Najnovšie - Biografie - ostatné strana 44 z 51

"Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši - 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení... Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976... A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného - pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela... Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál." (Z předmluvy Mileny Hübschmannové.) Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru.

Životopisné vzpomínky Heleny Maršíkové, narozené v Roztoce na Podkarpatské Rusi, která prošla několika koncentračními tábory.

Prečo som prelomil mlčanie a po viac ako šestnástich rokoch strávených za mrežami rozprávam o všetkých zločinoch, čo sme spáchali v dobe, ktorá sa, chvalabohu, už nikdy nevráti? Cieľom tejto knihy nie je zbavovanie sa zodpovednosti za spáchané zlo, pretože tak, ako som bol svojprávny vtedy, som aj dnes. Chcem, aby ma čitatelia spoznali takého, aký som skutočne bol, ako som uvažoval, konal. Za celé tie dlhé roky riešenia mojich káuz sa toho o mne popísalo veľa. Bulvárne denníky, týždenníky aj samozvaní spisovatelia sa zviditeľňovali a profitovali na mojom mene – ,,o mne bezo mňa“. Budem uvádzať skutočné mená všetkých aktérov, pretože toto je to najdôležitejšie poslanie tejto knihy – skutočná pravda napísaná rukou toho, kto ju prežil. Je mi jasné, že mnohých aktérov tej doby nepoteší, keď si prečítajú o sebe to, na čo by už najradšej zabudli, ale ja som čakal dosť dlhú dobu v týchto tvrdých väzenských podmienkach a stratil som okrem rodiny aj najlepšie roky svojho života. A výsledok? Celé tie roky samá zrada, zbabelý postoj, intrigy, nové a nové obvinenia od tých, ktorí mi mali byť aspoň vďační za to, že som bol celých šestnásť rokov ticho a nesedia tu vedľa mňa. Pritom som im poslal jasný odkaz: „Či niekedy prehovorím? Neviem. Viete, kto som bol, viete, čo sa dialo. Keby som prehovoril, išli by ďalší. Mám len jeden život a po tom, ako sa správajú tvrdí chlapci z podsvetia, by asi nebolo ťažké rozhodnúť sa.“ (SME 25. 9. 2010) No „tvrdí“ chlapci z podsvetia boli aj naďalej takí zbabelí, že im to úplne zatienilo racionálne myslenie a toto je výsledok – moje prelomené mlčanie. Mikuláš Černák (1966), v deväťdesiatych rokoch 20. storočia bol považovaný za bossa slovenského podsvetia. Bol odsúdený za vraždy a násilné trestné činy. V súčasnosti si odpykáva doživotný trest odňatia slobody v Ilave. „Medzi veľké objavy nášho storočia patrí poznanie, že zmenou postoja môžeme zmeniť svoj život.“ „Z ôsmych vrahov urobili svedkov len, aby usvedčili jedného Černáka.“   Moje činy sa ospravedlniť nedajú, a preto si ani nebudem viac sypať popol na hlavu, ale ani sa sťažovať na to, čo všetko som tu musel prežiť a prežívam. Spáchal som zlé veci a musím za to niesť zodpovednosť. Aj po vynesení rozsudku dňa 10. 11. 2009 som vtedy povedal: „Chlap musí zostať chlapom za každých okolností.“   „Mafia bola, je a bude. Menia sa len ľudia, taktika a metódy. Tak ako mafia potrebuje politikov, tak niektorí politici potrebujú mafiu.“ Dnešná mafia je sofistikovanejšia a snaží sa eliminovať násilie, lebo len tak sa môže v pokoji venovať ekonomickým aktivitám a dlhodobo fungovať. Dnes tu máme kauzy Gorila, Váhostav a iné... Čo sa zmenilo? Mafiáni sa prestali strieľať medzi sebou, ale tak, ako sa štát nevedel vysporiadať s mafiánmi vtedy, nedokáže to účinne ani dnes. A prečo? Jednoduchá odpoveď. Tak, ako sa jedni s druhými potrebovali za našich čias, sa potrebujú a spolupracujú spolu aj dnes.

