Roman Cílek strana 8 z 14

Dva nešťastní lidé si toho dne pohlédnou do tváře. Dva lidé, které nadlouho rozdělí kdosi třetí. Kdosi, jehož tělo brzy opustí dočasně tajný hrob na kamenitém dnu vyschlé studny ve staré, k zániku předurčené části města, kde už dokonce ani nikdo živý nechce bydlet. Úryvek opět naznačuje, že síla zkušeného autora je v neotřelých, krajně napínavých zápletkách a v živě vykreslených postavách…

Příběh mladého vraha. Zkušený autor literatury faktu a detektivek předkládá čtenářům rychlým spádem děje se vyznačující vyprávění o propletenci lidských osudů, zmarněných snech a útěku nejen před spravedlností, ale i sebou samým. Mladík neukočíruje svou geny mu danou náturu, dopustí se hrdelního zločinu a pak prchá, stává se štvancem a je za dramatických okolností hledán a stíhán nejen kriminalisty, rodinou, ale i ostny svého vlastního svědomí.

Takhle, přesně takhle se vyjádřila hotelová manažerka Naděžda Jeremiášová, když se dozvěděla, jak nesnadný úkol jí její zemřelý otec, slovutný právník, svěřil ve své závěti. Ale tak jako tak věděla, že se k cíli musí prodrat. Táta, se kterým nikdy příliš nevycházela, si to přece přál, a bylo to poprvé, co od ní něco takhle naléhavě žádal. Již tento náznak děje svědčí o tom, že prostor pro šedivou nudu v této knize nebude.

Takhle, přesně takhle se vyjádřila hotelová manažerka Naděžda Jeremiášová, když se dozvěděla, jak nesnadný úkol jí její zemřelý otec, slovutný právník, svěřil ve své závěti. Ale tak jako tak věděla, že se k cíli musí prodrat. Táta, se kterým nikdy příliš nevycházela, si to přece přál, a bylo to poprvé, co od ní něco takhle naléhavě žádal. Již tento náznak děje svědčí o tom, že prostor pro šedivou nudu v této knize nebude.

Osvědčený autor detektivek a literatury faktu uplatňuje ve dvanácti strhujících dramatických příbězích letité zkušenosti z obou těchto žánrů. Zavádí čtenáře do exkluzivních i zdánlivě obyčejných prostředí doma a ve světě, sugestivně popisuje prapodivné zákruty v lidském myšlení i konání a vše vždy završí překvapivou pointou. Jsou to povídky zcela jiné než ty běžné, které začínají u mrtvého těla a končí v policejních poutech. Mnohé napovídají již samotné názvy některých příběhů: Syndrom vyhoření, Palba na nekrytý cíl, Vše, co jste řekli ve tmě... či Neukojitelná. Jedno je jisté: zcela určitě se ve společnosti této knihy nudit nebudete.

Čas je značně proměnlivá hodnota. Sto hodin, tedy něco málo přes čtyři dny, je údobí, které v životě kohokoli z nás i v chodu států většinou jen málo znamená. V osudovém roce 1939 tomu bylo naopak. Dramatických a četnými zvraty nabitých sto hodin, které uplynuly mezi prvními minutami pondělí 13. března a čtvrtou hodinou ranní dne 17. března, zásadním a ničivým způsobem poznamenalo naše dějiny. Strhující děj, líčený autory v podobě časového sledu a s četnými průhledy do lidských osudů, začíná na faře v spících Bánovcích nad Bebravou, odkud je přes Bratislavu do Berlína narychlo dopraven katolický kněz Jozef Tiso. Končí pak prvními hodinami pátku 17. března, kdy Adolf Hitler již opustil pokořenou Prahu, kde se na Václavském náměstí chystala vojenská přehlídka německých branných sil, a přes Moravu mířil vstříc jásavým oslavám svého triumfu ve Vídni. Bylo to sto hodin, kdy republice, která se v předchozím roce dožila svých dvacetin, byl na dlouhých šest let vnucen umrtvující okupační režim.

Čas je značně proměnlivá hodnota. Sto hodin, tedy něco málo přes čtyři dny, je údobí, které v životě kohokoli z nás i v chodu států většinou jen málo znamená. V osudovém roce 1939 tomu bylo naopak. Dramatických a četnými zvraty nabitých sto hodin, které uplynuly mezi prvními minutami pondělí 13. března a čtvrtou hodinou ranní dne 17. března, zásadním a ničivým způsobem poznamenalo naše dějiny. Strhující děj, líčený autory v podobě časového sledu a s četnými průhledy do lidských osudů, začíná na faře v spících Bánovcích nad Bebravou, odkud je přes Bratislavu do Berlína narychlo dopraven katolický kněz Jozef Tiso. Končí pak prvními hodinami pátku 17. března, kdy Adolf Hitler již opustil pokořenou Prahu, kde se na Václavském náměstí chystala vojenská přehlídka německých branných sil, a přes Moravu mířil vstříc jásavým oslavám svého triumfu ve Vídni. Bylo to sto hodin, kdy republice, která se v předchozím roce dožila svých dvacetin, byl na dlouhých šest let vnucen umrtvující okupační režim.

Výstřel se v uzavřeném prostoru ozval s dunivou ozvěnou. A pak, jen o chvíli později, zazněl mužský výkřik: „Ne, proboha, to ne…!“ Úryvek z titulní povídky v nové knize Romana Cílka znovu dokazuje, v čem je jeho již mnohokrát osvědčená tvůrčí síla. Autor svá dramatická, psychologicky laděná a nevšedními motivy poznamenaná vyprávění dokáže umístit stejně tak do nejvšednějších zákoutí naší dnešní reality, jako i tam, kde můžeme hovořit o „velkém světě“. Zkušenosti zralého autora literatury faktu i mnoha detektivek, který procestoval kus světa, jsou mu při tom nápomocny.

