Lev Tolstoj strana 7 z 8

L. N. Tolstoj písal Vojnu a mier v r. 1863 – 1869. Kompletné štvorzväzkové vydanie vyšlo v r. 1869. Dobová kritika najprv román odsúdila, ale čitateľský úspech bol obrovský. Dve vydania sa rozpredali veľmi rýchlo, r. 1873 vyšlo tretie, podstatne prepracované vydanie, ktoré sa vydáva a vychádza v prekladoch dodnes. Ide o klasický veľkoromán zo života ruskej spoločnosti v prvých desaťročiach 19. storočia. Popri množstve realisticky zobrazených postáv zasadených do historických udalostí plnokrvne zobrazuje postavy generála Kutuzova a Napoleona. Nájdeme tu opis napoleonských rusko-francúzskych vojen, prebiehajúcich v rokoch 1805 – 1812 (detailne je v románe opísaná bitka pri Slavkove 1805, ale aj bitka pri Borodine a obsadenie Moskvy Francúzmi). Hlavnými hrdinami románu sú dvaja šľachtici Andrej Bolkonský a Pierre Bezuchov, ako aj členovia rodiny Rostovovcov. Pierre Bezuchov je nositeľom Tolstého myšlienok, často výstižne hodnotí politicko-spoločenské dianie okolo seba, niekedy aj významné historické postavy. Román bol niekoľkokrát úspešne sfilmovaný. V Ikare – Odeone vychádza prvý raz v dvojzväzkovom vydaní.

Světoznámý román Vojna a mír se odehrává na pozadí napoleonských válek a popisuje boj Ruska s dosud neporaženou francouzskou armádou. Ale nejedná se o pouhý historický příběh, je to spíše kompaktní obraz ruské společnosti a také jeden z nejpůsobivějších protiválečných manifestů.

Světoznámý román Vojna a mír se odehrává na pozadí napoleonských válek a popisuje boj Ruska s dosud neporaženou francouzskou armádou. Ale nejedná se o pouhý historický příběh, je to spíše kompaktní obraz ruské společnosti a také jeden z nejpůsobivějších protiválečných manifestů.

"Ved' ona protiv volya moyey zavladela mnoyu" - vosklitsayet neschastnyy Irtenev v povesti "D'yavol". Avtor ostavil yemu vybor mezhdu samoubiystvom i ubiystvom toy, kotoraya "zavladela". Takova rasplata za dobrachnyy seks, za to, "chto vse delayut".

Povídky klasika ruské literatury a vůdčí osobností ruského kritického realismu inspirované jeho účastí v Krymské válce.

Zjednodušené verzie svetoznámych diel cudzojazyčnej literatúry sú spracované pre študijné účely a sú určené pre mierne až stredne pokročilých študentov. Text v jazyku originálu je doplnený zrkadlovým slovenským prekladom, gramatickými a lexikálnymi poznámkami a niektorými slovíčkami. Publikácia je navyše doplnená CD, na ktorom je celý príbeh vyrozprávaný rodenými hovoriacimi, vďaka čomu je možné kontrolovať porozumenie hovoreného slova.

Deti - strogie sudi v literature. Nuzhno, chtoby rasskazy byli dlja nih napisany i jasno, i zanimatelno, i nravstvenno... Prostota - eto ogromnoe i trudno dostizhimoe dostoinstvo. Lev Nikolaevich Tolstoj Za illjustratsii k sborniku rasskazov L. N. Tolstog

