E-knihy - Biografie - Životopisy strana 74 z 75

První díl rozsáhlých pamětí československého legionáře, působícího za války v Rusku a ve Francii a později přednosty Vojenské kanceláře presidenta republiky a ministra národní obrany, generála Otakara Husáka, zachycuje jeho mladí a dospívání, dobu studií a první zahraniční zkušenosti. Když vypukla 1. světová válka, pracoval v tehdy ruské Varšavě a jako vlastenec stál u vzniku legendární České družiny. Čtenář se tak seznámí s jejím formováním, prvními bojovými operacemi a životem na frontě. Autor knihy poté pracoval v týlu a přibližuje tak i politické boje o charakter České družiny. Následuje návrat do pole, památná bitva u Zborova, na jejímž plánování se podílel, ale před vlastním útokem byl zraněn výbuchem dělostřeleckého granátu, a nakonec přesun v čele vybraných čs. legionářů z Ruska k rodícím se jednotkám ve Francii, čímž končí první díl těchto mimořádných vzpomínek.

Lékařské povolání se dnes těší všeobecné společenské vážnosti a nejinak tomu bylo i na počátku minulého století, kdy Karel Uzel – dědeček nejznámějšího českého sexuologa Radima Uzla – zahájil svou lékařskou kariéru. Jeho autentické vzpomínky vedle bezstarostných chlapeckých let zachycují studium na lékařské fakultě a nabízejí unikátní srovnání medicínské praxe z dob Rakouska-Uherska s dneškem. Uzel ve svých pamětech vedle všedních starostí popisuje také službu v armádě, do níž byl povolán kvůli nelítostné první světové válce. Právě poutavé líčení válečných událostí činí z těchto pamětí zajímavé okénko, jímž je možné nahlédnout do pestrého života lékaře a porodníka v rakousko-uherské monarchii.

Autobiografie Marka Twaina byla poprvé publikována v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a duše. První svazek celkem třídílných pamětí, Volvox Globator postupně vydá i zbývající dva.

Na tieto aj iné otázky sa pokúsi v riskantnom a jedinečnom skúmaní odpovedať taliansky novinár Nello Scavo. Hľadá nepriateľov pápeža, ktorý „prišiel z konca sveta“. Niektorých stretol osobne, hoci oni o tom nevedeli. V sakristii, na trasách utečencov, v daňovom raji alebo v pekle plechových barakov. Mnohí sa naďalej ukrývajú. Majú na hlave biskupskú mitru alebo turban mudžahída, majú módnu viazanku bankárov či plátennú košeľu hladných buričov. Alebo zablatené topánky priekupníkov s ľuďmi. Najatí ohovárači a pokrytecké hlavy štátov. František to vedel. V súkromí o tom niekoľko ráz hovoril aj na verejnosti to niekedy naznačil. Vnútri cirkvi i mimo nej existujú prekážky, odpor, zápasy. O vnútorných nepriateľoch sa píšu strany a strany správ, celé zväzky. No po obvode Vatikánu sa nachádza aj vonkajšia priekopa – hranica stále nových a často nepredvídateľných nebezpečenstiev.

Miloš Bondy začíná své vzpomínky popisem transportu do Terezína spolu se svými rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. Zde velmi živým způsobem popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen poutavým vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především mimořádně cenným osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem.

Ladislav Preininger odešel v roce 1913 do Francie na zkušenou. V Paříži ho zastihlo vypuknutí první světové války a on jako český vlastenec a Sokol patřil k prvním dobrovolníkům, kteří se přihlásili do Cizinecké legie. Stal se příslušníkem roty „Nazdar“, se kterou se účastnil bitvy u Arrasu, během níž byl zraněn. Po vyléčení pokračoval ve službě v Africe a Řecku, v roce 1917 se stal členem 21. střeleckého pluku čs. legií. S ním se účastnil posledních bojů na západní frontě a zažil kapitulaci Německa. Avšak ani po návratu do vlasti na něj nečekal mír. Se svými druhy se zapojil do bojů na Těšínsku a Slovensku. Následně se stal vojákem z povolání, sloužil mimo jiné jako spojovací důstojník u francouzské vojenské mise v ČSR. K obraně vlasti byl připraven i v osudovém roce 1938. Po okupaci českých zemí se zapojil do odboje v rámci organizace Obrana národa. V roce 1941 byl ale zatčen a popraven. Tyto dějinné události zachytil vlastním pohledem ve svém deníku, který si po celou dobu psal, a nabízí nám tak pohled na tuto dobu očima přímého účastníka.

