Roman Cílek strana 9 z 12

„Finito! Život dobrodruha na volné noze Roberta Balcara za pár hodin ukončily dvě kulky. Byly vypáleny z dalekonosné pušky, přičemž první ze střel ho nezasáhla zcela přesně, čímž mu byly dopřány ještě dvě vteřiny vědomí. V zhuštěném kaleidoskopu myšlenek a vjemů se mu mihla i výseč pohledu na nebe...“ Úryvek z nové knihy zkušeného autora Romana Cílka ukazuje, v čem jsou jeho přednosti: přitažlivý děj, neotřelý jazyk, nevšední prostředí.

Připadala si jako po flámu. Sen, vlastně to byl spíš jen mlhavý útržek snu, který ji ničil po celou noc, se podobal zaseklé gramofonové desce. Ani kloudný dialog to vlastně nebyl. Jen pořád dokola: ona se ptala a on, neznámý v šeru a bez tváře, reagoval pořád stejně, tedy nijak. Proč to těm ženským děláš, ty srabe? Jak vypadáš, kdo jsi? Mluv! Úryvek z povídky, která je součástí nové knihy Romana Cílka, zavádí čtenáře přímo do centra dramatické situace. Také v této knize ocení čtenáři neotřelou volbu námětů, skvěle napsané postavy a nevšední prostředí, v němž se děj odehrává. Ne nadarmo je Cílek řazen mezi klasické autory detektivního žánru.

Adolf Eichmann – symbol takřka absolutního zla. Architekt holocaustu, který organizoval pohyb obrovského množství přecpaných železničních transportů, jejichž konečnou stanicí byly plynové komory. A byl to také on, kdo se nechtěl zodpovídat ze svých činů – patnáct let trval jeho krkolomný útěk před spravedlností, který za dramatických okolností ukončilo v květnu 1960 operační komando izraelské tajné služby. Od dubna do prosince 1961 stanul před izraelským soudem v procesu, o kterém se právem říká, že změnil dějiny. Byly zde s mnoha dosud nikdy nezveřejněnými podrobnostmi odhaleny a pojmenovány hrůzy holocaustu, jednoho z nejbrutálnějších zločinů dvacátého století. Pečlivý až pedantický, hluboce věřící, lidmi ve svém okolí ceněný, ale trochu nudný účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v porýnském Solingenu, městě proslaveném výrobou a zpracováváním oceli, byl kromě jiných předností i nadmíru plodným mužem. V rodině přišlo na svět celkem osm dětí: sedm chlapců a jedna dívka. Nejstaršímu z potomků mužského pohlaví, narozenému ve znamení Ryb dne 19. března 1906, bylo jako projev naděje v synův životní úspěch přiděleno otcovo křestní jméno, tedy Adolf. Upřesněněji: Adolf Otto. „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou,“ svěří se Adolf Otto Eichmann po mnoha desetiletích. Víra v bezvýhradnou autoritu.. Nelze ji nevnímat jako ústřední hnací sílu v zavrženíhodném životě tohoto muže. Vždy a všude se tím bude přiznávaně řídit. Od počátku až do konce, doslovného konce. V době, kdy třetí říše vítězila na všech frontách a chystalo se konečné řešení židovské otázky, což nebylo nic jiného než plán na zavraždění více než deseti milionů lidských bytostí. A stejně tak na sklonku nacistické éry, kdy v Sověty obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci desetitisíců zdejších Židů a Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, který se snažil o jejich záchranu, vmetl do tváře svou vražednou mantru: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Ještě zásadněji se vyjádřil pár týdnů před koncem války: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ Pak ovšem nadešly jiné časy. Takže o šestnáct let později, kdy se před izraelským soudem už zcela aktuálně řešila otázka Eichmannovy osobní „cesty do pekla“, prohlásil: „Budete se možná smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora k zabití jakéhokoli množství Židů plynem či zastřelením, nezaváhal bych nad splněním tohoto rozkazu ani na minutu.“ Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral život Adolfa Eichmanna. Lemovaný utrpením a smrtí nesčetného množství nevinných lidí.

