, kdo ji drží v ruce. V tomto případě se to podobalo zotročení a zfanatizování národa, což pak mělo neblahé důsledky pro celý svět.

Kniha předního českého autora literatury faktu je dramatickým, čtenářsky přitažlivým a mnoha dokumenty, svědectvími i osobním pátráním obohaceným pohledem nejen na válečné události, ale i do málo známého zákulisí událostí, které rámcově charakterizuje podtitul díla, přičemž si autor klade za cíl nahlédnout téma objektivně a bez jednostranného ideologického balastu. Na počátku dění stál tehdy ozbrojený pokus značné části důstojnictva a části opozičních politických sil svrhnout vládu Lidové fronty, která vzešla z předchozích voleb. Brzy poté však vnitřní konflikt přerostl hranice své země. Do boje se na straně povstalců nejen zbraněmi a vojáky, ale také tajnými službami a nátlakovou diplomacií zapojily fašistické mocnosti Německo a Itálie, zatímco republikány podporoval Sovětský svaz a mezinárodní komunistické hnutí. Krvavá španělská předehra, v níž se u frankistů i republikánů střídaly prohry s vítězstvími, se stala mocenskou zkouškou sil, pohltila statisíce lidských životů, byla u obou válčících stran poznamenána nezměrnou krutostí – a trvala až do jara roku 1939. Onoho osudového roku, kdy jen krátce poté započne jiná válka: ta se zlověstným přídomkem druhá světová.

Připadala si jako po flámu. Sen, vlastně to byl spíš jen mlhavý útržek snu, který ji ničil po celou noc, se podobal zaseklé gramofonové desce. Ani kloudný dialog to vlastně nebyl. Jen pořád dokola: ona se ptala a on, neznámý v šeru a bez tváře, reagoval pořád stejně, tedy nijak. Proč to těm ženským děláš, ty srabe? Jak vypadáš, kdo jsi? Mluv! Úryvek z povídky, která je součástí nové knihy Romana Cílka, zavádí čtenáře přímo do centra dramatické situace. Také v této knize ocení čtenáři neotřelou volbu námětů, skvěle napsané postavy a nevšední prostředí, v němž se děj odehrává. Ne nadarmo je Cílek řazen mezi klasické autory detektivního žánru.

Připadala si jako po flámu. Sen, vlastně to byl spíš jen mlhavý útržek snu, který ji ničil po celou noc, se podobal zaseklé gramofonové desce. Ani kloudný dialog to vlastně nebyl. Jen pořád dokola: ona se ptala a on, neznámý v šeru a bez tváře, reagoval pořád stejně, tedy nijak. Proč to těm ženským děláš, ty srabe? Jak vypadáš, kdo jsi? Mluv! Úryvek z povídky, která je součástí nové knihy Romana Cílka, zavádí čtenáře přímo do centra dramatické situace. Také v této knize ocení čtenáři neotřelou volbu námětů, skvěle napsané postavy a nevšední prostředí, v němž se děj odehrává. Ne nadarmo je Cílek řazen mezi klasické autory detektivního žánru.

Adolf Eichmann – symbol takřka absolutního zla. Architekt holocaustu, který organizoval pohyb obrovského množství přecpaných železničních transportů, jejichž konečnou stanicí byly plynové komory. A byl to také on, kdo se nechtěl zodpovídat ze svých činů – patnáct let trval jeho krkolomný útěk před spravedlností, který za dramatických okolností ukončilo v květnu 1960 operační komando izraelské tajné služby. Od dubna do prosince 1961 stanul před izraelským soudem v procesu, o kterém se právem říká, že změnil dějiny. Byly zde s mnoha dosud nikdy nezveřejněnými podrobnostmi odhaleny a pojmenovány hrůzy holocaustu, jednoho z nejbrutálnějších zločinů dvacátého století. Pečlivý až pedantický, hluboce věřící, lidmi ve svém okolí ceněný, ale trochu nudný účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v porýnském Solingenu, městě proslaveném výrobou a zpracováváním oceli, byl kromě jiných předností i nadmíru plodným mužem. V rodině přišlo na svět celkem osm dětí: sedm chlapců a jedna dívka. Nejstaršímu z potomků mužského pohlaví, narozenému ve znamení Ryb dne 19. března 1906, bylo jako projev naděje v synův životní úspěch přiděleno otcovo křestní jméno, tedy Adolf. Upřesněněji: Adolf Otto. „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou,“ svěří se Adolf Otto Eichmann po mnoha desetiletích. Víra v bezvýhradnou autoritu.. Nelze ji nevnímat jako ústřední hnací sílu v zavrženíhodném životě tohoto muže. Vždy a všude se tím bude přiznávaně řídit. Od počátku až do konce, doslovného konce. V době, kdy třetí říše vítězila na všech frontách a chystalo se konečné řešení židovské otázky, což nebylo nic jiného než plán na zavraždění více než deseti milionů lidských bytostí. A stejně tak na sklonku nacistické éry, kdy v Sověty obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci desetitisíců zdejších Židů a Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, který se snažil o jejich záchranu, vmetl do tváře svou vražednou mantru: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Ještě zásadněji se vyjádřil pár týdnů před koncem války: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ Pak ovšem nadešly jiné časy. Takže o šestnáct let později, kdy se před izraelským soudem už zcela aktuálně řešila otázka Eichmannovy osobní „cesty do pekla“, prohlásil: „Budete se možná smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora k zabití jakéhokoli množství Židů plynem či zastřelením, nezaváhal bych nad splněním tohoto rozkazu ani na minutu.“ Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral život Adolfa Eichmanna. Lemovaný utrpením a smrtí nesčetného množství nevinných lidí.

Zní to sice cynicky, ale pravda zůstávala pravdou: mrtvému to slušelo. Uzel tmavomodré kravaty přesně zapadal do límce světlé košile, sako bylo zapnuté, kalhoty společenského obleku měly správnou délku a od polobotek je dělila barevně sladěná ponožka. Jen onen nepříliš krvácející otvor v pravé části čela působil rušivě. Úryvek z titulní povídky znovu naznačuje autorovy již mnohokrát prokázané přednosti: neotřelé téma, živý jazyk, pozoruhodné prostředí. A především schopnost udržet čtenáře v napětí.

Dva nešťastní lidé si toho dne pohlédnou do tváře. Dva lidé, které nadlouho rozdělí kdosi třetí. Kdosi, jehož tělo brzy opustí dočasně tajný hrob na kamenitém dnu vyschlé studny ve staré, k zániku předurčené části města, kde už dokonce ani nikdo živý nechce bydlet. Úryvek opět naznačuje, že síla zkušeného autora je v neotřelých, krajně napínavých zápletkách a v živě vykreslených postavách…