Když se Jacqueline Kennedyová chystala 25. 11. 1963 vykročit z Bílého domu na pohřební průvod svého muže do Kapitolu, bylo jí doporučeno jít s dětmi zadním vchodem. Odmítla. Myslela si, že tisk by měl zachytit i dvě děti se zlomeným srdcem, které byly součástí události. V pátek 22. 11. 1963 se v Dallasu svět Jackie rozpadl. JFK byl zastřelen. A ona má poslední 4 dny, kterými může určit, jak bude její muž zapamatován celým světem. „Budou další velcí prezidenti, ale nikdy už nebude další Kamelot.“ Do kin byl nedávno uveden film Jackie, který vyobrazuje první dámu v těchto 4 dnech. Hlavní roli mistrovsky ztvárnila Natalie Portman. Scénář filmu i kniha čerpají ze stejného zdroje, jediného rozhovoru, který Jacqueline, po ztrátě svého muže a prezidenta, poskytla novináři Whitovi z LIFE Magazinu.

Dramatický životní příběh první ženy v historii naší armády, která dosáhla nejvyšší vojenské hodnosti – plukovnice v záloze. Válečné zkušenosti získala již v letech 1937–1938 jako příslušnice čs. lazaretu J. A. Komenského během občanské války ve Španělsku. Po nacistické okupaci republiky unikla ilegálně do Polska a později do Sovětského svazu. Jako jedna z prvních se v roce 1942 přihlásila do nově vznikající čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Sloužila jako lékárnice 1. čs. samostatné brigády, zúčastnila se všech bojů od Kyjeva přes Duklu až po osvobození Slovenska. Patřila také mezi první čs. ženy, kterým byla v roce 1944 propůjčena důstojnická hodnost. V padesátých letech byla na základě vykonstruovaných obvinění zatčena a více než dva roky vězněna. Nezatrpkla však a po své rehabilitaci patřila jako významná a respektovaná odbojářka mezi aktivní členy Čs. svazu protifašistických bojovníků.

Michal Liščák (1935) sa narodil v Oščadnici na Kysuciach, mal osem súrodencov. Vychodil päť ľudových tried a štyri meštianky. Po smrti otca nemal financie na ďalšie štúdiá. V roku 1950 nastúpil do Škodových závodov Dubnica nad Váhom, kde sa vyučil za strojného zámočníka. Popri zamestnaní navštevoval Jedenásťročnú strednú školu v Ilave. Posledný ročník už absolvovať nemohol, lebo v roku 1955 musel narukovať do mesta Jaroměř.Po skončení vojenčiny nastúpil do Energostroja Praha ako montér parných turbín. Zoznámil sa s budúcou manželkou a v roku 1960 sa priženil do Sloupna pri Novom Bydžove. Z montáže odišiel a nastúpil ako nastrojár do Děčínskych strojární v Chlumci nad Cidlinou. Narodili sa mu dve deti, dcéra Jana (1960) a syn Roman (1962). V Novom Bydžove popri zamestnaní študoval Priemyslovú školu strojnícku. V roku 1965 sa presťahoval s celou rodinou do Trenčína, zamestnal sa v Konštrukte Trenčín. Tam mu umožnili dokončiť piaty ročník strojárskej priemyslovky. Po maturite ho preradili z robotníckeho stavu na technický úsek, do konštrukcie. Až do dôchodku v roku 1992 pomáhal rozvoju strojárenských technológií.Denník operátora radaru je jeho spomienkou na mladosť a roky vojenčiny v Jaroměři.

Nový titul zpěvačky, básnířky a spisovatelky Patti Smith, autorky slavné knihy Just Kids, je ojedinělým autobiografickým záznamem. Kontemplativní odyseu, která vznikala přibližně v letech 2011-2013, sama autorka nazvala "automapou svého života". Příslovečný vlak vzpomínek "M Train" se dává do pohybu v malé kavárničce v Greenwich Village, kam Patti Smith každé ráno vyráží na šálek černé kávy. V prozaickém vyprávění se sen plynule mísí se skutečností a minulost s přítomností; Patti Smith zavádí čtenáře na místa, která drží v nejvyšší úctě: do Casa Azul, modrého domu malířky Fridy Kahlo v Mexiku, do Berlína na setkání obskurního společenství polárníků, do zchátralého domu na Rockaway Beach, který si autorka pořídí těsně před tím, než na východní pobřeží udeří ničivý hurikán Sandy; a k hrobům milovaných autorů, Jeana Geneta, Sylvie Plathové, Artura Rimbauda nebo Jukia Mišimy. Patti Smith v knize vykresluje mozaiku tvůrčích aspirací a inspirací. Textem se proplétají také vzpomínky na její život v Michiganu a autorka se poprvé dělí o bolest spojenou se ztrátou manžela, hudebníka Freda Sonica Smithe. Své putování po krajinách snových i skutečných ilustruje polaroidovými snímky. M Train je meditací o cestování, detektivních seriálech, literatuře a kávě, ale především intimní a hluboce působivou sondou do vnitřního světa jedné z nejvýznamnějších současných umělkyň.