Detstvo / Otrochestvo / Iunnost

Detstvo / Otrochestvo / Iunnost

Po více jak devadesáti letech se dostávají do rukou českému čtenáři Tolstého nejhodnotnější spisy - díla, která následují po autorově zavrhnutí vlastní tvorby, jako byla Anna Karenina či Vojna a mír. A právě zde, v druhé části Tolstého života a jeho literárního působení, vyniká takovou měrou nejen duch člověka, žijící dle pravdy, ale rovněž i jeho literární génius. První svazek, nesoucí název: Zpověď. V co věřím?, je základním textem a úvodem do Tolstého filosoficko-náboženských a sociálních úvah o smyslu člověka, jeho postavení ve společnosti, o postoji k víře, k člověku a Bohu. Tolstoj zde svojí zpovědí rozebírá prvně vlastní poklesky a nerozumnost vedeného života, pramenící z přejatého „světového názoru“ o tzv. lidském štěstí (bohatství, ctižádost, vlastnictví, důležitost, povýšenost či pracovní, fyzická zahálka), ústící svými rozpory a příčinnou, vnitřní nenaplněností až k úvahám o vlastní sebevraždě - rovněž jako popisuje i vyjití ze tmy, nalezení pravdy, své mravní obrácení (ale i společenské obrácení! – spojené to nádoby), provázející jej následně po zbytek života. Lev Tolstoj, veden precizní analýzou rozumu i srdce, podrobující sebe sama nejpřísnější kritice (a stejně tak i čtenáře), nalézá důvody a objevuje pravdy, které mu do té doby neznámé (avšak tušené), zakrývaly skutečné poznání života. Následovaný mistrný rozbor a nesoulad církevnických výkladů i poměru státu (jakékoli oficiálnosti) vůči svědomí, skrze hlavní zásady Kristova učení - obsažené v Kázání na hoře, rozebrané v druhé části knihy: V co věřím?, může mnohým napomoci i dnes k nalezení pravé podstaty křesťanského učení (učení o životě), ba co více, k nalezení smyslu sebe sama. Vedle Rousseauova Vyznání, patří tak kniha Zpověď. V co věřím? k nejpoutavějším dílům světové literatury, mementem každému současnému člověku, „kladivem“ na profánnost, stejně jako je zásadním úvodem ke skutečné Kristově zvěsti, zbavené vší dogmatiky a lži, vedené již po dvacet staletí. Knihovna Lva Nikolajeviče Tolstého – soubor jeho sociálně-náboženských a filosofických prací, jak věříme, se proto může stát přítelem všech, kteří se sami nespokojují s jednoduchými odpověďmi a návody na život, tedy s oním společenským očekáváním, který jde tak často (či lépe – vždy) v rozporu s city, rozumem a svědomím nás samých. Takoví lidé najdou snad právě v těchto knihách, jako v žádných jiných, potvrzení pravd, které se mnohdy ani sami neodvážili vyslovit zřetelně nahlas.

Druhý svazek Knihovny Lva Nikolajeviče Tolstého, O životě, přináší čtenáři v novém vydání pohled ruského myslitele na otázky, týkající se vymezení života a jeho následného poměru vůči světu v srdci člověka. Na úvahách a nesčetných přirovnáních ukazuje a připomíná Tolstoj každému věky dostupné, rozumné poznání i pojímání lidského bytí, oproti zastřenému učení světa – zákoníků (vědců) a farizeů (duchovních). Ukazuje, krom samotné odpovědi, že jak jedni, tak druzí, kteří si přivlastnili výklad života (ve zdánlivě vzájemném nesouladu), neodpovídají na samu otázku života, ba spíše v přímém rozporu k ní odpovídají na vše, co je samému životu přímo vzdálené, nemluvě, že je jimi „život“ chápán vždy jen poplatně k dané době, na niž se nabalují všemožná ospravedlnění nerozumnosti a krutosti těch, jimž více než karabáč (či společně s ním) posluhuje k poslušnosti implementace falešného veřejného mínění. Od doby Tolstého spisu již uběhlo řadu let, ba spojují se v sobě již tři staletí, kdy věda mezitím dosáhla nebývalým způsobem nových poznatků (stejně tak jako do té doby) – avšak cíl zkoumání, premisa života (život sám o sobě je stejný dnes jako před tisíci lety a poznává se v Jedinci), zůstala postavena stejně mylně a stejně mylné jsou logicky ke vztahu k životu i její závěry. Otázka a její odpověď, co je to sám život, jemuž se podrobuje každý člověk dnes a denně – smysl utrpení, strasti, ale rovněž blaha, zůstává nadále zatemněna přímo úměrně tomu, jak vzdáleně se lidé naučili pohlížet na samotný předmět života, který falešnou vědou a náboženstvím přejali.