„Životopis spisovateľov objasňuje značne jeho diela, je akoby kľúčom do ich svätyne. A nikto, tuším, život človeka vernejšie opísať nemôže ako on sám. To, hľa, príčina, prečo ja končím svoju spisovateľskú činnosť krátkym opísaním pamätnejších svojich osudov. Kto menovite so slovenskou literárnou i politickou históriou zapodievať sa bude, ten tu daktoré užitočné pokynutia nájde.“ Klasika zo Zlatého fondu SME.

… ptají se spisovatelka a lékař a vzájemně konfrontují své vzpomínky na mládí. Prožívali je vpředválečné a válečné době.. Ona se spoléhá na své deníky začínající naivními poznámkami terciánky, která se posléze stává žačkou rodinné školy. Tento téměř idylický život je brutálně přerušen totálním nasazením. On je v těžší pozici – všechny své vzpomínky nosí jen v paměti. Před námi odvíjí příběh nadaného studenta gymnázia, septimána, který je uhranut divadlem, ale po maturitě ho zláká medicína. Píše se však rok 1939 a vysoké školy jsou uzavřeny nacisty. Život obou hrdinů je prodchnut i přes stísňující atmosféru předválečnou a válečnou nadšením ze života, touhou po poznání, odhodláním vzdělávat se, pomáhat mladé a posléze okleštěné republice, jak je jen možné. Cítíme nadšení dýchající z popisu všesokolského sletu, kulturních a divadelních představení, ať už je vypravěč pouhým divákem či účinkujícím… Ze všeho na čtenáře dýchá dnes už těžko pochopitelné zaujetí věcmi veřejnými, étos vlasteneckých vzdělanců první republiky.

Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští, a může nás těšit, že se její část odehrává v magické Praze. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… A nade vším ční jeho milovaná manželka jako krásná, ale také velmi záhadná a temná postava. V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku. George Eliotová zaujme austenovsky prokreslenými charaktery postav, mistrovským líčením prostředí, nečekanými dějovými zvraty a v neposlední řadě smyslem pro humor. Její povídky neztratily ani po půl druhém století svůj půvab a potvrzují její oprávněnou přítomnost mezi největšími spisovatelkami 19. století.

Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života - nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu... A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.

Astrid Krausseovou, redaktorku vyhlášeného vídeňského literárního nakladatelství, obtěžují na ulici dva muži. Na pomoc jí přispěchá David Kostka, bývalý knihkupec z malého knihkupectví, kde patřila k pravidelným zákaznicím. Davidovi se podaří strávit s redaktorkou večer. Astrid zná Davida jako milovníka literatury, ale o jeho vášni, psaní, dosud neví. Mezi Davidem a Astrid postupně vzniká milostný vztah. Astrid se zajímá o český jazyk a českou kuchyni, brzy otěhotní. – Román napsaný procítěně poetickým jazykem odráží autorovo hledání a vytváření nového domova. S nejkrajnějším lakonismem a velkou naléhavostí, které vyznačují již jeho ranou českou prózu, autor vypráví nejen humorný, ale i melancholický příběh jedné lásky, které na pozadí integrující se Evropy hrozí ztroskotání.

Kniha, kterou dostáváte do ruky, mapuje život Edvarda Beneše na pozadí událostí, které prožil, a které sám ovlivňoval, nebo ovlivňovat mohl. Rozhodně Beneše zbožně neuctívá, jak napovídá titul knihy, ale v žádném případě se jej nesnaží očerňovat nebo zcela zatracovat. Autor se snaží čtenářům co nejvíce přiblížit složitost problémů, které Beneš musel řešit. K tomu používá četné citace dokumentů, které, jak si často myslíme, dobře známe, ale při čtení jejich doslovného znění můžeme být překvapeni.