Robert Hilburn, hudební kritik Los Angeles Times poznal Johnnyho Cashe opravdu z blízka. Byl jediným novinářem na legendárním koncertě ve věznici Folsom Prison a byl posledním, kdo dělal s Cashem a jeho ženou June Carterovou rozhovor zhruba měsíc před jejich smrtí. Je tedy více než zasvěceným průvodcem životem Johhnyho Cashe od těžkého dětství přes hudební úspěchy a osobní problémy až po nelehké stáří.

Mária Dopjerová Danthine, autorka knihy Paríž môj druhý domov (2013), už osemnásť rokov žije a pracuje vo Francúzsku, no stále udržiava živé styky so Slovenskom. Krátke prózy, ktoré tvoria túto knihu, sú literárnym spracovaním jej života na dvoch stoličkách – francúzskej a slovenskej. Niektoré sú zábavné, iné zas vážne, no každá z nich približuje slovenskému čitateľovi Paríž a zároveň mu ukazuje, čo on ako Slovák môže Parížu či svetu priniesť.

Jedinečná biografia výnimočného hokejistu z pera jeho vlastného otca Kniha Marián Gáborík s podtitulom Otec, teraz to už môžeš vydať je inšpirujúci životný príbeh výnimočného hokejistu prerozprávaný tým najpovolanejším človekom – jeho vlastným otcom Pavlom. Rozpráva o svojom synovi, ktorý sa vo svojej profesii dostal na úplný vrchol. Dosiahol ho vďaka svojej vôli, talentu, ale aj vďaka obrovskej podpore zo strany najbližšej rodiny. Pohľad na radujúceho sa Mariána so Stanley Cupom nad hlavou je vyvrcholením jedného fantastického príbehu. Ten sa však začal na trenčianskom zimnom štadióne, keď rodičia malému Mariánovi zaväzovali šnúrky na korčuliach. Keď mu jeho starší brat Braňo viackrát pomohol zdvihnúť hlavu a psychicky zvládnuť pocity krivdy pri niektorých rozhodnutiach trénerov v časoch dospievania. Odkryjeme vám život hviezdy profesionálneho športu, radostné i smutné obdobia, s jeho vrcholmi i pádmi, nahliadneme do zákulisia obrovskej šou nazývanej NHL. Pred vašimi očami sa budú odvíjať inšpiratívne ľudské príbehy vysvietené v žiare reflektorov, no i tie, ktoré sa prepadli do čiernych priepastí športových neúspechov. Mariánov príbeh je síce nerozlučne spätý s hokejom, ale táto kniha nie je len o hokeji. Ponúka emotívny obraz o človeku, ktorého sláva presiahla slovenské hranice – tvrdé tréningy, pomalé stúpanie po rebríčku hokejových schopností, boj so zraneniami, smrť priateľa Pavla Demitru, tvrdé testy psychickej odolnosti, pády a opätovné návraty na ťažko vybojované pozície v srdciach fanúšikov. Spoznajte Mariána Gáboríka ako ho nepoznáte!

Garantáltan az eddigi legjobb Rejtő életrajzi regényt tartja kezében az olvasó, mert bármilyen meglepő is, de egyik legnépszerűbb írónkról mind ez idáig nem született még ilyesfajta biográfia, legfeljebb jobb-rosszabb élettöredékek. Talán még senkiről sem írtak le annyit téves információt, legendás, már-már mesés történetet, mint Rejtő Jenőről, aki maga is nagymértékben forrása volt ezeknek, hiszen gyakran ferdített az igazságon, amikor önmagáról írt vagy nyilatkozott. A különböző szerzők aztán gyakran egymástól is átvették ezeket a mítoszokat, amelyek így ma már széles körben elterjedtek. Ebben a kuszaságban próbál rendet teremteni e könyv szerzője, aki felveszi ugyan P. Howard mindent humorosan, torzan látó szemüvegét, így megőrizve annak utánozhatatlanul szórakoztató stílusát, de bemutatja Rejtő komoly oldalát is, a csillagászattól a modernizmuson és a freudi pszichoanalízisen át Tesla és Edison találmányaiig terjedő tudományos érdeklődését, ritka szociális érzékenységét, kisiklott házasságait, testi és lelki problémáit éppúgy, mint szenvedélyes futballszeretetét és féktelen kártyamániáját, nem feledkezve meg legyőzhetetlen nikotin-, kávé-, alkohol- és amfetaminfüggőségéről sem. Az igen alapos kutatómunkával készült életrajz olyan új, minden eddiginél teljesebb és pontosabb kronológiát állít fel Rejtő életéről, amely a hivatalos dokumentumok, magánlevelek, a kortársak beszámolói és Rejtő írásai alapján évről évre, eseményről eseményre, szinte napról napra haladva, koherensen és hitelesen mutatja be a szerző kalandos életét, rávilágítva számtalan mára elfeledett tényre (hányan voltak valójában a Reich-testvérek, hová járt Jenő iskolába, merre utazott, belépett-e a légióba, mi volt „öngyilkossága” valódi háttere stb.), kiemelve azt, hogy Rejtő gyermekkori traumái, felnőttkori élettapasztalatai, tudományos ismeretei és az általa mindenkor szorosan figyelemmel kísért aktualitások miként épültek be műveibe.