Ve třetím svazku Knihovny LNT zveřejňujeme stěžejní a kompletní dílo Lva Tolstého na téma sociálních otázek: nerovnosti, bídy a snahy o pochopení jejich příčin a možného odstranění. Vedle hlavního titulu nabízí kniha proto i ty spisy, které ruský myslitel napsal v následujících 15 letech, kde dále navazuje a rozvíjí základní syžet úvah o lidské porobě a vykoupení: List Francouzovi, Ne-dělání, Otroctví naší doby, Kde jest východisko, Jediný prostředek, Dělnému lidu, Požadavky lásky a jako bonus drobnou epištolu mládeži: Věřte sobě. Tolstoj nás na úvod spisu zasvěcuje do vlastních snah po zmírnění bídy, zavádí nás do chudinských čtvrtí Moskvy, aby o nedlouho vyšel ze svého vlastního klamu samaritána a zkoumal příčiny a možnosti jejího upřímného odstranění. Tolstého spis není ideologií, nýbrž tvrdou konfrontací prvně autora vůči sobě samému, jak u Tolstého spisů bývá zvykem, jako i konfrontací s předsudky učeného názoru o dělbě práce, založené na tezích apologetů každé doby (kapitalistických i komunistických), kteří vždy stáli v opozici vůči zápasu těch, kteří se měli na jejich filosofii „života“, pohodlí a tzv. pokroku podílet. Kniha dnes málo známá dotvrzuje mylnost přesvědčení všech systémů, které namísto lásky k bližnímu (potažmo k sobě samému) staví do popředí abstraktní víru v pokrok, ve stát, tedy v resuscitované a staronově vymodelované bohosloví, v což se snadno implementuje obhajoba všeho a na vše. Neboť stačí postavit sebe křivější totem, okolo něhož budou pobíhat domnělí a samozvaní šamani, ohradit tuto podívanou armádou předem zaplacených, nejzkaženějších lidí a jejich rekrutů, žoldáků – s jejich desátky, věznicemi, zbraněmi, lichvou a právem na lidskou práci, a společnost bude mít o chvíli své „neměnné“ zákony a bůžky, které si nadto, jako své „bohy“, bude moci následně volit do svých parlamentů a zastupitelstev v klamné ideji „res publica“ (věc veřejná). Kniha dotváří obraz marnosti a neupřímnosti všech těchto snah, které můžeme stopovat i v celém následujícím století po Tolstého smrti, ba které o to více se zintenzivňují a zamotávají v gordický uzel, a vzdalují více a více upřímné a rozumné odpovědi člověka na otázku Tolstého spisu. Lev Tolstoj se ve svých úvahách mistrně dotýká příčin tohoto otroctví (fyzického i duševního) a rozebírá na jasných příkladech s tím souvisejících hodnotu a vznik peněz i měst, roli armády, státu, daní, vlastnictví půdy, práci v továrnách, význam umění, vědecké teorie a jejich apologety aj., kdy je vše opřeno nikoli na rozumu či na nezbytném důsledku společenského vývoje, nemluvě souhlasu, nýbrž na více či méně zastřené obhajobě právě poplatného kořistnictví jedněch, vydržovaného výlučně násilím, a poroby druhých – stejně jako na zatemněném vědomí (přitakání nesmyslnému životu) současně obou skupin o skutečných požadavcích života, mohoucí vést jako jediné k blahu a spáse člověka. Kniha vychází oproti původnímu vydání kompletně opravená jako všechny vydávané spisy.