Kniha předního českého autora literatury faktu je dramatickým, čtenářsky přitažlivým a mnoha dokumenty, svědectvími i osobním pátráním obohaceným pohledem nejen na válečné události, ale i do málo známého zákulisí událostí, které rámcově charakterizuje podtitul díla, přičemž si autor klade za cíl nahlédnout téma objektivně a bez jednostranného ideologického balastu. Na počátku dění stál tehdy ozbrojený pokus značné části důstojnictva a části opozičních politických sil svrhnout vládu Lidové fronty, která vzešla z předchozích voleb. Brzy poté však vnitřní konflikt přerostl hranice své země. Do boje se na straně povstalců nejen zbraněmi a vojáky, ale také tajnými službami a nátlakovou diplomacií zapojily fašistické mocnosti Německo a Itálie, zatímco republikány podporoval Sovětský svaz a mezinárodní komunistické hnutí. Krvavá španělská předehra, v níž se u frankistů i republikánů střídaly prohry s vítězstvími, se stala mocenskou zkouškou sil, pohltila statisíce lidských životů, byla u obou válčících stran poznamenána nezměrnou krutostí – a trvala až do jara roku 1939. Onoho osudového roku, kdy jen krátce poté započne jiná válka: ta se zlověstným přídomkem druhá světová.

Čím vlastně končí válka? Zakreslením finální šipky do štábních map vítězů? Kapitulačním aktem? Závěrečným výstřelem do vzduchu? Nebo spíš posledním padlým, který je oplakán spolubojovníky a pohřben do své či cizí půdy? Okamžikem, kdy dosavadní seznamy pohřešovaných se i v očích těch, co přece jen doufali, staly pouze výčtem dalších obětí? A čím začíná mír? Narozením prvního dítěte, jež vydechlo do dne, kdy obloha už nebyla nebezpečím, k němuž by se vzhlíželo se strachem? Či snad polibkem milenců, které nuceně rozdělila válka a její konec je zase šťastně spojil? O odpovědi na tyto obtížné otázky se snaží zkušený autor literatury faktu v pestré mozaice událostí z konce poslední světové války.

Do světa skrytého před očima veřejnosti v deseti dramatických příbězích zavádějí čtenáře zkušení autoři literatury faktu.

Příběh mladého vraha. Zkušený autor literatury faktu a detektivek předkládá čtenářům rychlým spádem děje se vyznačující vyprávění o propletenci lidských osudů, zmarněných snech a útěku nejen před spravedlností, ale i sebou samým. Mladík neukočíruje svou geny mu danou náturu, dopustí se hrdelního zločinu a pak prchá, stává se štvancem a je za dramatických okolností hledán a stíhán nejen kriminalisty, rodinou, ale i ostny svého vlastního svědomí.

Dějem nabitá mozaika šesti unikátních válečných příběhů, které spojuje drama úspěšného útěku z pekla. Dvěma mladým slovenským vězňům se podařilo uniknout z Osvětimi, aby svobodnému světu podali očité svědectví o vyvražďování statisíců Židů. Podobnou zprávou přispěl i muž, který přežil vzpouru ve vyhlazovacím táboře Treblinka a následný útěk napříč Evropou. Jiní utíkali z německého zajateckého tábora podzemní šachtou, tajně kopanou po celé týdny, aby se mohli vrátit ke svým bojovým jednotkám ve Velké Británii. A byli další…

Zní to sice cynicky, ale pravda zůstávala pravdou: mrtvému to slušelo. Uzel tmavomodré kravaty přesně zapadal do límce světlé košile, sako bylo zapnuté, kalhoty společenského obleku měly správnou délku a od polobotek je dělila barevně sladěná ponožka. Jen onen nepříliš krvácející otvor v pravé části čela působil rušivě. Úryvek z titulní povídky znovu naznačuje autorovy již mnohokrát prokázané přednosti: neotřelé téma, živý jazyk, pozoruhodné prostředí. A především schopnost udržet čtenáře v napětí.

Čas mezi koncem roku 1938 a jarem 1939, přesněji řečeno mezi vánoční smrtí a přednovoročním pohřbem Karla Čapka a příchodem prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha dne 7. dubna 1939 měl nesporně vyhraněnou podobu. A nešlo jen o to, že se v té době až do onoho biblického „Dokonáno jest...!” završila rozpadem republiky a německou okupací tragédie Československa, ale na povrch se draly i mnohé další evropské souvislosti. Pomnichovský vývoj událostí všem, kteří chtěli vidět, signalizoval, že politika smířlivých ústupků nacistům je cestou doslova do pekel... Kniha svou formou, formátem i vzhledem navazuje na úspěšný titul „Když umírá bestie“ (AOS Publishing, 2014), za který autor v listopadu 2015 převzal v Senátu PČR prestižní cenu Klubu autorů literatury faktu.