Výstřel se v uzavřeném prostoru ozval s dunivou ozvěnou. A pak, jen o chvíli později, zazněl mužský výkřik: „Ne, proboha, to ne…!“ Úryvek z titulní povídky v nové knize Romana Cílka znovu dokazuje, v čem je jeho již mnohokrát osvědčená tvůrčí síla. Autor svá dramatická, psychologicky laděná a nevšedními motivy poznamenaná vyprávění dokáže umístit stejně tak do nejvšednějších zákoutí naší dnešní reality, jako i tam, kde můžeme hovořit o „velkém světě“. Zkušenosti zralého autora literatury faktu i mnoha detektivek, který procestoval kus světa, jsou mu při tom nápomocny.

Roky 1938 až 1945. V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí. A do toho všeho ještě ubíhal po souběžné ose času běžný život se svým těžko zastavitelným rytmem nocí a dnů, usínání a probouzení, úsměvů a pláče. Zkušený a oceňovaný autor (nejen) literatury faktu Roman Cílek k tomuto, už XXI. svazku Edice Český ČAS říká: Pokusil jsem se cosi z toho zachytit. Pln pokory však v této chvíli, kdy předávám výsledek čtenářům, pociťuji, že to byl úkol téměř nesplnitelný. Jako kdyby se člověk pokoušel z vody nabrané do dlaně zmapovat proud rozvodněné řeky. Postihnout lze vždy a ze všech zorných úhlů jen zlomek. Ale i ten snad pevně věřím cosi vypovídá o době, kterou musely prožít generace našich předků, a my bychom si jistě nepřáli, aby ji museli tak či onak prožít naši potomci. ,Každé ohlédnutí za tím, co bylo, je i mrazivým poučením, říká hlavní hrdina jedné z knih Ernesta Hemingwaye. A s klasiky, byť již dávno mrtvými, neradno se přít. Kniha Jak šly dny, měsíce a roky vychází k 80. výročí Mnichovské dohody.

Zkušený autor si pro svou novou knihu překvapivě vybral název, který se vymyká z běžných pojmů, s nimiž se v tomto žánru setkáváme. Jistě tak neučinil svévolně, a přesvědčit nás o tom může závěr titulní povídky: „...Skončili – a šli potom k autům přes dvůr. Drobně mžilo. V poručíku Krestovi to vyvolalo vzpomínku na chvíle, kdy s tímhle zatraceně ošklivým případem začínali a on se tehdy nemohl zbavit dotírajících myšlenek na verše o podzimu...“

Zkušený autor si pro svou novou knihu překvapivě vybral název, který se vymyká z běžných pojmů, s nimiž se v tomto žánru setkáváme. Jistě tak neučinil svévolně, a přesvědčit nás o tom může závěr titulní povídky: ...Skončili a šli potom k autům přes dvůr. Drobně mžilo. V poručíku Krestovi to vyvolalo vzpomínku na chvíle, kdy s tímhle zatraceně ošklivým případem začínali a on se tehdy nemohl zbavit dotírajících myšlenek na verše o podzimu...

Absurdní situace. Postarší, panovačně působící žena žádá policii, aby hledala jejího dospělého syna, kterého již několik dní postrádá. Tvrdí jim, že ho musejí najít, ale v duchu si není jista tím, zda si to opravdu přeje. Obává se totiž, že její syn je patologický násilník, poznamenaný nenávistí zejména k mladým ženám. Scéna z titulní povídky nové knihy znovu naznačuje, co o autorovi již víme: že je mistrem v dramatickém popisu vypjatých lidských osudů…

Absurdní situace. Postarší, panovačně působící žena žádá policii, aby hledala jejího dospělého syna, kterého již několik dní postrádá. Tvrdí jim, že ho musejí najít, ale v duchu si není jista tím, zda si to opravdu přeje. Obává se totiž, že její syn je patologický násilník, poznamenaný nenávistí zejména vůči mladým ženám. Scéna z titulní povídky nové knihy Romana Cílka znovu naznačuje, co o autorovi již víme: že je mistrem v dramatickém popisu vypjatých lidských osudů…

„Panebože,“ vydechla psycholožka, „to je šílený! Takové břemeno na duši té nevinné holky! Hlavně teď musíme odehnat od té kauzy mrchožrouty z bulváru. Už vidím jejich titulky. Dcera usvědčuje otce jako vraha! Dokonce i to království věčného ticha by se jim hodilo do krámu.“ Dramatické vyústění jedné z povídek v nové knize Romana Cílka znovu naznačuje, v čem je síla jeho mnohokrát již osvědčených vypravěčských schopností. Opět před námi ve strhujícím ději defilují podivuhodné lidské osudy a vrší se nesmiřitelný svár osobností a jejich zájmů, které často ústí až do světa zločinu.

...Najatý střelec neměl toho dne šťastný den. Pokud bylo zadání takové, jaké asi mělo být, tedy umlčující, pak si svou špinavou mzdu nezasloužil. Kulku, kterou vypálil ze sedadla motorky, postávající u chodníku před odbavovací halou málagského letiště, zasáhl Alici jen do ramene. K opravné ráně mu už nedal šanci policejní vůz, který se tam shodou náhod objevil, takže střelec raději šlápl na plyn, zmizel a dílo nedokončil. Ale i tak potřísnila rozpálenou španělskou dlažbu česká krev...