Román o životě fotografa Františka Drtikola. Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Tak za prvé, na konci by se zjistilo, že na počátku nebylo Slovo, ale Světlo beze slov, a to Světlo že nikdy nezmizelo. Za druhé, nebyl by to jen tak nějaký příběh, ale velkolepý osud, rozkročený mezi několik míst, epoch a historických událostí. Za třetí, byl by to osud fotografa, protože fotograf je řemeslníkem světla. Za čtvrté, byl by to příběh plný stínů, samozřejmě, každá věc má svůj opak. A za páté, v jednu chvíli by se v příběhu objevilo vnitřní světlo a všechno by se změnilo. Kdo to vlastně byl František Drtikol? První český světově známý fotograf, který dvakrát zkrachoval. Dandy z hornického maloměsta, kde zažil do té doby největší důlní katastrofu na světě. Mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy. Buddhista, který uvěřil v komunismus. A dál? Mladý spisovatel Jan Němec přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou; uměleckým a duchovním Bildungsromanem, o němž se bude mluvit.

Knížka pojednává o autorčině dětství a mládí, prožitém v Lounech v druhé polovině minulého století. Odvíjí se na základě vyprávění jejího otce i jejích vlastních vzpomínek. Poutavým způsobem nás seznamuje se životy rázovitých postaviček, se kterými se v té době v Lounech setkala. Trochu smutku a nostalgie, ale i hodně legrace - prostě jakási tragikomedie. Vzpomínky jsou zachyceny z pozice zralé ženy - takže s jistým nadhledem, s kritickým i sebekritickým hodnocením i s jistou dávkou ironie. Ilustrace vytvořil grafik Jan Šprynar.

Úplné vydanie najznámejšieho denníka na svete pod záštitou Nadácie Anny Frankovej. Trinásťročná Anna Franková sa spolu s rodinou počas druhej svetovej vojny dva roky ukrývala v zadnej časti jednej budovy v Amsterdame. Tesne pred koncom vojny však padla za obeť nacistickému režimu. Anna si zapisovala udalosti od 12. júna 1942 do 1. augusta 1944 a zaznamenala všetko, čo sa okolo nej dialo, aj jednotlivé dni v úkryte. Keď v marci 1944 v Oranžskom rádiu počula výzvu občanom, aby poskytli svoje zápisky do zbierky na historické účely, svoje poznámky začala prepisovať do knižnej podoby. Stihla prepísať podstatnú časť pôvodných listov. Zápisky sa končia textom, ktorý Anna zaznamenala iba pár dní pred tým, ako ju aj jej rodinu našli vojaci a odvliekli do koncentračného tábora. Zápisky sa však zachovali a po vojne sa o ich knižné vydanie zaslúžil Annin otec Otto Frank, ktorý jediný vojnu prežil.

Soukromí Milady Horákové je po díle Rodokmen a soukromí TGM druhou nejvýraznější knihou historičky Michaely Košťálové týkající se velkých osobností první Československé republiky. Spisovatelka se v knize zaměřuje výhradně na soukromí a civilní život výjimečné, přemýšlivé, charismatické a citlivé ženy. Čtenář se například dozví, jak a s jakým prospěchem Milada Horáková studovala, jaké byly její záliby, jaký měla vztah k literatuře či hudbě, jaká byla její první láska, jakou byla manželkou, jak se oblékala a jaký měla vztah k módě. Součástí knihy je objasnění některých zavádějících informací ze života Milady Horákové, mezi něž náleží například fáma o její spojitosti se zbořeným mariánským sloupem na Staroměstském náměstí v Praze či spekulace, že měla být sekretářkou našeho druhého prezidenta E. Beneše. Autorka ve své knize současně odhalila i dosud velice spoře publikovaný profil Milady Horákové jako svébytné studentky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde ji vyučoval například také prof. JUDr. Jan Krčmář, jehož životem a prací se autorka dlouhodobě zabývá. V knize nechybí emotivně silné momenty a úryvky z dopisů a dalších zdrojů, které statečná žena a pravá dáma, okouzlující svým nefalšovaným šarmem, učinila jen několik dní před svou smrtí.