Nová kniha proslulého autora, jehož celoživotní témata tvoří vina, trest a spravedlnost. Povídky se čtou doslova jedním dechem a o momenty překvapení není nouze. Slovy zkušeného kriminalisty: „Trpělivě sbíráme kamínky důkazů, skládáme je do mozaiky – a najednou pak zjistíme, že je vše úplně jinak.“ Pro kriminalisty je to věru nepříjemné, pro milovníky dobrých detektivek výhra.

Čtvrtý díl knižní edice KRIMI POVÍDKY s titulem „Přesila hladových vlků“ přináší nové napínavé příběhy z pera Romana Cílka. Nejen mrazivá tajemství a falešná svědectví, důmyslná alibi či zdánlivě nesmyslné motivy, ale i historické křivdy a nízké lidské pudy defilují před naším zrakem a naznačují, více nebo méně zřetelně a záměrně, různé teorie, hypotézy a nakonec vždy také příslovečné rozřešení hádanky. Kombinace čtivého jazyka a znalého přístupu vypravěčů slibují pro každého čtenáře zajímavé chvilky v polosvětě zločinu a jeho odhalování. A prosíme: po přečtení nespalte, ale pošlete dál. Povídky: — Slaná vůně sedmikrásek — Polobůh — Na polštáři toho druhého… — Smrt ve stylu Vigelanda — Centrum securitatis — Svobodou kamene je volný pád — Přesila hladových vlků — Travič studní — Močení do žhavého popela

Autor se v knize vydává po stopě dvou nacistických vražd z let 1933 a 1935. První část knihy je literární rekonstrukce úkladné vraždy německého emigranta prof. Theodora Lessinga. Autor shromáždil unikátní svědectví a vytvořil z nich napínavý příběh. Také v druhé části knihy se mapují činy aktérů hodinu po hodině a autor zodpovídá dosud nevyjasněné otázky kolem násilné smrti emigranta z třetí říše ing. Rudolfa Formise, který z hotelu Záhoří u Štechovic tajně vysílal do Německa protihitlerovské rádiové pořady a když byl vypátrán, přímo na místě činu ho zlikvidovala popravčí četa, vyslaná z Berlína. Druhé, rozšířené a doplněné vydání.

Zkušený autor si pro svou novou knihu překvapivě vybral název, který se vymyká z běžných pojmů, s nimiž se v tomto žánru setkáváme. Jistě tak neučinil svévolně, a přesvědčit nás o tom může závěr titulní povídky: „...Skončili – a šli potom k autům přes dvůr. Drobně mžilo. V poručíku Krestovi to vyvolalo vzpomínku na chvíle, kdy s tímhle zatraceně ošklivým případem začínali a on se tehdy nemohl zbavit dotírajících myšlenek na verše o podzimu...“

Čas je značně proměnlivá hodnota. Sto hodin, tedy něco málo přes čtyři dny, je údobí, které v životě kohokoli z nás i v chodu států většinou jen málo znamená. V osudovém roce 1939 tomu bylo naopak. Dramatických a četnými zvraty nabitých sto hodin, které uplynuly mezi prvními minutami pondělí 13. března a čtvrtou hodinou ranní dne 17. března, zásadním a ničivým způsobem poznamenalo naše dějiny. Strhující děj, líčený autory v podobě časového sledu a s četnými průhledy do lidských osudů, začíná na faře v spících Bánovcích nad Bebravou, odkud je přes Bratislavu do Berlína narychlo dopraven katolický kněz Jozef Tiso. Končí pak prvními hodinami pátku 17. března, kdy Adolf Hitler již opustil pokořenou Prahu, kde se na Václavském náměstí chystala vojenská přehlídka německých branných sil, a přes Moravu mířil vstříc jásavým oslavám svého triumfu ve Vídni. Bylo to sto hodin, kdy republice, která se v předchozím roce dožila svých dvacetin, byl na dlouhých šest let vnucen umrtvující okupační režim.

Osvědčený autor detektivek a literatury faktu uplatňuje ve dvanácti strhujících dramatických příbězích letité zkušenosti z obou těchto žánrů. Zavádí čtenáře do exkluzivních i zdánlivě obyčejných prostředí doma a ve světě, sugestivně popisuje prapodivné zákruty v lidském myšlení i konání a vše vždy završí překvapivou pointou. Jsou to povídky zcela jiné než ty běžné, které začínají u mrtvého těla a končí v policejních poutech. Mnohé napovídají již samotné názvy některých příběhů: Syndrom vyhoření, Palba na nekrytý cíl, Vše, co jste řekli ve tmě... či Neukojitelná. Jedno je jisté: zcela určitě se ve společnosti této knihy nudit nebudete.