Poprvé od roku 1925 se čtenáři dostává do rukou kompletní (necenzurované), opravené a stěžejní dílo Lva Tolstého o nenásilí, nesoucí název Království boží ve vás. Tolstého stať přibližuje a objasňuje zásadní výrok Ježíšova učení o lásce v jeho praktickém přikázání a důsledcích: neprotivit se zlu násilím. Tolstoj svým vytříbeným stylem jasně poukazuje, že celé společenské zřízení, vedené ve starozákonním duchu „oko za oko, zub za zub“, dávno již přežité a nerozumné ve vědomí člověka, vydržované dnes jen posluhovači falešného mínění o životě (a jejich hypnózou), zakládá se především na ochraně lupu a tedy ovládání vlastních poddaných, porobených, utiskovaných lidí. Tak, jak již pravil před šesti sty lety náš Tomáš Štítný ze Štítného, hodí se k podtržení z myšlenek Tolstého knihy: „Nikoli jak slepička chrání svých kuřátek, ale jak pes brání mrchy, aby ji nejedli jiní psi, ale aby ji on sám ohlodal všecku…“ Nepřizná-li si člověk podklad zla, těžko pochopí (ba připustí) chapadla, která z onoho zla dále vnikají v jeho vlastní duši. Lživé veřejné mínění, skrytost působeného zla, na němž je založena společnost skrze armádu a šiml zaprodaných posluhovačů, její pikareskní svoboda – tragikomická v tom, že není pouhou divadelní parodií; tzv. víra v rozum a nedokrvenou morálku, masíruje a decimuje národy a Člověka, a zamotává je v čím dál větší vnitřní i vnější okovy. Lidé cítí se být bez ochrany násilí, jak je jim namluveno, vystaveni napospas. Jistě, zloděj, který jich spoutal na duchu i na těle, je si vědom, že jen lživým míněním (oproti pravdě) může být udržován jeho násilný a lživý stav, – a za odměnu služby, neboť sám by neměl moc, zaplatí si ochotné pomocníčky, kteří ve své hierarchii příživnictví budou v dominovém efektu pokračovat a druhým namlouvat, jak zlí chrání dobré, zatímco krví dobrých naplňují se všude potoky, a zákony podporují ty, kteří těží z bratrovražedné řeže. Ach, jak za přežité se má náboženství, avšak my jsme klesli ještě pod morálku židů, natož tedy abychom se dostali vůbec ke křesťanství! Lidé jsou násilím napospas podrobeni, sami ve vlastním jsou jako na cizím… Světská chytrost však má svoji kostymérii: z vlka se stal beránek a z beránků vlci. Myšlenka konat ve jménu pobloudilých je vždy (jaké překvapení!) více jako myšlenka konat svobodně ve jménu lásky. Myšlenka svobodné organizace (jaké překvapení!) uplatňuje se jen do té míry, není-li vyvrácením samého zla (násilí člověka nad člověkem), dávno již přitom nekorelujícího s naším vědomím. Vštěpují se národnostní city a jejich obrana, jako by ty nevycházely ze srdcí, nýbrž z hlavní pušek a děl. Na této iluzi drží se posledními vlásky apologetika Šelmy. Uznávat nenásilí je věřit v sílu sebe sama, poznané pravdy, bratrství (namísto hamižnosti) a skutečné svobody. Neprotivit se zlu zlem skrze vzbuzenou lásku, vyžaduje vnitřního člověka, odmítajícího konat ve prospěch organisovaného zla (nechť se ono zlo nazývá jak chce) – zříkat se násilí, jehož příčinou je jen lačnost po cizím nejen v jeho nejhrubším projevu – armádě, placených to vrahů, nastrčených primárně na vlastní lid, přísahající v každé době pomatenosti těch, kteří se uvalí v čelo státu či říše – za drobty povýšenosti, nýbrž i lživým společenským hodnotám, postavení, falešnému veřejnému mínění či vlastnictví – udržující jedny v zahálce a druhé v otroctví; tedy zříkat se všeho, co ze života činí mezi lidmi peklo na zemi. Jistě, jak těžko přijímá se nenásilí, je-li život založen na jeho opaku! Aby toho mohl člověk dosáhnout, vyžaduje to od něj onen duchovní „kámen úrazu“: uznávat jediný božský zákon, jímž je pravda, namísto servilnosti vůči zlu! Neboť právě tato servilnost (spíše než nepoznání) je z 99% příčinou všeho nepokoje, zla a násilí, popřením našeho vlastního svědomí, jímž jako ve spojitých nádobách ničíme život (či možnost života) nejen druhým, nýbrž i sobě samým. Musel by být člověk dnes velmi slepý, neřku-li hloupý, aby nevěděl, že veškerá nespravedlnost společenského života, vydržuje se nejen nási

