Paul Verlaine

Hrubínův výbor překladů slavného francouzského básníka Verlaina, jehož dílo patří k pokladům světové kultury. Překlady jsou převážně z prvních pěti Verlainových sbírek (z Básní saturnských, z Galantních slavností, z Blahé písně, z Písní beze slov a z Moudrosti, tři básně z knihy Dávno a nedávno a jedna z pozůstalosti). Doslov Aleš Pohorský.

Verlaine, possessed by the madnesses of love, brimming over with desires and prayers, the rebel railing against the complacent platitudes of society, of love, of language'. Jean Rousselot Verlaine ranks alongside Baudelaire, Mallarme, and Rimbaud as one of the most outstanding poets of late nineteenth-century France whose work is associated with the early Symbolists, the Decadents, and the Parnassiens. Remarkable not only for his delicacy and exquisitely crafted verse, Verlaine is also the poet of strong emotions and appetites, with an unrivalled gift for the sheer music of poetry, and an inventive approach to its technique. This bilingual edition provides the most comprehensive selection of his poetry yet, offering some 170 poems in lively and fresh translations and providing a lucid introduction which illuminates Verlaine's poetic form within the context of French Impressionism and the poetry of sensation.

Poprvé vychází v češtině kompletní básnické dílo Paula Verlaina v překladu Gustava Francla. Překladatel se věnuje po celý život překládání francouzské poezie a překlad Verlainova díla je vskutku významným počinem a stane se obohacením literárního fondu překladových děl. Osobnost Paula Verlaina a jeho díla upoutává čtenáře dlouhá desetiletí a do jedinečného světa poezie a jejího kouzla uvádí stále nové a nové čtenáře.

Dvěma pokoutně vydanými sbírkami poezie Ženy a Muži se Paul Verlaine krátce před svou smrtí zařadil mezi největší básnické pornografy všech dob. Výrazně narušil tradici roztomilých nestydatostí Grécourta či Pirona a podal s dosud neslýchanou lascivností subjektivní pornografii. S jazykovou brilantností, všemi básnickými prostředky jeho dřívější lyrické sensitivnosti nyní učinil nejnaturálnější myslitelné sebeodhalení a zveřejnil to nejsyrovější ze svých tělesných představ. Básníkovo dřívější sexuální rošťáctví je zde najednou plně obnažené a v intencích společenské konvence odsuzováno jako oplzlé. Verlaine byl v době vzniku těchto sbírek již na konci života, svou peprnou poezii rýmoval na nemocniční lístky neklidným písmem prý jen kvůli několika frankům, aby si mohl zaplatit trochu absintu. A tak jako báseň Sonet o díře do prdele, kterou sepsal společně s Rimbaudem, boří legendu o čistě duševním a éterickém vztahu, může být i existence těchto knih zpochybněním legendy o „čistém bláznovi“.

Básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla. Paul Verlaine byl jako člověk jedno velké, zraňované, trpící a bezmocné srdce. Díval se na vše nikoli očima a rozumem, ale právě prizmatem srdce, jež se muselo utíkat ke snu. O „pádech srdce“ říká sám básník, že, „byly jedinými prvky té bouře, kterou byl jeho život“. Tyto životní bouře se ovšem transformovaly v neuvěřitelně podobu básnickou, která neměla zdánlivě nic společného se životem tuláckého bohéma, který své zmatky utápěl v alkoholu. Nelze říci, že by Verlaine netoužil po klidném životě. Několikrát se o to pokoušel. Vždy ale naprosto bezúspěšně, po krátkých intermezzech pokorných návratů, pokání, odhodlání a rozběhů vzdát toto chabé úsilí o spořádaný život. Také na konci života, ve svých padesáti letech, hledá sny a útěchu v alkoholu, který ho sráží níž a níž, až se octne doslova na chodníku, kde se ho ujmou dvě ženy, jejichž existence je s chodníkem spjata. Ač je kněžkami chodníků spíše využíván, Verlaine se zamiluje do jedné z nich a vytvoří básnickou sbírku Elegie. Ale i básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla všem milovníkům Verlainovy tvorby naznačuje, že je psal básník, jehož sen musel ustoupit před tvrdou realitou marného, tragicky končícího života.

`Verlaine, possessed by the madnesses of love, brimming over with desires and prayers, the rebel railing against the complacent platitudes of society, of love, of language´. Jean Rousselot Verlaine ranks alongside Baudelaire, Mallarmé, and Rimbaud as one