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví - a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta - a hle, po úspěšném bratislavském angažmá, se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény! Národnímu divadlu zůstal věrný až do odchodu na odpočinek, nedá se však bohužel říct, že by i ono bylo vždy věrné jemu, v tom se jeho osud nelišil od údělu mnoha jiných velikánů. I přes tento nevděk však ztvárnil nespočet nesmrtelných divadelních rolí, jmenujme jen Mefista, Jaga či Falstaffa.Také u filmu si Jan Pivec musel své místo tvrdě vydobýt - a dokázal mistrovsky zahrát postavy na obou charakterových pólech, vždyť těžko může být nesourodější dvojice než například věčný milovník Stáňa Jarský a "liška ryšavá" Zikmund Lucemburský. Musíme však přiznat, že jen nemnozí režiséři měli odvahu svěřit mu filmové či televizní role. Otakar Vávra, František Filip, Vladimír Slavínský a někteří další ji však naštěstí nepostrádali, a tak můžeme i dnes se zatajeným dechem sledovat jeho herecké umění. Dozvíme se také leccos o jeho dětství, zálibách a názorech na veřejné i umělecké dění a nakoukneme i pod pokličku soukromého života Jana Pivce. A protože se jeho mistrovství navždy otisklo do srdcí nejen diváků, ale i jeho kolegů, můžete si v druhém, rozšířeném vydání úspěšné knihy Davida Laňky přečíst mimo jiné i dosud nepublikované vzpomínky třeba Jana Skopečka, Antonína Hardta, Josefa Větrovce či Rudolfa Jelínka. Věříme, že díky poutavému textu a fotografiím mapujícím jeho soukromý život i největší role před vámi Jan Pivec ožije jako obdivuhodný - a přece vždy laskavý - velikán českého divadla a filmu.

Úplné vydanie najznámejšieho denníka na svete pod záštitou Nadácie Anny Frankovej. Trinásťročná Anna Franková sa spolu s rodinou počas druhej svetovej vojny dva roky ukrývala v zadnej časti jednej budovy v Amsterdame. Tesne pred koncom vojny však padla za obeť nacistickému režimu. Anna si zapisovala udalosti od 12. júna 1942 do 1. augusta 1944 a zaznamenala všetko, čo sa okolo nej dialo, aj jednotlivé dni v úkryte. Keď v marci 1944 v Oranžskom rádiu počula výzvu občanom, aby poskytli svoje zápisky do zbierky na historické účely, svoje poznámky začala prepisovať do knižnej podoby. Stihla prepísať podstatnú časť pôvodných listov. Zápisky sa končia textom, ktorý Anna zaznamenala iba pár dní pred tým, ako ju aj jej rodinu našli vojaci a odvliekli do koncentračného tábora. Zápisky sa však zachovali a po vojne sa o ich knižné vydanie zaslúžil Annin otec Otto Frank, ktorý jediný vojnu prežil.