Dnes, kdy se domnělý humanismus a nacionalismus hlásí o své zdánlivé ideje, kdy je potřeba lid vyvést opět z pastvin na jatka, vyvolat v nich nejnižší, nejhrubší city, aby byl o to lépe poslušen svému pasáčkovi (jímž však je vlk v rouše beránčím), a byl tak připraven se na povel mezi sebou i vraždit (bude-li výhodno pasáčkovi), vydáváme na světlo Tolstého nesmrtelné statě o vlastenectví – Vlády lži. Tolstoj ve svém spise vystihuje psychologickou podstatu vlastenecké psychózy, očkovanou vládami a jejich lokaji, vedenou v neustálé, bezduché hře na tzv. spojence a nepřátele. Cílem vlastenectví, jak píše Tolstoj, je výlučně podpora otroctví, zastřené olupování národa vlastní vládou: udržet při životě ji samu, která tyje z lidí, z obírání jej o práci v podobě daní nebo jakkoli jinak uzákoněné a eufemisticky se tvářící krádeže či lichvy.  „Vzpamatujte se a pochopte,“ říká Tolstoj, „že nepřáteli vašimi nejsou Burové, nejsou Angličané, nejsou Francouzi, nejsou Němci, nejsou Češi, nejsou Finové, nejsou Rusové, nýbrž nepřáteli vašimi, jedinými nepřáteli jste vy sami, kteří udržujete svým vlastenectvím vlády, porobující vás a způsobující vaše neštěstí. Vzaly na sebe úkol, že budou vás chrániti nebezpečí, a udělaly z této domnělé ochrany to, že všichni jste se stali vojáky, otroky, všichni jste na mizině, všichni víc a více upadáte a každý okamžik můžete a musíte očekávati, že napjatá struna praskne, začne strašné pobíjení vás i vašich dětí.“ Třídní nepřítel, vytvářený vládami (opírající se o psychologický archetyp dobra a zla), vždycky vyvolává strach, propouští uzdu nesoudným vývodům a konstrukcím. Krom vlád žijí však po celém světě lidé snažící se o mír se svými sousedy. Krom vlád nelze poznat ani jednoho člověka v „potu tváře své“, který by od Volhy, co jen myslel, natož chtěl se zbraní v ruce k Moravě a od Moravy k Dunaji nebo Rýnu a tam si umínil zotročit člověka! Toho chtějí vždy jen vlády! Tak i dnešní resuscitace neudržitelného vládního otroctví a především víry v ni, schovávaná za „utečeneckou krizi“, se stala ukázkou pokročilejší psychologické manipulace. Vystavělo se celé řecké drama: obrazy výtačů (negativních hrdinů – méně záviděníhodná, obětní role) a hrdých vlastenců (tzv. pozitivních hrdinů), přičemž málo komu v této psychóze dochází, že jak jedni, tak druzí, pracují na společném cíli a scénáři, že jsou chapadly té samé slizovité hlavy Molocha. Účel světí prostředky: ukázali-li se nedostatečnými masáže o terorismu, bylo třeba lidem onen strach přiblížit (vymyslet) ještě reálněji – Evropa si počala ve své nové zábavě hrát na humanitu z jedné strany a důvtipné zbrojnoše ze strany druhé. Jen tzv. vzdělaným lidem, umělcům, novinářům, využívající a žijící ze lži svých vlád, šířící falešné mínění o životě, zdá se proto, že jediným problémem života lidí není vespolný útisk, nedostatek upřímnosti, každodenní vykořisťování (jimi příčinně podporované), nýbrž to, co vydávají vlády (mravní spodina lidu) a tedy následně oni sami za problémy světa a boží pravdu! Kde je však východisko? Jen v pochopení vší té lži a zbavení se jí, jak píše Tolstoj: „Ať si mají vlády školy, církev, tisk, miliardy rublů a milióny disciplinovaných lidí, změněných ve stroje, celá ta zdánlivě hrozná organizace hrubé síly není nic vůči poznání pravdy, jež vzniká v duši jednoho člověka, jenž zná sílu pravdy a jest sdělována druhému, třetímu, tak jako jedna svíčka zapaluje nekonečný počet jiných. Stačí jen, aby toto světlo vzplanulo a jako vosk před ohněm rozpadne se, rozplyne celá ta organizace, jež se zdá tak ohromná.“ Navzdory této masáži, snaží se lidé, byť třeba i podléhají mrtvému mínění vlád, všude osamostatňovat od vlád a všude se snaží vlády o to usilovněji přesvědčovat lid (a to účely, které světí prostředky), že ji potřebují. Jako podléhá pérko hodinek ještě chvíli své setrvačnosti, než se zcela zastaví, stejně tak dotikává každý klam. Nikdo již nevěří jařmu svých dobrodinců, jichž platí ve sněmovnách, že jsou mu třeba; každý ví, že jen pod tresty nut

Raritní spis, Stručný výklad evangelia, zařazený do šestého svazku Knihovny LNT, patří k jedinečnému vyjádření pravého učení Ježíše Krista. Unikátní, propracované dílo, v němž Lev Tolstoj na základě kritické znalosti evangelijních textů, a jeho smyslu, uspořádal zvěst Ježíše Krista v „jedno“ evangelium, je přirozeně oproštěné od účelových vpisků církve, nánosů zázraků (apologetiky prvních generací křesťanů) a především od hrubého pavlovského, krvavého „talmudu“, který nejvíce zploštil a zatemnil jasné Ježíšovo učení. Kniha dokládá, že v samotných synoptických textech, včetně Janova evangelia, nalezneme pravé jádro toho, co rozumět pod Kristovou zvěstí pro chudé o Království božím (potažmo Synu božím, Synu člověka) tam, kde je pole života oseto zároveň koukolem a kde se největší buřina a bodláčí uvalilo na stolici Pravdy. Ježíš odpovídá na otázku (o tom je křesťanství, život): co dělat, v co doufat, jak žít v kontrapunktu se světem a ve světě farizejů a zákoníků, kteří vyjídají domy vdov a  lstí a násilím zotročují člověka. – Ježíš předkládá učení, oslovující tehdy i dnes milióny lidí (na základě toho stalo se učení božským, vedoucí jako jediné ke svobodě a spáse člověka) oproti oné masce křesťanství, vydávané v kostelech i v kruzích tzv. ateistů či módních konspirátorů, za samo učení Ježíše Krista. Kniha u nás vyšla jedinkrát před 124 lety, ještě za doby Tolstého života, a stala se skoro ihned nedostupnou. V kompletně opraveném vydání přichází však dnes ke každému čtenáři, který touží po pravdě a miluje ji.