V říjnu 1980 jsme se vydali s manželem a třemi dětmi do míst odkud nebylo v té době návratu. Byl to kontinent na druhém konci světa o němž jsme takřka nic nevěděli. Jediná dostupná literatura z knihoven měla název: " A ZNALI JEN KÁMEN ". Všechno to tajúplné neznámo nás najednou pohltilo a tím také začalo naše nové životní dobrodružství.

1915-ben született Budapesten egy szőke kislány, akivel megtörtént a tündérmese: magához hívatta a király, feleségül vette, és boldogan éltek, míg meg nem haltak. Apponyi Géraldine apja magyar gróf, anyja amerikai milliomoslány. Az első világháború kitörése előtt találkoznak Párizsban, és egymásba szeretnek. Két kislányuk születik, mielőtt a világuk összeomlik: a vesztes háború után a feleség hadikölcsönbe fektetett vagyonának híre-pora se marad, a férj birtoka pedig immár Csehszlovákiában van. Apponyi Gyula még megéri, hogy fia születik, aztán tüdővészben meghal. Fiatal özvegye a három gyerekkel anyjához költözik a Riviérára. Innen kezdve a lányokat ide-oda rángatja apjuk családja és az édesanyjuk, aki közben ismét férjhez megy. Végül Géraldine és a húga, Virginia, Magyarországon telepszenek le. Virginia megtalálja az igazit, a lassan vénlánysorba kerülő Géraldine kezét pedig az albán király kéri meg, nyilván politikai indokkal, de mindenki meglepetésére igaz szerelem ébred mindkettőjükben. A házasságkötés után alig egy évvel Olaszország lerohanja Albániát; a király és a királyné újszülött gyerekükkel együtt szöknek át a görög határon, s ettől kezdve száműzetésben élnek. A második világháború után az albán kommunisták még az emléküket is igyekeztek eltörölni, de Géraldine és fia, Leka, megérte Enver Hoxha uralmának összeomlását. Visszatértek Tiranába, és a királyné ott halt meg nyolcvanhét évesen.Joséphine Dedet szabad hozzáférést kapott a királyné levelezéséhez, és sokat beszélgetett vele és húgával. Személyes hangú, ugyanakkor alapos portrét fest egy különleges asszonyról.

Nyáry Krisztián, az elmúlt évek két könyvsikerének, az Így szerettek ők című irodalmi szerelmeskönyveknek szerzője ezúttal is valódi emberi sorsokról írt igaz történteket. Harminchárom 19-20. századi magyar emberről, akik köztünk éltek, és akiknek élete vagy személyes döntései ma is példaszerűek. Ők az igazi hősök. Vannak köztük ismert emberek, mint Papp Laci vagy Semmelweis Ignác, és kevésbé ismertek, mint Halassy Olivér a világ első mozgássérült olimpikonja, Hugonnai Vilma, az első magyar diplomás nő vagy Ocskay László százados, a magyar Schindler. „Az emberi sorsok érdekelnek, erről írok. Előző két könyvemben arról meséltem, hogyan formálja az emberi sorsot a szerelem. Most arról, hogyan tehetnek hőssé valakit a személyes döntések. A könyvben szereplő 33 magyar ember igazi hős, akik a megfelelő pillanatokban jól döntöttek, és aztán képesek voltak kitartani a döntésük mellett. Hősök, akik a nehezebb utat választották, és kisebbségben maradva is az igazságot képviselték. Vagy egyszerűen csak végig mertek menni a saját útjukon, úgy, hogy másoknak ezzel példát mutattak. Kiválasztásuk teljesen szubjektíven történt, ők az én személyes hőseim." Nyáry Krisztián