Přemyslovci… Jméno bájného českého rodu zas a znovu rezonuje v našich myslích i srdcích. Dynastie, která se vynořuje z šera českých dějin a po mnoha vzestupech i pádech se stává jedním z nejvýznamnějších stavebních prvků naší historie... V knize Hříchy a vášně přemyslovských králů nahlíží známý spisovatel a publicista Jan Bauer na přemyslovské krále (a jejich předchůdce knížata) nejen jako na historické osobnosti, ale hlavně jako na muže z masa a kostí. Muže vášnivé, hříšné, plné lásky i nenávisti… Vždyť i všemocný vládce je také - a především - člověk. A příslušníkům přemyslovské dynastie vskutku nebylo nic lidského cizí. Ve výčtu přemyslovských "pikantních historek" samozřejmě nemůže chybět morganatický vztah Oldřicha a Boženy, stejně jako Břetislavův únos Jitky. Tyto milostné eskapády jsou pojednány vtipně a pro někoho možná i překvapivě. Pokusíme se odhadnout, jestli měl vůbec první český král Vratislav víc manželek, nebo konkubín, či zda byl druhý český král Vladislav "pod pantoflem" své pozoruhodné manželky Judity, zastavíme se u rozvodu Přemysla Otakara I., který zaměstnal církevní i světské špičky tehdejší Evropy, zamyslíme se, zda měl pravdu slavný historik Josef Pekař, když napsal, že Václav I. přebýval na hradech "ku kratochvílích vystavěných", i nad tím, jestli nám synovská revolta pozdějšího Přemysla Otakara II. proti Václavu I. nepřipomíná něco z našich vlastních životů… Co si asi "král železný a zlatý" myslel, když si vedl k oltáři o dvaatřicet let starší Markétu Babenberskou? Kam zmizela jeho milenka Anežka, řečená Palceřík? Bylo největším hříchem jeho druhé manželky Kunhuty to, že nechtěla zaplatit za tehdy tak exotické lvy, nebo tento poklesek bledne ve srovnání s ojedinělým - i v evropském měřítku - vztahem se Závišem z Falkenštejna? A jak dokázal spojit Václav II. v jednom těle bujného milovníka i neurotického básníka? Nakoukneme také pod pokličku rodinných vztahů, kdy výběr nového panovníka znamenal leckdy horké chvilky pro kandidáty i stále ještě mladý - a nepříliš stabilní - český stát. A zvláštní pozornost je věnována vraždám českých panovníků - a to nejen Václava III., jehož smrtí hlavní přemyslovská větev vymřela po meči. Avšak nikdo ji už nikdy nevymaže z našich dějin. I proto je dobré a zajímavé přečíst si o tom, jací byli muži, kteří psali naše dějiny, i jaké ženy je často velmi umně ovládaly.

Jiří Adamíra patřil k nejlepším českým hercům druhé poloviny dvacátého století. Jeho úchvatné herecké výkony byly vystavěny nejen na nesporném talentu, ale také na pronikavém intelektu, hlubokých znalostech, přemýšlivosti o rolích a zodpovědnosti k divákovi. S jeho fascinujícím osobním charismatem se pojila i přesná dávka odzbrojujícího suchého humoru a ironie. Vedle obdivuhodné kariéry, lemované stovkami dokonale ztvárněných rolí, prožil také zajímavý osobní příběh, bohužel předčasně ukončený zákeřnou nemocí. Vůbec první publikace, věnovaná tomuto velkému herci, přibližuje obě zmíněné životní linie Jiřího Adamíry nejen na základě důkladného studia všech dostupných zdrojů, ale také díky unikátním a nepublikovaným výpovědím kolegů, životních partnerů a přátel. Za všechny jmenujme životní partnerky Hanu Maciuchovou a Ljubu Benešovou, syna Marka Adamíru či kolegy Miroslava Krobota, Josefa Vinkláře nebo Jana Kačera. V roce 2014 obdržela kniha Čestné uznání v mezinárodní soutěži E. E. Kische.

Přestože už dávno není tím lamačem ženských srdcí, jakým býval v 80. letech, kdy jako jediná skutečná česká filmová hvězda zdobil skříňky a nástěnky většiny žen, stále zůstává impozantní osobností českého hereckého, společenského a svého času i politického života. Přestože se netají tím, že si občas dá skleničku navíc, a jeho vášeň pro cigarety je tak silná, že se stal chodící reklamou na kouření, stále ho mnozí vnímají jako vzor. Přestože už bezmála čtyřicet let platí za největšího elegána českého filmu a mohl by mít každou ženu, na kterou ukáže, stále zůstává se svou manželkou Andreou, s níž mají vztah stejně pevný jako stisk jeho ruky. Jiří Bartoška je zkrátka jedna z největších osobností českého divadelního i filmového herectví a jeho osobnost je stejně pestrá, zemitá a vášnivá jako charaktery postav, které sehrál. Nahlédněte prostřednictvím této knihy do jeho života, který připomíná mnohé, jen ne kariéru s klapkami na očích a nekonečným výčtem rolí. Nahlédněte do života osobnosti, která možná stárne fyzicky, ale uvnitř je stále tím třicetiletým "ranařem", jenž prožívá každý den tak, jako by měl být jeho poslední.