Nyáry Krisztián Így szerettek ők című sikerkönyveiben a szerelem sorsformáló erejéről írt, az Igazi hősökben pedig személyes döntésektől példaszerűvé váló életekről. A folytatásban ezúttal 30 olyan magyart vesz sorra, akik a legnehezebb helyzetekben is emberek tudtak maradni, s akik számára önazonosságuk és belső bátorságuk a legszélsőségesebb történelmi helyzetekben is mindent felülírt. Magyarok, akik rendíthetetlen szilárdsággal követték saját értékrendjüket, akik a legsötétebb órákban is mások vigaszai voltak, akik nem féltek újat teremteni, még ha mások nem is hittek bennük, és akik kérlelhetetlenül hűek voltak önmagukhoz. Az iskolaalapító Teleki Blanka, akit a várbörtön sem tudott megtörni; a jobb kezét elvesztő sportlövő, Takács Károly, aki bal kezét használva lett olimpiai bajnok; a magyar gyógyszergyártást megteremtő Richter Gedeon, aki a halál torkában sem volt képes elszakadni a hazájától; a szíriai bevándorló Fadlallah el Hedad Mihály, aki a világ legjobbjává tette a bábolnai ménest; vagy az embermentő Karig Sára, aki azt vallotta: az embertelen törvényeket nem szabad betartani. Merészek voltak és magyarok. Mind magyarok. „Féltek ők is, ahogy a többség, a bukástól, a sikertelenségtől vagy a megszégyenüléstől. De jobban féltek attól, hogy emberségük sérül, ha nem fordulnak szembe az embertelennel." Nyáry Krisztián

Idestova negyven esztendeje született ez a könyv vagy inkább drámai elrendezésű feljegyzés-sorozat a 20. századi magyar ébredéstörténetről. Írója, Szikszai Béni (1908–1985), a Bethánia CE Szövetség főtitkára (gyakorlatilag vezetője) negyedszázaddal az egyesület feloszlatása után, fizikai munkásként, csendesnapok és összejövetelek szervezőjeként és prédikátoraként írta feljegyzéseit, melyek hosszú ideig csak legendák szárnyán keringtek, szélesebb nyilvánossághoz nem juthattak el, s most jelenhetnek meg családja jóvoltából. A történet sok szálon fut: a magyar református egyház (és protestáns egyházak) állapotának bemutatása, a hitbuzgalmi egyesületek, közösségek felvirágzása, a mozgalommá (mozgalmakká) terebélyesedő megújítási igyekezetek, személyes sorsok, teológiai és egyházszervezeti küzdelmek, az ország társadalmi helyzetének elemzése és történelmi katasztrófáinak bemutatása váltogatják egymást, mind-mind közvetlen elevenségben úgy, hogy ez még a mai olvasót is áthatja. Bogárdi Szabó István, püspök

Az elmúlt negyven évben többször bejártam a világot. Hatszor voltam Kínában, Amerikában, Európában Finnország és Albánia kivételével valamennyi államban jó néhányszor megfordultam. Húszéves koromtól idegenvezető voltam, főleg Jugoszláviában. Átutaztam Károlyvároson (Karlovac), amikor lőtték, és nyaraltam olyan luxusszállodában, melyben a háború miatt mindössze három család pihent. Megszámlálhatatlan előadást tartottam itthon és külföldön. Barátaim lettek a kilencvenes évek ismert európai vezetői, katonái, politikusai. Az érdekes találkozásokról, az úti élményekről, életem fontosabb döntéseiről, eseményeiről szól ez a könyv, és azokról az emberekről, akikkel valahol, valamikor együtt dolgoztam vagy összetalálkoztam. Amikor nekikezdtem emlékeim leírásának, el kellett döntenem: biztonságpolitika-elméletet vagy sztorikat szeretnék-e írni? Az utóbbiak mellett döntöttem. Remélem, jó döntés volt.